Mezinárodní měnový fond, jeho šéf a jeho socialisté

Skandál generálního ředitele MMF Strauss-Kahna připomenul rozporuplně přátelský vztah levicových stran k ekonomickým globalizátorům – ve Francii i v České republice.

Kdysi před jedenácti lety, když slovo globalizace ještě znělo avantgardně, protestovali v Praze její tuzemští i zahraniční odpůrci proti Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) a Světové bance. Přestože se na zasedání prakticky nic nedohodlo, natož aby byl ve výsledku jednání vzat v potaz hlas protestujícího lidu, globalizátorským papalášům nebyl díky chrabré české policii pod vedením tehdejšího sociálnědemokratického talenta Stanislava Grosse zkřiven na jistě geniálních (a právě proto dobře placených) hlavách ani vlásek. Přes některá zapomenutá taktická vítězství antiglobalistů tak byly policejní manévry nakonec oficiálně prohlášeny za velký úspěch pořádku, České republiky a především menšinově vládnoucí ČSSD.

Ti vnímavější si navíc z pražského září 2000 mohli odnést řadu zajímavých poznatků. Například že když jde do tuhého, nevede dělicí čára mezi nominální levicí a pravicí, ale mezi silami státotvornými a těmi ostatními. Levicový ministr Gross společně s levicovým premiérem Milošem Zemanem ochranou ctihodných zasedajících před rušivými levicovými elementy republice i světu prokázali, že „socani“ nemají problém hostit zasedání organizace, která systémově – a globálně, samozřejmě – podkopává sociálnědemokratickou politiku.

Mimochodem, termín „grosstapo“ vynalezli občanští demokraté až o pár let později, když měl Standa nakročeno k premiérování.

Druhé poučení symbolicky zakončilo poněkud přespříliš idealistická devadesátá léta s jejich demokratickým étosem. Ukázalo se, že není vlásek jako vlásek – zasedajícím ulíznutým pěšinkám se nic nestalo, máničky, dredaři a spol. ale často dopadli jinak. Jak naznačilo pozdější vyšetřování, české policejní ústřední topení mělo dokonce na svědomí několik anarchistických zubů. Jako obvykle však šly stížnosti na uniformované dobrodince dozadu do ztracena.

Důslednost mapování tehdejší (sociálními demokraty posvěcené) policejní brutality proti demonstrantům můžeme nyní srovnávat s důsledností spekulací o tom, zda bylo sobotní zadržení šéfa MMF Dominiqua Strauss-Kahna výsledkem léčky, nebo přece jenom sexuálně zaútočil na pokojskou newyorského luxusního hotelu. Spekulovat o tom, kolik mu po zadržení zůstane zubů, naštěstí nemusíme.

Můžeme si ale odnést i další dvě poučení: Dominique Strauss-Kahn se ubytoval a svoji sexuální eskapádu údajně uskutečnil v hotelu, jehož denní taxa činí 52 tisíc korun (3 000 dolarů). Politika MMF, proti které se za poslední dekádu protestovalo už skoro všude, přitom prakticky bez výjimky vedla k tomu, že se šance dopřát si při návštěvě New Yorku podobně luxusního ubytování většině obyvatel globalizovaného světa spíše vzdalovala než přibližovala. Česká pokojská by na přespání v newyorském hotelu musela pracovat půl roku, nejíst, nepít a neplatit nájem. Český důchodce by na tom byl ještě o něco hůř, pokud by se toho vůbec dožil.

Druhé poučení: údajný sexuální démon Dominique Strauss-Kahn kromě šéfování MMF byl až do inkriminované soboty rovněž žhavým kandidátem na příštího francouzského prezidenta – a to za francouzské socialisty. Že by francouzská obdoba české sociálnědemokratické kandidatury liberálního ekonoma Jana Švejnara, která v Lidovém domě čas od času vstává z mrtvých? Nikoliv, Strauss-Kahn je prominentním členem Socialistické strany, a během studií byl dokonce členem Union des étudiants communistes, studentské organizace blízké francouzským komunistům. Ale přece svým způsobem ano: už jeho ministrování v socialistických vládách v devadesátých letech mu přineslo kritiku odpůrců globalizace. Po jeho jmenování do čela MMF – zařídil pravičák Nicolas Sarkozy – kritika zcela logicky nezeslábla.

O tom, že Strauss-Kahn má problémy se sexem, se v Paříži údajně vědělo ještě před jeho newyorskou aférou. O tom, že Strauss-Kahnova politika má k levicovosti dost daleko, ale k různým průmyslovým lobbistům naopak velmi blízko, se vědělo ještě dřív, a to nejen v Paříži.

Jak je ale možné, že francouzští socialisté nemají problém připravovat a podporovat prezidentskou kandidaturu šéfa organizace, která systémově – a globálně, samozřejmě – podkopává levicovou politiku, a navíc si žije v ostentativním luxusu?

A jak je možné, že jejich čeští oranžoví kolegové neváhají a při vhodné příležitosti jsou připraveni prohospodařit levicový vliv podobným způsobem? Pokud by se zasedání MMF konalo v Praze dnes a u vlády by byli současní Sobotkovi sociální demokraté – v čem by se to asi od situace před deseti lety lišilo?

Poučení z jedenáct let starého Grossova policejního vítězství a z víkendového skandálu bývalého budoucího francouzského prezidenta se ostatně navzájem doplňují: velké levicové strany ve Francii i u nás nejen nemají problém dělat ekonomickým globalizátorům podržtašky, ale navíc na tom při vhodné příležitosti neváhají budovat svoji reputaci.

Jenomže co je to za reputaci?

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

na okraj Čtvrtek, 19.Května 2011, 00:40:46

Jádra textu se to sice moc netýká, ale DSK žádným nominantem francouzských socialistů na prezidenta není a nebyl ... získal jen dobré preference v několika průzkumech, a tak se o něm začalo v této souvislosti psát

Stanislav Hošek - Český těšín

Naopak k věci. Sobota, 21.Května 2011, 12:04:6

Za prvé. Nepovažuji ČSSD za socialistickou stranu, protože bych v takovém případě zůstal jejím členem. Zatímco jsem z ní odešel díky Zemanově působení.
Za druhé. Kdo chce psa bít, tak si vždycky hůl najde. Chce-li tedy kdokoliv kritizovat kohokoliv, jistě k tomu vždycky najde námět.
Za třetí. Zemanovu vládu alespoň trochu omlouvá, že MMF k zasedání do Prahy nepozvala.
Za čtvrté Grosse alespoň trochu omlouvá, že jako naprostý mladíček se nechal zmanipulovat policejními kozáky.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.