Jak se bude narovnávat?

Omezování církevního majetku panovníky a demokratickými státy má svá opodstatnění. Případné prolomení restituční hranice roku 1948 by nebylo dobré pro český stát a společnost, ale v důsledku ani pro církve.

Na začátku měsíce jsme byli seznámeni s novou vládní komisí, která má připravit zase jeden návrh na majetkové narovnání mezi církvemi a státem. Ani uvnitř pravicové koalice pod Topolánkovým vedením neprošel návrh, že se církvím poskytne nestydatých a nerealistických 270 miliard korun, které jim měly být vypláceny postupně během šedesáti let. Jaký návrh z možných variant komise přijme a jak ji ho schválí křehká většina ve sněmovně, není ještě zřejmé. Z informací a úvah, které v těchto dnech proudí veřejným prostorem, se zdá, že základní idea komunisty zestátněného majetku a jeho vrácení zůstává zachována a že se možná budou církvím předávat spíše pozemky a budovy, a peněžní plnění bude v této šetrné atmosféře výrazně nižší. Otázkou je, jak nízké, aby to politicky obstálo.

Potíže spojené s poskytováním naturálního majetku měly podle dřívější koncepce být řešeny čistě finančním narovnáním, s tím, že peníze by spravoval nějaký orgán zastupující všechny vlastníky a proporcionálně podle jasně stanoveného klíče by je všem rozděloval. Budou-li se církvím dávat např. pozemky, které jim prokazatelně dříve patřily, resp. patří, vznikne problém. Právní subjekt jménem Církev římskokatolická vznikl roku 1991 registrací podle českých zákonů, v tomto případě recepcí dřívějších právních aktů. Takový subjekt nic před restituční bariérou, tedy před rokem 1948 nevlastnil. V této náboženské společnosti je tisíce právnických osob, mezi nimiž mohou být uznatelné nároky rozloženy velmi neproporcionálně. Značná část takového majetku by (v závislosti na době, která by nakonec byla určena jako rozhodující) připadla dvěma subjektům, a sice Strahovské kanonii premonstrátů a Olomouckému arcibiskupství. Pro stovky farností by nula od nuly pošla. Jaký orgán by koordinoval další dělení, není jasné, protože na českém území nemá nikdo církevní kompetenci zároveň nad oběma zmíněnými právními subjekty. Pokud by se ony a další nezřekly svých historických nároků dobrovolně, musel by zřejmě rozhodnout Řím.

Z dalších registrovaných náboženských společností by některé měly na majetek získaný od státu touto cestou právo a jiné by zůstaly s prázdnýma rukama. Reprodukovala by se situace s latifundiemi bohatých církevních subjektů a s chudými církvemi odkázanými na ochotu svých členů. Římskokatolická církev by od svých členů nemusela nadále nic chtít. Mohla by zůstat situace, že tato církev dokonce netuší, kdo je reálně jejím členem podle jejích vnitřních předpisů (podle kanonického práva), ba dokonce ani dokonce kolik takových osob je. Další církve by musely pečlivě pracovat se svými kartotékami, a pokud by v ekonomické konkurenci chtěly přežit, musely by povzbudit své aktivní členy k placení saláru, desátků, či jak se kde členský příspěvek jmenuje.

Při uvažování o správném řešení je třeba si zřetelně připomenout, že římští katolíci přišli o možnost pokrývat z výnosu církevního majetku mzdové náklady na duchovenstvo dávno před nástupem komunistického režimu a před jeho zestátňujícími rozhodnutími. Stalo se to, a to je třeba velmi zřetelně připomenout, při pozemkové reformě v létech 1918 a 1919. A tehdejší stát jim tuto ztrátu po rozhořčených polemikách připomínajících dnešní diskuse od roku 1925 kompenzoval kongruou, konkrétně mzdou, jíž dostávali kněží formálně za vyučování náboženství na školách. Pokračováním této kompenzace pod jiným názvem je i praxe odvozená od zákona 218/1919 Sb., který překvapivě dosud (v novelizované podobě) platí. Zajišťuje církvím s oprávněním k výkonu zvláštních práv nárokově pokrytí mezd a též pokrytí aspoň části provozních nákladů. Církví s tímto privilegiem je 21, některé však o tyto peníze od státu nestojí. Některé se nenechávají za peníze koupit, nejsou ochotny projevovat vděk přizpůsobením svého zvěstování a učení momentálním politickým požadavkům, jak se to masově děje v současnosti.

Je nutno též pamatovat na pozemkovou reformu vyhlášenou po II. světové válce ještě před nástupem komunistického režimu. Její část se po únoru 1948 podle dříve přijatého zákona realizovala a v tomto smyslu o ní nelze mluvit jako komunistickém bezpráví. Nelze na ni uplatnit ostrý slogan oblíbený v církvích: co církvi komunisté ukradli, to se jim musí vrátit.

Poskytování nemovitostí nebo peněz náboženským společnostem se opatrně přestalo označovat jako restituce a mluví se o majetkovém narovnání. Zatím nikdo sice veřejně nemluví o prolomení restituční hranice roku 1948 (a v případě židovských obcí roku 1939). Bude nutno pečlivě sledovat, kam se bude tak řečené narovnání vracet. Před obě pozemkové reformy a prohlásí se tak první Československá republika a systém do února 1948 za nelegitimní? To by mělo dalekosáhlé politické a historické důsledky. Bylo by pak třeba se ptát, nebude-li se někdo chtít vracet např. i před reformy císaře Josefa II., který asi nebyl komunistou a římskokatolické vlastnické subjekty zbavil rozsáhlého majetku. Že není málo těch, kdo v církevních kruzích sní o návratu třeba až k feudálnímu postavení církve, tím jsem si jist na základě víceleté osobní zkušenosti.

Omezování církevního majetku panovníky a demokratickými státy má své důvody. Církve a ostatní náboženské společnosti se tím zbavují nepřiměřené světské moci. Právě od doby, kdy byly v době osvícenského absolutismu takto postaveny pod kontrolu státu, končí éra otřesného násilí páchaného v našich zeměpisných šířkách a délkách především římskokatolickou církví na obyvatelstvu. Světská moc se totiž obrátila k humanistické tradici zahájené v renesanci a není už ochotna osoby, které církevní vrchnost postihla např. exkomunikací, trestat světskými tresty, především „milosrdně bez prolití krve“, tedy upálením zaživa. Pouze dostatečně silný stát hájí své obyvatele před těmito zhoubnými tendencemi a chrání civilizační hodnoty.

Tímto historickým konstatováním nemá být řečeno, že církve posílené dalším majetkem by měly tendenci znovu upalovat kacíře. Když jim v tom novověký stát zabránil, provedly následnou sebereflexi a zvnitřnily tuto změnu. Dnes už je nemálo církevních činitelů všech vyznání, kteří jsou ochotni vyslovit politování nad násilím, které někteří lidé páchali jejich jménem. Má to sice ještě na hony daleko k jasné distanci od institučních zločinů, ale je to aspoň krůček dobrým směrem.

Omezení co do jejich majetkových nároků církvím spíše prospěje, než uškodí. Vše prospěšné, čím od obnovení svobody vyznání roku 1990 slouží společnosti, budou moci i bez uskutečněného „narovnání“ pěstovat za stejných podmínek nadále. Budou v stavu vzdělávat a poskytovat sociální péči, protože tato jejich činnost je i dnes podporována státem z jiných kapitol státního rozpočtu než církevní činnost. Zachování současného právního stavu neohrozí jejich neobyčejně rozbujelou mediální a publikační aktivitu. Reálných účastníků dění v náboženských organizacích bude podle všeho ne o moc víc než 400 tisíc, ale rozhlasových a televizních náboženských pořadů, které vlastně pro ně náboženské společnosti nemusí platit, je velké množství. Počet titulů náboženské literatury je neuvěřitelný.

Pokud se církve uchovají v současné skromnosti, odkázané aspoň částečně na solidaritu členstva, budou mnohem věrohodnějšími nositeli radostné zvěsti, která jim je svěřena. Péče o majetek a jeho rozšíření, jakkoli z právního hlediska nezpochybnitelná, evidentně veřejné pověsti církví, kterých se to týkalo, uškodila.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Petrasek Milan - penzista

Bude zajímavé, jaký ideový směr Pondělí, 9.Května 2011, 11:32:42

se v katolické církvi prosadí. Účast na dynamice neoliberálního trhu a závislost na slábnoucím státu se stává jak ožehavou, tak lákavou výzvou. Bude zajímavé, jaká spirituelní hodnota se tentokráte prosadí. Zda nevstoupí do historie nový motiv odluky církve od státu. Tentokráte zaštítěn kvaziteologickým imperativem - neviditelná ruka trhu.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Moc děkuji za zajímavý text Pondělí, 9.Května 2011, 20:54:39

Vaše informace i úhel pohledu jsou pro mne nové. Žila jsem v domnění, že se teď v podstatě jedná o uskutečnění odluky církví od státu, takže na jedné straně mzdy farářů už nebude platit stát a ani provozní náklady církvím, pokud tak ještě někde činí, na druhé straně bude církvím vrácen jejich majetek, aby výtěžek z tohoto majetku mohl být upotřeben právě a hlavně na to, co dosud platí stát.
V případě vrácení velkých majetků se ale obáváte, že by mohl zůstat koncentrovaný v několika málo rukách, nebo že by se mohlo stát, že by církve s majetkem začaly podnikat i v jiných než duchovních oborech a ve velkém, a staly by se pak jakožto vlastníci nemalého kapitálu politicky mnohem mocnější.
Naopak pokud bychom chtěli, aby církve byly chudé a pokud je považujeme za určitou nezastupitelnou kulturní vrstvu společnosti, pak proč odluka církve od státu ? Současný stav je vyhovující až snad na to dodávám já, že církvím, podobně jako kultuře bude při současné demolici sociálního státu poskytováno stále méně prostředků, což by nemusely některé přežít (podobně jako některé jiné instituce v kultuře).
Platy farářů jsou totiž zcela podprůměrné, ale měly by být podle mého soudu srovnatelné s platy učitelů. To se někde řeší, pokud vím, právě doplněním platu z příspěvků aktivních členů.
Mám tedy dojem, že Vy jste vlastně proti odluce církví od státu a máte pochybnosti zda o tom je konsenzus ze shora uvedených důvodů, čili pochybujete, zda ono vyrovnání, o kterém se nyní jedná, povede k něčemu dobrému.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.