Zas jednou cítím se na mostě a nevím, co bude výnosnější: mluvit o mostě, či o vodě pod ním? O mostě, jak z neveselého koryta prošlé ulice vede do šerého koryta ulice příští, či o nelákavé vodě, jak nám nezměnitelně, vždy shora dolů nese, co prokletého kdesi napršelo a co nám ještě tady do ní kdo nadělal? Hleďme, zkaženy jsou už i básnické symboly a metafory znějí jak špatná proroctví. Hymna klesla na prázdný papír.

Má smysl pořád o tom mluvit? Myslíme a jednáme, jako by mělo: pro záznam, na prostest a k udržení ducha. Ale co když pitomci pitomci budou náš záznam číst s pobaveným steskem, s nímž my dnes čteme svědectví o utrpení českých vlastenců v rakouských žalářích? Prostesty, mají-li platit, vyslovují se ve světě dnes hrubším hlasem. A náš duch, ten by udělal dobře, kdyby si zhotovil samostatné držadlo!

Je obvyklé a správné, že svého cenného ducha šetříme před surovostmi světa. Ty buď tělesně odrážíme, pokud síla stačí, a můžeme zato říct, že život nám nadělal šrámů, ale nezlomil nás, my nadále víme, co má být a co ne, nic nás nezmýlí a pravda vyjde na světlo. Když události do nás uhodí tak silně, že duch je omráčen a zraněný, klidíme se s ním správě do kouta, kde mu buď domlouváme, nebo mu dáváme obklady z hojivé hudby, posilující četby nebo modlitbou. Silné a bojovné osobnosti zkrátka volají svého ducha ke kázni; ta ovšem může ve svém oboru být nekonečná i nesmrtelná, aniž se projednávaná věc ovšem hne ze špatného místa.

Někdy nám události proseknou kůži i maso, takže duch pozbývá obrysu a soudržnosti, bloudí v kruhu, svě se mu obří a všecko drahé se mu ztrácí; to se ztrácí duch sám. Voláme mu doktora. Ten třeba pomůže a duch se zbrchá, ale nikdy už není to, co býval, a po bojišti rkáčí další impozantní, ale neškodný veterán.

Nechme tohoto měsíce stranou, odkud ty rány jdou, a napadni nás, proč našeho ducha vždycky tak moří, většinou překvapují a často ničí. Myslím, že je to pro jeho věkovitost, setrvačnost a velkou módní cenu. Duch, toť chrám našeho vědomí, svědomí i vědomostí. Tu je uložena jistina naší bytosti, odtud vycházíme dobře jednat ve špatném světě a sem se vracíme pro odměnu, často jedinou. Tady leží náš poklad, přesněji řečeno, nášp odíl všelidského pokladu, puncovaného filozofy, učiteli a umělci. Co odchylného se děje a prodává na tržišti kolem, je nízkost, špína, hřích. Všimněme si, čím je náš duch stále napadán a urážen: průmyslem, chorobami, politikou, násilím, tiskem, blbostí. A protože my nestačíme ani verbálně odpovídat na útoky, zůstávají živelné události i darebácké skutky (knavish tricks - anglická národní hymna) neodhaleny a nezmařeny, vrší se, mění klima, a bory přestávají šumět po skalinách. Katastrofa jako by nás pořád předbíhala.

Předbíhá nás. Nové postihy, kalamity, objednávky, úklady, zprávy, smlouvy a vynálezy upoutávají našeho ducha na místo, a samy volně plynou dál. Ačkoli je příslovečně lehký, nehmotný a smělý, šlechetný náš duch se za sprostými věcmi pozoruhodně omeškává. Tak bojujeme proti nepříteli s opožděnou zbraní. Čekáme, například, obnovu demokracie v zemích, kde padla, ačkoli ona se tam ukáže možná neživotnou a my bychom však měli počítat s nějakým prospěšným direktoriem nebo kurální soustavou s mocí odstupňovanou podle...čeho? Nevím, je tepr úterý jednadvacátého. Nebo já, když tu mluvím o jedinci a jeho duchu, zda tu proti svému vybízení netrčím vlastně v přežitých pojmech minulého století, kdy na tomto území žilo o tři milióny lidí míň? Mé zpoždění pak činí třiadvacet obyvatel na každý čtvereční kilometr mého ducha!

Zpožděný duch se ovšem předvádí vždycky na neskutečné scéně, kde do ničeho nezasáhne. Efekt je estetický, cena morální, vysoká. Jenže duch nám prostě neslouží, nýbrž naopak. K čemu byl vypěstován? Když se minulého týdne zřítilo před kavárnou Slavia kus nábřeží, šel jsem se tam ovšem taky podívat. Už tam byly stroje, lidé, čluny. Už se napravovala katastrofa. A hledě na staveniště ND 1983 hned vedle, pomyslel jsem si, jak při jistém nakupení kulturního bohatství dochází k ustrnutí, kdy lidé dokáží - v příznivém případě za nepříznivých poměrů - už jenom právě udržovat a obsluhovat je. Nebylo by, napadlo mi, lepší opustit město a vyjít na čisté pole?

Dále mi napadlo, že zločincové, intrikáni a burziáni určitě myslí na svou věc denně, a zmocnil se mě úžas. Proč ne my? Protože my spoléháme na chrám svého ducha, zbudovaný za staletí, kryjící hodnoty, jimž nikdo a nic nemůže uškodit. Kdy jsme ale naposledy z něho vyšli, abychom jako nazí směle obešli okolní terén? Děláme stále a vytvale to správné, co umíme a víme. Kdy jsi však, příteli, naposledy udělal něco úplně nového?

Dále jsem, hledě z mostu do vody, pomyslel a skoro vypočítal, kdy a s jakým předstihem bylo zaseto na dnešní událost. Z toho musí být poučení! Musíme hned, kdo to ještě nemáme, začít zasévat svá semena příštích událostí, jež vykvetou, vzplanou, rozklenou se či vybuchnou za desítku či stovku let. Jako se po vodě shora jistě zas blíží k mostu ošklivá věc, tak jistě máme si na zábradlí dávno připravit těžký balvan a s odpočítaným předstihem bystrého ducha svrhnout jej pak dolů.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 2, číslo 11, prosinec 1982.)