Ředitel katedry morální filosofie na univerzitě v Glasgow Alan Carter má za sebou rozhodně zajímavý život. Vystudoval chemii, práce pro nadnárodní korporace jej ale nelákala. Nějaký čas žil v Indii i v kibucu. Teprve potom začal studovat filosofii. Dnes je Carter profesorem na jedné z nejprestižnějších britských univerzit, přesto nezůstal uzavřen za zdmi akademických institucí. Je členem Friends of Earth či Global Response. Jeho poslední kniha A Radical Green Political Theory se zabývá krizí životního prostředí, povahou ekonomických struktur a rolí moderního státu. Deník Referendum s ním udělal rozhovor po jeho přednášce na antifašistickém festivalu Mayday.

Zdá se mi, že se kritici současného politického směřování dělí do dvou skupin. Jedni usilují o udržení sociálního státu a sociální spravedlnost, ale s odkazem na potřebu pracovních míst a ekonomického rozvoje podporují těžbu uhlí, jadernou energetiku, dálniční dopravu atd. Druzí si uvědomují nebezpečí environmentální krize, veskrze ale podporují současné neoliberální trendy. Česká Strana zelených se například podílela na zavádění neoliberálních změn přímo ve vládě. Vy přitom obě kritiky spojujete. Je mezi nimi skutečně taková propast, jak se alespoň u nás může zdát?

Problém tradičních socialistických stran je, že jsou spojeny s prací. Ale i environmentální programy mohou poskytnout mnoho pracovních míst, což si socialisté bohužel často neuvědomují, neboť jsou většinou navázáni na velký průmysl.

Otázkou ovšem je, proč jsme vůbec tak posedlí prací. Co je to vlastně za hodnotu? Žijeme ve světě, kde všichni stále jen pracují a pracují a nemají čas na sebe, starost o svou komunitu, smysluplnou činnost, která by je naplňovala. Pracujeme tolik proto, abychom vyráběli zboží, které ani nemáme čas si užít. V Řecku jsem jednou potkal partu bohatých amerických právníků z Manhattanu, měli jen dva týdny dovolené, a tak zběsile cestovali po Evropě, aby viděli a zažili všechno za čtrnáct dní.

Potřebujeme jednat více smysluplně, abychom produkovali jen věci, které skutečně potřebujeme. Mnoho lidí tráví život tím, že vyrábí to, co nikdo nepotřebuje, a další tím, že nás přesvědčují, abychom si to, co nepotřebujeme, koupili. Stejně je to třeba s počítačovými programy, pořídíte si jeden, ale po pár letech už v něm nemůžete ani číst dokumenty. Takže si musíte pořídit další software.

Produkovat a pracovat tak, abychom zároveň byli v ekologické rovnováze, je úkolem nadcházející éry. Proto prostě nemůžete oddělovat sociální a zelenou politiku, jsou to dvě strany téže mince. Takže myslím, že zelení dělají velkou chybu, pokud přemýšlí jen o životním prostředí a neuvědomují si, že není možné dosáhnout jeho ochrany bez řešení problematiky práce a spravedlivého rozdělení zisků. Když se podíváte na počátky environmentálních hnutí, zajímala se vždy velmi o sociální spravedlnost, byl to jeden z úhelných bodů jejich programu.

Stejně tak je ovšem bizarní starat se pouze o sociální spravedlnost ve chvíli, kdy bude umírat čím dál víc lidí v důsledku zničeného životního prostředí. Přemýšlet o sociální spravedlnosti pouze pro nás je minimálně velmi sobecké k dalším generacím. Musíme usilovat jak o srovnání rozdílu mezi bohatými a chudými zeměmi, tak mezi generacemi, napříč časem. Nikoli všechno vytěžit a využít sami. To je přeci také vykořisťování. Jen se netýká současných chudých, ale budoucích generací. Kdo si tohle neuvědomuje, není žádný pořádný socialista.

Jenže je mnohem pohodlnější řešit teď a tady. Lze to změnit, nebo se podobáme  šlechtě 17. století, jež slepě užívá, dokud ji nesmete Francouzská revoluce?

Je to samozřejmě obtížné měnit. Ale je skutečně možné spokojit se s prací, aniž bychom přemýšleli o jejím obsahu, o jejím smyslu? Když nemáme čas na své okolí, na přátele, na přemýšlení o tom, co vlastně děláme? Jsme společenské bytosti, potřebujeme sociální interakci. A tyhle věci se snažíme nahradit plazmovou televizí a nejnovějším modelem auta. A zoufalá snaha přesvědčit sami sebe, že nás to naplňuje, nám bere zbytek sil. Ale vymanit se z toho je samozřejmě velmi obtížné, vystoupit z řady znamená překonat strach.

Mluvíte o potřebě radikální změny. Co ale dnes vlastně znamená slovo radikální?

Radikální znamená především zásadním způsobem měnit věci, měnit je od kořenů. Nemusí a nemá to samozřejmě být spojeno s násilím, někteří — a nejen Gándhí — dokázali být velmi radikální nenásilnou cestou. Během posledních desetiletí třeba dochází k radikální změně v případě vnímání ochrany a práv zvířat. Mnoho států postupně přijímá legislativu ještě před nedávnem nepředstavitelnou. A toho bylo dosaženo nenásilným procesem.

Věřím, že k radikální změně může dojít ve chvíli, kdy si uvědomíme, že udržováním současné situace se chováme hluboce neracionálně, že tím ohrožujeme především sami sebe. Obzvláště mladé generace se to týká velmi zásadně. Radikální může být ve smyslu změny způsobu našeho přemýšlení, proměny našich hodnot.

Nespočívá radikalita především v důslednosti? V konzistentnosti mezi idejemi, které zastávám, a tím, jak potom reálně konám? Třeba vy, jako radikální ekofilosof, jste přiletěl do Prahy letadlem, co vaše ekologická stopa? Jak se srovnáváte s těmito rozpory?

To je samozřejmě zásadní otázka. Mám dobrého přítele, který je vynikajícím expertem na alternativní technologie. Létá do Číny, kde se snaží přesvědčit tamější vládu, aby na tyto technologie přešla. Je to pro něj osobně velmi obtížné, když využívá zdroje této planety víc, než by chtěl. Ale věří, že když přesvědčí Číňany, aby více zapojili alternativní zdroje na úkor uhelných a jaderných, bude mít jeho počínání v důsledku příznivější dopad navzdory jeho cestám letadlem.

Stejně tak já doufám, že svojí přítomností zde mohu přimět některé lidi, aby začali o věcech přemýšlet jiným způsobem, přemýšlet o společnosti odpovědné k životnímu prostředí. Vnímám to jako možnost rozšířit ekologického hnutí. A jakožto zaměstnanec jsem bohužel limitován volným časem. Každopádně je to velmi dobrá otázka a věc, se kterou mám problém. Tato dilemata musíme řešit pořád v nejrůznějších podobách.

Přijel jste do České republiky jako akademik přednášet pro veřejnost na antifašistickém festivalu. Jste ale spíše výjimkou. Zdá se mi, že — alespoň v České republice — je akademická sféra od společnosti velmi oddělena a že to ve skutečnosti většině akademiků vyhovuje.

Myslím, že to souvisí s potřebou být objektivní. Objektivitu mnozí chápou jako nezastávání žádných hodnot. Mají pocit, že mohou věci studovat pouze tak, že jim na nich nebude záležet. Ale zaměňovat objektivitu za nezainteresovanost je myslím velká chyba.

Další věcí je, že akademici —- alespoň v západním světě — mají potřebu přednášet své myšlenky na úrovni. Je to jistý druh elitářství, taková hra v šachy, kde zasvěcení tleskají dobrému tahu. Stačí jim argumenty formulovat, ale nezajímají se o jejich reálný dopad, zda k něčemu vedou. Propast mezi akademiky a aktivisty je příliš velká a měla by se stírat.

Na druhou stranu se samozřejmě při výuce musíte snažit hrát fér a umožnit studentům prostor k utvoření vlastního postoje. Jako učitel si musíte umět udržet jistý odstup. Ale to neznamená, že se nemáte veřejně angažovat pro věci, které považujete za důležité. Právě naopak.

Celý ten problém je ovšem dvousečný, na akademiky se také často nahlíží jako na blázny uzavřené ve věžích ze slonoviny, kteří mají politiku přenechat politikům. Teď se to krystalicky projevuje i na vládních škrtech v Británii, kde je akademická sféra první na řadě.

Na rozdíl od mnoha intelektuálů máte nemalé zkušenosti z jiných profesí a způsobů života. Je těžké proniknout do akademických struktur v pozdějším věku?

Myslím, že mnoho lidí začíná s akademickou kariérou naopak příliš brzo. Mnoho mladých jde na univerzity, když nevědí, co chtějí, má to být jen jejich příprava na zaměstnání. Vzdělání se redukuje na přístupovou cestu k lépe placenému místu. Ale všechno je to především o hodnotách, když chcete hodně peněz, stanete se plastickým chirurgem, když je nepotřebujete, pomáháte rozjíždět nemocnice v zemích třetího světa.

Když jste na přednášce mluvil o ideálu skutečné participativní demokracie, hovořil jste rovněž o potřebě společenského konsenzu. Lze ho ale skutečně dosahovat, aniž bychom odstraňovali kritiku?

Záleží na tom, co si pod pojmem konsenzus představíte. Neznamená to, že budeme mít všichni stejný názor, ale že dospějeme do stadia, kdy nebudeme nejrůznější skupiny lidí z rozhodovacího procesu vylučovat. Příkladem úspěšného fungování může být systém cohousing nebo některé úspěchy v lokální politice.

Současná západní politika stojí na principu těsné většiny. Když máte 51%, snažíte se svoji představu mermomocí protlačit navzdory tomu, že zbylých 49 % ji považuje za nejhorší možnou. Tak nikdy nevytvoříte fungující celek. Cílem konsenzuální politiky je, že společně můžeme dosáhnout obecně přijatelné změny. To znamená začlenit i menšinové názory, i menšinová stanoviska musíme brát v potaz.