Ač trochu zavání „antivědeckostí“ a bývá posměšně označována za „teorii všeho“, jedna z nejrozšířenějších teorií vyrostlých z holismu je integrální teorie Kena Wilbera. Na vývoji a propracování základního schématu AQAL, který je základem integrální teorie, pracují nové obory integrálního umění, ekologie, ekonomiky, politiky, psychologie i metodiky a koučování. Ve většině akademického světa je stále ještě ostentativně přehlížena, ale množí se počty prací, které z ní čerpají, i teorií, které se k jejímu následovnictví přímo hlásí.

Ústředním pojmem Wilberovy teorie vědomí je tzv. holon (pojem pochází z knihy Arthura Koestlera). Holon je jakousi skladební jednotkou celku, může ji představovat jakékoliv jsoucno od kvarků přes osoby až po ideje, je celkem, který je však zároveň součástí celku vyššího, z nějž nabírá svůj smysl či kontext (písmeno je písmenem a zároveň součástí věty, která mu teprve dává smysl; buňka je součástí organismu, který pro ni plní podobné funkce; člověk je jedinec, ale zároveň je součástí společenství, myšlenka je samostatný celek, ale část svého obsahu získává až v kontextu nějaké komplexnější teorie atd.).

Každý holon obsahuje mnoho linií vývoje nebo inteligencí (kognitivní, etickou, estetickou, logicko-matematickou, afektivní, kynestetickou…), které jsou různě rozvinuty a dosahují různé úrovně, (některé mají mezi sebou závislostní vztahy a nemohou se vyvinout bez souběhu či tak, že vývoj jedné podmiňuje vývoj druhé), každá svou cestou a svými prostředky míří k dalšímu vývojovému stupni, jak to vykreslují např. Piagetova teorie kognitivního vzdělání, Kohlbergovy stupně morálního vývoje, Maslowova hierarchie potřeb nebo Eriksonova stádia psychologického vývoje.

Aby bylo možno plně porozumět jakékoliv události nebo aspektu reality, podle integrální teorie jej musíme prozkoumat z nejméně čtyř perspektiv (subjektivní, intersubjektivní, objektivní a interobjektivní).

To rozděluje celistvost holonu na čtyři kvadranty: jeden, jímž se vztahuje sám k sobě uvnitř sebe, druhý, jímž se vztahuje zevnitř ven, třetí, jímž se vztahuje vnější k němu, a čtvrtý, jímž se svou kolektivní částí vztahuje k vyššímu celku. Wilber zobrazuje tento vztahový rámec např. na čtyřech různých přístupech sociálních věd, kde Freudův přístup představuje Individuální, niterné Já, Skinnerův behaviorismus vnitřní vztah Já ke svému okolí, Gadamerova filosofická hermeneutika studium kolektivního nevědomí a jeho prožívání, tedy vnitřní kolektiv, a Marxovy teorie externí kolektiv.

AQAL _ All Quadrants, All Levels

↗

Kvadranty jsou dimenze i perspektivy. Mohou být nahlíženy interním pohledem z nitra a externím pohledem z vnějšku, vnitřně holon obsahuje také svou individuální a naopak kolektivní část, která je spjatá s celkem vyšším a nabírá svůj smysl z něj.

Pravé kvadranty jsou zaměřené na empirické přijímání — co se děje?; levé na interpretaci — co to znamená?

V každém kvadrantu existují úrovně či roviny vývoje. Ve vnitřním, levém, jsou to rostoucí úrovně hloubky, v pravém komplexity. S. Esbjorn-Hargens popisuje tyto úrovně jako „pravděpodobně po sobě následující vlny, které představují přirozenou dynamiku skutečnosti a způsoby, kterými se různé druhy skutečností vyvíjejí v určitých podmínkách“.

Zaměření kvadrantů a jejich linií spolu mnohdy zápasí, blokují se, někde rostou jen v různých druzích vzájemné závislosti, ale v zásadě jinými cestami směřují k další úrovni celku. Dalšími elementy jsou stavy a typy. Stavy jsou okamžité události vnitřního i vnějšího typu a příběhy, které mezi nimi vznikají. Každý kvadrant má své stavy. Všechny tyto elementy představují opakující se vzorce reality, jakési archetypy mířící k naplnění. Celek znamená vždy všechny kvadranty, všechny úrovně, všechny linie, všechny stavy a všechny typy.

Současný člověk naší civilizace žije pouze pravou stranou rámce AQAL, jeho vnímání světa je zaměřeno externě. Tento stav nazývá Wilber Flatland podle novely Edwina A. Abbotta (1884), která se stala podkladem i několika filmů.

Flatland je země, v níž jeden rozměr chybí, v níž se „přímky, trojúhelníky a jiné obrazce volně pohybují namísto toho, aby stály na místě, ale bez možnosti se povznést nebo prohloubit jako stíny — jsou to jen linie se svítivými okraji…“.

Dnešní člověk podle Kena Wilbera odečítá informace pouze z pravé strany spektra — odpovědí na otázku „co se děje?“ se snažíme zodpovědět i potřebu zjistit „co to znamená?“. A v čím dál širší oblasti lidského konání narážíme na překážku v podobě neexistence niterného prostoru, v němž se „Já“ vyrovnává s „My“, učí se poznávat své hranice i svůj obsah, aby následně vytyčilo strategii pro sjednání shody s „Oním“ a s „Nimi“.

C. G. Jung rozpracoval psychologickou typologii, v níž popisuje myšlení jako extrovertní vědomou funkci, která ze své podstaty vyžaduje dané měřítko, k němuž se vztahuje. Díky svému zaměření na hledání objektivity si myšlení udržuje odstup od emotivního hodnocení „libost — nelibost“, ale právě tato vlastnost mu dává nestabilitu a odnímá možnost věci porovnat podle hodnotícího kritéria a intuitivního celistvého vidění, to pak „extrovertní myslivý typ“ získává z daného „objektivního“ řádu, ke kterému se má tendenci přimknout „bez hodnocení“. Výsledkem je stav, který důvěrně známe ze svého okolí v mnoha oblastech života — nadvláda zkostnatělých předpokladů, které už dávno netvoří se skutečností přirozené vzájemně se ovlivňující spojenectví, ale doslova pod jejím náporem „praskají ve švech“. Věci nejsou tím, čím se být zdají, a naše velmi častá reakce na okolní svět je otázka, jestli věřit vlastním očím, anebo tomu, jak jsou interpretovány.

Když Jung mluví o přebujelosti extrovertního přístupu této civilizace, poznamenává: „…pleteme si intelekt s duchem.“ Naše poznání je nahrazováno učením, obsah projevem, individuum egem. Tajemný rozměr celistvosti, síla pojící čtyři funkce do kooperujícího celku, se v mnohém zdá obracet spíš proti nám, levá ruka neví, co dělá pravá, a většinu energie vybíjejí v neustálém soupeření.

Extroverze naší kultury je spojená s důrazem na myslivý princip, který se nám stal postupně jediným povoleným způsobem zkoumání a poznávání světa.

Ken Wilber, autor integrální teorie, v pozdějších letech rozpracoval své učení s pomocí hinduismu a buddhismu na skutečnou „teorii všeho“, je dnes mnohými oceňovaným i vysmívaným představitelem „nového obrazu“ světa a pravdy, kterou vidí jako průsečík přístupů čtyř kvadrantů, které mají každý svou osobitou škálu i způsoby hodnocení a přístupu. S jeho dalšími úvahami můžeme souhlasit či polemizovat, ale nejdůležitějším přínosem integrální teorie se zdá být propojení mnoha novodobých výzkumů a teorií v jeden celek, vytvoření rámce, v němž všechny mohou existovat díky svému zakotvení v celku větším, z něhož emergentně vyrůstají jako celky samostatné; aplikovatelné struktury, na jejímž podkladě vyrůstají výzkumy další.

Michael E. Zimmerman v The Encyclopedia of Religion and Nature, říká, že „Wilberovy teorie jsou možná mnohdy sporné, ale jsou pokusem o vytvoření ,konstruktivního postmodernismu', schopného možná ,znovu rozeznít svět nadšením' bez vyvolání regrese". Je tedy pokusem obrátit směr našeho zkoumání a hodnocení světa tak, abychom vyšli od získaných zkušeností a pokusili se z nich nově konstruovat pravdu o podstatě dnů, které žijeme. Pokusem nesnadným, možná v mnohém megalomanským, ale ve svém jádru dost možná ozdravným.