Kůrovec, brdský vojenský prostor a ČR jako skladiště

Nechceme-li, aby se naše krajina měnila ve skladiště, je třeba vytvořit bezzásahovou zónu, která bude v prvé řadě přírodou pro sebe, možná vědeckou laboratoří, ale určitě symbolem našeho postoje k přírodě a životu na Zemi.

Kůrovec na Šumavě, zpřístupnění vojenského prostoru v Brdech a přeměna České republiky na skladiště Evropy. Jak spolu tyto skutečnosti souvisí? Spojujícím článkem je náš vztah k přírodě a ke krajině. Ale také neochota pochopit, že odborné analýzy a expertní studie nepředstavují nejzazší hranici našeho poznání a motivů našeho jednání. Proto, aby mohla být expertní studie považována za přínosnou, nebo naopak za cestu do pekel je nutný širší rámec či horizont, a to kulturní či hodnotový. Teprve ten vrhá na odborné stanovisko světlo smysluplnosti. Takovýto horizont je nutné odkrývat, a to pečlivým zkoumáním, podrobeným kritické diskusi na nejobecnější rovině.

Tak spor o Šumavu není úzkým sporem mezi dvěma koncepcemi péče o les, ale naopak se jedná o spor s vysokou mírou obecnosti týkající se dvou pojetí přírody. První z těchto pojetí přisuzuje smysl přírodě jako takové, bez ohledu na zájmy člověka. Druhé naopak odvozuje smysl a hodnotu přírody od lidských potřeb. První z pojetí odmítá redukovat přírodu na souhrn suroviny, popřípadě na matematicky popsatelný systém prvků. Pro člověka majícího tento pohled je příroda obdařena vnitřním smyslem, je tajemnou, nikdy neproniknutelnou a pokusům o pojmové a jiné uchopení vždy unikající totalitou. Člověku se pak může v závislosti na osobních, ale také kulturních a společenských podmínkách příroda jevit jednou jako obraz Edenu, po druhé v něm může vyvolávat pocit posvátné hrůzy a bázně.

Jedná se o postoj, který byl vlastní příslušníkům lovecko-sběračských kultur. Jedná se o pojetí vznikající ve chvílích, ve kterých nedokážeme přírodu nikterak ovlivňovat, natož ovládat, ale kdy jí stojíme tváří v tvář a jsme jí vydáni na milost a nemilost.

Ani v druhém pojetí nemusíme hned spatřovat kořistnický a devastující přístup k přírodě. Historicky vzato se jedná o situaci odpovídající životu zemědělců a pastevců či později řemeslníků. Situaci, v níž již člověk z přírody nejenom bere, ale kdy ji již i pomocí kultury aktivně přetváří. Ovšem také situaci, v níž bariéra technických a sociálních systémů člověka od přirozeného světa neodděluje tak absolutně jako v naší technické civilizaci. I zemědělci i řemeslníci tedy ještě pociťovali moc i nádheru i tajemství přírody. Lidé přírodu přetvářeli, ale také za její dary děkovali. Taková byla po staletí životní realita zemědělců a řemeslníků.

Po zbytnění oněch systémů oddělujících nás od okolní přírody je však nezbytné její hodnotu cíleně připomínat. A právě v opominutí tohoto připomínání, v opominutí základnější roviny leží nebezpečí přístupu vnímajícího přírodu pouze jako zdroj surovin pro člověka, jako méně hodnotný celek čekající na své přetvoření a povýšení k obrazu lidskému (či spíše ekonomickému, tržnímu, ale také státně organizačnímu). Moderní společnost si tedy nutně potřebuje hodnotu, niterný smysl přírody a její životodárnou sílu připomínat, a to jak formou umění (např. pohádka Skřítci od Ludwiga Tiecka) a filosofie, tak zachováním alespoň minimálních enkláv divoké přírody, umožňujících onen hluboký prožitek moci a životodárnosti přírody.

Z výše uvedeného vyplývá, že se nejedná o dva rovnocenné postoje, ale postoje pevně provázané. Druhý postoj je odvozený, nepronikající až k nejzákladnějšímu vnímání přírody. Příroda je vnímána na pozadí utilitárně-ekonomického horizontu, který však není a nemůže být tím nejzazším smysl propůjčujícím celkem. Ten musí být neustále odhalován a připomínán, neboť v případě zapomnění není síly, která by mohla postupnou devastaci přírodního prostředí zastavit. Současný přístup ochrany, zaměřený na čistou vodu, čistý vzduch apod., je sice důležitý, ovšem onu hlubinu, z níž vše vyvěrá, též opomíjí.

Šumava se v současnosti jeví jako ideální místo, které se může stát připomínkou této niterné přírodní hodnoty. Jednoznačné přijetí bezzásahového režimu na Šumavě pak materializuje hodnotový horizont pro nakládání i s krajinou určenou hospodářskému využití, tedy s krajinou kulturní.

Co je však kvalitní kulturní krajina? Stručně řečeno krajina, v níž se dobře daří lidem i přírodě. Je to krajina, v níž mají svůj prostor jak utilitární potřeby člověka, tak připomínka divoké přírody. Je to krajina, u jejíhož počátku nestojí lidská pýcha, touha po úplném ovládnutí a totální přeměně. Je to krajina, u jejíhož zrodu stále stojí hluboká pokora před celkem přírody a vědomí životodárné síly divočiny připomínané Tieckovou pohádkou.

Neexistuje však definitivní obrázek ideální a pravé kulturní krajiny. Mění se v čase a se způsobem hospodářského využití. Je to jihočeská rybníkářská oblast, barokní zemědělská krajina na Liteňsku či hospodářská polesí v českých horách. Vedle prvku přírodního a hospodářského ji dále dotváří symbolický prvek kulturní. Může jí být tedy i krajina mající primárně funkci turistickou a estetickou, ovšem opět pouze potud, ponechá-li utilitární využití prostor také přírodě. To je cesta, kterou se mohou vydat jak části Šumavy ležící mimo první zónu národního parku, tak Brdy zpřístupněné po zrušení vojenského prostoru.

Neexistence celkového horizontu smyslu přírody, popřípadě jeho ztotožnění s pojímáním přírody pouze jako člověkem osmyslněné je nebezpečné s nedozírnými negativními následky. Ztráta připomínky životodárné síly divoké přírody vede k úpadku i krajiny kulturní a hospodářské. Krajina se stává degenerovanou a neživotnou. Je podřízena pouze logice ekonomiky, trhu, zisku a moci. A tím se dostáváme k oněm skladištím, která mohou devastovat českou krajinu právě proto, že nepovažujeme, nebo jsme to nikdy jasně nedeklarovali, přírodu za smysluplný celek. Čechy se stávají překladištěm Evropy, současné kapacity již nestačí, a chystá se výstavba nových. Česká krajina stojí před další vlnou rozšiřování skladových ploch a logistických center.

Před další vlnou ničení jemného tkaniva dosavadní krajiny a jeho nahrazením pravoúhlou, anorganickou strukturou výše zmíněných areálů. Neschopnost tvořit kvalitní kulturní krajinu je výsledkem hned dvojí ztráty, ztráty primárního vztahu k přírodě založeného na úctě, pokoře a obdivu a ztráty kulturní tradice, která vždy budování kulturní krajiny usměrňovala. Rozmanitost historicky vzniklých kulturních krajin rozhodně nepotvrzuje domněnku a obavu, že úctou k přírodě a kulturní tradici ztratíme něco ze své svobody. Svoboda bez nich je však mělká, plytká a nudná stejně jako pohyb mezi logistickými areály.

Závěrem tedy, problém Šumavy se netýká pouze Šumavy. Nechceme-li, aby se naše krajina dále měnila ve skladiště, musíme tlačit na jeho nekompromisní řešení. Je třeba rázně vytvořit bezzásahovou zónu, která bude v prvé řadě přírodou pro sebe, možná vědeckou laboratoří, ale určitě symbolem našeho postoje k přírodě a životu na Zemi. Symbolem usměrňujícím naše chování a nakládání s českou krajinou.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Pane Václave, Středa, 4.Května 2011, 23:09:3

pokora k přírodě nám chybí a díky lidem jako Vy bychom ji mohli najít. I díky Vašemu článku.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.