Kůrovec na Šumavě, zpřístupnění vojenského prostoru v Brdech a přeměna České republiky na skladiště Evropy. Jak spolu tyto skutečnosti souvisí? Spojujícím článkem je náš vztah k přírodě a ke krajině. Ale také neochota pochopit, že odborné analýzy a expertní studie nepředstavují nejzazší hranici našeho poznání a motivů našeho jednání. Proto, aby mohla být expertní studie považována za přínosnou, nebo naopak za cestu do pekel je nutný širší rámec či horizont, a to kulturní či hodnotový. Teprve ten vrhá na odborné stanovisko světlo smysluplnosti. Takovýto horizont je nutné odkrývat, a to pečlivým zkoumáním, podrobeným kritické diskusi na nejobecnější rovině.

Tak spor o Šumavu není úzkým sporem mezi dvěma koncepcemi péče o les, ale naopak se jedná o spor s vysokou mírou obecnosti týkající se dvou pojetí přírody. První z těchto pojetí přisuzuje smysl přírodě jako takové, bez ohledu na zájmy člověka. Druhé naopak odvozuje smysl a hodnotu přírody od lidských potřeb. První z pojetí odmítá redukovat přírodu na souhrn suroviny, popřípadě na matematicky popsatelný systém prvků. Pro člověka majícího tento pohled je příroda obdařena vnitřním smyslem, je tajemnou, nikdy neproniknutelnou a pokusům o pojmové a jiné uchopení vždy unikající totalitou. Člověku se pak může v závislosti na osobních, ale také kulturních a společenských podmínkách příroda jevit jednou jako obraz Edenu, po druhé v něm může vyvolávat pocit posvátné hrůzy a bázně.

Jedná se o postoj, který byl vlastní příslušníkům lovecko-sběračských kultur. Jedná se o pojetí vznikající ve chvílích, ve kterých nedokážeme přírodu nikterak ovlivňovat, natož ovládat, ale kdy jí stojíme tváří v tvář a jsme jí vydáni na milost a nemilost.