Spor o Brdy

Pokud se podaří změnit korupční hospodaření státních lesů na rozumnou správu a ustavit v Brdech chráněnou krajinnou oblast, která nebrání kulturnímu ani hospodářskému využití krajiny, jen ho reguluje a odborně sleduje, získáme zpátky kus krásné krajiny ve vnitrozemí.

Překvapuje mě diskuse, která se vede kolem vojenského újezdu v Brdech a jeho navrácení veřejnosti. Tedy - nepřekvapuje mě ta diskuse, ale názor, který v ní zaznívá a říká, že by vlastně bylo lepší, kdyby armáda neodcházela. Mohu naopak přispět zkušeností z bývalého hraničního pásma, tedy svým způsobem také vojenského prostoru, dvacet let po pádu pohraniční stráže.

Brzy po převratu, kdy byly (ze strany posádek Pohraniční stráže ne zcela ochotně a hned) sundány drátěné zátarasy, byli jsme přesvědčeni, my, kdo jsme v těsné blízkosti hranic bydleli, že sem okamžitě vtrhne civilizace, a těšili jsme se na to (tedy kromě těch, kterým uzavřená hranice posilovala jejich pocit moci, u některých i ochrany, a kteří se s jejím otevřením nemohli smířit podobně, jako se nemohli smířit s koncem vedoucí úlohy KSČ a jejích represivních složek). My ostatní jsme okamžitě o nejbližších prázdninách vyšplhali na hraniční hory, vystopovali prameny hraničních potoků a objevili pozůstatky někdejších vesnic.

Byly i projekty na vznik nových vesnic na místě starých, založených na ekologických principech minimální spotřeby energií a využití místních zdrojů. Žádný z těchto projektů se neuskutečnil, ale neuskutečnilo se ani nijak masové využití oné krajiny k turistickým nebo hospodářským účelům. Dokonce, s pádem dotovaného zemědělství, se některé obce úplně při hranici ještě víc vylidnily, protože už nebylo, jak se tam uživit. Některé pohraniční roty časem jakési využití našly, některé ne a dodnes pustnou v krajině, rozkradeny na holý beton.

Tu a tam je poněkud opraven už téměř spadlý kostel, na který přispěli bývalí němečtí obyvatelé, a tvoří dnes památník někdejšího osídlení. Turista narazí i na jakž takž upravený hřbitov, pomník padlým z první světové války, plácek, na němž bývala náves, škola, obecní rybník. Na části území v západních Čechách vznikla Chráněná krajinná oblast Český les, na Chebsku a Ašsku žádná takto speciální ochrana není, a přesto je pruh lesa kolem hranice krásný a zdravý.

Mám odtud čerstvé dojmy z Velikonoc, kdy jsme s údivem konstatovali, jak smrky v pohoří Smrčiny na Ašsku se krásou a ztepilostí mohou rovnat šumavským. Přírodní hodnoty pohraničního kraje jsou rozhodně civilizačním přínosem a novým důvodem, proč tady žít. Upřímně řečeno, kromě celkem malých středisek lyžování, která tu však byla už dřív, na Přimdě, u Aše na Heinbergu a v Kraslicích – žádný turistický průmysl sem nevtrhl.

Problémem vojenských prostorů jsou vyasfaltované lesní cesty, po nichž jezdila vojenská vozidla a které svádějí k tomu, zajíždět a projíždět tudy autem. Tím spíš, že to nikdo nekontroluje (kdysi jsme u Státních lesů drželi víkendové služby). Skoro se mi zdá, že současný houbař už si snad ani nedovede představit, že by nechal auto někde ve vsi a šel do lesa pěšky. Současný houbař je vůbec divně hamižná postava a někdy mi připadá, že za přáním nechat Brdy nepřístupné jsou zájmy těch, kteří tam nějakým právem směli a chrání si svoje houbová naleziště.

Lítost nad tím, že armáda hodlá opustit území, kam léta znemožňovala přístup, je projevem podivného vztahu ke správě vlastních věcí. Nedovedu si představit, po čem by v Brdech bažil developer, když vidím, že chce jen postavit co největší dům na co nejmenším pozemku a pak ho rozprodat. To přece není totéž, jako když někdo na místě, kde býval turistický hotel, ten hotel znovu postaví (ale já pochybuju i o tom, kde by vzal klientelu v době, kdy každý autem přijede, projede se na kole, nasbírá houby a zase autem odjede).

Pohromou v lese jsou čtyřkolky, těch je věru proč se bát, ale chtít kvůli nim zachovat celé velké brdské území nepřístupné je – už to tu jednou padlo – výrazem podivného vztahu ke správě vlastních záležitostí.

Jedním z brdských vrcholků, které jsou ve vojenském pásmu, je hora Praha, druhá nejvyšší. Nahoře stojí radarová věž s ochozem ve výšce 916 metrů nad mořem. Hora Praha je tvořena vlastně dlouhým hřebenem, takže jejím vrcholem je v podstatě ona nepřístupná radarová a vysílací vojenská věž, postavená ve své poslední (monstrózní) podobě v roce 2000. Z některých míst pod věží je výhled a tu je člověk překvapen nečekaným zážitkem kruhového rozhledu z vnitrozemí na všechny strany Čech. Z vrcholu hory Praha, jíž bylo jméno dáno prý v době národního obrození a působí to tedy tak, že předtím snad neměla jméno vůbec, je dobře vidět, jak jsou Čechy malé, jak člověk všude dohlédne a může se těšit krajinou tak proměnlivého rázu jako snad nikde v Evropě.

A pokud na tom vrcholu stane člověk, který má zdravý rozum, musí si uvědomit, že s krajinou tak malé země je třeba zacházet velmi opatrně, neničit ji silnicemi a sklady (které z výšky pěkně vidí), že je přece přirozené srovnat své lidské působení podle charakteru území a najít si v něm svůj způsob života. Jakýkoliv zákaz je agresivní gesto a agresi zpětně vyvolává. Povolování přístupu jen někomu popuzuje i toho, kdo třeba ani vstoupit nechce, člověk za tím cítí něco, co by neměl vidět, co se možná děje i proti němu. Rozzuřeni pak vykonáváme své právo na krajinu dobyvačným způsobem, místo abychom s ní a v ní normálně žili a nechtěli po ní víc, než k čemu je způsobilá. Řekla bych, že většina lidí, kteří chodí do lesa, je normální a není třeba s nimi zacházet jako s nepřáteli.

Pokud se podaří změnit příšerně korupční hospodaření státních lesů na rozumnou správu (kterou, jako v nějakém lesním skanzenu, možná dosud vykonávaly lesy vojenské, ostatně také státní) a ustavit v Brdech chráněnou krajinnou oblast, která nebrání kulturnímu ani hospodářskému využití krajiny, jen ho reguluje a odborně sleduje, získáme zpátky kus krásné krajiny ve vnitrozemí, kam bychom mohli ze všech stran normálně jezdit vlakem a přestat tak přetěžovat pohraniční hory na severu i na jihu. Ve Slavkovském lese, kde rovněž byly vojenské újezdy, na jejich místě (a to jsou v sousedství západočeské lázně se svými ruskými a německými investory) za posledních dvacet let žádné developerské objekty nevznikly. Armáda Brdy především zabrala, a jestli jejich přírodu udržela zdravou, budiž jí za to čest.

Pokud však nežijeme ve vojenském režimu, musí přece civilní správa dokázat totéž a lépe.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.