Předseda severoirské Demokratické unionistické strany a předseda tamní vlády Peter Robinson prý věděl, že jeho žena získala od dvou developerů padesát tisíc liber, a nepřiznal to. Peníze získala pro svého milence, který si díky nim otevřel kavárnu. Peter Robinson předal vedení vlády na šest týdnů jedné z ministryň a chce své jméno očistit. Ať už se do funkce předsedy vlády vrátí anebo ne, nechystá se dle všeho opustit ani svou ženu, ani stranu, a je tak člověkem hned dvakrát věrným. Tento odstavec přitom odráží, jak zprávu o události strukturovala BBC — struktura vlády, nepřiznané peníze, nevěra. Novinky.cz, například, zmiňují stejná témata v právě obráceném pořadí.

Problémy s věrností ovšem mají politici v různých zemích. Takto v Chorvatsku v neděli skončili dvoukolové prezidentské volby a je možné, že na to konto vzniknou hned dvě politické strany. O post prezidenta se ve druhém kole utkali kandidát Sociálnědemokratické strany Chorvatska (SDP) Ivo Josipović a záhřebský starosta Milan Bandić, který byl členem SDP až do počátku listopadu. Ze strany byl vyloučen ve chvíli, kdy oznámil svou samostatnou kandidaturu. Jeden z poslanců SDP už na to konto oznámil odchod ze strany a založení Sociálnědemokratického hnutí.

Hlavním poraženým voleb se ovšem stalo vládní Chorvatské demokratické společenství, jehož kandidát do druhého kola vůbec nepostoupil. Toho se rozhodl využít bývalý předseda HDZ i touto stranou vedené vlády Ivo Sanader. Týden před druhým kolem voleb oznámil svůj návrat do politiky, ze které odešel před půl rokem, když rezignoval na obě výše zmíněné funkce.

Vedení HDZ svého čestného předsedu druhý den po oznámení návratu ze strany vyloučilo, protože, parafrázováno, způsobil nenapravitelné škody a porušil statut strany. Současná předsedkyně HDZ a premiéra Jadranka Kosorová během tiskové konference neskrývala rozhořčení, když řekla, že kdyby kdokoli z vedení strany formuloval podobně ostrou kritiku během Sanaderova vládnutí, v „téže vteřině by proletěl oknem“.  Sanader, poté, co byl oknem vyhozen, se prý chce pokusit o svržení vlády v saboru — chorvatské sněmovně.

Další příklad politické nevěry nedávno skončil v Polsku, když svůj návrat do Svazu demokratické levice — nejvýznamnější a přesto marginální polské levicové strany — po dvou letech oznámil její někdejší spoluzakladatel a expremiér Leszek Miller.

Českých příkladů mě napadá několik. Monika Pajerová svého času oznámila založení strany Naděje a Jiří Lobkowicz strany Cesta změny, aby pro jistotu neuspěl ani jeden z nich. Jana Volfová počátkem roku 2007 oznámila založení Strany za životní jistoty a neuspěla s ní. Petr Mach založil Stranu svobodných občanů a neuspěl s ní. Miloš Zeman oznámil založení Strany práv občanů a neuspěje s ní. Miroslav Kalousek oznámil založení strany TOP 09, a i když se snaží a v nejbližší Sněmovně nejspíše zasedne, neuspěje s ní.

Stejně jako dalším jeho obskurním předchůdcům mu totiž chybí zázemí členů, které by mu umožnilo reprezentovat zájmy občanů na politické rovině, takže dlouhodobě musí být pro občany nutně nezajímavý. Čtyřicet tisíc členů KDU-ČSL je oproti tomu alespoň minimální zárukou schopnosti reprezentovat zájmy reálného prostředí jako politická strana a ne pouze jako agentura pracující pro toho, kdo zaplatí víc.

Pokud se strana nemá stát jen agenturou, potřebuje celostátní strukturu a členskou základnu. Proto se odpadlíci vracejí do stran, ze kterých odešli, a proto se strany tak ostře brání, když je chce někdo rozštěpit. Snad jednou to u nás bylo v minulosti jinak. To když se krátce po válce odkudsi odtrhla jakási avantgarda, kterou dnes ale nevidět.