V našich sdělovacích kanálech se vystupňovaný odpor německé veřejnosti proti využívání atomové energie a ústup pravicové vlády od zářivé budoucnosti, kterou ještě nedávno chtěla prodloužit na co nejdelší dobu, často označuje jako hysterie. V tomto případě by se dalo snad mluvit až o obsedantním chování českých médií, která si často pletou analýzu s diagnózou. Poučil jsem se, že v odborném jazyce už se výrazu hysterie kvůli jeho pejorativnímu zabarvení nepoužívá, mluví se o disociativní poruše nebo histrionské poruše osobnosti. Samozřejmě právě ta pejorativnost je zajímavá, nejen pro novináře.

Tak třeba i Vít Bárta mluví o hysterii kolem ABL, s čímž lze souhlasit, až na to slůvko „kolem“. Když si všimneme typických příznaků choroby, jako jsou bájivá lhavost, snaha být středem pozornosti např. i pomocí hysterického záchvatu, který se projevuje třesem, křečemi, pláčem, zmítáním a pády, při kterých ovšem nedochází ke zranění nemocného, tak vidíme, že pojem až překvapivě dobře vystihuje, co se děje v naší politice.

Slovo hysterie se naopak hodí na dění kolem jádra v Německu jen velmi málo. Odpor proti atomové energetice tam není žádný záchvat nepříčetnosti vyvolaný iracionálním strachem ze vzdálené fukušimské katastrofy, ale je dlouhodobým přesvědčením většiny Němců, které nachází i adekvátní politický výraz zejména v programu strany Zelených. V době koaliční vlády Zelených a sociální demokracie došlo ke společnému rozhodnutí vládní většiny postupně uzavřít všechny německé atomové elektrárny. V roce 2000 tato vláda uzavřela dohodu s energetickými firmami (tzv. atomový konsenzus) o tom, že se nebudou budovat nové elektrárny a životnost stávajících bude omezena na třicet dva let. V roce 2002 tuto dohodu stvrdila novela atomového zákona. V říjnu 2010 pravicová konzervativně-liberální většina v parlamentu zákon opět novelizovala a prodloužila životnost atomových elektráren podle doby vzniku o osm nebo o čtrnáct let. Je to také tato vláda, která překotně reagovala na katastrofu ve Fukušimě, protože dobře tušila, že ji v nadcházející sérii zemských voleb energetická politika jejích stran připraví o hlasy. Což se v dosavadních případech také stalo, a pravděpodobně dalším ztrátám nezabrání ani návrat k rychlejšímu ústupu od jaderné energetiky, jak ho nedávno deklarovala kancléřka Merkelová. I tak lze reakci německé vlády označit spíše za paniku než za hysterii.

Pokud jde o občany, tak ti vystupují proti atomové energetice a na podporu obnovitelných zdrojů energie dlouhodobě a soustavně, zejména v dobách, kdy vládní politika nesleduje tyto cíle dost důsledně. Deník Referendum informoval o masových protestech a dosud největší blokádě při přepravě vyhořelého paliva do meziskladu v Gorleben v listopadu 2010, což byla nepochybně hněvivá občanská reakce na prodloužení životnosti atomových elektráren z října téhož roku. Přitom je třeba podotknout, že v Německu i pravicové strany podporují rozvoj alternativní energetiky.

V Mnichově, metropoli Bavorska, které je baštou konzervativní vládní strany CSU, vládne ovšem koalice sociální demokracie a Zelených s energetickou politikou, která je radikální. Mnichov usiluje o to, aby v roce 2025 byl prvním milionovým městem, které pokryje svou spotřebu elektrického proudu plně z obnovitelných zdrojů.

V současné době jsou zdroje elektřiny pro Mnichov smíšené: zemní plyn, voda, vítr — a atomová energie. Městské investice směřují do vodní energie, biomasy, geotermální energie, fotovoltaiky a větrné energetiky. Městská rada dala na tento program do roku 2025 k dispozici devět miliard eur.

Takový ambiciózní projekt se samozřejmě neobejde bez potíží. Potřeby proudu pro město s 1,4 milionu obyvatel nelze zajistit jen ze zdrojů z bezprostředního okolí. Městský energetický podnik proto investuje do vlastních zařízení, která budou produkovat zelený proud, ale jinde. Městské peníze tak směřují také do větrného parku Dan Tysk u ostrova Sylt a dalšího na britském pobřeží a do španělského solárního parku Andasol 3. Proud z těchto zařízení bude samozřejmě spotřebován na místě, aby transportem nedocházelo ke ztrátám. Cílem je do evropské sítě dodat tolik proudu z obnovitelných zdrojů, kolik město spotřebuje. Za svou energetickou politiku Mnichov dostal Evropskou solární cenu sdružení Eurosolar pro rok 2010.

Předpokladem takového energeticko-politického obratu jsou dvě věci. Především to, že Mnichov s vidinou krátkodobého zisku neprivatizoval městský energetický podnik, a může proto politicky rozhodnout, jakou energetiku si město přeje. Druhý důvod je ovšem diskutabilní. Mnichov financuje svou klimatickou změnu mimo jiné i ze zisků, které přinášejí jeho výnosné podíly na atomové elektrárně Isar II poblíž Landshutu, necelých sto kilometrů severně od Mnichova. Město zakoupilo 25 % akcií elektrárny za vlády starosty Kiesla z CDU. Současné vedení města se k prodeji podílů zatím neodhodlalo kvůli malému výnosu, který by z prodeje plynul. I v rámci koalice se však o této nedůslednosti vážně diskutuje.

Tato situace je příznačná pro přechodnou dobu, ve které žijeme. Nikdo se nemůže snadno a rychle vymanit z destruktivních systémů současné civilizace. Nejsou žádná jednoduchá a nesporná řešení. Nepochybně ale můžeme začít měnit směr. „I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele,“ říká Ježíš v jednom ze svých zneklidňujících podobenství (Lk 16,1—9). Používat výnosy z existující atomové elektrárny k rychlejšímu překonání závislosti na neobnovitelných zdrojích energie není ten nejhorší způsob. Ani to není nic hysterického.

Jak je tomu u nás doma? Praha, město srovnatelné velikostí a nepochybně krásnější než Mnichov, zprivatizovala, co mohla, a ztrácí své miliardy v tunelech. Státní firma ČEZ se chystá na rozšíření Temelína. Vláda blokuje rozvoj alternativní energetiky a připravuje zrušení limitů těžby hnědého uhlí. V ježíšovské parafrázi lze říci: neudržitelným mamonem prohlubujeme neudržitelnost.

Jaká je na tohle diagnóza? Je to debilita, nebo imbecilita (lehký a střední stupeň slabomyslnosti)? Nebo je to už katatonie (ztuhlost a neschopnost se hýbat)?

V příspěvku jsou využity informace z článku:

Claudia Mende: Grüne Blaupause, Publik-Forum 5/2011, s. 15.