Ve zmíněné dvojici přátel máme příklad velice přesný: Zeyer se křehce odtáhne do Vodňan, a co potřebuje v Praze zařídit, poručí ne Bohu, ale Sládkovi. Ten mu vyjednává s nakladatelem, urovnává spory s divadlem, sonduje možnosti finanční podpory ve Svatoboru. Ještěže po něm nechce, aby se poptával u Rotta na kamna. Asi že ho hned nepozvali do Akademie, urazí se a vytýká Sládkovi, že do ní vstoupil, a pak ho žádá, aby v ní protlačil to či ono. Milý Sládku!

Když v jejich milenecky intenzívní korespondenci vznikne mezera, naučíme se tušit, co ji vždy způsobilo. Nepíše-li Sládek, je to z obyčejné nemoci: byl tak sláb, že ho i do školy museli odvést. Odmlčí-li se Zeyer, dovíme se za měsíc zase ten jeho tragický důvod: byl vyprahlý, pustý a jako vypálený. Milý Julie!

Jak mu ale rozumím. Já také bych rád odešel do nějaký zajímavých pustin, nedal nikomu adresu a pak plakal, že mi nepíšou! Jenže dnes není ten čas a prostor, není redakce, jež by mě upomínala o pokračování rukopisu, a chybí společenský salón, v němž by se přátelé dohadovali, kde asi jsem a o čem trpím. Musím se, krom toho, každý den poptávat na kamna.

Tím víc se mi líbí Kosík, jak umí dodržet zamčené dveře, když k němu chce někdo lézt, a jak si naříká na skomírání přátelské společnosti, když vyleze. Vyleze na dláždění pod pustými okny Kohoutova přátelského salónu proti oknům pustých salónů prezidenta, jenž vlajku nechal na střeše sice, ale o přátelství trpí jinde. Milý Pavle! Myslels to jistě dobře, když jsi mi dojednal vydání mých článečků u nakladatele, ale já to musil pro svou představu odmítnou, a vypadá to nevděčně.

„Přátelství velká i malá, ba i ta jednostranná a neopětovaná," napsal mi jednou Mojmír Klánský lítostivě, „nastavují nás o dalšího člověka." Myslím, že účty přátelství nebývají rovnovážné, a snad ani nesmějí být, tok přátelství by se zastavil, protože ono, zdá se, funguje hlavně odběrem: stačí, když aspoň jeden z přátel je vhodně natočen. Tak se všichni vyskytujeme v nevyrovnaných přátelstvích, nakonec se to však jistě kruhem nějak vyrovnává, jedině se třeba nikdy nedovíme, po čem jsme si půl života šlapali.

Kdo jako já už musel uvažovat o svých přátelstvích, bude se nadále nelítostně zastavovat u Karla Šiktance, ač ten nikdy u něho, a zase Mojmír dvacetkrát přijde za mnou nežli já konečně za ním. Karol Sidon, opuštěje před čtrnácti dny tento stát, nepřišel se rozloučit, jak jsem čekal, ale cítil možná právo čekat, že přijdu já. Josefa Zemana nevidím někdy rok, ani pro něj nic nedělám, tak jaké je to přátelství, řeknete. A co podivné přátelství herce Jesenia, odpovím vám. Každého roku dopoledne o Štědrém dnu sejdou se Ivan Klíma a Miroslav Červenka k přátelství. Tak si to prý slíbili kdysi zamlada a já jsem je už několikrát v okolních ulicích při výkonu tohoto přátelství zastihl. Například zas já nevyměnil jsem si s Vilémem Prečanem ani jeden dopis, co odjel do Německa, a přece to přátelství je připraveno k pokračování od chvíle, kdy mi uvěřil proti podezření. Peckův malostranský byt, více zasutý do stráně než z ní vyčnívající, připadá mi jak zhmotnělý stesk po přátelství. Když se mi onehdy při vyhazování kompostu zlomila násada lopaty označená bílým kolečkem, zachvěl jsem se pověrečně a umínil si udělat na novou Luďkovu násadu to samé kolečko.

V jedné nešťastné situaci nechal si Vlastimil Beneš před osmi lety policejně zakázat kamarádšofty se mnou. Řeklo by se, to je přátelství? Loni umřel, dívám se na jeho teskné obrazy a čekám, totiž cítím se, jako bych čekal, že konečně může svobodně zas přijít. Je!

A Laďa Vaculka, umřelý před čtyřmi či pěti lety? Beru ho, jako by byl jenom třeba na vojně, odkud se vrátí poměrně brzo, zatímco kdyby mi bylo terpv třicet let, načekal abych se ještě! A je tomu přes čtyřicet let, co mi z obzoru zmizel Karel Rožnovják alias Kulhavý pes, a já to beru, totiž přistihuju se, že to beru, jako kdyby byl právě zašel za pahorek a každou chvíli může zašustět křoví a on se objeví. Ahoj, kdes býl?

Korunu mým úvahám o přátelství dal nedávno Bedřich Fučík. Třiaosmdesát roků má, všichni přátelé mu přeci už museli umřít, a on mluví a gestikuluje, jako by jimi byl obklopen, bronchiticky sípá, ale očividně myslí, abychom ho, i potom, my mladší drželi v našem přátelství.

Taky jsem se jednou rozhodl nedbat toho, že někdo z mých přátel chodí k nám na přání nepřátel. Nedivím se a neošklibuju. Svého času říkali si někteří přátelé o mně a o Jiřím Grušovi: povedení přátelé! No a kde to je? Onehdy zase Škvorecký pravil, že Dyk už nemá pravdu, že dneska je to naopak: kdo opustí vlast, nezahyne. Chm, kdybych ze všeho, čím mě celá ta sebranka mých přátel jednotlivě kus od kusu někdy dopálila, měl něco vyvozovat, zůstal bych už dávno sám.

Ale co vidím, milý Ludvíku? Máš tu sepsáno pomalu víc přátel odjetých a mrtvých než těch, které můžeš potkávat a urážet a zanedbávat. - Však to jsem i chtěl: říct, že není rozdílu mezi živými a mrtvými. Z čehož se odvažuju vývodu, že nemůže konec konců být už jiný než úřední rozdíl mezi přáteli, kteří umřeli nedávno, a těmi, kteří mi umřeli, než jsem se sám narodil. Hmataje v mlhách kolem nás všech, narážím na paže trčící tam z minulosti, ponechané nám do budoucnosti už tehdy málo nadějné, a svítá mi, že tam byly vědomě nastaveny nám neznámým k přijetí a k pokračování.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 2, číslo 10, říjen 1982.)