Jestliže se řada akcí českého umění odehrávala prostřednictvím osobních úniků do přírody a i na Slovensku fungovalo heslo „z mesta von“, Budaj se do města zase vrací; svou činnost důsledně rozvíjí v ulicích Bratislavy. Zatímco jiná důležitá část československého akčního umění přijala podobu minimálních prostorových intervencí, ty Budajovy se většinou daly přehlédnout jen těžko; konfrontace s divákem byla jejich smyslem. A pokud jedna z obdobných skupin nesla krátký a úderný název Aktual, Budaj pro označení svého sdružení zvolil tajemnou zkratku DSIP skrývající zvláštní a těžko zapamatovatelný název Dočasná spoločnosť intenzívneho prežívania.

Podobným porovnáváním lze dokázat patřičnost čtení Budajovy skupiny v rámci československého akčního umění, ale zároveň vymezit její specifičnost. Nejzásadnějším charakteristickým rysem se stalo jasné politické zacílení. Namísto úniků do soukromí, do přírody, „z mesta von“ a akcí snažících se vytvořit alternativu „vedle“ oficiální kultury, se Budaj důsledně stavěl „proti“ ní. Sdílel s ní stejný veřejný prostor města, který aktivizoval nečekanými zásahy a odchýlil se tak asi nejvýrazněji od klasického umění směrem k formám angažovanosti a aktivismu známým i v současnosti.

Dalším rysem Budajovy skupiny, který spíš než do normalizačního období ukazuje k aktuálnějším strategiím, se staly různé metody apropriace. Přivlastňovala si pro své akce vizuální styl komunistických transparentů, ale zároveň i jejich rétoriku patetických, ale nepravdivých hesel. Naplňovala je novým významem a demaskovala tak jejich vlastní nesmyslnost. Snad už i název skupiny odkazuje k byrokratičnosti panujícího systému, který soustavy nařízení a pravidel strukturoval do podoby charakteristicky nezapamatovatelných dlouhých názvů a jejich bizarních zkratek. V tomto smyslu se stala vrcholem akce z roku 1979, Týždeň fiktívnej kultúry, při které byly po městě rozmístěny plakáty propagující neexistující kulturní události, fiktivní výstavy a koncerty.

Čtení Budajovy skupiny v jejím historickém kontextu a vymezování významu oproti obdobným skupinám však představuje jen jednu stranu mince. Zajímavá je také otázka, jaký význam má vystavení akcí ze 70. a 80. let právě dnes, kdy se podobné projekty těší vzrůstající pozornosti. Historické akce se v současnosti různými způsoby rekonstruují, aby vynikla jejich původní podoba, ale zároveň i změna, která se při opětovné inscenaci nutně musí odehrát. Změna je výraznější v českém kontextu, kde původní a novou variantu odděluje rok 1989 a ještě speciálnější právě u Budaje, který se umění po tomto roce už nevěnoval. Jeho akce zpracovává kurátorka Mira Keratová v rámci archivu Pracovná pamäť. I když i archiv je jedním z témat současného umění, zůstává otázkou, jestli je v tomto případě takové označení příhodné. Místo přesnějšího archivu se zde pracuje se subjektivnější pamětí, která funguje podle jiných pravidel. Právě skrze ni dnes probíhá čtení československého akčního umění.

Ján Budaj a Dočasná spoločnosť intenzívneho prežívania (DSIP): Pracovná pamäť. Fotograf Gallery, výstava potrvá do 22. dubna 2011.