Ohlédnutí za Janem Halasem

7. ledna zemřel v nemocnici v Boskovicích Jan Halas, jehož působení v literární redakci stanice Vltava nadlouho (a podnes) určilo tvář a zvuk kulturní stanice Českého rozhlasu.

Azemancikova1

Alena Zemančíková

11.01.2010 04:00

Jako mladší syn básníka Františka Halase a kunsthistoričky Libuše Halasové měl vzácnou příležitost poznávat od dětství mnoho významných osobností české kultury a vyrůstat pod jejich ochranou. V roce 1970 ukončil studia na Fakultě sociálních věd a publicistiky a od té doby tak či onak pracoval v povolání nějak souvisejícím s rozhlasem. Do roku 1989 to bylo v programovém týdeníku Rozhlas (jako Týdeník Rozhlas vychází dosud), kam psal zejména o literárních pořadech a literatuře. Do Týdeníku Rozhlas psal Úvahy o rozhlase do posledních dní. Od roku 1990 se stal šéfem literární redakce Vltavy.

Byla jsem asi poslední redaktor, kterého on na Vltavu v roce 2004 přijal. Velice jsem si toho vážila, tou dobou už se z rozhlasu spíše propouštělo, počet redaktorů v každé redakci se zmenšoval. Od chvíle, kdy se v dubnu 1990 Jan Halas stal šéfem literární redakce, začal systematicky vyplňovat místa po ideologických čistkách a zákazech, takže rozhlasový archiv se velice brzy stal důstojným a poměrně úplným zvukovým svědectvím o české literatuře. Stalo se tak mnohem dřív, než mezery vyplnila nakladatelství. Mnohé texty se vysílaly z rukopisů, k jejichž vydání došlo až po roce 2000, někdy, jako třeba v případě Josefa Floriana, teprve nedávno.

Poznali jsme se na setkáních na Bilancích slovesných pořadů. Jan Halas byl zakladatelem a dlouho předsedou Sdružení rozhlasových tvůrců, patřil mezi ty, kteří dbali soustavně o to, aby rozhlasová tvorba byla ctěna jako umění.

Přitom vůbec nebyl patetik, nesnášel oficiality a velká slova a byl dalek toho náš literární rozhlasový obor přeceňovat. Docela rád se díval na televizi, zejména, když bylo mistrovství ve fotbale nebo v hokeji, a měl rád literaturu ve všech, i těch lehkých, pokleslých nebo i úplně bizarních žánrech a formách. Díky svému slavnému jménu se s každým znal a jeho jméno bylo také pro mnoho tvůrců pobídkou, aby s rozhlasem spolupracovali. Literární redakce zaštítěná jménem Halas měla respekt, díky němuž jsme také jako celek získali v roce 2004 cenu Magnesia litera za přínos literatuře. Jan Halas bral ceny a pocty, jichž získal několik, s rezervou. Nic moc si z nich nedělal, stejně jako si nedělal nic moc z různých mocenských pokynů a příkazů v době normalizace, kdy ovšem nepracoval v literární redakci, ale v redakci časopisu Rozhlas.

Ačkoliv neměl přílišné literární ambice, byl dobrý vypravěč a jeho fejetony a vzpomínky jsou brilantně napsané a velmi vtipné. Pod názvem Dodatky (1996) vydal vzpomínky na lidi, kteří patřili k okruhu přátel jeho rodičů, fejetony publikované v Mladé frontě Dnes vydal bibliofilsky v roce 2006 a jeho další texty, studie o rozhlase, vzpomínky, kritické články čekají na edici a vydání. Rád také příběhy vyprávěl a uměl to výborně, do pointy.

Jan Halas bydlel v Praze v Dejvicích a patřil do party kolem spisovatele Petra Šabacha, bratrů Tesaříků, Ivana Hlase – byl vlastně jedním z předobrazů hrdinů filmu Šakalí léta. Jan Hřebejk, o generaci mladší, ho rád obsazoval do menších rolí ve svých filmech – tak nám jeho podoba zůstala zachována v roli stranického papaláše ve filmu Pupendo. Jan Halas měl z těchto příležitostí legraci – nebral to moc vážně, ale rád se toho účastnil.

Miloval rokenrol, připravil pořad Deset rocků, které otřásly světem a deset básní stejně otřesných, kde pitomé budovatelské básně proložil nejslavnějšími rokenroly z té doby. Tím bez velkých slov dal najevo, kde spatřoval ve svém životě svobodu a co je (a tedy i není) poezie.

Jan Halas byl člověk věřící a byl dobrý znalec bible. S  Josefem Melčem připravili z překladu tzv. Jeruzalémské Bible dlouhý seriál Čteme písmo. Interpretem biblických textů byl Jan Hartl a pořad dosáhl 175 částí, než jeho natáčení v roce 2002 přerušila smrt režiséra Josefa Melče. Jan Halas se ovšem považoval za člověka nejvýše hříšného a jako dobrý křesťan měl vždycky pochopení pro lidské chyby, průšvihy, omyly a krize.

Smrtí Jana Halase na počátku roku 2010 jako by se uzavírala nějaká historická etapa, do níž ještě patřila šedesátá léta, normalizační skrývačky i klauniády, radost z převratu, usilovná práce pro kulturu ve svobodné společnosti, ale také, nutno říci, zklamání z médií, z bulvarizace, z kritérií poslechovosti, z technokracie. Jan Halas o tom psal z Kunštátu do Týdeníku Rozhlas.

Po odchodu do penze se nořil do korespondence svých rodičů, kterou připravoval k vydání. Předtím už s Ludvíkem Kunderou spolupracoval editorsky na vydání korespondence Františka Halase, nepřetržitě dramaturgicky připravoval festival Halasův Kunštát.

Když člověk v době Janova šéfování literární redakci Vltavy vstoupil bez předchozí známosti do jeho kanceláře, sotva pozdravil a už strnul v údivu: za stolem seděl muž, který byl tak podobný básníku Františku Halasovi, jak ho známe z fotografií, že člověk znejistěl, kde to vlastně je a je-li při jasném vědomí. Všichni spolupracovníci cítili, jako by podoba Františka Halase ochraňovala literaturu v rozhlase prostřednictvím jeho mladšího syna, který bude rozhlasu i všem přátelům literatury bolestně chybět. Jan Halas patří mezi ty, jejichž místo se nedá vyplnit.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.