Diskuse (98 příspěvků)
Eva Hájková, penzistka
January 14, 2017 v 9.57
Dobře, pane Poláčku. Ale nějak vám z toho vypadlo slovo třída, které v Marxově teorii hraje nemalou roli a těžko se dá vykládat bez něj.
Myslím si, že podle Marxe je člověk determinován především svým třídním původem. Ačkoliv, zdá se, že na něho samotného se to pravidlo kupodivu nevztahovalo.
Věříte vy, že člověk je determinován svým třídním původem, který je pro něj nepřekročitelnou hranicí?
JP
Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
January 14, 2017 v 15.22
Člověk a třídní determinace
V prvé řadě musím podotknout, že původní název mého textu zněl: "Aristotelovy přístavy a Marxův kapitalismus".

A účelem bylo v prvé řadě vůbec obnovit - v prvé řadě u samotné levice - to zcela základní povědomí právě o té principiální determinovanosti člověka jeho okolím, prostředím, objektivně jsoucím světem. Že tedy člověka není vůbec možno reálně pochopit bez tohoto kontextu jeho životního prostředí. Jmenovitě právě těch materiálně-produkčních vztahů. (Konec konců se jedná opět o ten proslulý "systém", jehož existence se zde vždy znovu kontroverzně diskutuje.)

Nějaké konkrétnější projednávání tříd, třídního určení, třídní determinace by se do tohoto textu už v žádném případě nevešlo.

Jednou větou se dá říci: ta třídní determinace je specifickým případem té determinace obecné. A tady se jednalo právě o to vůbec nějakým způsobem "rehabilitovat" tu determinaci obecnou.

Na tu determinaci třídní by bylo zapotřebí nového textu. Ta věc totiž vůbec není nijak jednoduchá. Určité problémy (přesněji řečeno: v e l k é problémy) jsou spojeny už s tou determinací všeobecnou; tím spíš pak s tou speciální.

Do jaké míry je člověk skutečně determinován, a do jaké pouze "ovlivňován"?... Jak jsem v článku uvedl, už v tomto ohledu existuje rozdíl mezi pojetím Aristotela a Marxe.

A ta "třídní determinace": i pokud ji vezmeme za prokázanou, i tady je asi nemalý rozdíl v tom, v jakém konkrétním ohledu se ta determinace projevuje, ale také, v jakém konkrétním čase. Třídní determinovanost byla bezesporu mnohem silnější v 19. století prvotního průmyslu, nežli v našem čase technických idejí a inovací, kdy víceméně každý kdo dostane komerčně zužitkovatelný nápad se může katapultovat ze spodní třídy do té nejvyšší (alespoň podle majetkových měřítek).

Ale i ta názorově-emoční determinovanost je dnes už podstatně jiná: dnes už zdaleka neplatí, že dělník = politicky levicově orientovaný člověk.

Můj názor je ten, že ta všeobecná - negativní - determinace kapitalismem je dnes už mnohem silnější respektive přednější, nežli ta determinace třídní. A právě v tomto smyslu jsem pojal můj text.


Jiří Kubička, psycholog
January 14, 2017 v 15.46
Aristoteles žil na konci epochy, kdy středomořské kultuře dominovaly městské státy, v jejichž již centru již nebyl královský palác (jako v Mykénách neb v Babylonu) ale agora, forum. Přístav nebo poloha na jiné obchodní cestě nebylo něco o čem by se tyto polis mohly rozhodovat, ale podmínka jejich existence. Síla řeckých polis byla ovšem také v solidaritě občanů proti vnějšímu nepříteli a statečnosti v bitvách, slabost v tom, že jejich nepřátelé zůstávali nepřáteli, dokázali si je podmanit, ale ne integrovat. V Řecku nikdo nezískal trvalou hegemoni, sjednotili ho až Makedonci. Ti se opírali o sílu armády, ta se udržovala a rostla ale vznikala tak, že podmaněné integrovali, stejně jako později Římané.

Zajímavé je, že Aristoteles, který byl učitelem Alexandrovým ,jakoby si této historické proměny a vůbec rozdílu mezi impériem a městským státem nebyl vědom.

Sparta byla mezi řeckými státy výjimkou, protože nežila z obchodu, ale z vojenské síly a nadvlády občanů nad většinou obyvatelstva. Spartských občanů ale bylo tak málo, že ztráty v jedné jediné prohrané bitvě u Leuktry v podstatě sílu Sparty zničila natrvalo.

I malé moderní státy jsou mnohem větší než řecké polis, není možné, aby spolu všichni politicky aktivní občané osobně interagovali. Na náměstích moderních měst se odehrávají nanejvýš demonstrace občanů, kteří se mezi sebou shodnou, nebo pouliční bitky mezi lidmi, kteří se neshodnou, debata tam možná není.
Jiří Kubička, psycholog
January 14, 2017 v 15.53
Ještě podotknu, že rolníci přes svou potenciální soběstačnost mohli být historicky v politicky relativním smyslu svobodní jen pod ochranou silného státu nebo na řídce obydleném území, jako v koloniální Americe. Ve středověku se říkalo, že městský vzduch osvobozuje. Držení půdy není jen majetek, je to forma moci.
Eva Hájková, penzistka
January 15, 2017 v 8.0
Panu Poláčkovi
Nedávno jsem napsala jednomu čtenáři (cituji ze svého mailu): Determinace se lze zbavit jedině s pomocí ducha. Nejlépe rovnou Ducha svatého. V tom spočívá moje osobní rozvinutí marxismu: Nový systém vznikne, až Duch svatý ovládne výrobní vztahy.
JP
Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
January 15, 2017 v 13.32
Duch svatý a výrobní vztahy
Tedy paní Hájková, za tohle "tvůrčí rozvinutí marxismu" by s Vámi Marx asi pořádně vyběhl! :-D

Nicméně, je to zajímavá myšlenka. ;-) Ovšem, daleko spíše hegelovského nežli marxistického typu.

Hegel - ten vycházel právě z dominance Ducha. Ani snad ne tak Ducha svatého - to byla jenom jedna z forem - jako Ducha absolutního.

A Hegel - nutno si uvědomit - on se také zabýval těmi "výrobními vztahy". On analyzoval tu společnost, kterou Marx nazývá "buržoazní" - tedy společnost charakterizovanou respektive determinovanou právě kapitalistickým typem produkčních vztahů.

A Hegel si je dokonce naprosto vědom i toho, že tato "buržoazní" společnost je společností principiálně omezenou, obhroublou, ve které vládne nikoli pravý duch, nýbrž zájmy povýtce egoistické. (Hegel ovšem neužívá termínu "buržoazní" jako Marx, nýbrž obecnějšího termínu "bürgerliche Gesellschaft", čili "občanská společnost". Respektive přesněji: v daném kontextu Hegel hovoří o "občanské společnosti v m a t e r i á l n í m smyslu". Tedy ne ve smyslu pravé občanskosti, nýbrž té - přinejmenším latentně přízemní - materiálnosti.)

Takže, Hegel tu stojí před jedním nemalým problémem. Na straně jedné vidí tu přízemnost té materiální občanské společnosti kapitalismu - ale na straně druhé se chce nějakým způsobem dostat výše, k tomu svému "absolutnímu Duchu". A to právě přes tuto občanskou společnost, a jejím prostřednictvím. Neboť Hegel samozřejmě ví, že tato občanská společnost, to není nikdo jiný nežli samotní lidé, nebo přinejmenším jejich rozhodující většina.

Hegel pro dosažení svého účelu dělá jeden opravdu pozoruhodný skok. Ne-li přímo trik. On argumentuje takto: ti primárně egoističtí aktéři té kapitalisticko-materiální společnosti časem poznají, že nežli neustálý boj každého proti každému je i pro ně lepší, když zavládne vláda zákona. Tím je omezen jejich egoismus - a na jeho místo nastoupí vědomí, poznání obecně platné právní normy. Která jako taková nese znaky univerzální ideje - a tím v sobě odráží onoho absolutního Ducha. Respektive se mu přibližuje.

Hegel tedy celou věc vidí tak, že samotní - materiálně-produkčně činní - lidé dialektikou své vlastní životní praxe poznají přítomnost Ducha ve svém světě; a že díky tomu celý stát získá pravý duchovní charakter.

Teď do toho Hegelova obrazu dovršeného duchovního státu ovšem skáče se vší razancí Marx - a prohlašuje, že to všechno je naprostý nesmysl. Že Hegel zde vytváří pouhou f i k c i autenticky duchovního státu ("duchovní" ve smyslu nikoli bezprostředně religiózním, nýbrž ve smyslu finálního dosažení a realizace onoho absolutního Ducha) - zatímco ve skutečnosti i tento zdánlivě svobodný stát je i nadále ovládán onou přízemní, lidsky deformovanou a sociálně nespravedlnou kapitalistickou občanskou společností. V tom materiálním smyslu, tedy u Marxe "buržoazní".

A nelze nevidět: Marx má v ruce velice silné argumenty. Tam kde se Hegel spoléhá na působení subtilního duchovna, tam Marx může mávat velice úderným kyjem bezprostředně jsoucího materiálna. A Marx má bezpochyby plnou pravdu v tom, že když se obojí - duchovno a materiálno - dostanou do konfliktu, tak že nakonec vždycky vyhraje to materiálno.

Z toho Marx pak zcela logicky dovozuje, že pokud chceme mít opravdu rozumně a humánně a harmonicky uspořádanou společnost, pak musíme její problémy a její disproporce vyřešit v prvé řadě právě v té reálně-materiální, nikoli v oné spekulativně-duchovní rovině.

--------------------------------------

Na straně druhé je nutno vidět: jak měl Marx pravdu oproti Hegelovi, tak se nakonec sám utopil jenom v tom svém materiálnu. A tedy Hegel má i svou pravdu oproti Marxovi.

Takže nakonec se opravdu jedná o to, dokázat to "materiálno", ty produkční vztahy nějakým způsobem dostat dohromady s tím "duchovnem", to jest s univerzálně platnou ideou plynoucí ze samotné podstaty veškerého bytí.
Eva Hájková, penzistka
January 15, 2017 v 14.38
To já vím, že Marx by se mnou vyběhl, protože jistě nesnášel, když něco nebylo podle něj. Marx byl samozřejmě velký teoretik. Já mám ale, oproti Marxovi, tak trochu výhodu, že vím, co se tady dělo posledních sto třicet let. Vím, že mezitím zmizel i onen revoluční průmyslový proletariát, do kterého vkládal takové naděje. A tedy, že musí být všechno trochu jinak, než si Marx představoval.
Mohla bych tu větu říci také jiným způsobem. Výrobní vztahy se změní, až do nich vstoupí bratrství. To se samozřejmě může stát teprve, až bude zlomeno ono kouzlo "všemocného trhu".
Ale víte, pane Poláčku, já si stejně myslím, že každý z nás může - aspoň sám pro sebe - to "kouzlo trhu" když ne zlomit, ak aspoň hodně omezit. Že až tolik determinováni být nemusíme.
JP
Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
January 15, 2017 v 16.41
Přístavy, antické městské státy a dnešek
K těm Aristotelovým přístavům je nutno podotknout ještě tolik, že on o jejich roli uvažuje až v poslední, závěrečné části své "Politiky".
V té první, mnohem obsáhlejší části se zabývá především otázkami, jak pokud možno relativně uspořádat r e á l n ý stát; tedy s takovými lidmi jací tu právě jsou, se všemi jejich chybami a nedostatky.

Zatímco v té druhé - bohužel pouze započaté či nedochované - části rozvažuje o možnostech d o b r é h o, respektive ideálního státu. Takže i ta jeho úvaha o přístavech je tady spíše teoretického, nežli praktického rázu.

Ale i tady se nejednalo o to, jestli město ten přístav má vlastnit či nemá; jednalo se pouze o tu v z d á l e n o s t, v jaké si dobré město svůj přístav s jeho komerční atmosférou má držet od těla.

---------------------

Co se těch městských států v antice a dneška týče: tak tady je skutečně problém. Jak Platón, tak Aristoteles vycházejí z toho, že takový opravdu dobrý stát musí být početně omezený. Víceméně k tomu limitu, kdy se všichni (svobodní občané) znají mezi sebou navzájem. Neboť jedině tak se může vytvořit skutečná pospolitost, a skutečné přátelství, které - jak Aristoteles zdůrazňuje - je vlastně konstitutivní podmínkou takového dobrého státu.

Takže ten problém je opravdu v tom, že jestli chceme něco z myšlenek oněch velkých myslitelů přenést do současného světa, že to skutečně není možné v bezprostředním, lineárním smyslu. Ty městské státy dnes už nikdo neobnoví, to je samozřejmé. Naopak, svět je čím dál tím globalizovanější; a je tedy nutno uvažovat o možnostech dobrého spolužití naopak ve velkých, až maximálních měřítcích.

Jedna možnost by byla v tom, v tomto velkém globálním světě přece jenom obnovit či vytvořit nějaké nové komunity. Vzpomínám si ještě, jak se za časů socialismu v našem paneláku konaly pravidelně domovní schůze, na kterých se scházeli a setkávali opravdu víceméně všichni dospělí nájemníci.

Jistě: svým způsobem to bylo opatření z holé nouze; řešily se tam palčivé problémy spojené se základním stavem domu a bezprostředního okolí, které za normálních okolností vyřeší domovní či obvodní správa. Které ale v socialismu, hlavně v jeho rané fázi, se jevily být neřešitelné, pokud sami nájemníci nevezmou do ruky krumpáč a lopatu a sami neupraví prostranství kolem domů připomínající spíše rozmočené rašeliniště, zvláště po vydatném dešti.
Ale přesto: ta atmosféra společného díla byla jedinečná, a od té doby jsme už nikdy k sobě v domě neměli tak blízko, jako v oné době raného socialismu.

Takže se staví otázka, jestli by skutečně nebylo možné vytvořit určité komunity na lokální úrovni, kde by se projednávaly záležitosti místního významu; například zkrášlení okolí.

Druhá možnost je ale daleko podstatnější: aby to aristotelské "přátelství" mohlo zavládnout i mezi principiálně cizími lidmi. Ale - aby něco takového opravdu mohlo vzniknout, musela by pro to existovat nějaká reálná základna. Něco, co by různé, sobě navzájem cizí lidi spojovalo nějakou společnou myšlenkou, společnou ideou, společným cílem.

A opět jedna vzpomínka: bylo to opět za časů socialismu, ovšem teď už socialismu pozdního, zahnívajícího. Kdy už naprosté většině národa bylo jasné, že ten panující režim je podvodný, a že s ním nelze natrvalo vyžít. A v té době se stávalo znovu a znovu, že člověk přišel třeba ke zcela cizím lidem; a po chvíli vzájemného "oťukávání se", když se zjistilo že obě strany sdílejí společný názor, se mohl rozvinout hovor o obecných poměrech. Kdy se sice na straně jedné dost často jednalo jenom o to klasické nadávání na politiku; kdy ale zároveň zavládlo jakési nevyslovené, tiché, ale krásné porozumění, souznění v tom společném postoji odporu vůči vládnoucí moci.

Ano, toto souznění mělo ovšem nakonec pouze negativní charakter, byl v tom víceméně jenom ten odpor ke zjevnému zlu; ale přesto zůstává otevřená otázka, jestli by nebylo možno něco takového vybudovat i v rovině pozitivní. V tom smyslu společného cíle, společně sdílené ideje či ideálu. Vždyť jsme konec konců jedno společné lidstvo - a jednou definitivně přijde čas kdy jako jeden takový celek budeme muset opustit naši zmírající planetu, a odejít ke světům novým. Tak bychom snad do té doby přece jenom mohli stačit jako taková jednotná komunita začít skutečně existovat a žít.
JP
Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
January 15, 2017 v 16.43
Mimochodem, k té Spartě: přesně tohle jí Aristoteles vytýkal, že není schopna ty porobené národy integrovat, nýbrž že je ovládá jenom čistě mocenskou silou. Pak nikde neměla přátele, ale jenom nepřátele; což pak právě bylo skutečně příčinou jejího konce.
JP
Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
January 15, 2017 v 16.45
Paní Hájková, co se toho času od Marxe týče, tak já mám tak trochu v plánu napsat pokračování tohoto textu, kde bych se - kromě jiného - zabýval touto otázkou. Ještě nevím jestli ten text vytvořím, ale byla by to jedna možnost.
+ Další komentáře