Smrt celebrity

Ivan Štampach

Smrt člověka je jedinou jistotou osobního příběhu. Tam, kde se z úmrtí lidské bytosti dělá senzace, by bylo místo spíše pro tiché spočinutí a rozjímání nad vlastní pomíjivostí.

Stárnutí je aktuální přítomnost smrti jako zkázy a zmaru na obzoru života. Je to balík paměti, tíže osobní a společné minulosti až k neunesení. Mnoho kauz z minulosti přitom zůstává otevřených, nejsou dořešeny, ale jsou předčasně ukončeny bez možnosti do nich svobodně a tvořivě vstoupit. Zdá se, že nestárnou a neumírají jen jednotlivci, ale i společenské útvary jako obce, národy a státy. Podle německého inspirátora současné konzervativní revoluce Oswalda Spenglera stárnou i civilizace. Té naší prý hrozí smrt, nechá-li se rozežrat snětí liberalismu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Připusťme, že nás svět jako celek chřadne. Důvodem však nemusí být respekt k lidským právům. Příznakem sociálního stárnutí je fascinace smrtí. Všemožní proroci zhouby a zániku se vyžívají v předvádění skutečných katastrof a v perverzní zálibě ve scénářích pohrom zatím pouze možných.

Smrt člověka je jedna z mála, ne-li jedinou jistotou osobního příběhu. Když zemře celebrita, třeba i očekávaně vzhledem k věku a zdravotnímu stavu (který se stává veřejnou otázkou), je to téma na celé dny. Tam, kde by bylo místo spíše pro tiché spočinutí a rozjímání nad vlastní pomíjivostí, se z úmrtí lidské bytosti dělá senzace.

Německé noviny si užily jména zesnulého. Repro DR

Nepokládám se za kompetentního posuzovat přínos Karla Gotta v jeho oboru. Poslouchal jsem ho příležitostně už v šedesátých letech a nevyhledával jsem ho. Mé hudební preference se nesly jinudy. Jeho proměnlivé občanské postoje, jeho podpora šoubyznysové verze anticharty ze 4. února 1977 a zároveň prý utajená podpora Marty Kubišové, jejich hymna společně s Karlem Krylem z balkonu Melantrichu, když už bylo 4. prosince 1989 prakticky rozhodnuto, a jeho divoké fantazie o iluminátech a jiných spiklencích v pozadí politiky, to vše v kombinaci se vymyká rychlému a přesvědčivému hodnocení. Snad ani není nutno vynášet rozsudky. Život se uzavřel a čelí živé Pravdě.

Německé noviny prý psaly: Gott ist tot. Užily si jména zesnulého. A jistě si aspoň někteří čtenáři vzpomněli na Friedricha Nietzscheho. V jeho díle „Tak pravil Zarathuštra“ čteme: „Bůh je mrtev (Gott ist tot). Zůstane mrtev. My jsme ho zabili.“ Lze dodat, že Boha jako myšlenku a jako obraz zabili jeho vyznavači. Zabili a pohřbili ho stoupenci nekrofilního, autoritativního náboženství, jak tomu říká nenáboženský mystik s marxistickými kořeny Erich Fromm.

Takové už jsou příběhy božstev. Kdoví, zda bohové monoteistických náboženství nevznikli, jak slovo „bůh“ samo naznačuje, vynesením bohatých, a tedy proslavených a vlivných do horních pater dobového vesmíru. Davy tu smrtelníka zbožští (nejen „božský Kája“, ale třeba i „Hašek je bůh“ po Naganu 1998), anebo zase vtěleného Boha pošlou na popraviště (Ježíš).

Božský statut zpěváka, který proslavil české země, měl podle úvahy Andreje Babiše stvrdit státo-církevní pohřeb v pražském dómu svatých Víta, Vojtěcha a Václava. I když místo toho bude rozloučení v profánním prostoru, avšak se státními poctami, církev nebylo třeba do oslavného obřadu nutit.

Modlitba, třeba i mše za zesnulého, je na místě. Koexistence živých i mrtvých, soubytí všech lidí a všech tvorů otevírá světelný smysl uzavřeného pozemského života. Dostane-li podobu naděje ve věčnou spásu a prosby o očistu duše před vstupem do nebeského království, odpovídá to místní tradici a bohdá i skutečnosti smrti a života.

Kdy je rituál vkusný

Ceremonie na exponovaném místě s kamerami a se stafáží státních a barvitě vystrojených církevních celebrit, to je prostě politické gesto. Tomáš Halík se vyslovil v tom smyslu, že okázalý rituál pro zesnulého Karla Gotta by byl nevkusný. Asi má pravdu. Jaký rituál by však byl vkusný? Co kdyby zemřel nějaký významný sponzor církevních aktivit, dejme tomu miliardář Luděk Sekyra, který se však bohudíky těší dobrému zdraví? Byla by zádušní mše v tom případě vkusná?

Kdyby zemřela bezdomovkyně Matylda, co přespává na Petříně, byl by vůbec nějaký pohřeb? Možná by její ostatky byly zpopelněny na obecní útraty a popel bez obřadu rozptýlen. Kdo by církvi nákladný rituál v takovém případě zaplatil? Kdybychom vzali vážně, že ten kostel na vršku Opyš v Praze nad Vltavou není jen ozdobou panoramatu, ale i shromaždištěm Ježíšova společenství, třeba by se tam její pohřeb hodil víc než pohřeb populární hvězdy nebo nějakého pomyslného pohádkového boháče. Nebyl snad Ježíš Kristus chudým a na okraji stojícím blíž?

Každá katedrála či dóm je z principu místem více či méně nevkusného doteku Krista a Beliala. Partnerství náboženství se slávou a s mocí, která měla pro Božího syna připravené leda popraviště, je perverzní z principu.

V novozákonním textu zvaném List Jakubův čteme: „Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: ‚Posaď se na tomto čestném místě,‘ kdežto chudému řeknete: ‚Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem.‘“ Jakub dodává: „Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují? Vy jste však ponížili chudého.“

Majestát smrti zarovnává sociální rozdíly a jejich přenesení za práh tohoto světa znamená, že nekrofilní kult slávy, bohatství a moci dočasně zvítězil. Že ve hře není smysl lidského bytí, ale hmatatelný ekonomický nebo politický zájem.

    Diskuse
    PK
    October 7, 2019 v 10.23
    Jenom škoda,
    že připojené foto naprosto korektního titulku z Bildu nijak nedokumentuje Štampachovu tezi, že "Německé noviny si užily jména zesnulého."

    PK
    October 7, 2019 v 10.51
    Vůbec to nemusí být bezdomovkyně,
    aby byla pohřbena bez obřadu. Klidně to může být žena, která vychovala 4 děti, které žijí, těší se dobrému zdraví a společenskému postavení. Akorát jim je líto peněz na pohřeb.

    Za to ale církev opravdu nemůže - i když vysvětlovat to Štampachovi nemá smysl.
    DU
    October 7, 2019 v 19.25
    Gilbert Bécaud zpívá:
    Quand il est mort, le poète,
    Tous ses amis pleuraient.

    Quand il est mort le poète,
    Le monde entier pleurait.

    On enterra son étoile,
    Dans un grand champ de blé.

    Et c'est pour ça que l'on trouve,
    Dans ce grand champ, des bleuets.
    PT
    October 8, 2019 v 10.27
    Moc díky bratru Ivanovi...
    za hluboké a inspirativní zamyšlení. Chybí snad jen pointa, že po 2tis. let existence institucionalizované církve se nevyskytla ani jedna (zdokumentovaná) epocha, ve které by se kontinuálně projevovala v duchu evangelia a nekoketovala se světskou mocí. To by si žádalo další zamyšlení či analýzu...bratře Ivane?! :-)
    JP
    October 8, 2019 v 12.8
    Duch evangelia
    Podle Ericha Fromma lze v Evropě o alespoň v základní míře skutečně autentickém přivrácení ke křesťanství hovořit jenom v době mezi 12. a 16. stoletím. "Po tomto období byla konverze většinou jen ideologií a víceméně úplným podřízením církvi; neznamená změnu srdce, tj. charakterové struktury; výjimku tvoří početná, skutečně křesťanská hnutí.

    V těchto uvedených čtyřech stoletích začala být Evropa pokřesťanšťována. Církev se snažila prosadit aplikaci křesťanských principů do oblasti vlastnictví, cen a pomoci chudým. Mnozí, zčásti kacířští vůdci a sekty vystupovali pod vlivem mysticismu, který žádal návrat ke Kristovým zásadám včetně odsouzení vlastnictví."
    PK
    October 8, 2019 v 12.23
    Tady už se člověk může opravdu jenom smát
    Samozřejmě, každá příležitost je k útokům na církev dobrá. Smrt zpěváka stejně jako každá jiná. Tak jen houšť a větší kapky. "Bratr Ivan" se jistě nenechá dvakrát pobízet. Od toho tady ostatně je.

    Jste normální blázni...
    MP
    October 8, 2019 v 12.47
    Pavlu Kolaříkovi
    Velký bratr Ivan má církve rád a rouhání jak známo trestá za potlesku českého primase.

    Oproti tomu občan Ivan má k církvi vztah odet amo a pro to "amo" do jeho diatrib vstupují občas moudré metafory jako ta o nevkusném doteku Krista a Beliala (jako ateista bych ovšem uvítal její vetší otevřenost: nevkusném doteku ducha a Beliala) -- kolik dobrých katolických světců varovalo před stejným pokušením církve, která musí být také institucí ve světě?

    PK
    October 8, 2019 v 13.19
    Martinu Profantovi
    Pokud nějací katoličtí světci před něčím varovali, určitě tak nečinili v dalším článku o tom, že umřel Karel Gott, nebo pod ním.

    Ne, nezlobte se, toto panoptikum nemohu brát vážně.
    PK
    October 8, 2019 v 13.27
    Jinak tvrzení
    že "Každá katedrála či dóm je z principu místem více či méně nevkusného doteku Krista a Beliala"

    je normální magořina, a vypovídá jenom o svém autorovi. Když už to tedy nutně chcete rozebírat.
    October 8, 2019 v 19.20
    Diskuse
    Těším se, až se jednou pan Kolařík rozhodne diskutovat.
    + Další komentáře