Hladomor v Bengálsku zahubil miliony lidí. Odpovědnost nese Churchill

Tomáš Tožička

Podle vědců nezpůsobilo hladomor v Bengálsku v roce 1943 sucho. Odpovědnost za něj nese Winston Churchill. Dočkáme se informační tabulky u jeho busty v Praze?

Studie zveřejněná v únoru letošního roku v Geophysical Research Letters potvrzuje dřívější obvinění Winstona Churchilla z přímé odpovědnosti za hladomor v Bengálsku. Pro mnoho lidí, kteří se tímto tématem zabývají, to není nic nového. Obvinění britské koloniální správy a ministerského předsedy ze špatného vládnutí či dokonce řízeného zbídačování se objevovala již před vyvrcholením potravinové krize v Bengálsku. Hladomor v roce 1943 zahubil podle konzervativních odhadů na tři miliony lidí.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Hladomory v britském impériu nebyly nic neobvyklého. Odhaduje se, že za britské vlády postihlo Indii kolem dvanácti hladomorů, které měly na svědomí padesát milionů životů. Přičíst k tomu můžeme ještě hladomor v Irsku, který si vyžádal další milion životů a královna Viktorie si vysloužila přezdívku „Královna hladomoru“. Hlavní přičína hladomorů spočívala v tom, že koloniální správa exportovala potraviny do Británie bez ohledu na potřeby místního obyvatelstva.

Mezi špatným vládnutím a řízenou genocidou

„Od získání samostatnosti nebyl v Indii žádný větší problém s hladomory,“ napsal profesor Vimal Mishra „Proto jsme začali s výzkumem, zda hladomory byly zapříčiněny suchem a nedostatkem zavlažovacích systémů,“ vysvětluje v nové studii profesor. Ukázalo se však, že nedostatek potravin nemohl být zapříčiněn nedostatkem srážek. Naproti tomu je zcela zřejmý vliv toho, jak londýnský kabinet zcela nepokrytě a cynicky hazardoval s životy obyvatel Indie.

Britská válečná zpráva Indie byla v chaosu. Bojové neúspěchy aliančních sil v jihovýchodní Asii a sílící odpor indických elit vedly Brity v roce 1942 k nabídce, že po válce bude moc převedena do rukou volených zástupců. Jednání ale skončila neúspěchem a v následných nepokojích zavraždily britské síly kolem dvou a půl tisíce Indů a mnoho tisíc uvěznily.

Situaci nepomohlo ani to, když Britové zničili osmnáct tisíc lodí a zakázali rybolov, oficiálně proto, aby omezili možnosti případné japonské invaze. Vojenské základny a taktika spálené země na hranicích s Barmou znamenaly obrovské úbytky zemědělské půdy. Inflace raketově rostla, spekulace s potravinami ohrožovaly dodávky, a pro chudé se potraviny stávaly stále méně dostupnými. Dokonce i obchodníci již v roce 1942 upozorňovali na počínající hladomor.

Po amatérských zásazích vojáků a britské šlechty, kteří spravovali Indii, začalo být i jim konečně jasné, že hladomor je za dveřmi. Proto už na přelomu let 1942 a 1943 požádali kabinet Winstona Churchilla o pomoc.

Londýnský kabinet měl jen málo chuti pomáhat rebelujícím Indům. Z této doby pochází také známé rasistické výpady proti Bengálcům a Indům. Rasistické a eugenické deklamace nebyly ze strany Churchilla ničím ojedinělým. Řekl například, že „hlad nehlad, Bengálci se množí jako králíci“, a „když už Indové umírají, jestli taky neumřel pan Gándhí“. Měl totiž hrůzu z toho, že by se král měl setkat s tímto „fakírem v bederní roušce“, jak nazýval tradiční indický oděv venkovanů.

Nová studie, která vychází z klimatických poměrů, jen potvrzuje, co napsal jeden z nejvýznamnějších ekonomů a filozofů současnosti Amartya Sen. Přes všechny obtíže byla dodávka rýže jen o pět procent nižší než dlouhodobý průměr a o 13 procent vyšší než v roce 1941, kdy ale žádná krize nebyla.

Koloniální správa sice nejprve spoléhala na tržní síly, ale po japonském bombardování Kalkaty si uvědomila, že válečná situace přece jen potřebuje nějaké jiné řešení. Místní obchodníky označila propaganda za spekulanty a přišly tvrdé regulace cen. Jelikož však britští správci neměli žádné zásoby, které by mohli uvolnit a srazit tak cenu níže, regulace situaci ještě zhoršila. Rozjel se černý trh, který vyhnal ceny tak vysoko, že chudí Bengálci byli prakticky odříznuti od možnosti nákupu základních potravin.

Londýnská vláda, která byla opakovaně o krizi informována, v té době znovu a znovu odmítala dodat potraviny hladovějícím. Lodě s obilím z Austrálie nesměly poskytnout svůj náklad Indii a vývozy pro válčící spojence pokračovaly. Churchill zakázal zveřejňovat jakékoli informace o hladomoru. Přes příznivou srážkovou situaci hlad narůstal a lidé, kteří mu podlehli, plnili ulice vymírajících měst a vesnic.

Vzpoura médií

Britská a spojenecká média dodržovala Churchillovu cenzuru. A tak se lidé v Británii mohli radovat se zlepšujícího se zásobování, aniž se museli starat o to, na čí úkor se tak děje. I místní noviny, jako Brity vlastněný The Statesman či Amrita Bazar Patrika, hladomor popíraly s tím, že se jedná jen o paniku a spekulace bengálských obchodníků.

Postupně si však novináři v těchto listech začínali uvědomovat a psát, že nejde o nějakou spekulativní záležitost či přírodní katastrofu, ale že je se jedná o selhání vlády.

K radikální změně situace došlo na konci léta 1943, kdy šéfredaktor Statesmana Ian Stephens dostal fotografie obětí, které nafotil Sunil Janah. Jejich zveřejnění proti churchillovské cenzuře je dodnes uváděno jako příklad odvahy, která vede k pozitivní změně. Fotografie následně zveřejnily i Amrita bazar a komunistický The People War.

Fotky a informace o hladomoru obletěly svět a vedly ke změně politiky kabinetu.

Situaci však už zásahy vlády stejně nevyřešily. Zemřely tři až čtyři miliony lidí a hladomor zastavila úspěšná sklizeň v prosinci 1943, kterou už Bengálcům kolonisté neukradli.

Churchill jako Stalin

I když je ukrajinský hladomor z roku 1933 za vlády Stalinovy kliky velké politické téma, fakticky není dostatečně zpracovaný. Na rozdíl od indického hladomoru v Sovětském svazu potraviny skutečně chyběly. Produkce v roce 1932 poklesla téměř o padesát procent, což bylo dáno drakonickou politikou vůči zemědělcům i neschopností řídícího aparátu. Stalinská byrokracie, stejně jako britská pravice, ignorovaly alarmující zprávy, které jim byrokraté v dostatečném předstihu předávali.

V obou případech šlo částečně o „strategická“ rozhodnutí. Sovětský aparát omezoval distribuci potravin do zemědělských oblastí, protože zemědělci byli vnímáni jako nepřátelé revoluce. Churchill obětoval rebelující Bengálce hromadění válečných zásob. Chaos v následných dodávkách nedokázal zajistit ani volný trh, ani centrální plánování a improvizované humanitární dodávky přišly pozdě, vlastně až po odeznění krize.

Sovětský direktivní a centralizovaný státní aparát byl poznamenán neschopností, korupcí a politickou ideologií. Britská okupační správa Indie silně prosazující tržní řešení nebyla o nic schopnější, podporovala hrabivost obchodníků s potravinami a nenáviděla snahy Indů o samosprávu. Ideologie, etnická nesnášenlivost a neschopnost jsou u obou hladomorů stejné. Stejná je i posedlost udržet a posilovat impérium za cenu jakýchkoli lidských obětí, která byla vlastní Churchillovi i Stalinovi.

Konec hladomorů v Indii

Po britské koloniální éře už se Indie s nezvládnutými hladomory nepotýkala. Zvýšila se odpovědnost politiků, kteří se musí odpovídat voličům, a nikoli představitelům mnoho tisíc kilometrů vzdáleného království. Situaci zlepšily i nové zavlažovací systémy, které jsou spravovány přímo zemědělci, jak o tom mluvila i Elinor Ostrom ve své nobelovské přednášce.

Hladomory na Ukrajině, v Indii v Irsku a na dalších místech ukazují, že se jedná především o neschopnost či záměr vládních struktur. I příklady z afrických přírodních  katastrof dokládají, že v době krize je možné zajistit potravinovou bezpečnost. A to na mezinárodní úrovni i přímo z regionů, což se ovšem neděje tak často, protože pro euro-americké státy je vývoz potravinových přebytků výhodný.

Diskuse o hladomorech se mnohdy vede především z ideologického hlediska — anti-stalinismus, anti-kolonialismus, anti-kapitalismus. Nová studie je příspěvkem do racionální diskuse, protože poukazuje i na zrůdnost centralistických koloniálních praktik, ať je provádí byrokratická diktatura, či konstituční monarchie vydávající se demokracii.

Jídlo není běžná komodita, a proto je naivní věřit v trh či v totální plánovanou distribuci. Podpora sebe-organizace farmářů, zajištění skladovací i dopravní infrastruktury se ukazují jako důležité prvky, které musí jít ruku v ruce s národní i mezinárodní koordinací.

A sochy okupantů nakonec

Před nedávnem se v Praze rozhořela diskuse, zda má být odstraněna socha maršála Koněva, protože se podílel na vraždění lidí usilujících o svobodu Maďarska v roce 1956 a dalších imperiálních aktivitách Sovětského svazu. Socha nakonec byla doplněna tabulkou a stala se tak nejen připomínkou osvobození ČSR Rudou armádou, ale také historickým poučením o naší i evropské historii.

Kopie londýnské sochy by měla být stejně jako socha Koněvova doplněna o zločiny ministerského předsedy. Foto web Pamětní desky v Praze

Nová doba ovšem generuje nové problémy, a tak místo jedněch odstraněných zločinců nastupují sochy jiných. Socha Winstona Churchilla na Churchillově náměstí a busta v Thunovské ulici jsou takovým příkladem. Stejně jako u Koněva je nepochybné, že Churchill hrál důležitou roli ve druhé světové válce (byť dlouho patřil mezi obdivovatele Hitlera, Franca i Mussoliniho). Avšak zločiny Winstona Churchilla násobně převyšují ty Koněvovy. Už proto, že Koněv byl „jen“ voják, zatímco Churchill nejvyšší představitel státu.

Vedle podílu na bengálském hladomoru připomeňme brutální potlačení osvobozeneckých hnutí v Indii a Malajsii (mnohokrát a jako první nařídil využití herbicidu Agent Orange), v Keni (1952) a Guyaně (1953), či masakr athénských anti-fašistů (1944). Mohli bychom pokračovat, ale to by bylo na jiný článek. Jisté je, že kopie londýnské sochy by měla být stejně jako socha Koněvova doplněna o zločiny ministerského předsedy. Podstavec je naštěstí dost velký, aby se tam vešla alespoň podstatná část.

Churchillovo náměstí, na němž kopie stojí, by mohlo být přejmenováno na Bengálské náměstí, na uctění obětí hladomoru, které britské okupační síly pod vedením Winstona Churchilla v této zemi způsobily.

Další informace:

https://winstonchurchill.hillsdale.edu/did-churchill-cause-the-bengal-famine/#_ftnref9

https://en.wikipedia.org/wiki/Media_coverage_of_the_1943_Bengal_famine

https://en.wikipedia.org/wiki/Sunil_Janah

https://winstonchurchill.org/publications/finest-hour-extras/churchill-and-eugenics-1/

https://en.wikipedia.org/wiki/Holodomor

https://en.wikipedia.org/wiki/Bengal_famine_of_1943

Film: https://www.youtube.com/watch?v=8mK74i_61_U

https://www.theguardian.com/world/2019/mar/29/winston-churchill-policies-contributed-to-1943-bengal-famine-study

    Diskuse
    JP
    August 17, 2019 v 14.4
    Churchill horší než Stalin?
    Není pochyb o tom: Churchill choval vůči obyvatelům britských kolonií velmi nadřazený vztah, který skutečně hraničil až s vyloženým rasismem. A souhlasí i to, že v případě hladomoru v Bengálsku sehrál Churchill svým postojem krajně pochybnou roli. Ale to je zároveň asi tak všechno, co by v daném článku bylo možno označit za pravdivé.

    Začneme od konce: jak mohl Churchill nařídit nasazení herbicidu Agent Orange v Keni roku 1952, když ho jako první nasadili Američané ve Vietnamu až v roce 1965? - A to ani Američané nevěděli nic o jeho toxickém působení na lidské zdraví; proto bylo tímto jedem zasaženo i mnoho samotných Američanů.

    Tvrzení, že "po skončení britské koloniální správy už v Indii žádné hladomory nebyly" postrádá smyslu; ten hladomor o který se tady jedná byl v prvé řadě hladomorem v Bengálsku; způsobený především obsazením Barmy (ze které předtím Bengálsko získávalo největší množství potravin) japonskými vojsky. V důsledku válečných operací došlo tedy nejen ke ztrátě dosavadních zdrojů potravin, ale zároveň i k masové migraci bengálského obyvatelstva - se všemi důsledky, akutním nedostatkem potravin, ale i epidemiemi. Odhaduje se, že jenom tyto události zapříčinily jeden milión z celkového počtu obětí.

    Není v žádném případě pravdou, že by se anglická koloniální správa nesnažila daný problém řešit. Především místní britský vicekrál Wavell - bezprostředně znalý situace - se zoufale snažil u britské vlády získat dodávky obilí.

    Faktem je: Churchill sám problém hladomoru v Bengálsku považoval za pouze sekundární, ve srovnání s problémy války. Ale stejně tak faktem je: nejde ani tak o to že by Churchill (či britská vláda) nebyl ochoten ty potraviny dodat; ale tady opravdu bylo dilema transportu. Jednou větou: otázkou bylo, zda poskytnout nákladní lodní prostor pro dodávky obilí do Indie - anebo ale pro invazi do Normandie. A Churchill se jednoznačně rozhodl pro invazi. Navíc se opravdu dlouho domníval, že se jedná spíše jenom o lokální problém, a o neschopnost místních úřadů ho vyřešit.

    A do určité míry neměl tak docela nepravdu: jak řečeno problém byl především s transportem - ale nejenom lodním, ale stejně tak s indickými železnicemi. V důsledku kolapsu indických železnic (kromě jiného v důsledku povodní) by tak jako tak bylo velmi problematické to obilí dostávat z přístavů až do Bengálska.

    Sečteno a podtrženo: jak řečeno Churchillovo vystupování v dané kauze bylo skutečně krajně problematické, a neslo i určité znaky cynismu.

    Nicméně tento článek snažící se sugerovat že se Churchill snad dokonce záměrně snažil hladomorem zničit a zlomit indické a bengálské obyvatelstvo, tak jako to učinil Stalin - tak tento článek je naprosto tendenční a zcela evidentně ideologicky zaujatý.

    P.S. Seriózní studii (doktorskou práci) na dané téma je možno si (v němčině) přečíst zde: https://kups.ub.uni-koeln.de/1342/1/Doktorarbeit_Kleibrink_Internet_Uni_Koeln.pdf
    JN
    August 17, 2019 v 16.13
    "Zločiny Winstona Churchilla násobně převyšují ty Koněvovy."
    Copak Koněvovy... Měli bychom se konečně vážně začít zabývat i otázkou, zda zločiny Winstona Churchilla násobně nepřevyšují i ty Hitlerovy. Byl by to alespoň takový malý krok ke správnějšímu pojetí výuky dějepisu, pojetí výuky, které konečně žáky nutí o problému více přemýšlet a ne jen tupě memorovat naučená data.
    IH
    August 17, 2019 v 22.14
    "Naším svatým je Koněv." "Naším Churchill." (Snad to nedopadne jako na Libici)
    S povahou a vyzněním článku Tomáše Tožičky souhlasit nemohu. Než jsem se však začal zabývat nějakým případným komentářem, pan Poláček již velmi přesvědčivě, a přitom k Churchillovi oprávněně kriticky, odpověděl.

    Snad bych tedy uvedl pouze, že naučit se zamezit hladomorům, podobně jako třeba epidemiím, požárům a nakonec i válkám a hospodářským krizím se lidé učili (a dosud učí) již hodně dlouho. Myslím, že Gándhí ne bez důvodu dával do souvislosti hlad a železnici. Prostě najednou bylo možné obilí odvézt někam, kde lidé měli víc peněz. Nebo by se dalo zmínit, jak mnoho nešťastníků zemřelo, vlastně zbytečně, již po osvobození koncentráků, proto, že zkušenosti s výživou hladem těžce strádajících vymizely. Nechci samozřejmě popírat, že anglický despekt k Irům, či Bengálcům nějakou roli při nástupu tragédie nesehrál.

    Ještě bych se mohl vyjádřit k tématu pražských soch W. Churchilla.

    Na obrázku výše není kopie sochy Ivora Jonese (stojící s jinými kousíček od budovy parlamentu v Londýně), jak by se z titulku mohlo zdát. Je to busta z malebného zákoutí kousíček od britské ambasády v Thunovském paláci. V roce 1990 v Praze socha Churchilla (stejně jako F. D. Roosevelta a ovšem už i Stalina chyběla). Její odhalení na uvedeném místě nebylo právě zdařilým počinem, a to nejen pro možné podezření z podlézavosti, ale také pro svou formu a místo (v barokním jádru pražského podhradí). Nicméně stalo se (umisťovat správně sochy jsme zapomněli) a může to tak zůstat.

    Druhá Churchillova socha na Žižkově je poměrně monumentální. Míří účelově, a proti pravidlům, k budově býv. Penzijního ústavu (poté ÚRO). Někomu se líbilo, že "jde na odbory" (coby překážku naší světlé kapitalistické budoucnosti). Pro Žižkov to byla příležitost se ukázat (a snad i vyvážit oblíbenou sochu K. Havlíčka Borovského (která byla rovněž kdysi znovu odlita, pro Kutnou Horu a dokonce i pro Čechy v USA).

    Charakteristické pro naše 90. léta je, že F. D. Roosevelt sochu neobdržel. Jeho vstřícnost ke Stalinovi na něm u nás ulpěla na trvalo. A ještě k tomu chtěl (poněkud) „znovu rozdat karty“.

    Ještě pár vět k vysvětlujícím tabulkám. Možná, že (dnes) mají určité opodstatnění, ale přesto říkám, že bychom neměli neznalým historie (v době internetu) bránit v pohoršení. Nemusím mít vysvětlující tabulku ani u hebrejského nápisu nad Ukřižovaným na Karlově Mostě, ani se týkající Z. Nejedlého v Betlémské kapli, ani u sochy maršála Koněva. Snad nejvhodnější je informace doprovázející v rámci skutečně informativního (nebronzového) textu, třeba v Zákolanech monumentální zpodobení A. Zápotockého.

    Souhlasím s Horatiem (podoba našich jmen čistě náhodná): (Exegi) monument(um) aere perennius, regalique situ pyramid(um) altius... Také s Puškinovým veršem o bronzech "mnogopudych“. (Už hodně let, od gymnázia.) Přece však mám sochy rád. I ten Churchill je mi na svém náměstí milejší než nová trapná výstavba pokračující podél Italské. (Ale to jen pro znalce a milovníky Prahy. A Žižkova zvlášť.)
    August 17, 2019 v 23.29
    Chybějící odkaz
    https://en.wikipedia.org/wiki/Agent_Orange

    Wikipedie uvádí, s odkazy na zdroje, že Agent Orange vyvinuli Američané ve spolupráci s Brity. Britové provedli začátkem padesátých let v Keni polní testy herbicidu v tropických podmínkách, a pak během Malajské krize použila Británie jako první stát na světě herbicidy vojensky, a to jak k ničení lesů, ve kterých se skrývali nepřátelští bojovníci, tak k ničení polí s cílem vyvolat hladomor.

    Oproti tomu článek o Holodomoru, na který Tomáš Tožička odkazuje, ale Josef Poláček se ho zjevně neobtěžoval číst, říká, že ukrajinský hladomor sice považuje za genocidu patnáct států, ovšem v akademické sféře se stále o tom, zda Stalin skutečně nechal hladomor na Ukrajině vyvolat úmyslně, vedou spory. Stojí v tom článku to, co tu Tomáš Tožička píše, že hladomor byl tehdy v celém Sovětském svazu.
    IH
    August 18, 2019 v 11.0
    Doplnění a oprava
    Chtěl jsem vlastně výše rovněž zmínit, že (ani) pomník maršála Koněva mi nevadí. Koněvovu ulici bych však přejmenoval na Žižkovskou.

    A ještě. Churchill zastával vysoké postavení již za 1. světové války, ale nebyl úspěšný. O tom, jak malou cenu měl lidský život v těchto pro něho formativních letech, svědčí případy, kdy speciálně britští velitelé hnali vojáky nejbezohledněji na zteč proti zákopům, takže ztratili své muže až do posledního...

    A oprava. Za jasného denního světla je mi jasné, že verše o kašlání na bronzu tuny, na mramorový hnus patří Majakovskému, zatímco Puškin psal ve svém Měděném jezdci (což mě spletlo) poněkud jinak.
    JP
    August 18, 2019 v 13.29
    Ukrajinský Holodomor
    Pane Macháčku, tady se v prvé řadě jednalo o Churchilla; nebyl tedy důvod abych se zabýval i hladomorem ukrajinským. Ale když Vám na tom už tak záleží, pak budiž:

    Je samozřejmě sotva pravděpodobné, že by Stalin záměrně na Ukrajině vyvolal hladomor jako takový. Tedy že by vydal přímý rozkaz: "Zdecimujte ukrajinské obyvatelstvo hladomorem!"

    Stalin "pouze" vydal rozkaz: "Zlikvidujte ukrajinské kulaky!" Prostředkem k tomu bylo drastické zvýšení povinných odvodů potravin pro soukromě hospodařícími rolníky. Tedy "kulaky". Tyto iracionálně vysoké kvóty samozřejmě reálně nebylo možno splnit. Následně pak Stalin na Ukrajinu poslal komanda NKVD, která soukromým zemědělcům násilně brala prakticky všechny potraviny, které u nich našla. Výsledek byl pak nevyhnutelný: drastický hladomor na Ukrajině, když pak hladověli nejenom ti kulaci, nýbrž v důsledku toho že oni neměli ani obilí na osev nové úrody, pak hladověla celá Ukrajina. Výsledek? - Téměř čtyři milióny mrtvých.

    Mimochodem: to obilí které sovětské státní orgány doslova uloupili těmto "kulakům" - tak ty Sovětský svaz prodal na mezinárodních trzích. Zatímco doma umíraly milióny podvyživených...
    MP
    August 19, 2019 v 10.14
    Josefu Poláčkovi
    Jen drobný dodatek:

    Hladomor tehdy nebyl jen na Ukrajině, ale i v jiných oblastech Sovětského svazu. Ukrajina s přilehlými oblastmi ovšem představovala epicentrum a katastrofické dopady zde byly nejděsivější. Ruští autoři začali po vypuknutí konfliktu zdůrazňovat onen širší geografický záběr hladomoru a ukrajinské nacionalistické dějepisectví (tedy nacionalistická část ukrajinské historiografie) se toho chytlo tím nejhorším možným způsobem a začalo dokazovat nacionální výlučnost hladomoru.
    v roce 1932-33. Stačilo ukázat na oblast kolem Krasnodarsku a kus povolží, aby došlo ke zpochybnění - a odtud byl jen kousek ke zpochybnění toho jinak docela jasného a doloženého -- totiž, že za řečený hladomor nenese plnou vinu stalinistická politika.

    Tomáš Tožička prostě zase jednou zapomíná, že z oprávněné kritiky zločinů západního imperialismu nemůže a nesmí vyplývat relativizace jiných zločinů (v tomto případě navíc jen zločinů jiné varianty téhož západního imperialismu).
    Jistě, pane Profante; kulaci nebyli pouze na Ukrajině; takže to stalinské "rozkulačování" postihlo i jiné regiony.

    Specifikum Ukrajiny záleželo v tom, že Stalin cítil potřebu ji plně podrobit své moci (a připomeňme si, že Ukrajina dokonce i po celé trvání Sovětského svazu byla formálně samostatným státem!); a proto právě především Ukrajinu vystavil plné cílené síle svých represí. A to se netýkalo zdaleka jenom kulaků, ale například i ukrajinských intelektuálů.
    MP
    August 19, 2019 v 11.41
    Josefu Poláčkovi
    Nejde mi o to, diskutovat nuance a lokální důvody stalinského teroru, jakožto problémy dějin Ukrajiny.
    Upozorňuji jen na to, jak vznikla ona diskuse o ukrajinském hladomoru, kterou odráží i onen článek na anglické wikině, a proč je nutné vědět o její genealogii.

    Přece jen, co se té inteligence týče -- to máte těžké, ruská, židovská, polská a ukrajinská inteligence, každá z nich překážela nějakému pojetí Ukrajiny. A každou občas vyvražďovali (jen tu židovskou v zásadě setrvale)
    IV
    August 19, 2019 v 14.55
    Ještě k otázce prvního použití Agent Orange:

    The use of Agent Orange in Viet Nam during the 1960s and 1970s is a notorious example of widespread and purposeful environmental damage that has subsequently impacted the health of troops and civilians. Less well known is the role that the UK played in developing Agent Orange based herbicides, which included deploying them in Malaysia in the 1950s. Andy Garrity investigates.

    https://www.toxicremnantsofwar.info/uk-agent-orange-malaysia/
    + Další komentáře