Diskuse (5 příspěvků)
PH
Petr Hlávka, učitel
February 5, 2015 v 21.49
Skončit s farizejstvím
Ano, souhlasím s autorem. Bezpečnost jsou spojité nádoby.
IH
Ivo Horák
February 5, 2015 v 22.15
Ta naše levice (nejen) česká, ta je tak ...
Levicoví myslitelé shledávají ve svých písemných projevech politickou levici za bez fantazie, odvahy, smířlivou, ba dokonce za jakousi "užitečnou obrozovatelku kapitalismu". V jedné oblasti však na levici panuje hodně shody. Překvapivě, tedy aspoň pro mne překvapivě, je tou oblastí zahraniční politika. Levicové myšlení zde za mála protestů skoro definují teze na následující způsob. Rusko bychom měli respektovat (rozumí se: pasívně přihlížet, kam až "přinese svobodu" ruskojazyčným menšinám a kam až bude oktrojovat cizí bezpečnostní a další zájmy). Také Čína je velká, silná a hrdá země, kde máme obchodní zájmy. Měli bychom se vyhnout všemu, na co může být čínský národ citlivý. (Citliví kdysi byli v tomto smyslu Němci.) Třetí mantrou levice je pak vztah k Izraeli. Je třeba vyznat, že Izrael je vinen neutěšenou situací palestinského národa, že porušuje lidská práva Palestinců a že nechce přistoupit na narovnání vztahů s nimi. Právě ve vztahu k Izraeli má přijít západní, ba i česká angažovanost, kritika a nátlak, o podpoře "palestinské věci" ani nemluvě. Důvody mohou být asi tak dva. Zaprvé, Rusko a Čína představují naději, ztělesňují to, co je levici drahé. (To snad ovšem ani náhodou!) Nebo, zadruhé, může platit, že levice uvažuje podle hesla: Nepříteli mého nepřítele je můj přítel. (Pozor na vyhánění jakžtakž pohádkového čerta ďáblem.)Vlastně mě napadá ještě třetí možný důvod uvedeného prosazování dvojího metru: srabáctví. Izrael je řádově tisíckrát menší než Rusko. Přesto si nenárokuje ani strategický kousek (rozbité) Sýrie, jež ho svého času odtud zákeřně napadla. Zatímco veliké Rusko takový Krym asi opravdu potřebuje. A Donbas. A co ještě, milá levice?
FO
Filip Outrata, redaktor
February 6, 2015 v 14.17
Vážený pane Horáku,
jen upřesnění k tomu, co jste napsal. Izrael strategickou část Sýrie (Golany) okupuje, je tedy poněkud nesmyslné mluvit o tom, že si tento kousek území nenárokuje. Jiné části syrského území Izrael nezabral proto, že pro něj ze strategického hlediska nemají cenu. Jinak samozřejmě Izrael lidská práva Palestinců porušuje, to je po elementárním seznámení s fakty jasné,

Osobně se taky počítám k levici a nedělá mi žádný problém kritizovat stejně Rusko za Krym, Čínu za tamní porušování lidských práv a na druhé straně spojence USA jako jsou Saúdská Arábie nebo Izrael za to, co proti lidským právům dělají ony, Snad to ani tak nesouvisí s levicovostí a pravicovostí, jako s tím, nakolik široké a univerzální pojetí lidských práv kdo má.

Petr Uhl
February 7, 2015 v 12.3
Geopolitika versus politika
Filozof Jan Patočka napsal začátkem roku 1977, v reakci na stranicko-státní kampaň proti Chartě 77: „Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to také trpět! (A) že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí zato žít.“ Svým postojem k izraelsko-palestinskému konfliktu prokazuje Vojtěch Srnka, že politiku nechápe jako mocensko-stranické přetahování o peníze a vliv, nýbrž právě v patočkovském smyslu toho slova – tedy jako aktivní úsilí ve prospěch věcí (hodnot), pro které se trpí a pro něž stojí zato i žít. A i umírat, dodávám, pokud se píše o Palestině.

Proti této politice, tedy prosazování veřejného zájmu, stojí geopolitika, řídící se nyní připomínaným heslem „Pokud nemůžeme pět s anděly, musíme vít s vlky“ nebo vážně míněnou devizou „Raději se mýlím s Bílým domem, než abych měl/měla pravdu s putinovským Ruskem“. Geopolitické zájmy USA (občas i proti EU) je možno jistě i takto otevřeně prosazovat a obhajovat. Co už mě pohoršuje, je odmítání patočkovské politiky s tím, že to je „srabáctví“. Na malý Izrael si troufnou (rozumí se Srnka a spol.), na velké a mocné Rusko už ne, napsal jako reakci Ivo Horák. On přece tuší, že „levice“, tedy odpůrci pacis americanae a vývozu amerických „hodnot“ (ve skutečnosti mocenských zájmů), je zbabělá.

Andělé a vlci a také to, s kým se raději mýlím, než abych měl pravdu s nějakým nepřítelem, to je ovšem jednoduché vidění světa, tedy vidění Iva Horáka a českých stoupenců politiky USA a Izraele.

Ve skutečnosti je esej Vojtěcha Srnky cenným příspěvkem k léčbě českého neduhu – adorování státu Izrael, tedy izraelofilie. ČR je totiž v EU nejvíce proizrelským státem, což si pochvaluje hlavně vláda v Tel Avivu. Palestinci mají značné zastání v Norsku, Švédsku, Španělsku, Francii, Itálii a Řecku. Jejich diskrimianci a mnohdy i perzekuci nehájí v EU kromě ČR snad nikdo. V zákrytu za ČR stojí Varšava, Vilno, Riga a Tallinn, ale tam, hlavně u obyvatelstva, izraelofilii oslabuje stále přetrvávající lidový antisemitismus, jehož se Češi (a Němci) naštěstí dokázali zbavit. Se špinavou vodou ale vylili z vaničky i to dítě, tedy ti Češi, ne už tolik Němci. Nekritičtí stoupenci izraleksé nadvlády nad arabským lidem Palestiny by se ale měli vyrovnat i s názory osobností s židovskými tradicemi– v ČR vystupovali v tomto směru třeba američtí vědci Noam Chomsky a Norman Finkelstein a s postoji izraelské nestátní neziskovky B´Tselem. Její existence v Izraeli a občasné publikování jejích postojů rovněž izraelským deníkem Haarec je pro mne stále důkaz existence vnitrostátní izraelské demokracie, z níž jsou ovšem vyloučeni Arabové.

Esej Vojtěcha Srnky má tedy i smysl jako příspěvek k politické integraci ČR do EU, což považuju za významné a správné.
IH
Ivo Horák
February 7, 2015 v 12.43
Na blízkovýchodní téma...
Děkuji panu Filipu Outratovi za reakci.
Ve svém příspěvku jsem neobhajoval Izrael, ale kritizoval levici. Že je v ekonomických otázkách smířlivá a pragmatická, nebo jen teoretizuje. Že v zahraničně-politické oblasti není podobně loajální, ale ani konzistentní, spíše podezřelá. Levice se tak vystavuje podezření, že má méně výhrad ke kapitalismu než k demokracii.
Myslím, že moje formulace týkající se Golanských výšin byla v pořádku. Izrael vrátil Egyptu Sinajský poloostrov, jenž obsadil ve stejné Šestidenní válce roku 1967, výměnou za mír. Sýrie mohla (a snad jednou bude znovu moci) dosáhnout téhož v případě Golan. Izrael naopak anektoval Východní Jeruzalém, kterýžto krok mezinárodní společenství neuznává. Uvádím-li tyto záležitosti do vztahu k Rusku, tedy proto, aby vynikla svízelnost rozhodování "malé houžvičky", jakou je Izrael, v porovnání se svévolným postupem Ruska s jeho "životním prostorem". Právě podobné stranění těžkému snažení slabých a nechuť proti "přirozenému" chamtění mocných mě přivedlo na levici.
Samozřejmě, že v poměru k Palestincům je Izrael silnějším, vyspělejším a organizovanějším útvarem, a měl by tedy
mít i větší možnosti řešit dlouholetý konflikt a provizorium. Faktem ovšem je, že Palestinci mají dosud problém smířit se se samotnou existencí Izraele a že vláda Hamásu v Gaze je pro palestinský národ zlým regresem. Ostatně prezident Mahmúd Abbás je ve funkci již bez řádného mandátu, což činí jeho západní podporu stěží únosnou. Při vší své kritičnosti k poměrům a vývoji v Izraeli a k případům porušování lidských práv a důstojnosti Palestinců se domnívám, že nejen evropská levice, ale i sama EU by měly zlepšit svůj vztah především k zbývající výspě západní civilizace v regionu. Jen tak "Evropané Židům zapomenou, co jim udělali". Nejlépe tak přispějí k evropštější podobě nejen státu Izrael, ale snad posléze i Palestiny.