Diskuse (10 příspěvků)
Jiří Guth, ekolog
April 8, 2010 v 11.7
Pohled z jižních Čech
Nechci radit Brňákům, jakou sochu si kam mají postavit. Jen bych poznamenal, že Benešových soch už máme v Čechách a na Moravě hodně, zato sochu dejme tomu Wenzela Jaksche (Václava Jakeše, chcete-li) ani jednu. W.J. byl přesvědčený demokrat, přesněji vynikající (sudeto-)německý sociální demokrat. Hitlerův odpůrce a posléze, po odmítnutí nabídky ke spolupráci (možná zjednodušuji, ale přiměřeně žánru), i kritik Edvarda Beneše. Narodil se v Horní Stropnici pod Novohradskými horami a pokud vím, nemá tam ani pamětní desku. Jiný krajan, Emil Hácha, má v blízkých Trhových Svinech aspoň tu. Srovnávat ho s Husákem a Klausem považuji za nemístné. Snad s Ludvíkem Svobodou? Po listopadovém převratu naše země zatím v žádné podobné situaci nebyly a srovnatelného prezidenta zatím (podle mě naštěstí) Česko nemělo.
TT
Tomáš Tožička
April 8, 2010 v 14.43
Mě zase chybí více soch „největšího spisovatele českého“, jak o sobě v auto-ódě na sebe sama prorocky napsal Jaroslav Hašek.
A pak bychom tu také měli mít památník obětí kolonialismu – vyvražděných Severo i Jihoamerických indiánů, Afričanů, Asiatů a příslušníků nesčetných ostrovních národů. Abychom si nemysleli, že jediní trpící jsou Evropané, kteří se dokáží vyvražďovat navzájem v pěkně organizovaných válkách, o kterých pak říkají: „Tahle válka, ta byla fakt světová!“
Jan Kopecký, sociolog
April 8, 2010 v 16.3
Masaryk Beneš - Havel?
Pan šéfredaktor podává politrucký výklad dějin.

Pan Guth opravdu "zjednodušuje".

Pan Tožička - a co ty zbourané sochy?
ZB
Zdeněk Bárta
April 8, 2010 v 18.16
Nepřivítám sochu Beneše v Brně,
a navíc se velmi zhnuseně ohrazuji proti hodnocení Edvarda Beneše Jakubem Patočkou, zejména pak proti ztrouchnivělým komunistickým argumentům, které při obhajobě Beneše opakuje. Tento prezident rozhodně nepatří k naší nejlepší tradici, jak píše Patočka, naopak svým politickým čachrářstvím během celého trvání první republiky, zbabělostí v mnichovské krizi a zaprodání státu komunistům je postavou z nejtemnějších.
Vím, hodnocení Beneše může být dáno úhlem pohledu – mám prostě jiný úhel, než Patočka. Co však naprosto nechápu, je Patočkovo hodnocení zbavení občanských práv a vyhnání čtvrtiny obyvatel této země z jejich domovů, které Patočka nazývá „legitimním, kontextově srozumitelným a v jádru nevyhnutným završením válečného běsnění, v němž český národ musel počítat s možností, že Němci ukončí jeho existenci, jak si jejich politická reprezentace předsevzala a k čemuž praktickými kroky směřovala.“
Je pitoreskní, když Patočka, příslušník národa, který akceptoval aktivně (např. ve všech volbách) komunistický režim, mluví v souvislosti s válečným běsněním nikoli o nacistech, ale o Němcích. Takže to podle stejné logiky byli (všichni) Češi, kteří v padesátých letech popravovali, posílali do lágrů, mučili, znárodňovali, zničili hospodářství a celý demokratický režim (to ostatně začalo už právě Benešovými dekrety), atd. atd? Měli jsme snad po převratu v r.89 být všichni vyhnáni na Sibiř?
Navíc Patočka se ani slovem nezmíní o hrůzách vraždění tisíců českých Němců při pochodech smrti – třeba právě z Brna, ve stovkách „internačních“ táborů, které vyhnání předcházely ale i provázely? To byly všechny ty ženy, děti a starci – často jen pasivní přihližitelé nacistické ideologii, ba její odpůrci, všichni ti židé německého jazyka, kteří po návratu z koncentračních táborů šli do vyhnání – to byli všichni vinni? A kdyby i byli mezi nimi aktivní nacisté – to se musely po válce převzít nacistické metody a muselo se dělat to, čemu slušní lidé říkali tehdy český gestapismus?
Záměrně nepíši, že jsme to dělali my Češi. Odmítám ono klišé, že poválečná zvěrstva na našem území byla výbuchem lidového hněvu. Ta největší zvěrstva byla přeci, jak vychází najevo, přímo řízená z vládních míst! A nebyl to právě Beneš, který tomu běsnění nejen nebránil, ale rozněcoval je – viz jeho brněnský projev o vylikvidování Němců? Zase to Brno! A tam se mu staví pomník! A Patočka chce abych pomník přijal!! Exkrement!!
Patočka se diví tomu, že se o vyhnání vůbec ještě dnes někde diskutuje a považuje to za projev nemístného flagelanství a provinčnosti (sic!). Právě to, že jsme u nás o vyhnání dosud ani pořádně mluvit nezačali, je projevem provinčnosti, pro kterou je všechno české jen hezké. Srbští poslanci v těchto dnech dokázali prolomit zřejmě slovanskou tradici, podle které jsou Slované vždy jen nevinné oběti dějin. Minulý týden odhlasovali deklaraci, v níž se omlouvají za masakr osmi tisíc bosenských Muslimů v Srebrenici v roce 1995 a uznávají odpovědnost Srbska za tento zločin.
Podle Patočky se prý takoví Britové nesužují otázkou, zda nezbombardovali Drážďany přespříliš. To je prostě nepravda. Sužují se tím nadmíru, dnes snad už není pochyb o tom, že to bylo naprosto neospravedlnitelné kruté vraždění desetitisíců místních obyvatel, utečenců, hlavně žen a dětí. Navíc naprosto nesmyslné – narozdíl třeba od Hirošimy, kde snad určitý účel by se vystopovat dal. Například britský vojenský historik John Frederick Charles Fuller napsal knihu The Second World War 1939-1945 (Eyre & Spottiswoode, London, 1948), ve které píše o bombardování mimo jiné i Drážďan:
"Strategické bombardování, jež započalo z iniciativy Churchilla, bylo chybné nejen z morálního hlediska, ale nebylo ospravedlnitelné ani vojenskými hledisky, politicky znamenalo sebevraždu", píše Fuller a dodává: "Churchill tak nenáviděl nepřítele, že se vrátil k takovým metodám vedení války, které už civilizované národy dávno odvrhly. Británie a Spojené státy se tak vrátily k válkám prvobytného divošství! Západní spojenci vedli válku v Evropě ve jménu spravedlnosti, humanity a křesťanství. Vyhráli však válku takovými prostředky, které válku "mongolizovaly" a tedy i mír, který po ní následoval, byl "mongolizován".
Je to přesné vyjádření toho, co se stalo s námi po vyhnání: byli jsme nejen hospodářsky nesmyslně oslabeni – dodnes v Sudetech nežije tolik lidí, jako před válkou, dodnes jsou zpustlé a plné ruin a ladem ležící půdy – byli jsme mongolizováni, připraveni pro krutost padesátých a hloupost dalších let, o současnosti nemluvě.
A konečně vyvyšovat Edvarda Beneše nad ubohého Emila Háchu je buď Patočkova perfidnost, nebo naprostá neznalost historických reálií.

Jan Kopecký, sociolog
April 9, 2010 v 5.43
nepřivítá
No vida - náš odborník na slovanství opět vzplál ve svatém hněvu.
JP
Jakub Patočka, šéfredaktor DR
April 9, 2010 v 15.50
Takže
Věděl jsem, že svým textem leckoho popíchnu, ale co je moc, to je příliš. Vůbec mi nevadí, že máte jiné názory, ale co mě fascinuje, je okolnost, že své názory, vycházející z neokonzervativní revize českých dějin vydáváte za jediné možné, anebo z jejich pozice ostřelujete moje stanovisko, jako by bylo zcela neakceptovatelné.

Ve skutečnosti ale můj názor důsledně rozvádí masarykovské pojetí českých dějin, zatímco revizionistické ponižování Beneše či interpretace odsudnu Němců jakoby opisovaná od ultrakonzervativních sudetoněmeckých skupin, které si co do zpozidlosti za evropskou nezadají s místními stalinisty, jsou skutečnými spojenci Klause a provinční české mentality, která umožňuje, abychom pořád vězeli až po uši v marasmu, do nějž nás čeští neoliberálové s českými neokonzervativci přivedli.

Jak to? Protože morálně sličné, ale zcela ahistorické velebení Háchy, zatracování Beneše, bědování nad odsunem jsou názory, na něž lidé u nás prostě nepřistoupí nikoli pro svou nízkost, ale právě proto, že se nenechají zblbnout.

1. Téma odsunu. Co jsem napsal, za tím si stojím, názory Zdeňka Bárty na tuto věc pokládám za sličné, leč ahistorické. Srovnávání Čechů za komunismu s Němci v nacistickém Německu je nepřesnost tak absurdní, že s ní ani nelze polemizovat. Odsun byl ve své době jednou z legitimních politických možností a nelze o něm hovořit v odstavci, který současně nepopisuje plán likvidace českého národa, který politická reprezentace Němců přijala za svůj.

2. Beneš vs. Hácha. Nikomu neupírám vkusové preference. Ale označovat nadřazení Masarykova dědice nad Emila Háchu, Hitlerova bráchu -- veršovali myslím Voskovec s Werichem -- za perfidnost, je samo o sobě perfidností. Mezi Benešem a Háchou je nejméně takový rozdíl jako mezi Klausem a Havlem.

3. I Wenzel Jaksch dělal chyby -- pokud srovnávat tak třeba s Drtinou. Na sochy to myslím není, pamětní desku -- pokud ji někde nemá -- proč ne, ale nelze nevidět, že i on je skutečně problematickou postavou a že s ním Beneš nespolupracoval, bych mu rozhodně neměl za zlé.

Můžete si myslet co chcete, ale důležité je vidět, jak akceptování neokonzervativní, na ducha druhé republiky navazující reinterpretace našich moderních dějin, k níž patří, ba přesněji, jejíž klíčovou součást tvoří, i hanobení Beneše a snahy o rehabilitování Háchy, pomáhá u nás udržovat pravičácký režim, který tu dnes panuje.
ZB
Zdeněk Bárta
April 9, 2010 v 17.23
Vážený pane šéfredaktore,
mluvím o vraždění a zločinech proti lidskosti. Proto je mi opravdu u zadku, zda na to náhodou nepoukazuje také nějaký pravičák - ostatně ukažte mi na nějakého takového mezi našimi politiky. Mluvit o těchto nezpochybnitelných věcech není žádná reinterpretace dějin, nebo jak Václav Klaus rád říkává: přepisování dějin.S duchem odporného, jak souhlasím, období druhé republiky, to nemá nic společného. Tehdejší kritika Beneše samozřejmě pramenila z naprosto jiných pozic.
Jan Kopecký, sociolog
April 9, 2010 v 17.54
Vážený pane Bárto
"Když pošlo Rakousko, moc těch se zrodilo, co říkaj´: To za protektorátu nebylo"
Posílat Vás do školy, aby Vám učitel trpělivě vysvětlil význam slova "nezpochybnitelný" a několik dalších základních věcí, na to už je věru příliš pozdě.
Jiří Guth, ekolog
April 10, 2010 v 16.11
Proti mravnímu manicheismu
Proč hned "velebení" Háchy (nic takového, pokud vím, neprovozuji) a "zatracování" Beneše (dtto)? Jakube, v tom jsme holt jinak založení - když ve svém původním textu tak velebíš Beneše, koleduješ si, podle mě právem, o doplnění jeho kritiky. On nejenže dělal chyby (Jaksch nepochybně také), ale pro mě i leckoho jiného je přímo problematickou postavou. To používám Tvůj pojem, já bych spíš mluvil o jeho problematických činech. Zrovna odmítání účasti W. Jaksche v londýnské Státní radě mu za zlé mám, protože podle mě to byl důležitý krok k vyhnání českých Němců. Háchu nevelebím, ale rozhodně jeho prezidentské působení hodnotím výš než Husákovo, to je vše. - O mravním manicheismu víc "kousek vedle" v http://www.denikreferendum.cz/clanek/2791-belohradsky-kunderuv-clovek-nema-pravo-na-absolutni-pravdu
Luděk Rychetník, důchodce
August 29, 2014 v 15.58
Prezident Beneš
Prezidenta Beneše jsem viděl dvakrát. Poprvé, brzy po osvobození, snad ještě v květnu 1945 přijel na návštěvu do Tábora. Díval jsem se z okna domu na Žižově náměstí a prezident projížděl v otevřeném autě pode mnou, za nadšeného jásotu plného náměstí. Podruhé, v daleko smutnější době v roce 1948, prezident projížděl Táborem na své pravidelné jízdě z Prahy do Sezimova Ústí. Stál jsem ve špalíru lidí kolem silnice u reálky. Prezident projížděl v uzavřeném autě za naprostého ticha. Lidé pouze smekali.

Ad pan Bárta:
Pamatuji si také atmosfěru doby hned po válce. Pan Bárta skutečně nemá představu a jeho "úhel pohledu", dnes běžný a správný na současné děje, je mimo historii. Po válce bylo nemyslitelné, aby po řádění nacistických Němců - a ti měli moc a hlavní slovo - prostě pokračovala první/druhá republika. Další spolužití jsem si, a nikdo v mém okolí, nedovedl představit. Podotýkám, že velkou část války jsem prožil v národnostně smíšených Českých Budějovicích a pamatuji si ji (jsem ročník 1933). Odsun - vyhnání odpovídal válečné a poválečné době masového stěhování a útěku Němců z východu na západ; pamatuji trvalý proud prchajících Němců z rodinami v bryčkách tažených koňmi v posledních měsících války. Projížděli Táborem a občas se mne ptali na cestu a já jim tvrdil, že nerozumím. Neobhajuji mstivé a hrabivé řádění "zlatokopů" v pohraničí a při pochodu z Brna, ale to snad nebylo státně organizované, pouze, k naší vině, tolerované .

Ohledně následků odsunu:
Poválečné hospodářské oslabení, brutalizace, cynismus, atd, to vše diagnózuje pan Bárta správně, ale mylně přisuzuje odsunu co by příčině. Kořeny vidím již v mnichovkých událostech a především v mnohaleté válečné zkušenosti. Ještě hlubší kořeny sahají snad i do libertinsky pojatého osvobození po první světové válce. Již tehdy se projevila vrstva lidí "utržených ze řetězu". (Můj starší příbuzný mi někdy říkal, že "za císaře pána to bylo lepší, byl ještě pořádek".) Za první republiky však ještě působilo mnoho těch, kteří ty utržené dokázali omezit, včetně fungujících soudů, a mohli se opřít o prezidenta Masaryka. Po roce 1989 těch utržených bylo daleko více, těch omezujících jen málo a ti utržení byli povzbuzováni ministerským předsedou později prezidentem.

Ohledně Národních socialistů 1945-48:
Pro mé okolí to byla strana "utržených", strana "šmelinářů". Idealisté, o nichž píše JP, v ní jistě byli, jsou ale mimo mou zkušenost. A nezaznamenal jsem v ní schopnost sebekritického pohledu na předválečnou republiku a Mnichov, pohledu, který formuluje a zdůvodňuje zníněný Jan Tesař ve svém Mnichovském komplexu. Prezident Beneš a emigrační vláda (sebe)kritické vědomí měli, ale jejich lék, omezit počet stran a znárodňovat, mnoho nepomohl, nejspíše uškodil. Ale zase atmosféra doby: všichni jsme obdivovali Rudou armádu a Sovětský Svaz, jako sílu, která nacisty dokázala porazit a nás zachránit. Hrubá síla platila.