S Markem Čejkou o izraelské politice: Nový „základní zákon“ ohrožuje demokracii

František Kalenda

Rozhovor s politologem a odborníkem na Blízký východ o nacionalistických a protidemokratických tendencích v současné izraelské politice, vztazích mezi většinou a menšinami a také o roli amerického prezidenta Donalda Trumpa.

Minulý týden přijal Kneset [izraelský parlament] zákon o národním státu, který okamžitě vyvolal vlnu nevole. Například kvůli otevřené podpoře stavby osad nebo kvůli tomu, že arabština přichází o status oficiálního jazyka. Jaké bude mít tento zákon dopady na soužití většinového židovského obyvatelstva a menšin?

Důsledky mohou být skutečně negativní jak pro arabské občany Izraele, tak pro vzájemné soužití židovského a nežidovského obyvatelstva i celkově destruktivní pro izraelskou demokracii. Ta se ostatně i bez tohoto zákona dlouhodobě potýká s různými problémy, které zdaleka nesouvisí jen se vztahy mezi židovským a arabským obyvatelstvem, ale má i řadu konfliktních bodů uvnitř židovské společnosti týkající se například s nespravedlivě uspořádanými vztahy mezi sekulárními a religiózními židy.

Zde bych rád ještě zdůraznil, že nešlo o přijetí běžného zákona, ale o tzv. základní zákon. Ty v Izraeli hrají roli ústavních zákonů a nahrazují psanou ústavu, kterou Izrael nemá. Jedná se tedy o právní předpis nejvyšší právní síly. Na druhou stranu charakter některých z těchto základních zákonů je spíše deklaratorní a symbolický, což je i případ tohoto základního zákona, který se jinak oficiálně nazývá „Základní zákon: Izrael jako národní stát židovského lidu“ [dále už jen „Základní zákon“].

Takže význam tohoto Základního zákona považujete spíše za symbolický, než praktický?

Ano, ale často právě symboly a proklamace mohou v izraelsko-palestinském konfliktu hrát výrazně důležitější roli než nějaké předpisy či nařízení. Navíc přijetí Základního zákona v současném znění ukazuje, jakým směrem se posouvá klíčová izraelská legislativa. Základní zákon například hovoří pouze o „židovském státu“. Přitom dřívější základní zákony zmiňují výslovně spojení „židovský a demokratický stát“. Tyto starší předpisy zůstávají stále v platnosti, ale přesto je velmi znepokojující, že bylo u nové legislativy definující základní rysy státu slovo „demokratický“ vypuštěno.

Co se praktické roviny týče, bude velmi záležet na tom, jak bude nový základní zákon aplikován. Možná se nic zásadního v každodenních vztazích mezi židovskými a nežidovskými Izraelci nezmění. Možná také izraelský nejvyšší soud nebo Kneset tento zákon časem pozmění či zruší. Ale je zde také poměrně reálná možnost, že tento zákon bude velkým formálním hřebíkem do rakve izraelské demokracie, protože přístup izraelských úřadů vůči izraelským občanům nežidovského původu bude po přijetí tohoto základního zákona stále více diskriminační.

Kritici ve spojitosti s novým zákonem používají termíny jako „apartheid“ a „rasismus“. Je to podle vás příhodné?

Apartheid se vyvinul jako zvláštní systém segregace jihoafrického obyvatelstva během nedemokratického režimu v JAR. Pojem „rasismus“ předpokládá diskriminaci mezi rasami a byl pro jihoafrický režim zcela esenciální. Oproti tomu případy, kdy Izraelci diskriminují vlastní občany arabského původu či Palestince (tedy ty Araby, kteří žijí v Gaze, na Západním břehu, nebo jinde po světě — často jako uprchlíci — a nemají zároveň izraelské občanství), nejsou založeny na rase, ale na jiných předpokladech: Na popírání národních a politických práv, na kulturně-náboženské dominanci, na osadnickém útlaku starousedlíků, na islamofobii a někdy i na zločinech z nenávisti.

To nic nemění na tom, že některé důsledky izraelské politiky mohou být podobné konsekvencím apartheidu. Jenže i tady je třeba rozlišovat mezi izraelskými Araby a Palestinci. I po přijetí nového Základního zákona totiž zůstávají zachována občanská práva nežidovských (tedy hlavně arabských) obyvatel Izraele. Přestože se teď mohou zcela oficiálně cítit jako „občané druhé kategorie“, jejich pozice zůstává i nadále mnohem lepší než pozice Palestinců, kteří žádná občanská práva v Izraeli nemají.

Právě situace Palestinců (tedy nikoliv izraelských Arabů) byla doteď často popisována jako „apartheid“. A skutečně — zvláště poměry Palestinců na Západním břehu tento systém připomínají. Jenže opět nesouvisí s rasovou odlišností a barvou pleti, jako hlavně s výše zmíněnými předpoklady, jako je popírání národních a dalších práv. Segregace na Západním břehu je také do velké míry důsledkem principů mírového procesu 90. let minulého století, na jejichž základě byl Západní břeh rozdělen do zón s odlišnou izraelskou a palestinskou správou. Tento princip byl už ve své době velmi kritizován právě s odkazem na posílení segregace obou skupin. Nicméně v mírových smlouvách ho tehdy schválilo nejvyšší palestinské vedení v čele s Arafatem.

Mohl byste přeci jen ještě podrobněji vysvětlit, proč podle vás nemá izraelsko-palestinský konflikt rasistický podtext?

Pokud odhlédneme od skutečnosti, že samotný koncept ras a rozdílů mezi nimi je — hlavně od porážky nacismu a rasových kvazivědeckých teorií — zpochybňován, nelze dokonce ani v povrchní taxonomii přiřazovat Izraelce a Araby k odlišným rasám. Obě skupiny patří k jedné rase europoidní (anglicky Caucasian), přičemž je třeba vzít v potaz i společné semitské kořeny Arabů a Židů. Navíc výrazná část izraelských Židů pochází přímo z arabských zemí a má k Arabům etnicky i kulturně velmi blízko.

To nic nemění na tom, že „skutečný“ rasismus se v moderní izraelské historii objevil například v přístupu státu k etiopským Židům. Tady šlo opravdu o rasovou diskriminaci, protože zodpovědným izraelským úřadům dominovali v inkriminované době aškenázští Židé bílé pleti.

Ostatně velmi diskutabilní je i princip nabývání izraelského občanství. Pokud neprokážete židovský původ z nějaké komunity v diaspoře, můžete získat občanství už prakticky jen na základě konverze podle pravidel ortodoxního judaismu. To je přece obrovský paradox, stát se občanem demokratického státu na základě hluboce religiózní procedury. Ale ani tento princip nemá rasistický charakter: teoreticky může jakýkoliv Palestinec či Afričan černé pleti konvertovat podle pravidel ortodoxního judaismu a následně získat izraelské občanství.

Jaké jsou politické konotace přijetí tohoto Základního zákona? Co jím chce Netanjahu sdělit dovnitř Izraele a navenek?

S terminologií jako „Izrael jako národní stát židovského národa“ a podobně, kterou lze najít v kontextu Základního zákona, operuje izraelská pravice už dlouho. Platí to jak pro sekulární pravici, kde lze v této souvislosti zmínit politiky jako je současný premiér Benjamin Netanjahu, ministr obrany Avigdor Lieberman či ministryně spravedlnosti Ajeled Šakedová, tak i pro pravici religiózní. Tam je klíčovou osobností současný ministr školství a diaspory Naftali Bennett.

Dovnitř Izraele znamená poměrně těsné přijetí tohoto Základního zákona posílení nacionalistického, protiliberálního ducha, který už delší dobu v izraelské společnosti zakořeňuje. Přelomovým obdobím byl konec mírového procesu a začátek druhé intifády v roce 2000. Jak je ale na hlasování vidět, výrazná část izraelských politiků se s touto tendencí neztotožňuje, včetně některých zbožných Židů i příslušníků pravice.

Izraelská opozice Základní zákon posměšně označila za předvolební. Má ale Netanjahu důvod obávat se konkurence? Existuje strana nebo alespoň silný politik, který by jej mohl vyzvat v příštích volbách?

To je velká otázka. Netanjahu měl už nespočet politických skandálů, vždy se z nich ale dokázal dostat a buď se vrátit k moci, nebo se u ní udržet. Dokonce se mu pro jeho schopnost přežít krize a skandály začalo přezdívat „teflonový premiér“. Netanjahu je velmi obratný a charismatický politik, zkušený řečník a manipulátor v jedné osobě. Bude velmi těžké ho porazit, ale nikdo není v politice navěky.

Co historicky silná izraelská levice? Co brání koalicím levicových stran, jako je Sionistická unie, aby Netanjahua porazily?

Jen na vysvětlenou pro čtenáře: Sionistická unie je koalice Strany práce, strany Ha-Tnua („Hnutí“) a izraelských Zelených. Strana práce je historicky jedna z nejdůležitějších a největších izraelských stran a zároveň tradiční konkurent pravicově-nacionalistického Likudu. Velmi dlouhou dobu kandidovala samostatně. Ha-Tnua je fragment liberální strany Kadima, kterou ztělesňuje známá politička Cipi Livniová. A Zelení jsou už dle názvu malá izraelská ekologická strana.

Velkým problémem Strany práce i koalice Sionistická unie, zformované v roce 2014, je dlouhodobě hlavní vedení. Od atentátu na Jicchaka Rabina se levici nepodařilo najít vůdce, který by byl dostatečně charismatický a schopný vzdorovat posilující nacionalisticko-náboženské pravici v čele s Netanjahuem. Lídři jako Amram Micna, Šelly Jachimovičová, Jicchak Hercog a mnozí další nebyli schopni dát straně správný směr a energii, zmobilizovat dostatečný počet voličů a porazit Likud.

Benjamin Netanjahu bývá často přirovnáván k Viktoru Orbánovi, s nímž ostatně udržuje blízké vztahy. Před týdnem maďarský premiér dokonce navzdory protestům Izrael oficiálně navštívil. Dá se říct, že Netanjahu nastoupil v Izraeli maďarskou cestu? K jakési „neliberální demokracii“?

No Maďarsko zatím nikoho neokupuje... [MČ se směje]. Netanjahu určitě patří k současné generaci politických vůdců s autoritářskými tendencemi, kteří demokracii zneužívají k posílení osobní moci nebo prosazení specifické neliberální politické agendy. Proto si velmi dobře rozumí s Viktorem Orbánem, Donaldem Trumpem a vcelku dobře i s Vladimírem Putinem, čínským prezidentem Si Ťin-Pchingem a řadou dalších.

Trump je v této skupině politiků pro Netanjahua samozřejmě nejdůležitější, protože Spojené státy jsou už dlouho klíčový izraelský podporovatel. Netanjahu se nikdy netajil svou skepsí k mírovému procesu s Palestinci. Až na několik výjimek, ke kterým byl donucen Clintonovou administrativou, vždy konzistentně pracoval na jeho rozkladu.

Trump se v minulosti příliš o izraelsko-palestinský konflikt nezajímal. Na začátku své prezidentské dráhy pak mluvil o izraelsko-palestinském smíru a dokonce se velmi brzy setkal s Mahmúdem Abbásem. Proč si nakonec s Netanjahuem tak padli do noty?

Trump má oblibu v machistických politických gestech a například přesun americké ambasády do Jeruzaléma do tohoto vzorce zapadá. Z technického hlediska byl relativně jednoduše proveditelný a zároveň obrovsky medializovaný, přičemž vyvolal zdání, že je Trump oproti svým předchůdcům „mužem činu“. Zároveň však tento krok současnému americkému prezidentovi, známému mnohými morálními poklesky, pomáhá udržet podporu ze strany konzervativních křesťanských voličů. Pro ty je jednostranná podpora Izraele teologicky natolik důležitá, že pak Trumpovi ledasco odpustí.

Pro Netanjahua a jemu blízké politiky byl přesun americké ambasády splněným snem. Zároveň mu imponuje i Trumpův ostře protiíránský postoj, se kterým Netanjahu sám už velmi dlouho operuje. Této výhodné konstelace ve vztahu s americkým prezidentem je Netanjahu navíc schopen velmi efektivně využít k prosazení pravicově-nacionalistické agendy, jejíž součástí je i podpora a expanze židovských osad na Západním břehu a přitvrzení postoje k Pásmu Gazy.

Stále narůstající technologická převaha Izraele, spolu s nekritickou Amerikou za zády, tak posilují roli Izraele jako regionálního hegemona, který si s Palestinci může dělat v podstatě co chce. Zároveň však tato situace představuje pro Izrael nebezpečnou dvousečnou zbraň: Preferování hodnot ostře laděného nacionalismu, osidlovací politika, militarizace, sekuritizace a do jisté míry i posilování náboženských hodnot ve společnosti totiž oslabují demokratický charakter Izraele. Již dlouhodobě je to patrné na Izraelem okupovaných či kontrolovaných palestinských územích, kde politika osadnictví vytvořila — dnes hlavně na Západním břehu — dokonce formu koloniálního útlaku. Dnes však už nehrozí jen další stagnace či zhoršení izraelsko-palestinského sporu. Přijetí zmiňovaného Základního zákona signalizuje, že jsou vážně ohroženy i existující demokratické hodnoty a procesy přímo uvnitř Izraele.

    Diskuse
    ZJ
    July 30, 2018 v 10.32
    konverze Palestinců?
    Podle izraelských autorit jsou Palestinci explicitně vyjmuti z možnosti konvertovat k judaismu:

    https://www.jpost.com/Arab-Israeli-Conflict/Palestinian-requests-to-convert-to-Judaism-rejected-automatically-449987

    Děje se tak na základě toho, aby se nemohli dovolávat izraelského "práva na návrat" a nemohli se tak dostat ke své zabavené půdě.

    Nejen z toho je patrné, že Izrael nezná princip rovného občanství a diskriminace jeho obyvatel probíhá jak v právech skupinových, tak i individuálních. A to na základě sporných a archaických definic původu. Označování rasismu je s přihlédnutím k semickému původu židů a Palestinců jistě nepřesné, vztahuje se však jako pomocné označení k praktické politice Izraele vůči Palestincům.

    Připomíná mi to výrok jedné české soudkyně v kauze útoku místních rasistů na Romy. Rasový motiv útoku odmítla slovy, že jak pachatelé, tak oběti přece patří k jedné indoevropské rase.
    MP
    July 30, 2018 v 14.9
    Potíž je, že Marek Čejka spojuje rasu a rasismus
    Nemá smysl posuzovat rasistický či nerasistický charakter určitého útlaku podle toho, zda se odehrává mezi skupinami, které jsou podle antropologického poznání rasově odlišné (pokud vůbec ještě současná antropologie pojem rasa používá).

    To by nebylo rasistické nacistické vyvraždování Židů, zatímco vyvražďování Romů ano (ale jen podle některý škol fyzické antropologie). Neudržitelnost podobného klasifikačního klíče ukazuje i Čejkův exkurs k semitismu Židů i Arabů. Stejně jako v případě Romů a Čechů se jedná o příslušnost k jedné jazykové skupině, nikoli nutně k téže rase. Americký černoch, který pochází z desáté generace rodilých anglických mluvčích (tj. mluvčích indoevropského jazyka) se proto nestane příslušníkem europoidní čili kavkazké rasy.

    Smysluplně lze rasismus vymezit jen jako útlak motivující přesvědčení o vyšší hodnotě, schopnostech a právech lidské skupiny, do které lidé podle podle rasistova přesvědčení příslušejí pouze a jen na základě svého biologického původu a ke které přísluší také řečený rasista, ať již domněle či fakticky. Komplementárně k této skupině vymezuje rasista podle faktických či domnělých znaků přírodně (geneticky) dané lidské skupiny, které jsou co do hodnoty podřadné.

    Chápu Marka Čejku, pokud se chce vyhnout slovu rasismus v souvislosti se státem Izrael, to slovo svým způsobem ukončuje veškerou diskusi a tak daleko izraelské excesy nejspíše (ještě?) nezašly, ale nezvolil šťastnou strategii.
    Genetika už otázku ras vyřešila, myslel jsem, že jsou její závěry známější.
    Momentálně známe 4 lidské rasy, které existovaly, a desítky tisíc let společně obývaly tuto planetu - moderní lidé, neandrtálci, denisované a homo floresiensis, kterým se ovšem mezi vědci neřekne jinak než hobiti, protože dorůstali pouhých 90cm.
    Přežili jsme jenom my, moderní lidé, nicméně i v našem genomu jsou části těchto dalších ras - třeba konkrétně my evropané máme zhruba 5% neandrtálských genů.
    Jako rasa jsme dost geneticky pestří. Nicméně to, že se lišíme v genech kontrolujících pigmentaci kůže, tvar očních víček nebo velikost nosu, jsou jen detaily nic neménící na tom, že jsme všichni ve své pestrosti lidé jedné rasy, vzešlí takříkajíc z Adama a Evy.
    --------------------------------------

    Pokud jde o notování si Netanjahua a Trumpa, jako příspěvek dnešní znepokojený článek Břetislava Turečka:

    http://ceskapozice.lidovky.cz/americane-s-izraelci-a-saudy-podvraceji-rezim-v-iranu-p0g-/tema.aspx?c=A180730_102028_pozice-tema_houd
    Pane Morbicere, opravdu nevím nic o tom že by neandrtálci byli nějaká "rasa". To byla jedna z vývojových větví lidstva; ale hovořit v této souvislosti o "rase" je nonsens.

    "Rasa" vůbec není nějaký jednoznačně (geneticky či biologicky) definovaný či definovatelný stav; nýbrž - jak konstatuje americký biochemik Craig Venter (jehož podnik poprvé sekvencoval celý lidský genom) - "rasa je čistě společenský konstrukt".

    Ta absence jednoznačné definice pak ovšem umožňuje její užívání v různých souvislostech (a někdy i dost svévolně); a mnohdy je pak opravdu obtížné odlišit, zda je výtka rasismu skutečně v daném případě odůvodněná, anebo ne.

    Takže nakonec tím rozhodujícím kritériem pro toto posouzení spíš budou vlastní i n t e n c e toho kdo se určitým způsobem vztahuje k jiné etnokulturní skupině, s jakou mírou diskriminace a pocitu vlastní apriorní nadřazenosti. Anebo snad přesněji, kdo tvrdí apriorní méněcennost těch druhých, jenom pro jejich příslušnost k nějaké určité části světové populace.
    Jak nonsens?
    Co je vlastně rasa?
    (u lidí a psů, u ostatních zvířat se tomu říká plemeno)
    Na rasy se člení druh. Tj. rasa je poddruh, jakési rozčlenění druhu, který má společný fenotypový základ, podle různých dalších kritérií.
    Psi - čivavy, jezevčíci, bernardýni...... Například.
    Moderní člověk, neandrtáleci, denisované i hobiti chodili vzpřímeně, měli palec na ruce v opozici k ostatním prstům kdežto na noze ne, byli savci, žili v tlupách, oblékali se, zhotovovali nástroje a spolupracovali při lovu a jiných činnostech, měli primitivní kulturu, pohřbívali své mrtvé atd. atp.
    Ale jejich DNA i vzhled se dost lišily.

    Jak jinak to tedy říct, než že na zemi žila (nejméně)* 4 lidská plemena (rasy), z nichž jsme přežili jen my, moderní lidé?

    (* - nejméně proto, že je možné, že se ještě nějaká ta lidská rasa v budoucnunajde, vždyť o denisovanech před pár lety nikdo neměl tušení.
    Tedy má-li nějakou budoucnost ta naše lidská rasa.)

    Pro to co myslíte se momentálně užívají slova jako populace, civilizační okruh apod.
    ------------------------------------------------
    Při psaní příspěvku jsem poslouchal "Profesorův špatný trip" od Fausta Romitelliho:
    spotify:album:3xYH2VDAjgxKPT2QcuUo8N
    Jinými slovy - neandrtálci nejsou vývojovým stadiem moderního člověka (MH - zkratka používaná v angličtině, neandrtálci pak jsou N, denisované D a hobiti F).
    Je to lidské plemeno, které žilo souběžně s námi MHáčkáři. V Evropě je vědecky dokázáno 40 000 let společné koexistence MH a N.
    Konkurovali jsme si, ale se i pářili. Příměs neandrtálské DNA v lidské svědčí o tom, že kříženci na straně MH dokázali přežít a zapojit se do společnosti...

    Zkrátka interdisciplinární věda, která kombinuje antropologii a genetiku, dosáhla v poslední době senzačních úspěchů. Zčásti i šťastnou náhodou.
    Mimochodem tyhle nové objevy otevírají zajímavé filozofické otázky.
    Existuje tedy něco jako dějinná nevyhnutelnost?
    Vypadá to, jakoby v jednu dobu nazrál čas pro vznik inteligentního života a tak se jako nutnost klubal na svět v různých formách (plemenech), až nakonec Bůh, Příroda či Osud vybral tu nejnadějnější z nich a zbytek nechal zaniknout,,,,,,,,,,,,,,,,,,
    MP
    July 31, 2018 v 18.30
    Aleši Morbicerovi
    Ony to nejsou zase tak nové objevy. Jednoznačné doklady o soužití a křížení obou skupin publikoval už počátkem čtyřicátých let minulého století Aleš Hrdlička, tehdy to mělo dost velký význam, protože s odličením kromaňonské a neandrtálské větve si zahrávala nacistická rasová (pa)věda.
    A opravdovou bombu představovaly archeologické nálezy Balkánu, dokládající uměleckou tvorbu neandrtálců.
    Ovšem té setrvačné představě progresivní a neandrtálské větve musela zlomit vaz až genetika.

    MP
    July 31, 2018 v 18.45
    Josefu Poláčkovi
    Konstrukt je snad každý vědecký pojem. Jde o to, zda ten konstrukt umožňuje smysluplně vysvětlovat určité zkušenosti nebo nikoli.

    Ve fyzické antropologii může být produktivní rozlišovat určité setrvalé typy lidí s určitelnou sadou znaků -- a pokud pro tyto typy používají označení rasa, co je na tom špatného? A jakou kompetenci má biochemik ten pojem rozporovat?
    ZJ
    August 1, 2018 v 9.25
    normalizace v jazyce
    Ono není třeba chodit až k neandrtálcům, abychom pochopili, jak Izrael vyděluje, rozděluje a panuje.

    Stejní Palestinci jsou tak v Izraeli nazýváni izraelskými Araby, zatímco ti na Západním břehu zůstali Palestinci, ale jsou zde rozděleni do tří kategorií s odstupňovanými právy. Obvykle se tak ženich na Západním břehu nepídí ani tak po věnu budoucí nevěsty, jako po jejím statusu v rámci právních pavučin izraelské okupace, aby novomanželé mohli vůbec žít spolu. V Jeruzalémě zase žádní Palestinci zřejmě nejsou, ale nemohou zde být ani izraelští Arabové, a tak místní Palestinci žijí ve svých domovech jen se statusem rezidenta, o který mohou kdykoliv přijít. To v Gaze už je očividně jen Hamás a pokud zde žijí nějací Palestinci pod "neokupací", používají stejně měnu Izraele a jsou v Izraeli i registrováni. Palestinci v cizině jsou pak kvítka obzvláště vydařená, jelikož je přece nikdo nechce, za svůj exodus si mohou sami a tak často nemají ani občanství hostitelské země.

    To, že s těmito pohádkami chodí dokola hasbara, by si jeden zvykl, těžko se však s kategorizací Palestinců a izraelských Arabů smiřovat i jinde.
    + Další komentáře