Kdyby se Platón nikdy nenarodil

Josef Poláček

Josef Poláček hodnotí knihu Petra Blahuta „Mýlit se je božské“, která hledá příčiny ekologické krize lidstva. Je vnímání výlučnosti člověka vůči přírodě prokletím, nebo nadějí?

Petr Blahut, autor knihy Mýlit se je božské, je zhrozen nejen aktuální ekologickou katastrofou, nýbrž především naprostou neschopností či neochotou současné planetární populace vzít tuto hrozbu zániku skutečně na vědomí. A podle toho také zásadním způsobem změnit své chování.

Blahut sám tuto hrozbu vážně bere; a jeho kniha je nejen naléhavým apelem na současné lidstvo zásadně změnit jeho postoj k přírodě, nýbrž zároveň i pokusem vyjasnit hlubší historicko-evolučně-psychologické příčiny toho, proč lidstvo do tohoto stavu ekologické krize upadlo a proč je i nadále neschopno z něj vyvodit odpovídající důsledky.

Způsob, kterým se autor knihy tyto příčiny pokouší vysvětlit, je ovšem problematický. Jeho výkladové schéma spočívá v krátkosti v tomto: prvopočátkem všeho zla je takzvaná „první doba osová“. Tedy období asi před dvěma a půl tisíci let, kdy evropské kultury vytvořily přelomově nový obraz postavení člověka vzhledem k přírodě.

Do té doby se člověk považoval za integrální součást přírody, tvořil s ní nerozlučnou jednotu; nyní se však prohlásil za tvora kvalitativně vyššího, exkluzivního, který je na základě této své výjimečnosti plně oprávněn s přírodou zacházet svévolně, jenom ke svému bezprostřednímu prospěchu. Člověk se prohlásil za pána nad přírodou a stal se jejím vykořisťovatelem. A nedojde-li k nějaké zásadní přeměně tohoto postoje člověka k přírodě, pak bude vše takto pokračovat i nadále, až k definitivnímu zničení celé přírody, a tedy i vyhynutí lidstva.

Řešení Blahut spatřuje v nastoupení „druhé doby osové“ — kdy si lidstvo uvědomí tento svůj fatální omyl, kdy si člověk přizná, že oproti přírodě není žádnou prioritní bytostí, nýbrž naopak příroda je existenčně prioritní vůči němu. Stejně jako ona „první doba osová“ nalezla své vyjádření především v oblasti lidského vědomí, tedy ve sféře filosofie a teologie, nápravy musí být dosaženo v těch samých oblastech.

V zájmu objektivity budiž uvedeno, že Blahut netvrdí, že tyto dva impulsy jsou prapůvodní příčinou „predátorského“ vztahu člověka k přírodě (takto se chová nakonec každý živý tvor), nýbrž že jsou to pouze „amplifikátory“ onoho prapůvodního pudu. Ovšem v jeho podání jsou to nakonec tyto dva amplifikátory, které tvoří rozhodující příčinu současného stavu.

Z těchto dvou údajných viníků Blahut útočí především na křesťanství; přitom ale všechno zlo počíná podle něj už u Platóna. Podle něj kromě našeho bezprostředně předmětného světa (včetně přírody) existuje ještě svět vyšší — svět božských sfér, svět nehmotných idejí. Ty jsou ve své neposkvrněné čistotě dokonalé, zatímco svět věcí je jenom jejich nedokonalým odrazem. Důležité je, že hmotné věci nemají samy o sobě důvod k existenci, jsou tedy jenom odvozené, pomíjející — zatímco ve světě nehmotných idejí existuje věčné bytí.

Zde tedy pramení pocit nadřazenosti, a tedy pýchy člověka vůči přírodě a jeho „predátorského“ chování. Blahut znovu a znovu požaduje: člověk se musí vzdát tohoto pocitu exkluzivity a přiznat, že je jenom součástí přírody, a to dokonce součástí podřízenou. Příroda — jakožto základ života — je více než člověk.

Bakterie versus člověk

Blahut si v upřímném zápalu svého boje za ekologii vůbec neuvědomuje, do jaké argumentační pasti se sám chytil: jestliže by totiž platilo, že neexistuje žádný kvalitativní rozdíl mezi člověkem a ostatní přírodou, pak tím padají zároveň i všechny další kvalitativní rozdíly uvnitř přírody samé. To znamená: jestliže člověk není o nic vyšší tvor nežli ostatní příroda, jestliže neexistuje žádný kvalitativní rozdíl mezi dejme tomu mozkem Einsteina a nervovou soustavou moučného červa — pak ani není žádného rozdílu mezi bakterií a rozkvetlým sadem, mezi měňavkou a mezi delfínem.

Zkrátka: jestliže popíráme jakékoli kvalitativní rozdíly uvnitř biosféry, pak vůbec není důvodu provozovat nějakou ekologii: ať totiž člověk s přírodou udělá cokoliv, bakterie to nakonec přežijí vždycky. Není tedy žádného důvodu snažit se o záchranu lesů a ryb a ptáků, a tím spíše ne o záchranu člověka — proti bakteriím to všechno přece nepředstavuje žádnou vyšší hodnotu.

Za druhé, jestliže za všechno může Platón a křesťanství, pak tedy, kdyby se Platón vůbec nenarodil a kdyby v židovské bibli nebyla ta jedna jediná větička o panství člověka nad světem, by v tu ránu zmizely základní příčiny ekologické katastrofy lidstva. Nikdy by neprošlo industriální revolucí a žádná z továren na tomto světě by nikdy nezačala znečišťovat vzduch.

Za třetí, ačkoli Blahut jako původního viníka určuje Platóna, fakticky daleko více útočí především na křesťanství (sám byl původně věřícím křesťanem, ale poté se s křesťanstvím rozešel). Přiznává ale, že je možný i jiný výklad nežli ten „predátorský“: lze říci, že Bůh člověku zemi pouze svěřil do správy, ale proto ho ještě nevybavil právem dělat si s přírodou, co se mu zlíbí. A už vůbec ne tuto Boží přírodu ničit.

Nakonec i on sám cituje sv. Pavla: „Všechno je vaše, vy však patříte Kristu a Kristus Bohu!“ Tím je přece naprosto jednoznačně vysloveno: to zdánlivě absolutní panství člověka nad přírodou je vzápětí striktně limitováno, člověk smí přírodou („vším“) disponovat jenom takovým způsobem, který je v souladu s Božími intencemi a s Boží vůlí.

Ostatně, jestliže Blahut znovu a znovu předhazuje křesťanství, že do svých přikázání nezabudovalo výslovně ochranu přírody, jak by to asi mělo probíhat v době vrcholného starověku? Měl snad Ježíš svému zástupu nakázat: „Nebudete přírodu zatěžovat průmyslovými exhalacemi“? Anebo rovnou: „Nebudete produkovat nadlimitní množství CO2“?…

Jestliže Blahut na jedné straně křesťanství označuje za hlavního viníka ekologické krize, pak na straně druhé popírá, že by pro její překonání mohl být nápomocný nějaký nový duchovní či náboženský impuls. Víře přisuzuje rozhodující působnost negativní — ale pozitivní jí nepřiznává naprosto žádnou. Je to opravdu zvláštní logika.

Zahoďme kulturu?

Podívejme se závěrem, jaké recepty k nápravě Blahut předkládá. Především s odvoláním na dílo českého filosofa Josefa Šmajse s jeho konceptem „evoluční ontologie“ požaduje nástup „terciární kultury“, která zlomí neblahé dědictví platonismu a křesťanství a která vtiskne lidstvu zcela novou, biofilní orientaci.

Základním bodem tohoto konceptu je uvědomění, že člověk nevlastní naprosto žádnou prioritu vůči přírodě, že jeho vlastní existence nemá naprosto žádný exkluzivní smysl, nýbrž že je jenom součástí, podřízenou entitou obecného vývoje struktur přírodně-ontických. Bezprostředním nástrojem této radikální změny v myšlení má pak být výchova k objektivně-vědeckému pojímání světa a místa člověka v něm namísto dosavadních výkladů metafyzicko-teologických.

Napohled jsou tyto téze dozajista odůvodněné: ekologická krize je tady a zásadní zvrat v postoji člověka je samozřejmě krajně potřebný. Klíčovou otázkou ale je, jak této změny dosáhnout. Tato změna v lidském chování musí být v prvé řadě hluboce emocionální; ale Blahut (spolu se Šmajsem) nabízí sotva něco více nežli jenom apely na racionální pochopení, že takto to dál nejde.

Blahut vyslovuje bezpochyby mnohé pravdy o vztahu současného člověka k životnímu prostředí; ale jeho návody k překonání tohoto stavu nevedou nakonec nikam, neboť nepostihují — a tedy ani neoslovují — člověka v jeho bytostné, tedy duševní a duchovní existenci, nýbrž jenom jako jakousi biologickou strukturu.

Skutečným řešením nemůže být to, že člověk popře svou vlastní výlučnost. Naopak: pouze tím, že si člověk v plné míře přizná a uvědomí tuto svou exkluzivitu — teprve poté dokáže přijmout svou plnou odpovědnost vůči přírodě. V důsledku svých obrovských technických možností člověk už nikdy nemůže odložit a popřít své reálné panství nad přírodou; ale to, co musí odložit, je dosavadní panství slepé, nevědomé, vykořisťovatelské.

Člověka nelze degradovat na úroveň předvědomé přírody a popřít evropskou kulturu od časů antiky a křesťanství. Blahut má pravdu v tom, že je zapotřebí nástupu nové, „terciární“ kultury; ale ta musí být nikoli návratem zpět k mechanickému pohledu na svět a na člověka, nýbrž pozitivní syntézou biosféry se specifickou a exkluzivní sférou lidského ducha a lidské duše.

    Diskuse
    April 15, 2018 v 10.17
    Zajímavý článek
    Protikřesťanskost ekologických hnutí mi také vadí. Často si vůbec nekladou otázku, jestli to křesťanství nebylo nakonec jen špatně vykládáno. Tak proč se ho zbavovat a vracet se k pohanství? Co jiného vlastně jsou ta přírodní či "biofilní" náboženství?
    Ano, ta "biofilní" náboženství jsou samozřejmě svou podstatou pohanská.

    Přičemž: já bych jim ani tak nevytýkal tuto "pohanskost" jako takovou. Totiž její pozitivní aspekt, čili právě to úzké spojení s přírodou, s přírodními silami.

    Jenže: v této n o v o pohanskosti se skrývá přinejmenším hodně velká porce naivity. Samozřejmě není možno nic namítat proti tomu když si skupinka nadšenců postaví třeba repliku keltské vesnice a tam pak prožívá pozitivní pocity z opětovného splynutí s přirozeným životem. Ale - když pak dojde opravdu na tu kultovní stránku věci, tak ty pravěké rituály prováděné se smrtelnou vážností dnes působí opravdu prakticky už jenom směšně.

    A především - ve svém důsledku je takovýto postoj nakonec reakční, sugeruje se tím že je problémy moderního světa možno řešit recepty a metodami z dob předcivilizačních. Jako by lidstvo od té doby neprošlo žádným vývojem, kulturním, duchovním, intelektuálním...
    Ovšem je nutno ještě jednou zdůraznit, že tento novopohanismus naprosto není postojem či názorem autora oné publikace. Ten se prezentuje zase opačným extrémem - objektivistickým scientismem.

    Jak jsem napsal v textu on věří tomu, že současného člověka je možno na tu pravou ekologickou cestu přivést prostřednictvím objektivního, vědeckého vzdělání a výchovy.

    Musím přiznat, je mi opravdu záhadou, jakým způsobem si představuje, že by zde bylo možno získat dostatečně silný impuls pro tak radikální změnu ve vědomí a jednání celého lidstva, o kterou usiluje. Vždyť - o ekologických důsledcích naší současné konzumní existence dnes alespoň něco slyšel už skutečně každý, i ve školách se vyučuje ekologie; ale přitom to opravdu nijak nevypadá na to, že by toto vědomí hrozícího zániku mělo nějaké reálné výsledky ohledně jednání a chování lidí. Zkrátka: lidé to vědí, že se řítí do katastrofy - ale přesto stále dělají stále to samé.

    Právě tady se ukazuje zcela zásadní vada celého Blahutova konceptu: že sází na holý racionalismus, a chce zcela potlačit a odstranit duchovně-emocionální stránku člověka. A přitom všechno hovoří právě pro to, že jedině s pomocí takovéhoto intenzivního spirituálně-emocionálního impulsu by bylo možno dosáhnout žádoucího cíle, tedy zásadní změny životních hodnot současného lidstva.
    April 15, 2018 v 12.18
    Směšnost rituálů pro okolní svět, to je to poslední, co by mělo věřícím vadit, pane Poláčku. Jestliže nějaký člověk považuje rituály za účelné a správné, není nejmenší důvod, proč mu v tom bránit.
    Pokud něco vyloženě neškodí člověku, nehodí se ani říkat, že je to reakční. Žádné náboženství (ale ani absence náboženství) by se nemělo druhým ani zakazovat ani vnucovat. Já jsem tu včera zmínila papežovo kázání o svobodě a úryvek z něj („Svobodný člověk se nebojí času – dává průchod Bohu. Dopřává mu prostor, aby Bůh v čase působil. Svobodný člověk je trpělivý.“) Je zajímavé, že papež v tom kázání uvádí jako příklad svobodného člověka člena židovské velerady Gamaliela (je o něm řeč ve Skutcích apoštolů). V těch Skutcích je řeč o tom, jak Gamaliel zasáhl, když chtěla rada odsoudit Ježíšovy učedníky k smrti. Gamaliel nebyl křesťan, ale přesto se odhodlal použít svůj vliv váženého občana a apoštoly zachránit, protože (jak říká František) chtěl dát průchod Božímu působení, tedy „nebál se času“.
    Bylo to takhle: „Tu vstal ve veleradě farizeus jménem Gamaliel, učitel zákona, kterého si vážil všechen lid; poručil, aby je na chvíli vyvedli ven, a řekl: „Dobře si rozmyslete, Izraelci, co s těmi lidmi chcete udělat. Před nedávnem povstal Theudas a tvrdil, že je Vyvolený; přidalo se k němu asi čtyři sta mužů. Když byl zabit, byli všichni jeho stoupenci rozprášeni a nakonec z toho nebylo nic. Po něm povstal ve dnech soupisu Judas Galilejský a strhl za sebou lid; také on zahynul a jeho stoupenci byli rozehnáni. Proto vám teď radím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“
    Nepokládal za správné někomu něco zakazovat nebo vnucovat, nechtěl ani prosazovat jediné možné náboženství (přestože měl k liberální demokracii patrně daleko).
    JP
    April 15, 2018 v 12.24
    Křesťanství a ekologie
    Ještě jednu věc musím precizovat. Redakce můj původní (dozajista nadlimitně dlouhý) text poněkud zkrátila; ale v důsledku toho především jeden bod v textu pak dostal dosti jiný význam.

    Jedná se o tu pasáž, kde P. Blahut křesťanství obviňuje z toho, že tou formulací ve Starém zákoně o "panství člověka nad přírodou" prakticky zapříčinilo současnou ekologickou krizi.

    V dalším textu je ovšem uvedeno i to, že Blahut sám připouští, že jsou možné i jiné výklady, podle kterých by tato výtka na adresu křesťanství nemusela být odůvodněná.

    V té redakcí DR upravené verzi tedy celá věc vyhlíží tak, jako by P. Blahut nakonec přece jenom ke křesťanství zaujímal poněkud smířlivější postoj. Skutečností je ale naprostý opak. Blahut - poté co se s křesťanstvím rozešel - se stal militantním ateistou. A na celém křesťanství nyní nenajde jediný chlup dobrý.

    Jeho způsob referování o dané záležitosti je tedy takovýto: on sice skutečně (budiž mu nicméně za to vysloveno uznání) několikrát uvede názory, podle kterých by byl tedy možný i jiný výklad postoje křesťanství k přírodě a její ochraně. Nicméně - on sám se těmito alternativními výklady nenechá ani v nejmenším zviklat, a stále znovu s neotřesitelnou úporností tvrdí, že křesťanství je vším vinno! A tvrdí to i tehdy, když se toto jeho tvrzení dostává do naprostého rozporu s tím, co on sám na jiných místech uvádí a zmiňuje! A takovýchto argumentačních protikladů je v jeho knize celá řada; či spíše by se dalo říci, že naprostou většinu jeho díla tvoří právě takovéto protimluvy a na hlavu postavené interpretace!

    Bohužel na tak malém prostoru jsem neměl příležitost k tomu se s jeho způsobem (pseudo)argumentace vypořádat podrobněji, ono by to v mnohých případech bylo opravdu zajímavé, jako doklad toho jak je možno s pomocí zdánlivé objektivity věci zcela převracet. Křesťanství je možno v jeho dvoutisícileté historii dozajista možno právem vytýkat a předhazovat leccos; ale když se přitom naprosto ztratí smysl pro míru, pak se z oprávněné kritiky stane jenom ideologicky zaujatý pamflet.

    Stejně jako Blahut nedokázal pochopit skutečné filozofické výšiny platonismu, pak stejně tak křesťanství - stále ještě nejvyspělejší spirituální směr celé západní civilizace - se v jeho podání redukuje jenom na jakousi podivnou a nepochopitelnou deformaci v kulturních dějinách lidstva.

    P.S. Původní pracovní název mého chystaného textu byl "Mýlit se je lidské". P. Blahut znovu a znovu sám dokazuje, jak velice blízko má lidský tvor k této omylnosti, když odpovědné a namáhavé hledání pravdy věcí nahradí plochým pseudoobjektivismem, navíc zapřaženým do vozu ideologické předpojatosti.
    JP
    April 15, 2018 v 12.52
    Rituály a dnešek
    Paní Hájková, viděla jste někdy jakými rituály se slaví třeba slavnost slunovratu ve slavném Stonehenge? - Zrovna nedávno to ukazovali v televizi; a ze všeho nejspíše to připomínalo maškarní bál.

    Nejde o to zavrhovat rituály jako takové (a bez určité míry ritualizace člověk snad vůbec nemůže být); ale jde o to, že i rituál musí mít svůj živoucí význam a smysl.

    Například už jenom když se do evropského kulturního prostoru přenesou rituály například z japonského umění boje s mečem (které je v tradicionalistickém Japonsku i dnes stále ještě živé) - i to působí velmi nepřípadně. Tyto rituály totiž nevyrůstají ze zdejších kořenů, nýbrž ze zcela jiné kulturní tradice, ze zcela jiné mentality. Zkrátka, jestliže tyto obřadní rituály i v současném Japonsku mohou stále ještě působit přirozeně a slavnostně, v evropském prostředí v naprosté většině působí uměle, strnule, pouze mechanicky naučeně.

    A podobně ty rituály novopohanské: jak řečeno na jedné straně budiž přáno těm kdo si v tom nacházejí nějaký svůj životní smysl; ale objektivně vzato, tyto snahy vyplnit spirituální prázdnotu průmyslové civilizace zaříkáváním ohně a podobně u nezúčastněného pozorovatele mohou sotva vzbudit jinou reakci nežli skeptické potřásání hlavou.
    April 15, 2018 v 14.37
    Pane Poláčku, nejsem si jist, zda polemizovat zde
    pod textem Vaší recenze knihy. Neboť jsem ji nečetl. Nechci však polemizovat s autorem recenzované publikace, nýbrž s tvrzemím recenzenta.
    Váš vývod o tom, že popřením kvalitativního rozdílu mezi člověkem a jinými živými druhy zaniká důvod k ochraně přírody, je logicky vadné. K ochraně přírody totiž naprosto stačí rozdíly kvantitativní.
    Prosím, než budete reagovat, promyslete dobře pojem biodiverzita. Biodiverzita jako hodnota sama o sobě, hodnota neodvozená. Biodiverzita jako druh bohatství, neboť ztráta biodiverzity je ztrátou absolutní, znovu nevytvořitelnou (jistě, může se rozvinout zase, ale jinak, ale nikdy ne znovu), a protože jde o ztrátu absolutní ("extintion is forever"), jde o ztrátu původní, neodvozené hodnoty. Bohatství absolutního, které nemá smysl vyčíslovat, vztahovat. Vyčíslovat v penězích, v libovolné jejich kapitalizaci, vztahovat třeba k prospěchu budoucích pokolení člověka, a nebo třeba ke kterémukoliv lidskému kulturnímu výtvoru včetně Boha, či bohů, jak chcete.
    A nyní pomnějme, že biodiverzita je povahy ryze kvantitativní. Jde o vzájemné ekologické vazby mezi různými formami života, přičemž formy života nemají přirozenou jednotku (myslívalo se, že jde o druhy, není tomu tak), nýbrž jde o bohatství funkčních kombinací genů. DNA je nosičem informace. Kombinatorika informací, které vzájemně fungují tak, že žijí, (zatím co mnohem více jiných kombinací nežije) jest hodnotou hodnou ochrany. Žije-li, pak výsostně kvantitativní. Dualita živý-neživý je jediný relevantní rozdíl kvalitativní. Vaše bakterie a kvasinky žijí, dál už kvantitativní rozdíly stačí. Nejde o to chránit delfína víc než bakterii, ale chránit boharství "fungujících" tj. živých kombinací. Vaše představa, že delfína chráníme pro delfína a na kvasinku kašleme protože je to "pouhá" kvasinka se neopírá o nic vyjma logické nedostatečnosti té úvahy samé...
    Naprosto není třeba kvalitativního rozdílu. Člověk coby kombinace jeho genů, které žijí, je stejně hodnotný jako jiné stejně bohaté kombinace, jeho hodnota může býti vyvážena několika "druhy", (lépe populacemi) s jednodušším genomem, zatím co nikdy nedosáhne hodnoty genově rozmanitějších populací.
    http://www.susps.org/images/worldpopgr.gif
    Pohled na obrázek by měl napovědět, že problém tu je. I od kdy.
    Ať už člověk bere sám sebe jako součást přírody anebo jejího oprávněného uživatele, nedokáže se oprostit od své pudové podstaty, která mu velí rozmnožovat se, a od své rozumové složky, která mu umožňuje vylepšovat šance na přežití potomků.
    Inteligence mu v jistém bodě dokázala dodat jak prostředky k získání potravy pro stále vyšší počet lidí, tak i léky, které dokázaly eliminovat většinu nemocí, schopných rostoucí populaci decimovat.
    Nemyslím si, že se dá tvrdit, že kdyby se Platón nenarodil anebo kdyby se nerozšířilo křesťanství, lidstvo by se do toho bodu nedostalo.
    Zato se snad dá předpokládat, že kdyby nedošlo ke vzájemnému ovlivňování technologického rozvoje a růstu populace, asi bychom se tu nebavili ani o ekologické katastrofě ani o tom, jak změnit lidské myšlení, aby k ní nedošlo.
    JP
    April 16, 2018 v 10.53
    Biodiverzita jako hodnota?
    Pane Jedličko, ten problém je v tom, že abyste mohl ztrátu biodiverzity definovat (respektive pociťovat) jako nějakou újmu, musíte tu napřed mít někoho (nebo něco), kdo nebo co je m ě ř í t k e m této ztráty.

    Pokud měřítkem všeho zůstane ta baktérie - tak ta nad tou ztrátou biodiverzity může jenom lhostejně pokrčit rameny. Jak už řečeno, ta baktérie to přežije vždycky - a do nějaké biodiverzity jí naprosto nic není.

    Abychom tedy ztrátu biodiverzity mohli vůbec definovat jako ztrátu něčeho, pak tady musíme mít

    - buďto člověka, jakožto exkluzivní, duchem nadanou bytost, která jako jediná je schopna tuto redukci biodiverzity chápat jako ztrátu, jako újmu; jenže Blahut právě takovouto exkluzivitu lidské bytosti naprosto zásadně popírá

    - anebo musíme veškerou evoluci pojmout jako proces, který směřuje odněkud někam, to jest od nižších, méně komplexních forem k formám vyšším, komplexnějším. Jenže i takovéto pojetí evoluce Blahut zásadně popírá - neboť nevyhnutelným důsledkem takovéhoto pojetí by bylo, že nakonec tou nejkomplexnější, a tedy nerozvinutější a evolučně nejhodnotnější entitou je lidských duch - a tedy člověk sám! Takže výsledkem by bylo nakonec přesně to samé, co v bodě prvním.

    Takže ještě jednou: pokud popřeme exkluzivitu člověka, to jest pokud popřeme směřování celé evoluce k těm nejvyspělejším, čili inteligentním formám - v ten samý okamžik celá evoluce, a tedy i celá příroda ztrácí jakýkoli vyšší smysl, a není tedy žádného objektivního důvodu nějakým způsobem chránit její biodiverzitu.
    JP
    April 16, 2018 v 11.40
    Technologický rozvoj a růst populace
    Ten "růst populace" - to není věc kterou by se Blahut nějak blíže zabýval; to je prostě jiné téma. On se zabývá vztahem člověka k přírodě, k životnímu prostředí.

    Ostatně, ten "růst populace" je jenom velice relativní (byť v současné době velice markantní): jak známo v průmyslově vyspělých zemích dochází naopak k "negativnímu růstu", nebýt přistěhovalectví tak celý průmyslový "první svět" stojí naopak před vyhynutím.

    Ten technologický rozvoj: ten sám by v podstatě nemusel být problémem.

    Problém je v tom, že člověk tohoto technologického rozvoje nevyužívá k ochraně přírody, nýbrž naopak k jejímu ničení.

    Dochází tu vlastně k fatálnímu propojení tří klíčových faktorů:

    - člověk (jako každý živý tvor) má predátorský, vykořisťovatelský vztah ke svému okolí

    - člověk (na rozdíl od ostatních živočichů) disponuje tak vyspělými technickými prostředky, že tento jeho predátorský postoj má na životní prostřední masivně destruktivní účinky

    - ten původní predátorský vztah k přírodě je u člověka ještě amplifikován (zesílen) tím, že se člověk - v důsledku platonismu a křesťanství - deklaroval za exkluzivní bytost, vydělenou z přírody, a plně oprávněnou přírodou volně disponovat a využívat.

    První dva body jsou prakticky nesporné. Pro nás je klíčový ten bod třetí.

    Rozhodující je: máme uvěřit Blahutovu tvrzení, že "za všechno může Platón a křesťanská Bible"?

    V bezprostřední rovině je nutno takto apodikticky postulovanou tézi odmítnout, jako argumentačně neudržitelnou. Ta představa, že "kdyby se nenarodil Platón", tak že by nedošlo k průmyslové revoluci a k devastování přírody člověkem, je skutečně zcela nesmyslná.

    Na straně druhé, Blahut tu otevírá samu o sobě opravdu zajímavou otázku: do jaké míry jsou představy (filozofické, náboženské) představy člověka o sobě schopny modifikovat jeho reálné chování? To není otázka nijak jednoduchá. Já jsem odmítl pouze tu naprosto apodiktickou formu jeho téze (či spíše obžaloby); ale otázka sama před námi zůstává otevřená.

    Blahut například argumentuje tím, že v asijském prostoru neproběhl ten proces industrializace, protože v tamějších náboženských kánonech byl (na rozdíl od křesťanství) mnohem hlouběji a silněji zakotven princip respektu veškerého života.

    Na tomto argumentu - nutno uznat - opravdu něco je.

    Na straně druhé je ale možno celou věc zcela obrátit (kteroužto možnost Blahut ve svém svatém boji proti křesťanství zcela přešel): totiž že to naopak byly specifické produkční podmínky asijské, které vedly k tomu, že se v tomto regionu vytvořily odpovídající představy a normy religiózní!

    Blahut podává takový obraz, že to bylo křesťanství, které v mediteranním prostoru "zavinilo" průmyslovou revoluci, se všemi důsledky. Na rozdíl od těch asijských duchovních směrů.

    Ale co když tomu bylo právě naopak: co když to byl právě tento mediteranní prostor, se svými nesčetnými státy, s živým komerčním stykem, s neustálou výměnou nových idejí a nových vynálezů, který si nakonec sám vynutil vítězství právě takového náboženství, které bylo v souladu s touto reálnou "materiální základnou"? Zatímco ten region asijský, tento konec konců kontinentální monolit, se svou agrární produkcí zasazenou do stále stejného rámce pravidelných monzunových období - nebyly to právě tyto specifické životní podmínky, které vedly k prosazení duchovních směrů stejně tak cyklických, usazených v pevném a neměnném řádu kosmu, světa a přírody? Včetně tedy pocitu podřízenosti člověka pod toto kosmické a světové dění?

    Tato otázka - tedy co je vlastně příčina a co je následek, jak se navzájem ovlivňují a determinují objektivní životní podmínky a obrazy které si o sobě vytváří člověk sám - tak to zůstává velkou, a jen velice těžko nějak definitivně zodpověditelnou otázkou.
    + Další komentáře