Diskuse (48 příspěvků)
JP
Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
August 23, 2015 v 13.57
Kontrolovaný kapitalismus?
V prvé řadě díky za velice zajímavý text. Je v něm pojednána či dotčena celá řada zcela klíčových otázek kolem kapitalismu, socialismu a případné alternativy k obojímu, a každá z těchto otázek by mohla být zcela samostatným tématem.

Zastavme se především u té otázky, jestli ty reformní snahy progresivního křídla československých komunistů roku osmašedesátého opravdu měly perspektivu. Jinak řečeno, ta klasická otázka, co by se stalo "kdyby nepřijely tanky".

Vaculík soudí, že by výsledkem mohl být jakýsi "kontrolovaný kapitalismus". Čili kapitalismus, ale jaksi "ne úplně kapitalistický", kapitalismus kontrolovaný (kým vlastně)? Lidem? Právě tím lidem, o kterým sám Vaculík konstatuje, že si "myslí, že demokracie je samočistící továrna". A především: z jakých vlastně pozic kontrolovaný? Z pozic jakýchsi rudimentů socialistického myšlení?

Filozof M. Hauser napsal, že centrálním konfliktem Pražského jara byl konflikt mezi socialismem a demokracií. A že tento konflikt prostě nešlo vyřešit. A že leckteří aktéři onoho reformního hnutí byli nakonec možná v skrytu duše docela vděčni za to, že tento konflikt za ně vyřešily ruské tanky. Kdyby totiž nedošlo k tomu násilnému přerušení demokratizačního procesu zásahem zvenčí, museli by to nakonec udělat sami. Došlo by prostě k bodu, kdy by se museli rozhodnout: buďto demokracie, nebo socialismus. Jak Hauser píše: kdyby demokratizační proces pokračoval dále, nevyhnutelně by dříve či později muselo dojít k tomu, že by byl vysloven i požadavek svobody respektive demokracie ekonomické. To znamená, svoboda soukromého podnikání. A kde je soukromé podnikání, tam je kapitalismus.

Tato argumentační linie M. Hausera je příliš logická, než aby bylo možno ji nějakým zásadním způsobem zpochybnit. Ten konflikt mezi socialismem a demokracií byl přinejmenším tehdy opravdu neřešitelný; a kdyby byl věcem dopřán volný průběh, výsledkem by nevyhnutelně byl kapitalismus.

Vraťme se teď ještě k té otázce, jestli by se mohlo jednat o nějaký "kontrolovaný", tedy humánnější a sociálnější kapitalismus, než jak ho známe dnes.

Budiž řečeno rovnou: výrok "kontrolovaný kapitalismus" je asi stejně tak smysluplný, jako termín "kontrolovaný tygr". Kapitalismus prostě je a vždycky bude masožravec, a žádnou "kontrolou" z něj neuděláte neškodného přežvýkavce.

Samozřejmě, v rámci systému jsou vždy možné odchylky tím či oním směrem, nelze vyloučit že by se v tehdejším Československu vyvinul nějaký druh skandinávského kapitalismu, tedy s relativně silnějším sociálním prvkem. Ovšem - přes veškeré iluze které si část levice právě o tomto skandinávském kapitalismu dělala a snad ještě dělá - i tento skandinávský kapitalismus je stále ještě kapitalismus, a nic jiného. A právě v poslední době se ukázalo, že jmenovitě ten švédský štědrý sociální stát je prostě natrvalo neufinancovatelný, a mezitím byl víceméně v tichosti odtrouben.

Takže, závěrem: představy o jakémsi "kontrolovaném kapitalismu", který by byl nějakou skutečnou alternativou ke kapitalismu klasickému, nejsou ničím jiným nežli pouhou iluzí. Alespoň v dané rovině úvah je tomu tak. Sice opravdu všechno hovoří pro to, že dějinný trend skutečně směřuje někam "doprostřed" mezi klasickým kapitalismem a dosavadním socialismem - ale pokud má mít takovýto model opravdu pravý humánní charakter, pak už se prostě nemůže jednat o kapitalismus jako takový.
JP
Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
August 23, 2015 v 14.24
Ignorujte funkcionáře?
A teď ještě k druhé centrální linii onoho rozhovoru, totiž k otázce demokracie samotné.

Ocitujme si znovu Vaculíkova slova, když vysvětluje, proč ta vysněná demokracie, které se národ konečně dočkal, má zcela jinou tvář, než jakou si tento národ ve svých představách vysnil:

"Protože lidé si myslí, že demokracie je samočisticí továrna. Myslí si, že stačí, když jednou za čtyři roky někoho zvolí, a potom mu v různých Kotlích vynadají."

To je v podstatě geniální zkratkou vyjádřená veškerá bída liberální demokracie.

Podívejme se ale ještě, co Vaculík nabízí za recept (původně z manifestu Dva tisíce slov): "Platila by tedy zejména ona výzva k občanské aktivitě, které nespoléhá na volby jedenkrát za čtyři roky. Čili ta pasáž, kde vyzývám: ustavujte občanské komise, vyšetřovací výbory, ignorujte funkcionáře, žádejte jejich odchod! To plně platí."

Takže tedy, veškerý problém demokracie podle Vaculíka vězí v tom, že občané nejsou dost aktivní. A recept je přece natolik prostý- úplně postačí, když se lidé probudí, začnou zakládat občanské komise, budou ignorovat funkcionáře, sami vezmou věci své do rukou svých. Jak jednoduché!

Vaculík tedy zásadní vadu demokracie spatřuje v lidech samotných, v jejich nedostatečné aktivitě. L. Vaculík si však vůbec nestaví otázku, p r o č tomu vlastně tak je. Proč jsou lidé pasivní, proč své právo na prvorozenectví - správu vlastního státu - raději odsouvají na placené profesionály, právě na ty funkcionáře, kteří časem nevyhnutelně mutují ve víceméně samovládnou oligarchii.

Odpověď je v podstatě trojí:

1. Je to pohodlné. Nedá se nic dělat, ale lidé vždycky budou jednat podle čistě ekonomické kalkulace náklad - výnos. Občanská aktivita vyžaduje spousty času a energie, výnos (a to zdaleka nejen materiální povahy) pro daného aktéra bývá velmi často mizivý, namísto radosti z dobré práce jenom frustrace. Aby se tedy opravdu vybudila občanská aktivita, je nutno najít něco, co bude "obyčejného" člověka k jeho angažovanosti trvale motivovat.

2. Je to účelné. Běžný občan nikdy nemůže mít tolik věcných vědomostí, tolik kompetence, kolik má placený profesionál-specialista. O tomto problému věděl už Aristoteles.

Ale nejzásadnější odpověď (respektive otázka) je ta poslední:

3. A o č e m by vlastně takový "angažovaný občan" mohl vůbec rozhodovat? Co by mohl reálně ovlivnit? Vždyť za podmínek kapitalismu jsou v š e c h n y společenské priority dány už předem (a to i včetně té dominance kapitálu nad přírodou, na které Vaculíkovi tolik záleží). Tam, kde naprosto centrálním faktorem a motivací dané společnosti je maximalizace zisku, tam už prostě není nic, o čem by - ať jakkoli angažovaný - občan mohl ještě rozhodovat, co by mohl nějakým podstatným způsobem ovlivnit.

Samozřejmě, je možno vést určité frontové potyčky, ústupové boje proti rozpínavosti kapitálu, je možno vybojovat na kapitálu ten či onen sociální nebo ekologický ústupek - ale dokud kapitalismus zůstane kapitalismem, potud centrální faktory fungování dané společnosti prostě zůstávají naprosto mimo dosah jakékoli demokracie, a tedy i mimo dosah "angažovaného občana".

Takže, krátce řečeno: takovýto angažovaný občan se sice skutečně může pokusit "ignorovat funkcionáře" a sám odstartovat tu či onu obecně prospěšnou iniciativu; ale na straně druhé musí žít s tím, že on sám je - ignorován kapitálem!

A ten běžný občan to ve skutečnosti velice dobře ví, že nakonec nemůže změnit nic, nebo alespoň nic podstatného - a tak se už ani vůbec nenamáhá se angažovat.
Jiří Kubička, psycholog
August 23, 2015 v 17.56
Ani Nagy, ani Jaruzelski
Osmašedásátníci po roce 1969 snili o tom, co by bylo "kdyby nepřišly tanky", po roce 1989 o tom co by bylo, kdyby je k tomu pustili.

Ale ty tanky přijít musely, ke konfrontaci se Sovětským svazem muselo dojít, ten přece v lednu 1968 nezmizel. Sověti velmi důkladně sledovali, co se píše v československém tisku, "Dva tisíce slov" bylo významnou součástí toho, proč tanky přišly.

Jenže československé vedení nemělo ani Imre Nagyho, který měl odvahu se Sovětům postavit, ani Jaruzelského, který měl odvahu zachránit národ tím, že na něj vojska poslal sám.

My jsem měli Dubčeka, který měl milý úsměv, skákal do vody ve veřejném bazénu a nechával se fotit s populárními zpěvačkami. Vlastní iniciativy nebyl schopen, byl manipulován tu z jedné, tu z druhé strany, poslední dopis od Sovětských soudruhů prý nosil v kapse a nikomu ho neukázal.

Takoví byli naši komunisté, bez vedení z Moskvy nebyli schopni fungovat.

I ta představa, že zde v roce 1968 mohla vzniknout nebývalá syntéza demokracie a socializmu je založená na ignorování geopolitické situace.

j"já jsem nejednal jako komunista, a v tom, co jsem říkal, jsem na komunistickou stranu vůbec nedbal."
Tady je vidět, že ani po třiceti letech se se Vaculík svých iluzí nezbavil. Lidé se nebývají vědomi svých privilegií, zde Vaculík příslušnosti ke komunistické straně. To, že tak či onak KSČ zůstane vedoucí silou nakonec potenciálně jistily ty tanky, bohužel se o nich nemluvilo, jinak by lidi aspoň věděli, do čeho jdou.

Blažena Švandová, pracující důchodce
August 23, 2015 v 18.18
Umění držet balanc
Argumentaci pana Poláčka nelze upřít jistou logičnost, ale jen prvoplánovou. Při druhém pohledu je zjevné, že schéma, či model prezentující nemožnost přejít od kapitalizmu jinam či ho aspoň udržet v humánních mezích, odporuje zdravému rozumu. Protože je-li to tak, jak je vylíčeno, tak svět nevyhnutelně spěje ke katastrofě. Dokonce i v tom Švédsku a skandinávských zemích vůbec, kde byl silný sociální stát, už to i tam jde z kopce, jak pan Poláček píše.

A přece je naší jedinou nadějí, že je možné zeslabit sebedestruktivní síly přítomné v kapitalizmu, které jsou důsledkem nekorigované touhy po maximalizaci zisku.
Vždyť každé síle odpovídá síla opačná, každý tah má někde svůj protitah. Životní moudrost říká, že je dobré držet balanc.

Chci tu obrátit pozornost k umění rovnováhy, schopnosti držet se středu a vracet se zpět z krajních poloh pomyslného kyvadla. Patří to k životu i životu společnosti.
Na jedné straně pomyslného kyvadla společnosti, ve které žijeme, je maximální solidarita, absolutní rovnost (i majetková), přitom ale naprosto nesvobodných lidí ve zkamenělém řádu (malinko jsme se tomu přiblížili za minulého režimu).
Na druhé straně pomyslného kyvadla není ani solidarita, ani rovnost, ale jen bezbřehá svoboda jednotlivců v chaosu.

Pomyslné kyvadlo Západu překmitlo už někdy v 70. letech minulého století rovnovážný bod směrem na druhou stranu, což je vidět z toho, že solidarita a rovnost ve společnosti je od té doby na ústupu, zatímco se zvyšují majetkové rozdíly, přičemž větší majetek je ztotožňován s větší možností individuální svobody. Celospolečenské bohatství vlastní teď už jen malé procento lidí na planetě a roste nespokojenost většiny lidí s tímto stavem a to jednak proto, že ačkoli bohatství společnosti spoluvytváří, podílejí se na jeho užívání relativně málo, anebo vůbec. A jednak proto, že chamtivost neznající meze a nijak nekorigovaná vede ke kořistnickým válkám či k navádění k válkám, z kterých profituje malá majetná vrstva, zatíco ostatní to zbídačuje ba přímo vraždí.

Kam tohle vede? Nespokojeni budou nakonec všichni, i ti majetní, kteří se v rozvráceném světě nebudou mít kam nakonec uchýlit. Tak daleko sice nejsme, ale představit si to dovede každý. Nevěřím, že by se kdokoli chtěl ztotožnit s tímto konečným cílem, nebo si pošetile myslel, že se před tím sám někde schová, anebo byl tak bezcitný, že by si tohle vzal na svědomí.

A proto neztrácím naději. Už dnes je třeba prošlapávat cesty, připravovat se na změnu směru pomyslného kyvadla a napomáhat, aby nastala.
Proto je důležitá účast na životě obce, participativní rozpočty obce, pořádání místních referend, samosprávné podnikání, ... i tyto naše diskuse jsou důležité pro povědomí o odišných názorech a našich možnostech. Je důležité investovat do dětí, čímž nemám na mysli komfort, ale vzdělání. ...
Blažena Švandová, pracující důchodce
August 23, 2015 v 19.11
Určité změny možné byly
Myslím, že v osmašedesátém nemohlo dojít k přechodu na kapitalizmus volného trhu v západním slova smyslu, protože to by se musely otevřít hranice, musela by padnout železná opona, aby tu ten volný trh mohl být. Ale železná opona nebyla jen naše věc, ale celého východního bloku a mezinárodních dohod. Přechod na kapitalizmus podle mne proto nepřipadal v osmašedesátém v úvahu, protože železnou oponu a tudíž svou sféru vlivu střežil nejen tehdejší Sovětský svaz, ale byla to součást poválečného uspořádání Evropy, které trvalo než se ukázalo pro světové hegemony vhodnější uspořádání jiné.
K čemu by ale podle mne asi v osmašedesátém došlo, kdyby nepřijely tanky, tak že by se částečně uvolnilo drobné soukromé podnikání. To před listopadem bylo u nás naprosto tabu a strašně chybělo. A podívejte, v Maďarsku například to tabu nebylo. Vůbec by bylo zajímavé srovnat "odrůdy tzv. socialismu" v tehdejších lidodemo satelitech SSSR. Mne například kdysi ve Varšavě překvapilo, jak jsou tam lidé religiozní a nikdo je za chození do kostela netrestá puntíkem v kádrových materiálech, jako tomu bylo u nás. V Polsku se nedělo, že by se děti nábožensky založených rodičů nedostaly na studie jako mohu uvézt příklady takto postižených dětí u nás. U nás byla místní ideologie na válečné stezce s náboženstvím, a než jsem se ve Varšavě přesvědčila o opaku, myslela jsem si,že je to všem ruským satelitům Ruskem vnuceno, jenže nenávist k církvím byla zřejmě jen naše místní česká specialita.
Eva Hájková, penzistka
August 23, 2015 v 19.35
Paní Švandová,
každá moc může dojít jenom tak daleko, kam až ji lidé pustí. Proto v Polsku nemohli náboženství potlačovat.
Blažena Švandová, pracující důchodce
August 23, 2015 v 21.40
Ano, paní Hájková,
v tom je naděje a odpověď na pesimizmus pana Poláčka.
PM
Petrasek Milan, penzista
August 24, 2015 v 11.51
Ano paní Švandová
projevy nesvobody a brutality, které jsou součástí tmelu kultury kapitalistického režimu souvisí s tradicí kulturního okruhu.
Některé její projevy, jako třeba sklon k lhostejnosti vůči násilí jsou místně odlišné míry i formy a krátkodobě i ovlivnitelné - počínaje kulturní šlupkou jedince, rodiny, vesnice, .......
Na druhé straně bych si přiznal, že naše neznalost způsobu ovladatelnosti zvratu zmíněného kyvadla, podpořená naší znalostí zabedněné autodestruktivní mentality elit
a přihlédnutím k historii průběhu obdobných epoch v našem kulturním okruhu, mnoho optimismu nenabízí.
Kéž by se pan Poláček více až pořádně mýlil....bych dodal.
Blažena Švandová, pracující důchodce
August 24, 2015 v 12.1
Dívám se na to , pane Petrásku, podobně,
díky za reakci, ale nemůžeme to přece vzdát a čekat na porážku jako ovce a ještě si přitom zdůvodňovat její nevyhnutelnost jako to dělá pan Poláček.

JP
Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
August 24, 2015 v 13.13
Jáma a kyvadlo
Paní Švandová, kdybyste si poněkud pozorněji pročetla mé předchozí texty, mohla jste si ušetřit celou řadu zbytečných vět, v kterých mi předhazujete jakýsi dějinný pesimismus a smíření se s kapitalismem.

V závěru mého prvního textu totiž stojí zcela jednoznačná a nejdvojsmyslná věta: "všechno hovoří pro to, že dějinný trend skutečně směřuje někam "doprostřed" mezi klasickým kapitalismem a dosavadním socialismem".

Jde o to, že tuto "střední cestu" nenalezneme tím způsobem, že se to kyvadlo dějin tak nějak prostě samo ze své vůle zastaví někde uprostřed.

A to Vaše "posilování solidarity" a "podpora družstevnictví" - to všechno je jenom snahou vychýlit to kyvadlo j e d n í m jediným směrem, je to jenom vytváření protiváhy k tomu pravosměrnému pohybu, ale samo to ještě ani v nejmenším nenaznačuje, jak to kyvadlo dějin dostat do té střední polohy.
+ Další komentáře