Marx to říkal

Martin Škabraha

Nové číslo sociálně-ekologického dvouměsíčníku Sedmá generace se zabývá otázkou, zda se při hledání příčit globálních ekologických problémů můžeme vyhnout analýze vládnoucího ekonomického modelu. Zveřejňujeme jeden z jeho textů.

Slova socialismus a marxismus mohou v postkomunistické zemi snadno vyvolávat odmítavé reakce. V environmentalistickém prostředí to platí o to více, že předlistopadový režim hrubě podceňoval ekologické problémy. Ty se tak staly jedním z důvodů, proč normalizační „společenská smlouva“ — nevystupujte z řady a my vám na oplátku zajistíme spokojený konzumní život — ztrácela v osmdesátých letech 20. století i poslední zbytky legitimity: držet bylo třeba nejen hubu, ale už i nos.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Téměř tři dekády od chvíle, kdy režim rudé hvězdy a černých sazí padl, je ale podle mého názoru načase přestat tuto zkušenost používat jako filtr, přes který hodnotíme aktuální civilizační výzvy. Při analýze současných ekologických problémů se lze těžko vyhnout otázce, zda a jak to celé souvisí s podstatou vládnoucího ekonomického modelu. Marxismus nám pak může být dobrým pomocníkem (a zlým pánem) už proto, že k označení onoho systému nepoužívá eufemismy typu „tržní hospodářství“, ale mluví vždy, důsledně a někdy až otravně o kapitalismu, kapitalismu, kapitalismu.

Může to znít jako písnička, kterou už jsme mnohokrát slyšeli; ale právě proto už možná nepřemýšlíme nad tím, co se v ní vlastně zpívá. Takže si to pojďme shrnout. Marxismus dnes totiž může být nejvíce prospěšný právě těmi teoretickými přístupy, které pro něj byly typické už od počátku a tvoří jeho klasické dědictví.

Normalizační

Všichni jsou si rovni, ale…

První klíčový bod zní, že kapitalismus není jen ekonomický model; je to systém „politické ekonomie“. To znamená, že jeho existence a fungování není neutrálním projevem nějakých nadčasových ekonomických zákonů, ale výrazem určitého mocenského uspořádání, nadvlády, kterou někteří lidé nastolili nad jinými lidmi. Tato nadvláda je vykonávána prostřednictvím kontroly materiálních zdrojů, ale také prostřednictvím dominantní ideologie, která určuje, co většina lidí považuje za normální, správný či přirozený řád věcí. Kapitalismus vznikl do jisté míry nahodile, jakmile se však ustavil, lze v něm rozpoznat pravidelnosti a zákonité tendence, které sice nepředurčují jeho konkrétní vývoj, určují však jeho základní tendence a limity.

Tuto perspektivu politické ekonomie lze rozšířit na perspektivu politické ekologie.

Kapitalismus je i určitým uspořádáním přírody. Jako celá lidská společnost, i kapitalismus funguje jako součást přírodních ekosystémů, kterým se musí přizpůsobovat, ale zároveň je transformuje v souladu se svými ekonomickými potřebami; v rámci možností usiluje i o jejich ovládnutí. Vztahy nadvlády a nerovnosti se tak odrážejí i v ekologické oblasti. Již od svého vzniku na přelomu středověku a novověku byl kapitalismus doprovázen nedostatkem zdrojů (dřeva, půdy) v nejdynamičtěji rostoucích centrech systému, který byl řešen vytěžováním ekonomicky nebo i vojensky podřízených regionů včetně zámořských.

Postupem doby se klíčovým projevem ekologické nerovnosti stává distribuce negativních vedlejších dopadů průmyslové výroby, jejíž nejvíce zatěžující formy se často přesouvají z center (orientujících se na výrobu s vysokou přidanou hodnotou) do periferních oblastí. A samozřejmě že i nejznámější ekologickou výzvu současnosti, tedy změnu klimatu, marxisté nahlížejí jako vepsanou do mocenských vztahů, a tedy nepřevoditelnou na pouhý technologický problém, nebo naopak na etický problém jakéhosi planetárního altruismu.

Odsouzeni k růstu

Popsaný úhel pohledu se projevuje i v základních rysech marxistické ekonomické analýzy. Zatímco neoklasičtí autoři, z nichž vychází dnešní ekonomický mainstream, nahlížejí kapitalismus zejména jako systém směny, marxisté jej vidí v prvé řadě jako systém produkce. Tato odlišnost není jen teoretickou nuancí. Pod směnou si asi většina z nás představí akt vzájemně výhodné výměny statků mezi dvěma svobodnými a rovnoprávnými stranami. To vyhovuje obrazu kapitalismu jako liberálního řádu. Navíc je toto chování dobře přístupné matematické idealizaci ve formě vyvažování nabídky a poptávky, reprezentujících podobně harmonický, k rovnováze směřující vesmír jako klasická newtonovská fyzika.

Marxistický důraz na zdánlivě banální fakt, že aby se zboží mohlo stát předmětem směny, musí být nejdříve vyrobeno, přináší úplně jiný obrázek — ponurý svět ziskem motivovaného vykořisťování lidí i přírody, směřujícího k rostoucí akumulaci bohatství a moci.Konkrétně se pak toto analytické zaměření na produkci projevuje třeba v pojímání firem nikoli jako price takers, nýbrž jako price setters.

Neboli: prodejní cena není něco, co firmy jednoduše přijímají jako „správnou“ hodnotu, vypočítanou tržním mystériem; firmy cenu aktivně nasazují jako prostředek konkurenčního boje, v němž úspěch pramení ze schopnosti srazit náklady více, než si mohou dovolit ostatní firmy. V tomto procesu sice může klesat částka, kterou za každý jeden výrobek kapitalista vyinkasuje, to je však více než vykompenzováno rostoucím počtem výrobků, včetně objevování stále nových oblastí, které je možné do systému vtáhnout. Spotřebitelské chování samozřejmě není jen tak dáno, nýbrž cíleně utvářeno příslušnými přesvědčovacími prostředky.

Pro environmentální problematiku z této perspektivy především vyplývá, že strategie zaměřená na chování konzumentů, na to, aby nakupovali zodpovědně, nemůže vést k velkému úspěchu. Problém je ve způsobu produkce, poháněném investicemi, které se vždy přelévají tam, kde je nejslibnější perspektiva zisků. Celý kolotoč se nemůže jednoduše zastavit, protože investice, ale například také půjčky, jsou vždy učiněny s nějakým plánovaným výnosem (často na mnoho let dopředu), který musí být vyšší než počáteční suma. Budoucnost je proto už vždy odsouzena k růstu; a když se důvěra v takto naplánovanou budoucnost otřese, můžeme čelit velmi přítomným krachům, z nichž opět vede jediná cesta — nový růst.

Odkud se bere hodnota?

Jako zásadní překážka pro aplikaci marxistické ekonomie na environmentální témata se může jevit takzvaná pracovní teorie hodnoty: všechny komodity obsahují nějaké množství lidské práce a právě ta je jejich společným jmenovatelem, tedy hodnotou, na kterou mohou být všechny převedeny a na tomto základě směňovány; kapitál vlastně není nic jiného než nahromadění této směnné hodnoty v rukou vlastníka výrobních prostředků.

Význam lidské práce přitom není jen ekonomický, ale i antropologický — právě lidská práce totiž transformuje přírodní materiál v kulturní produkt, kterýžto proces měl mít rozhodující význam pro „polidštění opice“. Mohlo by se tak zdát, že příroda je marxisty coby typickými dětmi průmyslové modernity odsunuta do pozice pouhé látky, která teprve lidským zásahem získává skutečnou hodnotu.

Tento dojem je oprávněný jen do jisté míry. Marx vlastně usiloval o kritiku kapitalistické politické ekonomie zevnitř, přímo na její půdě. Kapitalismus je tak pro něj realitou a s ním i jeho ekonomické zákonitosti. Zároveň ale platí, že tato kapitalistická realita není nic absolutního; je to historický výtvor, nesoucí v sobě řadu rozporů, které podněcují jeho další vývoj a potenciálně i jeho překonání.

Dnešní „zelení marxisté“ jako John Bellamy Foster citují z Marxe několik míst, jasně ukazujících, že pracovní teorie hodnoty má platnost v rámci vytyčeném „buržoazní ekonomií“, problematiku hodnoty však nevyčerpává. Často se cituje úvodní pasáž z Kritiky Gothajského programu, spisku, v němž Marx komentuje program německé sociální demokracie z roku 1875. Na tezi o práci jakožto zdroji veškerého bohatství a veškeré kultury odpovídá: „Práce není zdrojem veškerého bohatství. Příroda je právě tak zdrojem užitných hodnot (a z těch se přece skládá věcné bohatství!) jako práce, která sama je jen projevem jedné přírodní síly, lidské pracovní síly.“

Jak vidno, Marx zde naráží na komplikovaný vztah mezi užitnou a směnnou hodnotou, který bude významný i v pracích dalších marxistů; kapitalismus se bude jevit jako podřízení užitku maximalizaci směnné (peněžní) hodnoty. Dnes je tento rozpor patrný jako čím dál zřejmější nesmyslnost růstu, který už nám téměř nepřináší žádný nový užitek, zato však ohrožuje nenahraditelnou (a proto také nesměnitelnou) užitnou hodnotu ekosystémů, narušených jeho důsledky.

Málo bylo dialektiky

K plnému pochopení marxistického pohledu na přírodu musíme ale nejprve připomenout další klíčový metodologický nástroj této tradice. A rovnou ten, který se z léku na filosofické omyly tak lehce stává filosofickým jedem. Dialektika může totiž v nepovolaných rukou — nebo spíš hlavách — napáchat víc škody než užitku, což je přesně to, co se s ní ve 20. století nejednou dělo. To by nás ale nemělo učinit slepými k jejím přednostem.

Není zde prostor na obšírnější výklad, a tak si pomohu metaforou. Představme si spor, v němž jedna strana tvrdí, že skutečnou esencí vody je pára a ostatní její podoby jsou odvozené, a druhá naopak tvrdí, že tou opravdovou vodou je led. Dialektik by do takového sporu měl zjevně vstoupit se známou poučkou o jednotě protikladů. Tato jednota ale nemá spočívat v žádném dalším redukcionismu, zde konkrétně v tvrzení, že skutečnou podstatou vody je chemická sloučenina H2O.

Co je voda, to lze pochopit jen v celistvosti jejího oběhu, jímž je třeba rozumět nejen jednotlivá vodní skupenství, ale také vztahy s prostředím, v nichž tato skupenství existují. Jestliže jakoukoliv jednotlivou podobu vody vyjmeme z komplexu těchto dynamických vztahů (marxisticky řečeno: reifikujeme ji) a budeme ji hodnotit izolovaně, důsledkem bude nějaká absurdita typu páry a ledu jako svébytných esencí.

Ve společenských tématech ale podobné absurdity běžně přehlížíme. Řada reifikací jevů původně zakotvených v komplexních vztazích nám totiž dávno přijde přirozená. Příkladem je nekonečný spor mezi individualismem a kolektivismem. Vzhledem ke spíše individualistické povaze kapitalismu je pochopitelné, že socialisté měli historicky blízko ke kolektivistické rétorice — proti vládě páry vyzvedávali nároky ledu. V principu však kolektivismus není řešením socialistickým, nýbrž fašistickým; socialistické je chápat člověka jako bytost v síti vztahů.

Ne náhodou je dnes nedostatek dialektiky nápadně patrný v militantních výzvách k obraně „naší kultury“; ta je pojata jako fetiš, vyabstrahovaný z historických souvislostí a tím umrtvený, aby se mohl bez odporu nechat přišít na prapor.

Opium environmentalistů

Věnujme se raději přírodě. I když i ta je, přísně dialekticky vzato, příkladem reifikace, jestliže je pojímána en bloc jako protiklad kultury či společnosti. Hovořit ne o konkrétních prostředích, zvířatech a živlech, ale o přírodě jako celku, který v sobě toto všechno obsahuje, vůbec není samozřejmé, je k tomu zapotřebí určitá míra abstrakce. Účelem této abstrakce je v novověku pojmout celek ne-lidského světa jako jeden velký objekt, podřízený člověku a manipulovatelný na základě znalosti přírodních zákonů.

Přírodu lze pak hodnotit jako sociální konstrukt, vzniklý v historickém kontextu kapitalistické proměny světa ve velkou továrnu. Součástí téhož příběhu je ovšem i romantická reakce, která onen konstrukt obdařuje kvazi-mystickými kvalitami jakéhosi velkého organismu či přímo osoby a v nesnesitelně industrializovaném světě tak nabízí pověstné opium lidu, v tomto případě lidu environmentalistického.

Teze o sociálním konstruktu je však jen polovina dialektické pravdy. Tak jako je příroda coby protiklad kultury produktem lidských dějin, tak je na druhé straně samotná lidská společnost produktem dějin přírodních. Přírodní a kulturní nelze přísně oddělovat, společnost se skládá z obojího a obojí je výsledkem evoluce či spíše ko-evoluce. A ta sama funguje na dialektickém principu: život se přizpůsobuje svému prostředí, jeho vlastní aktivita však toto prostředí mění, někdy tak zásadně, že to způsobí skokovou změnu epochy; činností primitivních forem života například vznikne kyslíková atmosféra, což znamená zcela nové prostředí a novou evoluční trajektorii pro nové životní formy.

Abstraktní koncepty přírody a kultury jsou částečně užitečné pro popis některých jevů, neměly by nám ale zastřít skutečnost, že konkrétní realita tvoří stále se vyvíjející jednotu mnohonásobných zpětných vazeb mezi organismy a jejich prostředím. Ekologická krize není projevem nějakého osudového rozporu mezi kulturou a přírodou, ale „jen“ krizí jedné „sociálně-ekonomické formace“. Jason Moore z tohoto důvodu odmítá rozšířený pojem antropocénu a hovoří místo toho o kapitalocénu.

Pomoz, rudý bratře!

Největší slabinou marxismu je, že oproti nesmírně komplexní a sofistikované analýze kapitalismu, kterou je schopen podat, se řešení, která jeho stoupenci nabízejí, často vyznačují nevěrohodnou jednoduchostí. Jedním z oblíbených politiků výše zmiňovaného Bellamyho Fostera je například Hugo Chávez. Nechci podléhat účelové démonizaci, jíž byl venezuelský prezident často objektem, ale vzor ekosocialismu by bylo lepší hledat minimálně v zemi, kde se těží trochu méně ropy, ideálně žádná. I podobně frekventované odkazy k Moralesově Bolívii vyžadují značnou dávku politického romantismu.

Příčinou této slabiny je podle mého názoru koncept, který je pozůstatkem filosofického idealismu v jinak důsledně materialistickém marxistickém světě. Jmenuje se proletariát. Proletariát není jen jiný název pro dělnickou třídu. Proletariát má především představovat tu část společnosti, na kterou nejvíce dopadá systémové vykořisťování; je to takové specifické místo v sociální struktuře, z něhož je možné pravdivě, bez ideologických falší nahlédnout temnou a krvavou podstatu celého uspořádání. Toto nahlédnutí má proletariát uschopnit k tomu, aby se postavil nejen vlastnímu útlaku, ale vykořisťování jako takovému, pročež se jeho zájmy stanou totožnými se zájmy celého lidstva.

Filosoficky může mít uvedená úvaha určitou logiku, sociologicky je ale přinejmenším naivní, a dokonce bych se nebál říci, že v té představě je něco náboženského. Známá věta z Komunistického manifestu ostatně hovoří o tom, že proletariát nemá co ztratit, leda své okovy. Ta formulace implikuje, že vezdejší život (který při revoluci bezesporu ztratit lze) je svého druhu vězením, bytím v okovech. Zbavit se okovů pak znamená život zcela nový, a tedy tak radikálně odlišný, že je mimo naši soudobou představivost a možná i časoprostorovou dimenzi.

Dialekticky to lze vysvětlit tak, že při dosažení určitého kritického množství zapříčiní kumulace drobných změn vznik nového vývojového stadia, které sice vyrůstá z těch předchozích, ale vyznačuje se nějakou novou kvalitou, dříve neznámou. Evoluce podobné momenty zná, zároveň lze ale tímto odkazem na neznámou budoucnost vysvětlit prakticky cokoliv; je to přesně ten bod, kde se dialektika snadno zvrhne v kouzelnický trik.

Již celé dekády hledají marxisté nový proletariát, který by svou historickou roli sehrál lépe než dělnická třída, volící dnes Trumpa. Kandidáty jsou třeba klimatičtí uprchlíci nebo indiánské kmeny, připravované o svou tradiční přírodu či kulturu těžbou surovin. Analytický intelekt se asi těžko zbaví pochybností — už se spálil s Vinnetouem, o kterém zjistil, že s reálnými Apači neměl nic společného; reální Apačové se nestarali o osud lidstva, jen bránili svůj podivný způsob života.

Analytickému intelektu ale asi podobné vize nejsou určeny. Mají především mobilizovat. A je pravda, že bez špetky náboženského vytržení člověk těžko hledá sílu postavit se něčemu, co se jej zdá nebetyčně převyšovat. Kritický rozum může někdy bránit v dosažení onoho kritického množství, nutného pro evoluční zlom. A jak pravil prorok: svět je třeba nejen vykládat…

    Diskuse
    JP
    November 5, 2017 v 14.54
    Voda a oheň; marxismus a dialektika
    Neobyčejně kompetentní a inspirativní úvahy na dané téma, díky za ně.

    Nicméně, přes všechnu nepochybnou odůvodněnost jednotlivých tézí, v jenom bodě bych přece jenom vznesl určité pochybnosti. Totiž především ohledně pojetí dialektiky.

    Vraťme se k té vodě. M. Škabraha onu záležitost kolem problémů s definováním toho, co je voda, pojímá "dialekticky" - v tom smyslu, že to co je voda doopravdy můžeme zjistit až tehdy, když se dokážeme podívat na její jevové formy v jejich úplnosti, v komplexitě jejího koloběhu ve všech těchto formách.

    To je dozajista pravda; nicméně co zde dosti naléhavě postrádám, to je další zcela základní rys dialektiky, a to sice schopnost pojímat - a vykládat - věci tohoto světa v jejich imanentní r o z p o r n o s t i. A v tom, že ve své konečné jsoucnosti jsou s y n t é z o u tohoto rozporu.

    To znamená: my se v posledku a v konečném smyslu na kořen otázky, co je vlastně voda, dostaneme až tehdy, když ji dokážeme uchopit v jejím základním rozporu. A to jak interním, tak externím.

    Ten interní rozpor ohledně vody - a z něj rezultující syntéza - to by mohla být voda v tekuté podobě jakožto "syntéza" mezi párou a ledem. Formálně by takovéto pojetí naplňovalo znaky dialektického pojetí; ale fakticky by to bylo určení až příliš triviální.

    Poněkud více do hloubky by šel ten chemický vzorec vody - jakožto syntéza atomů vodíku a kyslíku. Ovšem, i tady se zdá ten původní protiklad ne dosti klíčovým; nakonec jak vodík, tak kyslík jsou oba plyn, čili látky dosti příbuzné.

    V samých počátcích evropského filozofického myšlení tehdejší myslitelé zkoušeli možnosti veškeré jsoucno uchopit do těch zcela nejzákladnějších protikladů: země proti vzduchu, voda proti ohni.

    "Voda" v tomto smyslu nemá význam bezprostředního fyzikálního skupenství, nýbrž je symbolem jednoho základního p r i n c i p u existence věcí, která však tento svůj cíl dosahuje a dovršuje až v jednotě, v syntéze se svým absolutním protikladem - s ohněm. V tomto dialektickém protikladu a v dialektické syntéze tohoto protikladu je obsažena veškerá skutečnost v dané rovině zkoumání; a nic není mimo toho.

    Toto nejsou jenom nějaké abstraktní filozofické úvahy. Jaký je jejich smysl, se ukáže v tu chvíli, když se vrátíme k místu, kde M. Škabraha rozebírá charakter lidské společnosti a žádoucí směr jejího vývoje a uspořádání.

    "Vzhledem ke spíše individualistické povaze kapitalismu je pochopitelné, že socialisté měli historicky blízko ke kolektivistické rétorice — proti vládě páry vyzvedávali nároky ledu. V principu však kolektivismus není řešením socialistickým, nýbrž fašistickým; socialistické je chápat člověka jako bytost v síti vztahů."

    Škabraha tím má zřejmě na mysli, že pravý, nezfalšovaný socialismus pojímá člověka nikoli jednostranně kolektivisticky, nýbrž jako "bytost v síti vztahů".

    Což je sice bezpochyby správná myšlenka; jenže opět zde musím konstatovat, že mi zde chybí právě ten základní rozpor. Respektive přesněji řečeno, jeho syntéza.

    Ten základní protiklad je jmenován: protiklad mezi individualistickým pojetím (či snad: deformací) člověka za podmínek kapitalismu, a mezi - stejně tak deformovaným - kolektivistickým pojetím člověka za fašismu (a totalitního pseudokomunismu, možno dodat).

    Ale - v tom Škabrahově poukazu na nutnost chápat člověka "jako bytost v síti vztahů" je sotva možno nalézt něco, co by mohlo dodat reálný základ pro dějinnou syntézu tohoto odvěkého protikladu. To, že budeme člověka pojímat jako "bytost v síti vztahů" bude dozajista pozitivním počinem; ale není zde vidět nic, co by umožnilo uchopit člověka v jeho vlastní bytostné podstatě. Právě na pozadí jeho niterné rozpolcenosti na individualistickou, a na kolektivistickou (respektive pospolitou) stránku jeho existence.

    Voda a oheň, individualismus a kolektivismus: do těchto protikladů se musíme ponořit v celé jejich hloubce, abychom pochopili jejich podstatu - a abychom mohli provést onen konečný akt syntézy tohoto protikladu.
    JP
    November 5, 2017 v 15.15
    Dialektika užitné a směnné hodnoty
    A nejen obecně ve vztahu individualistické a kolektivisticko-pospolité komponenty lidské bytosti; stejně tak i v těch (marxistických) kategoriích užitné a směnné hodnoty (respektive v práci tyto hodnoty vytvářející) se skrývá silné napětí vzájemného dialekticky rozporuplného a zároveň se navzájem podmiňujícího vztahu - přičemž se jeví, že Marx sám tento dialektický vztah pojal jen krajně jednostranným způsobem.

    Celý jeho koncept komunistické společnosti totiž spočívá na záměru celou tu sféru směnné zbožní hodnoty prostě odstranit, zrušit - jakožto ryze negativní moment, který je podstatně produktem kapitalismu a svým abstraktním charakterem deformuje autentický lidský život. Podle Marxe má v komunismu existovat už jenom práce konkrétní - tedy ta, která vytváří ony užitné (a užitečné) hodnoty.

    Na této totální jednostrannosti Marxova pojetí tohoto dialektického vztahu prakticky ztroskotal celý komunismus. Bez té abstraktní směnné hodnoty (která jako taková může být vytvářena a určována jedině volným trhem) totiž zároveň mizí jakékoli objektivní měřítko pro to, co je hodnota zboží vůbec. A bez znalosti této reálné hodnoty společenské produkce vůbec není možné tuto nějakým způsobem racionálně, a především efektivně řídit.

    Takže i tady platí to samé: ten protiklad mezi užitnou a směnnou hodnotou není možno historicky - a systémově - vyřešit nijak jinak, nežli jejich vzájemnou dialektickou syntézou. A v žádném případě tak, že prostě jeden pól tohoto vztahu označíme za naprosto dobrý, a ten druhý za naprosto negativní, a že se ten negativní pokusíme jednoduše odstřihnout. To má asi takové vyhlídky na úspěch, jako pokusit se z magnetu "odříznout" jeho záporný pól.
    November 6, 2017 v 7.42
    Voda a člověk
    Od konce 18. století je známo chemické složení vody, od druhé poloviny 19, století je známo, že lidé jsou jeden živočišný druh, který se s žádným jiným nekříží, později byla biologická podstata člověka definována jeho geny. Voda je druhá nejčastější látka ve vesmíru, nezbytná podmínka života, první civilizace vznikaly z potřeby regulovat zavlažování atd, Voda a člověk jako druh jsou ale příroda, nevyrábí se.

    Objev chemického složení vody nebyl výsledkem dialektického myšlení o jejím koloběhu a má jednoznačnost, která nemůže existovat tam, kde mluvíme o vztazích lidí mezi sebou či k přírodě. Na to, že voda je sloučenina vodíku a kyslíku, se přišlo zjištěním, že spalováním vodíku vzniká voda a o něco později to bylo potvrzeno objevem elektrolýzy vody. To, že voda je sloučenina vodíku a kyslíku uznává každý, kdo má minimum přírodovědného vzdělání a pokud existuje nějaká jiná nelidská vyspělá civilizace, jistě ji chápe stejně.

    Pojem „práce“ takovou jednoznačnost nemá. Například v říši Inků měli velmi sofistikovaný systém zavlažování polí, silnic, sýpek, ale neznali obchod. Bral by obyvatel říše Inků práci v call centru jako podobnou činnost jako obdělávání pole? Jak by si vysvětloval, že někdo tráví celý den tím, že mluví s mnoha různými lidmi?

    Pokud byste se marxisty zeptali, zda marxismus dokáže vysvětlit to, jak fungovala říše Inků, odpoví jistě, že ano, aniž by potřeboval o ní něco vědět. Marxismus se chemii nepodobá, protože není falzifikovatelný.
    JP
    November 6, 2017 v 13.9
    Marxismus a mimozemské civilizace
    Kdysi dávno, někdy v šedesátých (či ještě dřívějších) letech minulého století napsal Stanislav Lem, že (marxistický) zákon nadhodnoty je absolutně univerzální.

    To znamená, jakákoli civilizace kdekoli ve vesmíru by v průběhu svého vývoje nevyhnutelně dospěla do stadia, kdy je produkována nadhodnota. Kdy tedy vzniká hodnota vyšší, nežli kolik je vzápětí spotřebováno pro zabezpečování bezprostředních životních potřeb.

    Zároveň této nadhodnoty ale není tolik, aby mohla být volně k dispozici všem příslušníkům dané civilizace. To znamená: nevyhnutelně dojde ke konfliktu o rozdělování respektive přidělování této nadhodnoty; a spolu s tím stejně tak nevyhnutelně dojde k třídnímu rozvrstvení společnosti. A tedy k třídnímu konfliktu, a k třídnímu boji.

    Je tento předpoklad falzifikovatelný respektive verifikovatelný? - Dokud jsme nepoznali všechny možné mimozemské civilizace, samozřejmě sotva. Jenže: tento model se vyznačuje natolik vysokou mírou logické přesvědčivosti, že je v každém případě záhodno brát ho velice vážně. (Mimochodem, i taková Einsteinova teorie relativity byla dost dlouhou dobu neverifikovatelná, a tedy ani nefalzifikovatelná. Ve vědě je prostě nutno se čas od času odvážit za hranice toho, co je bezprostředně experimentálně ověřitelné.)

    ----------------------------------------

    Co se té organizace produkce v říši Inků týče, pak z marxistického hlediska by se sotva jednalo o něco zásadně jiného nežli to, co Marx nazval "asijským výrobním způsobem", kdy vzhledem k specifickým podmínkám (především nutnost velice striktně promyšleného a dodržovaného zacházení s vodními zdroji) sice formálně existuje pospolitost všech (a dokonce i společné vlastnictví těchto zdrojů) - kdy se ale právě vzhledem k nutnosti oné centralizované organizace vytvoří nadřazená třída "rovnějších mezi rovnými". Která si v důsledku své rozhodovací nadřazenosti přivlastňuje i vytvořený nadprodukt. A stává se tedy faktickým vlastníkem.

    Mimochodem, tento model asijského výrobního způsobu nese až frapantní podobnost se základními znaky společnosti reálného socialismu: i tady byli všichni (pracující) formálně spoluvlastníky, i tady se konstituovala určitá vrstva těch, kteří celou společenskou produkci měli vlastně jenom řídit, organizovat - ale která se nakonec proměnila v ryzí klasickou panující třídu přivlastňující si vytvořený nadprodukt.
    JP
    November 6, 2017 v 13.13
    Voda a filozofie
    Pane Kubičko, nějak se zdá, že Vám dosti unikla filozofická dimenze předcházejících úvah o entitě známé pod obecným označením "voda".

    To její chemické složení a další atributy, které jste vnesl do diskuse - to jsou ve své podstatě triviální samozřejmosti. Které ovšem daný fenomén jenom víceméně popisují - aniž by dokázaly nějakým způsobem podchytit jeho vnitřní dynamiku. A to je právě to, o co se tady nakonec jedná: dokázat z celého komplexu jednotlivých fenoménů a jejich bezprostředních vlastností vyjmout, vyextrahovat právě ten jeden jediný základní vztah, který určuje podstatu daného fenoménu, jeho dynamiku a jeho vývoj.
    JP
    November 6, 2017 v 13.35
    Je kapitalismus náhodný zjev?
    M. Škabraha vyslovil tézi, že nástup kapitalismu není nevyhnutelný - ale že pokud už nastal, pak významným způsobem ovlivňuje dané společenské vztahy a struktury.

    Tady je nutno rozlišovat. Samozřejmě je možné, že určitá společnost či populace ke kapitalismu nedospěje. Jsou známa společenství, která ve svém vývoji ustrnula už někde na úrovni doby kamenné. Takže v tomto smyslu skutečně je možno tvrdit, že kapitalismus nemusí nutně vznikat všude a vždycky.

    Na straně druhé - pokud se vývoj dané společnosti či populace (či kosmické civilizace) nezastaví, pak prakticky nevyhnutelně časem dospěje do fáze industriální produkce.

    A - je jen stěží možné představit si nějaký model, kdy by daná civilizace byla v oné fázi industriální produkce, a přitom nevznikl samotný kapitalismus.

    Takže: jak řečeno je sice možno prohlásit, že kapitalismus nevzniká nevyhnutelně vždy a všude; ale na straně druhé, pokud vyjdeme z předpokladu principiálně kontinuálního vývoje produkčních sil dané civilizace, pak se i ten ekonomicko-společenský řád kapitalismu jeví být vývojovým stadiem nevyhnutelným, a tedy nikoli náhodným.

    Naprosto klíčová otázka je ta, jestli další rozvoj produkčních sil dané civilizace, a tedy i další rozvoj společenských vztahů s touto produkcí spojených povede i vytvoření nějaké nové, nekapitalistické společensko-ekonomické formace.

    A za druhé (pokud ano) je další otázka, zda tato postkapitalistická formace nastane víceméně samovolně, spolu s tím spontánním vývojem produkčních sil - anebo jestli se bude jednat o formu, kterou bude nutno cíleně - a tedy svým způsobem uměle - vytvořit, zkonstruovat. Právě nějak ve smyslu dialektické syntézy o sobě protikladných elementů jak produkce, tak přivlastňování, tak ale i celé organizace společnosti a státu vůbec.
    November 6, 2017 v 18.25
    Pane Poláčku,děkuji za potvrzení mé hypotézy,
    že marxista nepotřebuje o říši Inků nic vědět, aby si byl jist, že marxismus její fungování vysvětluje. Jak vidíte, moje znalost marxismu je možná nedostatečná, ale marxisty chápu dokonale, do té míry, že svoje poznatky dokážu potvrdit experimentálně.

    Vodu si jako příklad k ilustraci dialektiky vybral pan Škabraha a ten příklad mě zaujal svou nepřiléhavostí, protože dialektika je pro chápaní přírodních jevů naprosto na nic a na to, co je voda z přírodovědného hlediska, se přišlo úplně jinak.

    Především, to, že pára, voda a led věděl už Thales (proto také považoval vodu za základ všeho, jelikož led je jako země, tekutá voda je voda a pára je vzduch, oheň mu tam ovšem chyběl a objev hořlavého vodíku by mu jistě udělal radost). Pravděpodobně se to vědělo už daleko dříve..

    Na chemické složení vody se přišlo až o dva a půl tisíce let později a trivialita je to jen, pokud už to víte. Revoluce v chemii, jejíž důležitou součástí tento objev byl, byla posunem na zcela novou rovinu abstrakce. Pochopit, že voda je sloučenina kyslíku a vodíku, látek, které si jí nijak nepodobají, to byl objev tak zásadního významu, že nějaký marxismus se s tím nemůže měřit.

    Na marxismus se za sto nebo dvě stě let zapomene, ale voda bude H2O dokud bude existovat chemie. Na autora (Henry Cavendish) si ovšem vzpomenou jen specialisté na historii vědy, pro chemika je to asi bezvýznamné. Přírodovědci nestudují z knih minulých století, znalost je včleněna do současných znalostí a historie pro ně není důležitá. Naproti tomu marxisté dodnes studují Marxe a psychoanalytici Freuda, protože ani marxismus ani psychoanalýza nikam zásadně nepokročily.

    Co to proboha je „ vnitřní dynamika vody“?. Mluvíte v souvislosti s vodou dokonce o vývoji. Voda se nevyvíjí. Možná jste měl na mysli, že se vyvíjí to, jak lidé s vodou zacházejí či, jak o ní myslí, to je ovšem něco zcela jiného.

    Einsteinova teorie relativity nebyla nikdy neverifikovatelná a verifikována byla velmi brzy, například mezi publikací konečné verze obecné teorie relativity a Eddingtonovým pozorováním přechodu Merkuru přes zatmělé slunce uplynuly pouhé tři roky, ačkoliv komunikaci mezi Einsteinem a Eddingtonem se postavila do cesty první světová válka.
    JP
    November 7, 2017 v 14.54
    Politická ekonomie a marxistická dialektika
    Problém je v tom, pane Kubičko, že Vy tu vodu pořád chápete jenom staticky. Jako nějaký element, s nějakým chemickým složením, který tady prostě je. Jako jakási zcela evidentní danost.

    Aristoteles - ten svého času stále dokola kroužil kolem otázky: co je vlastně to, co způsobuje, že věci jsou právě tím, čím jsou? Co způsobuje například, že Sokrates je Sokrates, a ne někdo druhý? Je možno Sokrata "definovat" tím že má dvě nohy a dejme tomu modré oči, a ještě celou řadu dalších znaků? Že je tedy Sokrates ve své podstatě utvářen sumou svých jevových forem? A co by ale bylo, kdyby Sokrates neměl oči modré, nýbrž šedé? Nebyl by to pak už Sokrates?

    Anebo je to celé zcela jinak - to co vytváří podstatu dané věci (či osoby), to nejsou její vnější znaky, nýbrž něco, co tvoří její vlastní substanci? Kde všechny jednotlivé znaky, formy jsou jenom akcidencie, doplňky či "přílepky" této vlastní substance?

    Takže jak řečeno, Aristoteles stále znovu kroužil kolem tohoto problému, aniž by dokázal nalézt jednoznačnou odpověď.
    V rámci jeho způsobu nazírání na svět ji ani nalézt nemohl: on byl totiž velice precizní myslitel, ale právě tato preciznost v uchopování, poznávání věcí ho vedla k tomu, že je chtěl mít zcela jednoznačně definované, utříděné, katalogizované. Tohle je tohle, a tamto je zase něco zcela jiného.

    S tímto přístupem si evropské myšlení vystačilo pak až i přes celý středověk; a muselo to být až moderní dialektické myšlení (jmenovitě Hegel), které dokázalo prorazit tyto fixní věcné kategorie. (Tedy právě tu "reifikaci", o které hovořil M. Škabraha.) A které ukázalo, že věci v jejich skutečné podstatě není nikdy možno konečným způsobem vysvětlit a poznat, dokud je nepojmeme v úplnosti jejich pohybu - jak vnitřního, tak ale i vnějšího.

    Takže, co a kdo je Sokrates, můžeme nakonec v plném smyslu poznat jenom tehdy, když ho zařadíme nejen do komunity jeho obce - nýbrž i do celých lidských dějin, do pohybu celé evoluce. Jenom tak můžeme určit, co byl Sokrates jako člověk vůbec (tedy odlišující se od veškeré ostatní přírody, živé i mrtvé) - a pak můžeme určit, co byl Sokrates jako konkrétní osoba, ale především jako zcela konkrétní myslitel, který reagoval na zcela konkrétní problémy a otázky své doby, a nacházel na ně zcela specifické odpovědi, odlišné od všech ostatních.

    Takže, dialektika se od toho fixního, statického myšlení odlišuje především tím, že fenomény tohoto světa pojímá

    - v jejich úplnosti
    - v jejich souvislosti
    - v jejich vnitřní protikladnosti
    - v jejich pohybu, proměnlivosti a vývoji.

    Teď tedy zpět k vlastnímu tématu. Ano, pro vysvětlení nadřazenosti marxistické analytické metody oproti běžnému ekonomickému myšlení je možno tu analogii s vodou považovat skutečně za poněkud "nepřípadnou". Jenže, M. Škabraha tento příklad použil opravdu jenom jako čistě ilustrativní znázornění - aby těm, kdo mají zájem proniknout do tajů marxistické dialektiky, k tomu poskytl určitou, velice jednoduchou možnost. Když se ale někdo apriori vzepře s tím, že celý marxismus je přece k ničemu, pak mu samozřejmě takováto nápomoc bude k ničemu.

    Takže, jaký je rozdíl mezi obecnou ekonomickou metodou, a mezi tou marxistickou?

    V té obecné ekonomii je všechno fixováno vlastně až na moment směny. Samozřejmě, je tu i výroba, produkce - ale jejím jediným cílem je trh, s účelem směnit produkty se záměrem dosáhnout maximálního vlastního prospěchu. Za standardních (či optimálních) okolností obě strany směny z ní mají prospěch.

    A teď si vezměme vztah zaměstnavatel/kapitalista versus zaměstnanec/dělník. Podle toho běžného ekonomického nazírání zde taktéž dochází prostě k aktu klasické tržní směny: zaměstnavatel si pronajímá dělníkovu pracovní sílu, a za to mu zaplatí protihodnotu, jeho mzdu.

    Tím celá věc pro ten pohled běžné ekonomické analýzy končí. Ne tak ale pro Marxe.

    Přitom: i Marx svou vlastní analýzu počíná tímto aktem směny pracovní síly za mzdu; a dokonce otevřeně přiznává, že v této b e z p r o s t ř e d n í rovině je tato směna rovná, a dokonce spravedlivá! Dělník prodal/pronajal kapitalistovi svou pracovní sílu - a dostal za ni zcela přesnou protihodnotu, rovnající se hodnotě jeho pracovní síly. To jest: sumě životních prostředků, které jsou zapotřebí právě k produkci (a reprodukci) této jeho pracovní síly.

    Takže, potud dobře. Jenže - poté Marx opouští tuto bezprostřední rovinu pouhé směny, a pozornost obrací k samotné produkci. To jest, k celému tomu procesu a koloběhu produkce, směny a akumulace. A tady se nám najednou zjevuje obraz podstatně jiný.

    Dělník během své pracovní doby svou vlastní prací vytvoří určité množství hodnot. On sice za svou práci dostane zaplaceno - jak řečeno, v bezprostředním smyslu dokonce "spravedlivou" odměnu rovnající se reálné tržní ceně jeho pracovní síly.

    Jenže: ta hodnota, kterou dělník obdrží ve formě mzdy, je principiálně m e n š í nežli suma hodnot, které svou prací vytvořil! Vzniká zde tedy rozdíl, diference mezi hodnotami, které vytvořil, a mezi hodnotou, kterou obdržel.

    To znamená: je to dělník a pouze dělník, který svou prací vytváří hodnoty - ale je to zaměstnavatel/kapitalista, který si p ř i v l a s t n í tu nadhodnotu, kterou dělník vytvořil! A tuto nadhodnotu si kapitalista může přivlastnit jenom díky svému privilegovanému, nadřazenému postavení: jakožto vlastník kapitálu, této akumulované nadhodnoty, a díky tomu majitel produkčního místa, kde jedině dělník může pracovat.

    Takže: to co se původně, při povrchním pohledu jevilo jako rovná, spravedlivá směna, se při (dialektickém) pohledu na celý pohyb a proces produkce a směny vyjevuje být vztahem nerovným, kde jedna strana (dělník) pracuje a vytváří hodnoty, zatímco druhá strana (kapitalista) nepracuje, ale přivlastňuje si vytvořenou nadhodnotu.

    Takže, takový je zásadní rozdíl mezi tuctovou ekonomickou vědou, a mezi hloubkovou, komplexní a dynamickou analýzou marxistické analýzy ve smyslu politické ekonomie.

    Pane Kubičko, Vaše fundamentalistická averze vůči všemu marxistickému někdy nabývá až vysloveně groteskních rysů.

    Tak podle Vás je to prý důkazem falešnosti marxismu, že jeho myšlenkové modely platí i pro systémy/společnosti, které - zatím - konkrétně neprozkoumal?

    Jinak řečeno: když se prohlásí že 1 + 1 = 2 platí za všech okolností a pro všechny fenomény (aniž by bylo zapotřebí tyto fenomény konkrétně prozkoumat) - tak podle Vás je takovéto tvrzení zřejmě "důkazem" toho, že celá matematika je jenom falešná ideologie!

    Je to naopak právě vynikající předností takovýchto modelových analýz, že mají univerzální platnost, můžeme je tedy aplikovat i na fenomény, o kterých máme jen omezenou znalost.

    A ostatně: zcela vědomě jsem použil formulaci, že "je sotva možno si představit" že by marxistická analýza ten společensko-ekonomický systém Inků klasifikovala p o d s t a t n ě jinak, než u těch orientálních despocií toho asijského výrobního způsobu. Neprohlásil jsem tedy v žádném případě apodikticky, že by tomu tak bylo v každém případě.

    Sám nejsem natolik seznámen s tím, jak to u těch Inků konkrétně probíhalo; proto jsem učinil onu výhradu. Na straně druhé: těch modelových situací, jak si privilegované vrstvy mohou přivlastňovat tu nadhodnotu (nadprodukt) vytvářený vrstvami ovládanými, opravdu není nijak mnoho. A proto tedy skutečně "je sotva možno si představit..."
    JP
    November 7, 2017 v 15.19
    A ještě k té vodě
    Jak už řečeno, pane Kubičko, Vy stále chcete věci vidět jenom v jejich statické, fixní podobě. A to platí i pro tu vodu.

    Opět: já nejsem chemik či fyzik, abych mohl s odpovědností prohlásit, že právě ten či onen vztah je pro vodu ten - v dialektickém smyslu - klíčový a rozhodující.

    Nicméně: jestliže se - jako jste to učinil Vy - zastavíme jenom u toho chemického složení vody, pak tím zase není nic získáno.

    Neboť jak známo, ty atomy z kterých se skládají molekuly vody, naprosto nejsou takové ty kuličky, jak nám je kdysi ukazovali na základní škole v hodinách fyziky. Nýbrž tyto zdánlivě jasné a fixní "kuličky" se nám rozpadají - na jedné straně ve vlnění, na straně druhé v částice ve smyslu kvantové mechaniky.

    A tady máme rázem protiklad jako hrom; protiklad mezi vlnovým a částicovým charakterem hmoty, a leccos hovoří pro to, že tento protiklad nebude možno vyřešit jiným způsobem, nežli právě metodou dialektické syntézy. Kdy se tedy obě tyto jevové formy hmoty pojmou jako jeden vnitřně propojený, dynamický a v neustálém pohybu a vzájemném přecházení se nacházející celek.
    + Další komentáře