Katalánsko po referendu: každý chce teď něco jiného

Petr Jedlička

Davy Katalánců dnes demonstrují společně v ulicích, v otázce dalšího postupu má ovšem každá ze zainteresovaných politických sil poněkud jiný názor. Obdobné rozpory přitom přetrvávají i mezi hlavními celošpanělskými stranami.

Zprávy o vývoji v Katalánsku, jež se objevují od nedělních událostí ve světových médiích, vytváří silný dojem jednoty, sdíleného hněvu a odhodlání všech táhnout za jeden pomyslný provaz. Dnes v úterý se drží kupříkladu takřka celokatalánská generální stávka proti policejní brutalitě, demonstrace stíhá demonstraci, v Barceloně se zastavil i rušný přístav a rozhořčení s transparenty lemují silnice.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Bližší pohled do španělské i čistě katalánské reality odhaluje však ještě i jiný obrázek. Nejde tu ani tak o postoj veřejnosti — už v neděli hlasovalo pro nezávislost téměř čtyřicet procent všech oprávněných katalánských voličů a teď po zkušenosti s reakcí Madridu by šlo určitě o více než polovinu.

Běží tu především o postoje hlavních zainteresovaných politických sil, a to jak na katalánské, tak i celošpanělské úrovni. Mezi nimi chce totiž aktuálně každá něco jiného.

Středobody současné situace jsou dva premiéři: španělský Mariano Rajoy a katalánský Carles Puigdemont. Rajoy svůj vzestup ve straně svázal mimojiné i s bojem vůči separatismu a autonomismu ve všech podobách. Byl to ostatně on, kdo v roce 2010 připravil právě Katalánsko ústavní stížností o rozšířené pravomoci, které si vymohlo na centrální, tehdy socialistické vládě.

Dnes Rajoy nemůže této své minulosti utéci. Dal by tak zapravdu vnitrostranickým oponentům, podle kterých svou neústupností separatistům jen pomáhá.

S ohledem na svoji další kariéru ale nemůže španělský premiér postupovat ani s extrémní razancí. Z posledních událostí je zřejmé, že síla by v Katalánsku způsobila ještě větší pobouření a odcizení mezi Barcelonou a Madridem by dále narostlo.

Carles Puigdemont je na tom přitom podobně. Sám spojil s myšlenou katalánského osamostatnění svoji kariéru. Prohlásil dokonce, že klidně půjde za katalánskou nezávislost do vězení.

Zároveň je mu však jako předsedovi strany podnikatelů a měšťanské pravice jasné, že Katalánsko osamostatněné bez dohody se zbytkem Španělska nebude prosperovat, tedy pokud si neprosadí nějaké mimořádné postavení v rámci EU, což je krajně nepravděpodobné.

Další hráči a pozice médií

Vedle již zmíněného je dobré mít na paměti, že Rajoy i Puigdemont vedou v současnosti pouze menšinové vlády. Rajoy je závislý částečně na podpoře liberální strany Ciudadanos, která po něm dnes požaduje, aby aktivoval článek 155 španělské ústavy, a zbavil tak katalánskou vládu pravomocí. Ještě více však Rajoy zavisí na podpoře sociálně demokratické strany PSOE, která žádá po španělském premiérovi naopak zahájit s Katalánci dialog.

Puigdemont je v ještě složitější situaci. Jeho menšinovou vládu netvoří jedna strana, ale volební aliance různých uskupení, které byly ochotny podpořit program odtržení. Část z nich chce nyní, aby se napřely veškeré síly do vyjednávání, část žádá co nejrychleji nové volby kvůli odložení konfrontace s Madridem a posílení vlastního mandátu a část požaduje jednostranné vyhlášení katalánské republiky.

Většinu navíc Puigdemontově vládě zajišťuje v katalánském parlamentu opoziční uskupení Kandidátka lidové jednoty — Ústavní výzva, což je zřejmě nejradikálnější levicový subjekt ve vysoké politice v současné Evropě. A ten požaduje vyhlášení republiky okamžitě.

Dalšími významnými aktéry současného dění jsou pak celošpanělští Podemos, kteří v Katalánsku řídí prostřednictvím svojí odnože v podstatě hlavní město Barcelonu, přičemž odtržení Katalánska nechtějí, ale vehementně usilují o pád Rajovy vlády a svým voličům slíbili zároveň podporovat referenda obecně.

A kromě toho jsou zde španělská média, ze kterých nemá pro katalánské separatisty pochopení ani jedno významné. I levicový deník Vanguardia zachovává spíše prounitární tón. Jinak nejčtenější El País volá dlouhodobě po jasné a jednoznačné odpovědi Kataláncům, druhý nejčtenější El Mundo vyšel v pondělí s headlinem „Puigdemont připravuje vzpouru, Rajoy stále nerozhodný“ a třetí nejčtenější deník ABC měl v pondělí na první straně přímo fotku Katalánců dotírajících na policisty s titulkem „Naši šikanovaní pověřenci čekají na článek 155“.

Střety ideálů a vývoj do budoucna

Co by předsedové obou vlád nyní udělali nejraději, je vcelku jasné: Rajoy by rád, aby se pokračovalo spíše formální debatou ve španělském parlamentu, kde budou separatisté pod největším tlakem a kde je navíc volno až po 10. říjnu, takže stávající emoce trochu odezní.

Puigdemont by zase nejraději plnohodnotná jednání o podmínkách odtržení vedená na úrovni a za mediace EU, ve kterých by měla španělská a katalánské reprezentace rovné postavení.

Kam ale dotlačí oba politiky okolnosti, zůstává otázkou. Rajoy zatím odolal tlaku na plné převzetí vlády nad Katalánskem a Puigdemont na bezprostřední vyhlášení nezávislosti. Už od neděle bylo však jasné, že úterý bude dnem velkých pouličních protestů, a tak z dosavadní zdrženlivosti nelze vyvozovat pro budoucnost mnoho. Co bude s Katalánskem a Španělskem dále, to se dozvíme až v dalších dnech.

    Diskuse
    October 4, 2017 v 13.35
    Aktualizace
    Puigdemont v čerstvém rozhovoru pro BBC prohlásil, že jeho vláda začne konat na základě mandátu z referenda na konci tohot týdne, nebo na začátku příštího. Jednat se ty začne zřejmě až po formálním vyhlášení nezávislosti.
    IH
    October 5, 2017 v 10.27
    Obnažené referendum
    Před katalánským referendem se uvádělo, že pro samostatnost je asi 40% obyvatel (což se potvrdilo), ale že pro konání referenda je o hodně více, jasná většina (to se nepotvrdilo).

    V Katalánsku se tak znovu odhalil podstatný problém referend, totiž to, že ti, kteří nejsou pro jeho cíl (tím, bylo ano nezávislosti), nehlasují. Doufají, že výsledky nebudou legální či legitimní, nebo je jim další směřování země lhostejné, nechtějí jít proti větru, jako kdyby jim podobné počínání mělo natrvalo vypálit jasný cejch na čelo. A toto myšlení je vlastním jádrem problému. (Vzpomeňme, jak psal Orwell o neuvěřitelné proměně atmosféry, jež v Barceloně v jednotlivých týdnech povstání, resp. po něm panovala).

    Každopádně se domnívám, že reálných 37-38% hlasů pro nezávislost je pro její vyhlášení celkem zoufale málo a neodvisle na hrubiánství Madridu (byť obratně zveličenému stranou ponížených) by bylo výsměchem demokracii (jež stojí na procedurální korektnosti) brzké opakování referenda (třeba až do zcela přesvědčivého vítězství).
    DU
    October 5, 2017 v 20.59
    K panu Horákovi
    Takto interpretovat výsledky referenda, že pro samostatnost byly "jen" necelé 2/5 populace, přitom celé referendum probíhalo v atmosféře policejních represí a mnohé urny byly zabaveny - tam nevíme, kolik lidí hlasovalo pro co, to mi přijde opravdu zvláštní.

    No zkrátka názor pana Horáka se podobá úzkosti těch, kdo jsou u moci. Aby jejich moc nebyla zmenšena nebo by snad znovu museli hledat politickou legitimitu či jednat s někým, kdo není do jejich hry zainteresován.

    Podívejte se na volební účast a mandát našich europoslanců, senátorů, krajských zastupitelů a potom pochybujte, zda podpora 37-38% všech občanů je málo nebo moc.
    October 6, 2017 v 7.33
    Není mi moc jasné, o jakou moc by pan Horák přišel, kdyby se Katalánsko osamostatnilo.

    Neexistuje žádný důkaz o tom, že separaci někdy podporovala většina obyvatel Katalánska. Pan Jedlička píše, že "teď po zkušenosti s reakcí Madridu by šlo určitě o více než polovinu". To sice vypadá pravděpodobně, ale jisté to není a pokud v budoucnosti dojde k regulérnějšímu referendu tak do té doby uplyne hodně vody a lidé se nebudu rozhodovat jen podle toho co se stalo nedávno.

    Nízká volební účast při volbě do zastupitelských orgánů je problém, ale rozdíl oproti referendu je v tom, že to není nezvratné rozhodnutí a někdo zvolen být musí.
    MP
    October 6, 2017 v 14.25
    Jiřímu Kubičkovi
    Obávám se, že ona dvaačtyřicetiprocentní účast při volbách v situaci zabavovaných uren a demonstrace policejní síly má k dokladu o postojích většiny Katalánců hodně blízko.

    Slušná madridská politika by směřovat právě k tomu projasnění. Tedy k umožnění řádného referenda se zárukami, které umožní katalánské reprezentaci odložit do jeho výsledků nevratná rozhodnutí. Pokud místo vyhrožuje stanným právem... obávám se, že se lidi budou i za hezkých pár let rozhodovat právě podle toho.
    DU
    October 6, 2017 v 16.53
    K panu Kubičkovi
    Nenapsal jsem přeci, že pan Horák je u moci, to by mě ani nenapadlo. Jen že dnešní establishment zažívá zřejmě podobnou úzkost. Jakoby dějiny skončily na počátku 90. let rozpadem Jugoslávie, SSSR a Československa.

    Výsledek zakázaného referenda, kdy bylo lidem bráněno v hlasování policejními obušky a byly zabavovány volební urny není vůbec důležitý. Důležitá je mobilizace Katalánců, jsou jich statisíce v ulicích. To je směrodatné více než litera španělské ústavy.

    Byly v historii podobné situace. V říjnu 1918 byla také spousta lidí v pražských ulicích. Oslavovali konec války, o vzniku Československa měli jen mlhavé představy. Žádné referendum nebylo a byl to revoluční akt. Myslím, že Katalánci jsou informováni dnes více o tom, co chtějí a mohou chtít než byly tehdejší obyvatelé Čech, Moravy, o vznikajícím Slovensku ani nemluvě.

    Viděl jsem ve středeční předvolební debatě, jak pan Kupka (ODS) opět s podobnou úzkostí reagoval na srovnání problémů v Katalánsku se situací před rozdělením Československa. Byla to tehdy jeho strana, která vzala celou situaci politicky na sebe a bez referenda.

    O kolik jsou Kurdové nebo Katalánci méně cenní než Kosovští Albánci, než byli Chorvaté a Slovinci v roce 1991, než byli Češi a Slováci v roce 1993?

    DU
    October 6, 2017 v 17.37
    Lída Rakušanová před 3 lety prohlásila:
    "Vážené Instituce Evropské unie,
    ani se nedivím, že vaši úředníci nijak zvlášť nejásali, když se dozvěděli, že se Skotové v referendu rozhodli zachovat Británii i nadále Velkou, a nevyčlenit se tudíž ani z EU. Je totiž jasné, že to, co se odehrálo ve Skotsku, se může kdykoli opakovat v Katalánii, v Baskicku, v Jižních Tyrolích anebo ve Flandrech, tedy přímo před vaším prahem. A jistě i tušíte, že se přitom nejedná o žádné nášlapné miny nacionalismu, jak se to obvykle traduje. Ve skutečnosti jde jen o další signál rozkladu národních států, které se evidentně přežily. Nakonec jste to, vážené Instituce, viděly i u nás, v Česko-Slovensku.

    O tom, že jste se z toho poučily, svědčí rostoucí role unijních fondů regionální soudržnosti, do kterých pumpujete stále víc peněz. Jenže posilovat regiony ekonomicky nestačí. Měly byste, milé Instituce, došlápnout na své úředníky, aby vypracovali schůdný plán, jak postupně převádět rozhodovací pravomoci nikoli na národní, ale na regionální úroveň. Ovšem ne na ty vaše umělé NUTS, nebo jak jim to říkáte, ale na autentické evropské regiony s přirozenou soudržností. Protože jestli má mít Evropská unie do budoucna šanci, pak jako Evropa regionů. Evropa národních států nám skomírá před očima. A na vás, vážené Instituce, teď je, zda odejde v pokoji, anebo v křečích."

    Zdroj: http://www.denik.cz/rakusanova/vazene-instituce-evropske-unie-20140919.html
    IH
    October 6, 2017 v 18.23
    Malá přesvědčivost
    V Katalánsku se pro samostatnost vyslovilo maximálně to samé procento občanů jako před 3 lety ve Skotsku, tj. necelých 38%. Na tomto faktu nic nemění skutečnost, že ve Skotsku hlasovali vítězně odpůrci nezávislosti (kdyby tak neučinili, bylo by Skotsko samostatné).

    V Katalánsku nebylo referendum legální, občané, kteří nebyli pro samostatnost, se (také) proto k plebiscitu, zakázanému španělským ústavním soudem, ve velké většině nedostavili. Účast na hlasování byla proti Skotsku jen poloviční.

    Zodpovědná vláda referendum za daných okolností podle mne pořádat neměla. V zemi se nestalo nic takového, aby byl konec „katalánské trpělivosti“ na místě, resp. nutný. Když už však rozhodla, jak rozhodla, měla by vzít výsledky hlasování takové, jaké jsou, ne jako příslib věcí příštích. Přímé podpory pro samostatnost se dostalo katalánské separaci v míře nepřesvědčivé.

    Pane Ungere, myslel jsem, že i po takřka století stále krizujete vznik ČSR hlavně z důvodu ztráty většího celku, jenž měl (či spíše mohl mít) univerzalistické aspirace. Upozorňoval jsem, že k přestavbě střední Evropy došlo v důsledku války a že se jedná již jen o historii. Přesto jsem pro Vaše stanovisko měl (a mám) pochopení, byť mi Vaše zásadní odsouzení Masarykovy akce přišlo vzhledem k parametrům tehdejší doby příliš nemilosrdné. Nyní se však, pane Ungere, díváte za Pyreneje hodně jiným prizmatem a Puigdemonta měříte hodně jiným metrem než našeho státníka. Co za tím je?
    DU
    October 6, 2017 v 19.49
    Vážený pane Horáku,
    Katalánského premiéra bych zcela odlišně hodnotil, kdyby tu stál před sto nebo devadesáti lety a chtěl separaci Katalánska na tehdejším Španělském království nebo Španělské republice.

    Jak trefně uvádí pan Profant, dnes je pozice starých národních států zcela jiná než před sto lety. Jak správně zmiňujete, R-U mohlo mít a mělo univerzalistické aspirace jako dnešní EU. Dnes větším celkem (a už vůbec ne s univerzalistickými aspiracemi) není Španělské království, nýbrž právě Evropská unie. Přestože vyrostla na bázi dohody národních států, je podle mého názoru dále udržitelná jen tím, že popře a překoná svůj základní stavební kámen - národní stát. A emancipovaný region (cca 3-7 milionů obyvatel) je mnohem nadějnější stavební jednotkou, nebude totiž žárlit na nutný přesun některých pravomocí - jak dnes vidíme na diskusi přijetí eura v Česku.
    VP
    Totéž jsem si myslel, když jsme se my drobili: Vždyť v EU přece na tom nezáleží, jestli tam přijde jeden větší stát nebo dva prťavé. Ten větší by tam dokonce mohl mít větší váhu. Možná by EU měla postavit svou existenci na národních státech. Kdysi moje starší sestra dostala ve škole zadání – Obrázek s desítkami úzkých políček. Společně jsme to vystřihovali a slepovali do velkých lánů JZD. Dnes se zjišťuje, že chybí meze a remízky, ba i mokřady, které se vysušovaly melioracemi. Možná, že by EU měla postavit svou existenci na národních státech a nechat velké celky jejich přirozenému vývoji, až se pomícháme v tom velkém kotli EU. Ikdyž výsledek nemusí být jistý. Herečka Eva Seemannová byla upřímná česká vlastenka, milující svoji vlast, a její středověcí předci pocházeli z Itálie. Její světovost se projevovala perfektní znalostí esperanta a šířením české kultury i v tomto mezinárodním jazyce.
    + Další komentáře