Ateisté vědí všechno nejlíp

Lukáš Senft

Ateismus můžu překrucovat informace a dějiny podobně jako náboženský fundamentalismus.

„Tobě připadám jako ateista, ale pro Boha jsem jen umírněná opozice,“ napsal Woody Allen (nebo některý z evangelistů, už si nepamatuji, kde jsem to četl). Můžeme pochybovat, zda Bůh existuje, ale nepochyboval bych, že se velmi rád hádá. Mnohdy ovšem chybí poctivá ateistická opozice, která by s ním mohla vést debatu na úrovni. Místo toho převažuje laciná arogance nad projevy lidské spirituality.

Médii lítají průzkumy, které prý dokazují, že ateisté jsou mírumilovnější než „ti, co věří v Boha“. Podle sociologa Phila Zuckermana vychovávají ateističtí rodiče své ratolesti k větší toleranci než věřící rodiče. Tahle zjištění dala vzniknout ódám na „zdravý rozum“, který nevěří na pána v oblacích, oslavám otevřené mysli a respektu osvobozeného od krutých příkazů, které jako opiový dým stoupají ze stránek Bible. Jako by rozum byl v rozporu s náboženským vnímáním.

Tak za prvé. Průzkum se zaměřoval jen na určitý typ denominací, nezahrnul všechny odnože křesťanství, a už vůbec ne všechny typy náboženství. Za druhé: zdůvodňovat povahu jedince a jeho vztah k druhým jen na základě jeho víry nebo ateismu, je zjednodušení komplikované a mnohovrstvé reality. Vliv má pochopitelně i vzdělání, příslušnost k určité sociální skupině nebo třeba politické přesvědčení (které se ostatně často převléká do církevních talárů a půjčuje si biblický jazyk pro vlastní agendu).

Za třetí: takoví triumfalisté ze samotného nadšení nad svou racionalitou a nadřazeností zapomínají na vlastní slepé skvrny. Jejich obraz Boha je totiž velmi podobný tomu, který v hlavách nosí konzervativní křesťané.

Přitom to, čemu říkáme náboženství, je nepřeberně bohatý proud kulturních symbolů, kosmologických konceptů a spirituálních tradic. Zúžit to všechno na bílého muže s plnovousem, který bydlí někde nad Texasem a nemá rád Mexičany, to je dost omezený pohled, ať už jej používá křesťan, nebo ateista.

Tmáři, kteří počali vědu

Podle výzkumů jsou plodem ateistické výchovy takové dovednosti jako například racionální řešení problémů, nezávislé přemýšlení, zdravá chuť zpochybňovat vše kolem sebe nebo třeba empatie. Jenže tohle všechno můžeme nalézt i ve starých religiózních tradicích.

Moderní věda, kterou se ateističtí rozumbradové často zaklínají, má své kořeny mimo jiné i v křesťanské mystice a alchymii. Zkoumání hmoty bylo podníceno úžasem nad tajemným Stvořením a touhou je rozluštit. Ostatně například Isaac Newton, vědecký otec-zakladatel, trávil většinu času teologií a alchymií, protože se sám považoval za „kněze-vědce“ (vždyť právě požár v jeho alchymické dílně sežehl mnoho jeho děl, což Newtonově křehké psychice přivodilo další nervové zhroucení).

S ohledem na „zdravý rozum“ a empatii připomeňme také zuření církevních otců nad fundamentalisty, mystické tradice, které chápaly spiritualitu jako aktivní obranu chudých a bezbranných, nebo například tezi filosofa Marcela Gaucheta, že se celý evropský sekularismus a lidská práva zrodily právě v lůně křesťanské teologie.

Omezit křesťanství na víru v bílého muže s plnovousem, který bydlí někde nad Texasem a nemá rád Mexičany, to je dost omezený pohled, ať už jej používá křesťan, nebo ateista. Foto patheos.com

Další osu západní kultury, evropského humanismu, napnul Pico della Mirandola, křesťanský mág a renesanční kabalista, který vyhlásil nepodmíněnou důstojnost člověka (jak nedávno zdůraznil ve svém eseji Adam Borzič).

Novátorská není ani myšlenka, že přátelství a soucit lze praktikovat bez otročení Bohu. Italský mnich a mystik Jáchym z Fiore provokoval s podobnými úvahami už ve dvanáctém století. Podle něj nastane po epoše zákona a epoše milosti i třetí stupeň dějin: fáze lidské svobody. Lidé už nebudou podřízení služebníci Boha, protože budou jeho přátelé.

Často se také dočtete, že není třeba náboženství, protože rozumným ateistům postačí osvědčené „zlaté pravidlo“ — nečiň druhým to, co nechceš, aby dělali tobě. Tenhle „ateistický klenot“ se samozřejmě šířil především díky náboženským spisům. Starozákonní Leviticus, kniha Tobiáš, židovský Talmud, ale i Konfuciovy a zoroastrické spisy nebo Mahábhárata — ve všech najdeme variantu této jednoduché rady, jak dojít moudrosti a jak nebýt idiot.

Takhle bychom mohli pokračovat třeba tisíce let. Doslova. Podstatné je ale neupadat do polovzdělaného sekularismu, který zapomněl na svůj původ. Nemusí se k náboženství vracet „jako marnotratný syn“, ale mohl by si odpustit „ateistický fanatismus“. Není to trapné z pohledu teologie (ta má ostatně v popisu práce pamatovat na odpuštění), ale především vzhledem k historii, antropologii, sociologii, dějinám filosofie a vědy.

Jak o vztahu k vlastní minulosti napsal už Chesterton: „Demokracie nás vyzývá, abychom nepřehlíželi názor dobrého člověka, i když je to náš čeledín; tradice nás žádá, abychom nepřehlíželi názor dobrého člověka, i když je to náš otec.“

Mám úctu k poctivému a hledajícímu ateismu. Ten krátkozraký ale jen blokuje diskusi. Než zase začnou zkratovití ateisté oslavovat svou vzdělanost a nadvládu rozumu, mohli by se dovzdělat alespoň v kultuře, ze které sami vzešli a které vděčí za mnohé kulturní bohatství, kterým ji teď tlučou po hlavě.

    Diskuse
    FT
    March 14, 2017 v 18.41
    S obsahem článku nepolemizuju, ale spíš by mě zajímalo důvod jeho vzniku. Autor reaguje na téma publikované v LA Times a na nějakém anglofonním bulvárním webu, přitom reakce je napsaná v češtině. Přijde mi, že se trochu míjí svým prostředím, protože jsem nezaznamenal (ale nemám facebook), že by u nás nějak významně docházelo k vyzdvihování ateismu jako přednosti. Není to trochu americký problém?
    March 15, 2017 v 6.55
    Hořká chuť vlastní medicíny
    Článek mě pobavil svou rozhořčeností a ublížeností. Těší mě, že konečně nějaký křesťan zažil, jak se cítíme my, atheisté, když v se v českých médiích každou chvíli nějaký křesťan nebo „něcista‟ chvástá, jak ho jeho víra dělá lepším — ne že by ho přivedla k tomu, aby se snažil být lepším, například pomáhal uprchlíkům, ale že prostě je lepší tím, že věří „v něco vyššího‟.

    Ve svém dotčeném rozhořčení pak Lukáš Senft tvrdí nesmysly, třeba o obrazu boha v mysli atheistů. Filosofická debata o formách existence a o tom, jak například pro mne existuje křesťanský Bůh jako součást mého kulturního dědictví a prostředí, by byla příliš rozsáhlá a složitá, takže jen stručně: Když nejsem evangelizační atheista, tedy když nemám fanatickou víru v zásadní škodlivost nějakého náboženství a necítím potřebu vymýtit je z hlav svých bližních, nestraší mě ani žádný obraz žádných bohů. Veškerá božstva jsou pro mě v zásadě rovnocennými (až na to, z jakých kulturních tradic sám pocházím a vycházím) kulturními konstrukty, které mohu studovat a nahlížet třeba esteticky nebo jako klíč k určitému způsobu myšlení a vztahování se ke světu v určitých kulturách.

    Výčet toho, co dali vědě velcí křesťané je poněkud chaotický, a hlavně neobsahuje nic, čím by k vědeckým zásluhám jmenovaných velikánů jejich víra přispěla. Zmínka o alchymii je naprosto mimo — mám dojem že podobnou chybu udělal Adam Borzič ve svém článku o boji čarodějnic proti Trumpovi, možná bych se měl na to podívat a přidat tam do diskuse příslušné upozornění. Alchymie nikdy nebyla součástí náboženství. Dnes je to čirá pavěda, ale vznikla jako věda, regulérní předchůdkyně chemie, a vůbec odtržení chemie jako nové vědy pod novým jménem si vynutil až úpadek alchymie v raném novověku. Mezi námi chemiky se pozdní alchymie zpravidla uvádí jako příklad toho, jak dopadne věda, když zavrhne otevřené sdílení poznatků a uzavře se do elitářského jazyka zasvěcenců. Na ranou alchymii občas vzpomínáme jako na důkaz, že chemie je ženská práce — chemické, přesněji řečeno alchymické, nádobí vzniklo z nádobí kuchyňského a v počátcích vědy s ním velmi často pracovaly ženy, muži ovládli alchymii a vytlačili z ní ženy až později, pod vlivem všeobecně patriarchální (zlomyslně zde zdůrazněme: křesťanské) kultury; zlí jazykové by mohli dokonce s trochou nadsázky říci, že mužskou vědou se alchymie stala až v době úpadku, až jako pavěda.

    Naprosto v článku schází rozbor skutečného vlivu křesťanství na vývoj myšlení a jeho příspěvek (navzdory tisíci letům tmářství) k rozvoji racionalismu (jediný bůh, jediná pravda, odtud poměřování teorii s pozorováním a experimentem), natož pak úvaha nad tím, že na počátku rozvoje rozumu bylo slovo. Klíčová pro rozvoj vědy byla samozřejmě až renesance , a tady by asi zase poctivé zhodnocení přínosu křesťanství — jakož i jeho škodlivých vlivů — vyžadovalo obšírnější filosofické zhodnocení střetů, dialogu, a nakonec spojení křesťanské tradice s antickou — a z náboženského hlediska asi hlavně zhodnocení významu antického mnohobožství pro tehdejší kulturu dialogu a diskusí, jak politických, zakládajících demokracii, tak učených, zakládajících vědu.

    Zhodnotit, jaký význam mělo pro rozvoj vědeckého myšlení baroko, do něhož spadají počátky moderní vědy s Keplerem, Newtonem a Leibnitzem, s prvními učenými společnostmi a vědeckými časopisy (za které samozřejmě vděčíme hlavně knihtisku), je už zcela za hranicemi mého kulturního rozhledu. Mohu jen škodolibě spekulovat o významu Třicetileté války pro osvobození lidské mysli od Boha — když může podobu náboženství nařizovat vrchnost, asi to nebude jediná zjevená pravda, a zjevně za tou „pravdou‟ nestojí žádná vyšší bytost, které by na tom, co víme, co si myslíme a co a jak uctíváme, jakkoliv záleželo.

    S tím, že atheisté jsou obecně tolerantnější než věřící, je to stejně jednoduché a samozřejmé jako s tím, že vyznavači mnohobožství jsou obecně tolerantnější než vyznavači jediného boha. Můžete narazit na atheisty, kteří věří ve svou svatou povinnost vymýtít náboženství (například Ateisté ČR fungují v zásadě jako pobočka Islám v ČR nechceme), taková nenávist k náboženství vzniká zejména v prostředí, které na atheistu vyvíjí nátlak, aby přijal Boha, ale v zásadě nevíra není důvodem ke křížové výpravě. Podobně můžete narazit na polytheisty, kteří vás bestiálně zamordují za to, že se odmítáte poklonit jejich oblíbené skupince bohů, ale když už věří ve větší počet bohů, je pro ně celkem snadné přijmout toho vašeho, nebo ty vaše, jako další do party. Víra v jediného Boha ze všech možných věr nejsilněji ponouká člověka, aby se choval nepřátelsky ke všem, kteří věří v něco jiného, případně nevěří vůbec — byť ho k tomu samozřejmě nenutí absolutně, jenom ponouká. Po světě dnes — naštěstí — chodí mnoho křesťanů, pro které je důležitější „Miluj bližního svého,‟ než „Nenecháš čarodějnici žít.‟

    Každopádně křesťan, který považuje toleranci za významnější hodnotu než fanatismus, by si měl dát pozor, aby jeho úcta k „poctivému a hledajícímu atheismu‟ nebyla náhodou pouze úctou vyhrazenou pro atheismus, který „poctivě‟ hledá cestu k jedinému Bohu.
    March 15, 2017 v 7.34
    Pane Macháčku, mýlíte se. Alchymie byla součástí náboženství, i když zároveň byla také prvopočátkem vědy. Existují totiž různé typy náboženství. U jedněch k náboženské zkušenosti dochází poznáním, porozuměním, tzv. gnózí. Celá příroda je božská. Toto se myslím týká jak staroindického náboženství, tak antického - a nově třeba New Age.
    Oproti tomu důležitým rysem biblického náboženství (židovství, křesťanství) je vztah, smlouva. Centrem náboženské zkušenosti je namísto gnóze vydání se - odevzdání se milujícímu Bohu v bezprostředním vztahu.
    HZ
    March 15, 2017 v 12.36
    Pokud náboženstvím myslíte
    transcendentní představy v obecném smyslu, paní Hájková, pak máte samozřejmě pravdu.
    Ke křesťanům ovšem alchymie dorazila dlouhou a složitou oklikou. Styčné body jsou jistě pozoruhodné, zvlášť pokud uvěříme Fulcanellimu, že katedrála je vlastně alchymická šifra provedená v kameni.
    JP
    March 15, 2017 v 13.26
    Víra a nevíra
    Tak na tu "gnózi" bych moc nespoléhal, paní Hájková. Ta se zdá být daleko spíše až aktem ex post racionalizace vlastního - původního a primárního - náboženského prožitku.

    Že existují dva zcela různé kořeny víry, je samo o sobě dosti pravděpodobné - ovšem v poněkud jiném rozdělení.

    V prvé řadě se jedná o ten náboženský prožitek jako takový. Ovšem, ta schopnost numinózních zážitků respektive prožitků je v populaci velice nerovnoměrně rozložena, zřejmě je podmíněna geneticky. Čili: určitá část lidí má schopnost či předpoklad prožívat intenzivní numinózní zážitky - zatímco druhá část nikoli.

    Proto - především v minulosti - jako druhý zdroj obecného náboženství nastupovala čirá tradice. Lidé - i ti s menší schopností oněch numinózních prožitků - věřili prostě proto, že tomu byli naučeni. - A hlavně tito pak zřejmě spíše směřovali k té gnózi: tu víru ve skutečnosti neměli v sobě, ve svém nitru, a tak si ten fakt že přesto stále ještě věří jak řečeno racionalizovali, s poukazem na "božskou" přírodu.

    Dnes ten vliv tradice ovšem postupně - alespoň v průmyslové civilizaci - upadá; a i moderní fyzika čím dál tím více rozbíjí onen obraz "božsky dokonalé přírody". (Kdo pak se vlastně ještě může nějak nábožensky rozplývat nad matematickými rovnicemi vyjadřujícími vlnění subatomárních částic?...)

    Takže z těch, kteří nemají tu schopnost numinózních prožitků, jsou dnes už přesvědčení ateisté; ale na straně ti, kterým je ta vyšší schopnost těch numinózních prožitků dána, si stále uchovávají svou víru, a žádné racionální - respektive racionalistické - argumenty jim toto jejich niterné přesvědčení vzít nedokáže.

    Neboť, jak známo, proti víře žádný dišputát... ;-)
    PK
    March 15, 2017 v 14.14
    Prakticky všichni, kdo tomu rozumí
    Pan Poláček:

    "Kdo pak se vlastně ještě může nějak nábožensky rozplývat nad matematickými rovnicemi vyjadřujícími vlnění subatomárních částic?"

    Inu, prakticky všichni, kdo jim opravdu rozumí - tedy matematici a teoretičtí fyzici - se nad těmito rovnicemi nábožensky rozplývají.

    Že na tom někteří staví - mimo jiné - svou víru ve Stvořitele, který tyto krásné rovnice nechává platit (jako např. Jiří Grygar), a někteří z toho vyvozují svůj zapřisáhlý ateismus (jako třeba Stephen Hawkins), je věc druhá.
    March 15, 2017 v 14.44
    Já na gnózi určitě nespoléhám, pane Poláčku :-) Chtěla jsem jen upozornit, že alchymie s náboženstvím (nebo spíš s transcendentními zážitky, jak podotýká paní Zemanová), souvisela. Ano, já vím, že existují lidé, kteří nemají náboženské prožitky - a ti, kteří je mají, - jako existují lidé s hudebním sluchem a "hluchem". Nicméně četla jsem, že prý i ti, co údajně nemají hudební sluch, nějaké vlohy pro hudbu přece jen mají, ale asi nepovažují za nutné je rozvíjet, protože jim nic nechybí. Chybění je příčinou hledání.
    Prožitkům se lze částečně i naučit. Já ovšem na těch numinózních prožitcích víru nestavím. Pro mě je důležité například milosrdenství, které sice také vychází z prožitku, ale vede k činům, které mění svět. A domnívám se, že ho možná mohou zažít i lidé, kteří se za věřící nepovažují. Všichni k němu totiž máme skryté vlohy.
    Jinak, také nepovažuji to, že víme o existenci atomů a dalších částic, za překážku prožitku krásy. Podobně jako nám vědomí, že náš milovaný má střeva, nebrání v lásce.
    JS
    March 15, 2017 v 18.19
    Hm, myslím, že za mne už skoro všechno řekl Jan Macháček, ale já bych asi byl klidně i ostřejší. Řeknu jen tolik, že mě mrzí, že tento článek bohužel v ničem není reakcí na článek, o kterém tvrdí, že na něj reaguje. (Ten původní článek je myslím spíš třeba chápat tak, že ateistů se není třeba obávat, což je bohužel v USA stále dost častý sentiment.)

    Ale jinak, co je těžko k uvěření na hypotéze, že morální základy náboženství jsou horší, než morální základy sekulárního humanismu (což striktně vzato není totéž, co ateismus, a článek by to asi měl rozlišovat)? Náboženství stojí na historicky arbitrárních pravidlech, která mohou a nemusí být dnes relevantní. Sekulární humanismus je moderní výběr. Samozřejmě, že je pravděpodobně lepší, jako každá jiná moderní technologie. :-) Ostatně, lze to celkem hezky vidět na desateru.
    JS
    March 15, 2017 v 18.29
    a k tomu zlatému pravidlu
    Ono není samozřejmě náhoda, že se vyskytuje v mnoha náboženstvích (nebo spíše kulturách), protože je tak nějak součástí vrozené lidské morálky. Jenže její součástí jsou i jiné, hnusnější věci, které třeba sekulární humanismus odmítá, zatímco u náboženství je to případ od případu. A to je právě ten rozdíl. Zatímco náboženství jsou víceméně ad hoc varianty intuitivní vrozené morálky, sekulární humanismus musí mít silnější důvod, proč nějaké pravidlo přijmout.

    Třeba proto sek. hum. bezdůvodně neomezuje lidskou sexualitu, neuznává příliš autority, atd.
    March 15, 2017 v 20.58
    Já jsem poznala na vlastní kůži obojí - jaké je to být ateistkou i jaké je to věřit. Takže mohu svědomitě prohlásit, že víra člověka nesmírně obohacuje, že mu dává klid a vyrovnanost. V dnešním světě to člověk moc potřebuje.
    + Další komentáře