Vstříc Eldorádu, za hranice humanismu

Eva Hájková

Bájné Eldorádo nemusí být jen vytouženým zdrojem zlata. Mluvíme o něm i jako o našem štěstí obecně. Podle Slavoje Žižka jej můžeme najít až za hranicí humanismu, v oblasti vykoupení, v čisté kolektivině bez politična.

Možná se leckdo z dříve narozených rozpomene na jednu starou píseň Waldemara Matušky, v níž se opakuje tento refrén: „Jít a hledat Eldorádo, zbavené vší bídy člověčí, jít a hledat Eldorádo, kde je láska, mír a bezpečí…“

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Štěstí a blahobyt si lidé odedávna spojovali s bohatstvím. Proto mnozí snili o bájné zlaté zemi, které se říkalo Eldorádo (El Dorado znamená španělsky „zlatý“, „pozlacený“). Ta bájná země, v níž se indiánští náčelníci údajně posypávali zlatým prachem a pak ho ze sebe smývali v jezeře, se měla nacházet kdesi neprobádaných krajích Jižní Ameriky. Pověst vzbuzovala zejména v Evropě po celé 16. a 17. století velký zájem a mnoho cestovatelů se pokoušelo Eldorádo najít. Bylo to něco jako zlatá horečka, dávno před Klondikem. Na Eldorádo se přestalo věřit teprve na začátku 19. století.

Pojem se však zachoval a lidé, kteří si uvědomovali, že zlato sice zbavuje hmotné bídy, ale štěstí se za peníze stejně koupit nedá, jeho význam časem pozměnili. Za Eldorádo (či eldorádo s malým „e“) se proto někdy označuje vysněný cíl, místo po kterém toužíme, kde pociťujeme štěstí, místo, kde se plní naše tajná přání, místo, kde se můžeme cítit zcela svobodně.

Možná nejde ani tak o konkrétní místo, jako o samotný prožitek. Občas zažíváme chvilkové eldorádo, když zapomeneme na své všední problémy a starosti a pociťujeme nějakou radost. Málokdo věří, že by něco takového mohl prožívat natrvalo. Vždyť se musí pracovat. Svět je plný problémů, je ovládán kapitalistickým ekonomickým systémem a také politikou. Politika není správa obce, jak se často mylně vykládá. Politika je boj o společenské uspořádání. Tvrdé soupeření. Mnoho lidí se obává revoluce, ale revoluce, podobně jako válka, není vlastně nic jiného, než pokračování politiky jinými prostředky.

Většina lidí soudí, že dokonalá společnost, zbavená vší bídy, kde vládne svoboda a zároveň láska, mír a bezpečí, je nemožná, že je to jen utopie. Můžeme být sociálními pesimisty, ale existují či existovaly sociální myšlenkové proudy a teorie, které předpokládají, že svobodná a šťastná společnost, v níž není nutné s nikým soupeřit, realizovatelná je. Ovšem jen za určitých podmínek. Teorie se navzájem liší stanovením těch podmínek.

Anarchisté tvrdí, že lidská pospolitost je schopna seberegulace a samosprávy bez právního řádu ve formě zákonů. Odmítají kapitalismus, politickou moc a centralizaci, odmítají politické strany. Někteří usilují o zrušení státu. Funkci moci vnímají jako překážku lidské svobody. Podle anarchistů si skupina lidí zcela spontánně a přirozeně, ke spokojenosti všech, najde mírumilovný způsob koexistence, který vyjde z nich samotných - jakmile budou zbaveni nepřátelského systému. Anarchismu se (často neprávem) přičítá přílišný individualismus. Pro většinu lidí je anarchismus nepřijatelný, i když o něm nemají vždy přesnou představu, neboť existují různé anarchistické proudy.

Lidé se naučili, že zlato samo štěstí nepřinese. Eldorádo je tak spíš vizí naděje na štěstí kdesi v budoucnu. Foto lewebpedagogique.com

Na rozdíl od anarchistů si komunisté, souhlasně s Marxem, představovali, že lidé jsou systémem formovaní a determinovaní. Systém ovládaný soukromým vlastnictvím plodí podle nich protikladné třídy a historický vývoj probíhá nezávisle na lidské vůli. K proletářské či socialistické revoluci může dojít až na určitém stupni vývoje společnosti. Společnost se však nezmění ihned po odstranění soukromého vlastnictví. Je zapotřebí jisté přechodné doby, v níž proletariát v čele se svým předvojem (komunistickou stranou) převezme politickou moc, aby zabránil návratu starých poměrů. Až se společnost „prokouše“ diktaturou proletariátu, která ji „převychová“, teprve pak se začne proměňovat ve společnost beztřídní, dokonalou společnost svobodného rozvoje každého a všech.

A pak je tu ještě křesťanská představa o možnosti lidí žít svobodně ve společenství, kde se každý, bez ohledu na to, jaký systém ve světě vládne, snaží o dobro svých bližních. Křesťané se o takové společenství pokoušejí už dva tisíce let, ale je to mimořádně obtížné. Háček je v tom, že takový způsob existence „není z tohoto světa“, jak víme z evangelií. Jak „nebýt z tohoto světa“, to se dá vysvětlovat různě. Apoštol Pavel v listu Římanům radí: „Nenechte se formovat tímto světem — raději se proměňujte obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle — co je dobré, náležité a dokonalé.“

Jinými slovy, tento svět (protože v něm vládne hřích) formuje hříšného člověka - čili podobně jako v marxismu platí, že společnost a systém, který v ní vládne, formují jedince. Ale na rozdíl od marxismu křesťanské podání vysvětluje, jakým způsobem se člověk může toho nepříznivého formujícího vlivu „světa“ zbavit. Takový člověk pak sám může sám svět ovlivňovat, aniž by mu podléhal. Vykoupení, čili vysvobození lidstva z otroctví (hříchu) se děje prostřednictvím Krista. Probíhá v každém okamžiku, přičemž jednou nastane eschatologické dovršení.

Křesťanství má určité společné prvky jak s anarchismem, tak s komunismem, i když, pravda, odmítá (revoluční) násilí a přináší oproti nim navíc duchovní rozměr. To se moderní levici jeví jako něco překonaného a zastaralého, což ale není tak docela pravda. Filosof Slavoj Žižek to ví, proto si občas vypůjčuje termíny z křesťanství a snaží se jim vtisknout nový význam — takový, který by pochopil i dnešní člověk. V knižně vydaném rozhovoru s českým filosofem Michaelem Hauserem nazvaném „Humanismus nestačí“ například vyjádřil svou vlastní představu o tom, co znamená vykoupení: „Vykoupení… je pro mě už samotná kolektivita. Nulová rovina politična… Víte, když Kristus říká ‚kdykoli je láska mezi dvěma, já jsem zde‘. To je vykoupení.“

Lze uvažovat o tom, zda něco takového skutečně přináší samotná kolektivita nebo zda je nutné naučit se takovouto „vykupitelskou“ kolektivitu teprve pěstovat, popřípadě, zda ona kolektivita vyvstane sama po nějaké mimořádné události. Pro upřesnění je ještě zapotřebí dodat, že lásku zde nelze chápat jako sexuální vztah, ale jako bratrství, solidaritu, vzájemnou pomoc. Jde právě o tu „nulovou rovinu politična“ v lidských vztazích, za předpokladu že politiku chápeme jako soupeření o moc.

A to je víc než humanismus (odtud název rozhovoru Humanismus nestačí). Protože humanistická může být i politika. Politickým způsobem si lze leccos vynutit - například lidská práva, lidské zacházení ze strany mocných, ale určitě si nelze vynutit onu (křesťanstvím inspirovanou) nulovou rovinu politična - bratrství, solidaritu a vzájemnou pomoc. Zároveň nejde o nic nedosažitelného. V recitativu písně „Jít a hledat Eldorádo“ se také dodává, že Eldorádo neleží kdesi v dálce, ale docela blízko - v našich srdcích a v našem myšlení.

    Diskuse
    JP
    September 9, 2016 v 13.2
    Správa obce, nebo boj?
    Takhle jednoznačně se to nedá říci, paní Hájková. Tedy že by politika byla jenom boj o společenské uspořádání, který nemá s nějakou správou obce nic společného.

    Právě to je na celé té věci tak zajímavé: dokonce i diktátoři a tyrani musí hledět na to, aby ten jejich stát alespoň v zásadě řádně fungoval. Jinak by si sami podřezávali tu větev, na které sedí.

    A tak o správu vlastní země musel dbát i tyran Stalin; a i takový Hitler: kdybychom se na jeho působení ve funkci říšského kancléře podívali z čistě technických hledisek, tedy s odhlédnutím od jeho násilných metod vládnutí, pak by se muselo objektivně přiznat, že si při správě své země nepočínal nikterak špatně. Přesně naopak, on opravdu dokázal Německo pozvednout z marasmu světové hospodářské krize na vysokou materiální úroveň, s vysokým stupněm národní a sociální homogenity.
    JP
    September 9, 2016 v 13.49
    Formováni prostředím - nebo sami strůjci svého osudu?
    Paní Hájková, tady jste nastolila krajně významné téma. Je to vlastně přesně to téma, kterému jsem se - pro jeho složitost - sám dosti vytrvale vyhýbal, ve chvílích kdy už bylo při jiných příležitostech zmíněno a dotčeno. Především v diskusích o křesťanství.

    A teď je najednou toto téma na stole, a nelze se mu vyhnout. Tak se na něj podívejme blíže.

    Je to skutečně jedna z centrálních otázek člověka vůbec: je člověk svobodný, anebo ne? Je determinován svým prostředím, objektivními vnějšími podmínkami svého života - anebo je sám autonomním pánem svého osudu? Anebo platí obojí? A jestliže ano - pak v jakém poměru? Je člověk nakonec o trochu "více svobodný", anebo "více determinovaný"? A není takto položená otázka sama o sobě naprosto nesmyslná? Není tomu přece tak, že člověk b u ď t o je svobodný, a n e b o determinovaný?

    Otázka nad otázku; a odpovědi skoro žádné.

    No dobře; zkusme to popořadě.

    Takže: vyjděme napřed z toho, že ten Marx měl přece jenom pravdu. A nejenom ten - starý - Marx; k tomu samému závěru dospěla i moderní psychologie, že člověk není nějaký absolutně nezávislý a autonomní duch, který by jen tak proplouval mezi skalinami reálného materiálního a jiného žití, aniž by tím byl nějak podstatně dotčen. Člověk prostě je a vždycky byl a vždycky bude součástí svého světa, tento svět ponese v sobě, a bude jím utvářen a ovlivňován až do nejhlubších sfér svého vnitřního bytí.

    Na straně druhé - máme tady toho Krista. A tedy tu tézi, že člověk se může změnit. Že se může postavit proti tomu vlivu (špatného) světa, tím že - prostřednictvím Krista, respektive přesněji prostřednictvím svého vlastního přiklonění se ke Kristu - rozpozná, co je (boží) dobro, a rozhodne se toto dobro následovat.

    Jak už jsem zmínil, celá tato věc je až k uzoufání složitá; a ani tady nebudeme mít možnost ji projednat ze všech stran a úhlů pohledu. Ale - právě ten křesťanský respektive obecně náboženský pohled má tu jedinečnou přednost, že krajně komplexní vztahy zjednodušuje do jedné jediné roviny, kterou je možno si velice názorně a plasticky představit, právě jako vztah člověka k jeho Bohu.

    Jde o to: to, co se za tím "Bohem" ukrývá, to je ve skutečnosti samotné Bytí.

    Jenže - tohle "bytí", to je pro naprostou většinu lidí jenom velice abstraktní pojem. A jenom ten, kdo má alespoň určitou zběhlost v zacházení s pojmy metafyziky, čili - jak říká Aristoteles - "první filozofie", ten může mít názornější představu o tom, co všechno se za tímto napohled abstraktním pojmem skrývá. Nakonec za ním stojí celý jsoucí svět. (Nebo snad přesněji: svět jsoucí, ale svět skrytý.)

    Proč je to všechno tak důležité? Jde stále o to jedno: jestliže ten vezdejší, bezprostředně nás obklopující svět považujeme za přinejmenším nedostatečný, ne-li přímo špatný, a jestliže si jsme vědomi toho že tento deficitní svět podstatně ovlivňuje (a tedy: svazuje) i nás samé, pak abychom unikli z toho polapení negativnem, prostě m u s í m e mít nějakou jinou instanci, o kterou se můžeme opřít. O kterou se můžeme opřít, na kterou se můžeme odvolat při svém hledání života pravého, života dobrého.

    Tady to ale začíná být opravdu složité. Jestliže tedy je okolní svět špatný, a jestliže jsme jím formováni: kde se v nás vlastně ještě vůbec může vzít síla či impuls, přihlásit se k tomu Božímu dobru? A postavit se tedy proti té - negativní - determinaci?

    Tady je nezbytné uvědomit si právě to, že za tím "Bohem" stojí to samotné Bytí. Bytí, které pokládáme za principiálně dobré, už proto že vytváří absolutní základ pro naši vlastní existenci - a jehož my jsme neoddělitelnou součástí, a které nás tedy také neustále determinuje!

    Tady se tedy ukazuje: i kdyby okolní, aktuálně jsoucí svět byl jakkoli špatný (a nás v tomto smyslu determinoval) - my jsme stále ještě vždy zároveň součástí světa nadčasového, který v nás nikdy nenechá plně odumřít povědomí o tom, co je dobré a správné! A o co tedy máme - a musíme - usilovat.

    Takže to "přihlášení se ke Kristu" není nakonec ničím jiným, nežli spojením se s oním prapůvodním, věčným Bytím, které je dobré už jenom tím, že je.

    Právě proto v nás skutečně vždycky a kdykoli je k dispozici síla, která nám umožňuje povznést se nad poměry, ať jakkoli deformované, a upsat se do služeb toho nadčasově Dobrého.

    Tímto - bezpochyby velmi útěšným - zjištěním by bylo vlastně možno tuto úvahu nad daným tématem ukončit; jenže věc je bohužel ještě o něco složitější.

    Musíme si uvědomit: to nadčasové, to věčné bytí (reprezentované Bohem) tu sice je vždy; ale na straně druhé, ono je nám opravdu dosti vzdálené, a ve svém působení je velmi subtilní.

    To jest: my z něj můžeme čerpat sílu k našemu odporu vůči světu materiálnímu, aktuálnímu, pokud je tento špatný; ale tím se ještě nevymaníme z působení tohoto světa na nás. Čili ze silového pole jeho determinace. A tak, chceme-li aby to Dobro skutečně a natrvalo získalo nadvládu nad tímto světem - pak musíme změnit i tento - vnější - svět sám. Tak, aby i on sám byl objektivně dobrý. Jinak on bude i nadále vykonávat svůj negativní vliv na nás, svou determinaci - a kolik z nás tomuto jeho každodenního působení opravdu dokáže vzorovat natrvalo?...
    September 9, 2016 v 22.3
    Nejde o výběr mezi tím nechat se formovat prostředím nebo se stát strůjci svého osudu.
    Někdy si lidé myslí, že jsou strůjci svého osudu a přitom podléhají vlivu světa.
    Alternativou k obojímu je otevřít se božímu vlivu.
    JV
    September 9, 2016 v 22.38
    Ztracený a znovu nalezený ráj
    Moc pěkný článek, na němž je cenné právě to, že se zabývá možnými cestami vývoje společnosti směrem k dobru pro všechny.

    Jelikož se považuji za člověka věřícího, vím, že tam, kde lidé s Pánem Bohem nepočítají, kde ho nepotřebují a nemíní se řídit jeho radami, to nikdy k ničemu dobrému nepovede.

    Anarchismus Boha nepotřebuje. Vystačí si s člověkem, přičemž se domnívá, že věci se dají dohromady bez potřeby řádu, jemuž by se tu a tam musel také někdo podřídit. Bez řádu se ovšem vždy ti bezohlednější postaví nad ty ohleduplnější. Silnější nad slabší. Anarchismus žádnou cestou k lepšímu není.

    A marxismus? Ten Boha doslova nesnáší. Marx velmi dobře analyzoval špatné stránky kapitalismu, ale jeho řešení byl naprostý omyl. Nejspíše proto, že Marxovi byli Bůh i věřící tak nějak k smíchu. Marxisté, kteří se Marxova učení chopili, doplnili je Leninovým fanatismem (jeho zdrojem byl vedle ruské krutosti i Bakuninův anarchismus) a přivedli jej k životu, způsobili tolik zla, že jím předčili i to zlo, které chtěli odstraňovat. Ani marxismus žádnou cestou k lepšímu není. Kdyby ne pro jeho vztah k náboženství a naprosté nepochopení celé duchovní sféry člověka, pak pro ty strašné zločiny. Já se jen divím, že po marxismu pořád někdo pošilhává.

    Jinak tím eldorádem je ráj. Ráj, o který jsme se svou namyšleností připravili a který uznáním své nedostatečnosti a přijetím Boží věci za svou znovu nalezneme. Chceme-li.

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    September 10, 2016 v 8.12
    Ekonomická a společenská nerovnost
    Eldorádo je místo, kde je bohatství tolik, že je ho pro všechny dost a nevzniká ekonomická nerovnost.

    Ale společenská nerovnost vzniká i bez ekonomické nerovnosti. Zvířata majetek nemají, ale mezi společensky žijícími zvířaty rovnost většinou nevládne.

    V počátcích mnišského hnutí se mniši vzdávali nejen soukromého majetku, ale i moci. Nepovažovali například za dobré, aby představený kláštera byl knězem. Po nějaké době se ale opati stávali i mocnými biskupy, obyčejní mniši žili v celách, opat v rezidenci.

    Je ekonomická nerovnost důsledkem či příčinou mocenské nerovnosti? V západním světě jsou velké korporace mocné kvůli své ekonomické síle, oligarchové v postsovětském světě jsou bohatí, protože jsou mocní.
    September 10, 2016 v 8.35
    Těžko říct, co je příčina a co důsledek. Vlastnictví a moc jsou do jisté míry totožné. Vlastnický vztah není vztah člověka k věci. Vlastnické vztahy jsou vztahy mezi lidmi. Lidé totiž musí uznávat, že něco vlastním, jinak nic vlastnit nebudu. Proto jsou dnes problémy třeba s duševním vlastnictvím. Na rozdíl od toho hmotného, s nímž zatím není problém, duševní vlastnictví všichni neuznávají.
    Některé (přírodní) národy zase neuznávají (neuznávaly) soukromé vlastnictví půdy.
    No a z dějin víme, že se uznávalo i vlastnictví lidí, což je dnes pro většinu lidí nepřijatelné.
    September 10, 2016 v 9.54
    Ani vlastnictví půdy není nic jednoznačného
    Historicky bylo tolik způsobů držení půdy, že je těžko říct, co je ještě vlastnictví a co spíš pacht.

    Ostatně každý soukromý pozemek je dnes současně územím nějakého státu a platí tam jeho zákony, které práva vlastníka upravují.

    Ve Velké Británii jsou dokonce rozdíly v rámci jednoho státu: V Anglii můžete ve volné krajině po soukromém pozemku chodit jen tam, kde je "right of way", cesta zanesená na oficiální ordnance map. V Skotsku jsou sice skoro všude drátěné ploty, ale ty můžete přelézt a chodit kudy chcete, někdy jsou tam k tomu účelu dokonce schůdky, ploty jsou kvůli ovcím. Samozřejmě to neplatí pro pole, zahrady a tak podobně.Vzniklo to historicky, ale stejně to odráží i to, že skotská společnost je více rovnostářská než anglická.

    Ani u nás z toho, že máte kus lesa neplyne, že tam můžete třeba těžit písek v povrchovém dole.
    September 10, 2016 v 13.14
    Panu Poláčkovi
    S tím Hitlerem asi pravdu mít nebudete. Četla jsem, že třetí říše ztroskotala také ekonomicky, nejen proto, že byla poražena ve válce.
    A i kdyby to byla pravda, že se tehdejší Německo pozvedlo po stránce sociální, co by to bylo platné, když se tak dělo na úkor jiných národů?
    September 10, 2016 v 13.23
    Jinak chápu, že ta správa státu je s tou politikou propojená a dokud existují státy, ani to jinak nelze. Ovšem je možné budovat oblasti, kde politika jakožto soupeření o moc nemá vliv, kde je zkrátka ta nulová rovina politična. Třeba rodinné vztahy, ale i přátelské vztahy.... Myslím si, že tohle je možné i v práci mezi zaměstnanci, mezi sousedy atd.
    No já jsem tou - relativně úspěšnou - Hitlerovou správou země měl na mysli víceméně jenom to období od převzetí moci až do vypuknutí války. Protože ta válečná doba, to byl naprosto extrémní stav, který je sotva možno hodnotit podle standardních měřítek.

    -----------------------------------

    Jinak co se týče toho ekonomického kolapsu Třetí říše: ano, to souhlasí v tom smyslu, že Německo bylo vlastně permanentně deficitní. Ono vlastně muselo jít do války - neboť jedině těmi svými výboji získávalo vždy nové a nové prostředky. Hitler měl na svém ministerstvu financí dokonce vysloveně specializovaný "přepadový oddíl", který vždy po dobytí nějaké země tam byl okamžitě vyslán, aby převzal kontrolu nad tamější státní bankou, a v ní uložené peněžní prostředky zajistil ve prospěch Říše.

    V této souvislosti je ovšem docela zajímavý jeden moment: Hitlerovi ekonomové - právě u vědomí této reálné deficitnosti německé ekonomiky směřující fakticky k bankrotu - na něj naléhali, aby zvýšil daně německému obyvatelstvu. Ale - proti tomu se Hitler zatvrzele vzpouzel! Těžko soudit z jakých vlastně vnitřních pohnutek a motivů; ale snad v tom byla nějaká jeho ryze paternalistická póza, že on přece nebude žádným způsobem daňově zatěžovat "svůj" vyvolený německý národ. (Od toho tu přece byly národy jiné, aby bylo možno je vysávat a ždímat.)
    + Další komentáře