Je geopolitický antikomunismus na odchodu?

Petr Uhl

Geopoliticky polarizované vidění světa je na ústupu. Česká mládež začíná bránit univerzální hodnoty, o něž lze nejen usilovat, ale za něž stojí i trpět.

„Je pravda, že Hizballáh je v Libanonu nejvýznamnější mocenskou skupinou ve vládě,“ řekl před týdnem, když komentoval výměnu zajatců mezi Prahou a Bejrútem komentátor a analytik veřejnoprávního Českého rozhlasu Milan Slezák a vysvětloval historický (a křesťanský) kontext vzniku Libanonu. Hizballáh sice mají za teroristickou organizaci pouze USA a Izrael, ale protože používá teroristické metody, měl by být všemi posuzován jako teroristický, řekl Slezák.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

To mě pobavilo, teroristické metody USA jsou totiž známy po celém světě a netají se jimi ani samy Spojené státy, včetně jejich federálních vládních a justičních orgánů, které jsou přece jen historicky stále svázány demokratickými pravidly.

A pokud jde o Izrael, nejen diskriminaci, ale přímo jeho státní násilí na Palestincích pranýřuje i EU a její členské státy, tedy s výjimkou, říkám s hořkostí a možná příliš zaujatě, České republiky. Svět je dnes plný takových zpráv, že v Izraeli vojáci zastřelí patnáctiletého palestinského kluka, který prý hází kameny na auta. Základem izraelské spravedlnosti je přece odplata, a v jejím jménu Izrael boří domy rodin sebevražedných atentátníků, pořádá odvetné akce proti neozbrojeným obyvatelům pásmy Gazy a vyvolává místní lokální války.

Tím ovšem nelze v žádném případě omluvit či omlouvat násilí, jímž Palestinci, tedy jejich některé skupiny a organizace, odpovídají na státní diskriminaci a státní útisk civilních Palestinců v Izraeli, Gaze a v Předjordánsku.

Jsou to padouši, ale naši padouši!

Jenže světem stále vládne geopolitika podle hesla „Jsou to padouši, ale jsou to naši padouši“. Na tom je přece po desetiletí založena zahraniční politika USA, nejméně od začátku spojenectví se Stalinovým SSSR ve 40. letech. Lidová Čína a Ruská federace uplatňují dnes stejnou zásadu sice méně často a s menší intenzitou, ale jen proto, že stále mají méně vlivu než USA.

Velmocenská rozpínavost USA se rostoucím vlivem lokálních mocností jako je Indie, Jižní Afrika, Brazílie, ale i Írán a Turecko, dále naštěstí oslabuje, takže svět po pádu SSSR za Jelcina není zcela vystaven jednostrannému vlivu. I politika Evropské unie bývá většinou spíše mírová a pozitivní, tedy až na pomoc Spojeným státům při používání Ukrajiny jako protiruského nástroje a na snahy některých významných částí EU vykopnout Řecko z eurozóny a nyní ze Schengenu.

Pro ukrajinského prezidenta Petra Porošenka — o Jaceňukově vládě a agresívních protiruských nacionalistech nebo fašistech z Pravého bloku nemluvě — je válka na Donbasu, včetně bombardování sídel tamního obyvatelstva, prostě protiteroristická operace. „Přehmatů“ (čti: zvěrstev) se ovšem dopouštějí i „separatisté“, tedy povstalci na Donbase.

V ústech syrského prezidenta Bašára Asada, jehož armádě se už podařilo zničit polovinu Sýrie, část obyvatel vyvraždit a část vyhnat z jejich sídel, jsou všichni odpůrci jeho řádění „teroristé“, a Kreml v tom Asada jen podporuje zbraněmi, penězi i bombardováním ruskými letadly. Kdo na Ukrajině a v Sýrii bombarduje, o tom vědí oběti leteckých a dělostřeleckých útoků, tedy civilisté, kteří válečné útoky přežili. Občas to bázlivě naznačují v televizním vysílání, které ovšem nebývá nestranné.

Znovu si vzpomínám na Chartu 77 a její dokument Pražská výzva z roku 1985, kterou tehdy podepsalo přes šedesát československých občanů chartistů. Navrhovali jsme v ní evropské a světové veřejnosti současné rozpuštění obou tehdejších vojenských paktů — NATO a Varšavské smlouvy, a také sjednocení obou částí tehdy rozděleného Německa „zdola“ jako počátek evropské integrace. To, že se druhá část tohoto snu uskutečnila a uskutečňuje, dokazuje, že vize byla méně naivní, než se tehdy zdála.

Jen škoda, že se myšlenky současného rozpuštění Varšavské smlouvy a Severoatlantického paktu Václav Havel už v létě 1990 vzdal, a že po pravicovém metastázování politického vývoje v podobě Klausovy ODS nezbyl v Československu a České republice téměř nikdo, kdo by spatřoval ve velmocenské politice USA stejné nebo obdobné nebezpečí pro zemi, Evropu a lidstvo jako byla dlouhá desetiletí nadvláda tehdy již oslabujícího se a oslabovaného SSSR. Postupně se u SSSR a USA jen vyměnila znaménka, nepřátelští padouši se stali našimi padouchy a ovšem naopak, alespoň v České republice.

Česká (nejen) mládež začíná stále hlasitěji bránit univerzální hodnoty, o něž lze nejen usilovat, ale za něž stojí, slovy filozofa Jana Patočky, i trpět. Foto Petr Zewlakk Vrabec

Neodpustím si, a budu citovat jeden odstavec z oné Pražské výzvy: „Nechceme vytvářet Evropu jako třetí velmoc, ale překonat velmocenskou blokovou strukturu spojením svobodných a nezávislých národů v celoevropském svazku, demokratickém a samosprávném společenství, žijícím v přátelství s národy celého světa. Jen svobodní a důstojní občané mohou zaručovat svobodu a sebeurčení národů. A jen svéprávné národy mohou založit Evropu jako společenství rovnoprávných partnerů, z něhož nesálá do světa nebezpečí globální války, ale které je příkladem skutečného mírového soužití.“

Geopolitické vidění světa ustupuje

I v důsledku válečných konfliktů tohoto geopolitického vidění zájmů mocností a velmocí v posledních ubývá. I v českém prostředí se postoj Milana Slezáka, tedy určování terorismu podle postojů spojenců, kteří sami mají máslo státního terorismu na hlavě, stává anachronismem.

Tím ovšem ani netvrdím, že povaha Hizballáhu je holubičí, a už vůbec nevyzývám ke spojenectví s ním. Milana Slezáka jsem si vybral náhodou, hlavně proto, že tento osmapadesátiletý novinář musel „geopoliticky“ psát už před rokem 1990, když pracoval v Lidové demokracii. Tak jako Slezák se chovaly tisíce a vlastně miliony lidí, do jejichž společnosti jsem byl dějinami od roku 1989 „integrován“.

Já to připomínám jen u těch, kteří dnes někdejší zločince a padouchy považují za spojence (v zemi i v cizině), nebo hrubě porušují demokratické zásady. V tomto mi komentář Slezák posloužil jako příklad početných novinářů a jiných pracovníků (v kultuře, ve školství, v církvích), kteří o násilí, hrozbách násilím a útisku, a také o diskriminaci a bezpráví, raději mlčí, ba někdy je i vychvalují.

V české společnosti se raduju z každého kroku k větší emancipaci člověka, k rozšíření jeho práv, svobod i důstojnosti, z každého posílení sociálních nebo kolektivních práv. V Řecku mám radost ze Syrizy, a ještě více z Varufakise, ve Španělsku z Podemos, v Portugalsku z levicových a radikálních socialistů, v římské církvi z papeže Františka, v Anglii z Jeremyho Corbyna, ve Skotsku z proevropské Národní strany.

V USA mě příjemně překvapuje masová podpora mladých, protiestablishmentových lidí nekřesťanskému kandidátovi za demokraty, tentokrát socialistické, Berniemu Sandersovi. Ano, nekřesťanskému, americká média totiž opravdu zdůrazňují, že to je v USA historicky první nekřesťanský kandidát, který půjde do federálních primárních voleb. Poslední nadějným krokem je založení DiEM 25 tento týden v Berlíně.

Také česká mládež začíná bránit hodnoty, o něž lze nejen usilovat, ale za něž stojí i trpět, řečeno s filozofem Charty 77 Janem Patočkou. Dobře se ukazuje část zelených a také „idealisté“, tedy mladí sociální demokraté. Posilují se alternativní iniciativy a projekty, je to vidět zejména při pomoci uprchlíkům, v Praze na hlavním nádraží, z žižkovského autonomního centra Klinika, na uprchlické trase na západním Balkáně. Je to vidět i na odporu proti krajně pravicovým náladám a postojům, například prezidenta Zemana, které demokratickou společnost ohrožují.

I v České republice ubývá od volební porážky ODS v roce 2014 a po ústupu TOP 09 antikomunismu, tvrdím optimisticky, neboť z hygienických důvodů nejsem uživatelem Facebooku. Kromě části novinářů je to tak právě ODS, která zůstává posledním mohykánem protiruského antikomunismu.

    Diskuse
    February 14, 2016 v 10.55
    Geopolitický antikomunismus?
    Nevím, zda je titulkem redakční nebo autorský, nicméně pozici autora vystihuje.

    Geopolitický antikomunismus je okrajovou záležitostí už hodně dávno, protože Rusko není komunistické ani socialistické. V Evropě Putinovo Rusko podporuje hlavně národovecká pravice, například Le Penovi, Orbán, Berlusconi, u nás Klaus.Už i Donald Trump se o Putinovi vyjádřil pochvalně.

    Pokud má podpora Ruska nějaké ideologický obsah, je v tom, že jde o autoritativní režim hájící tradiční hodnoty jako je obrana rodiny před homosexuály, sepětí politické moci s náboženstvím a národní tradicí atd.

    Levicoví politici jako Fico či Keller se k tomuto proudu přimykají, zejména v kontextu uprchlické krize. Vzniká jakási národovecká internacionála: do které ovšem v podpoře ruských zájmů ze zřejmých důvodů nemůže patřit Polsko

    Petr Uhl myslím uvažuje o geopolitice podobně jako radikální levice v západní Evropě před rokem 1968: s kritikou Sovětského svazu váhali, protože by to podpořilo imperialismus USA.
    JN
    February 15, 2016 v 9.58
    Cílem Ruska není Evropa tradičních hodnot, Evropa bez migrantů
    Takováto interpretace ruské politiky (a propagandy) pouze nahání mnoho lidí, kteří si těch tradičních hodnot váží a imigrantů se bojí, do ruské náruče.
    Strategií Ruska je podporovat obě protikladné strany konfliktu, ne jen tu národoveckou pravici.

    Politika ovšem není zápasem dobra a zla, tento zápas vede každý člověk sám v sobě. Politika je prosazováním zájmů. Pokud některá ze stran prosazuje své zájmy příliš bez ohledu na zájmy ostatních (nebo i jen vzniká takový pocit), může to vést k tvrdé a podrážděné reakci.
    PK
    February 15, 2016 v 10.57
    No ano, pane Nusharte
    Správně píšete: "Politika ovšem není zápasem dobra a zla ... Politika je prosazováním zájmů".

    Děkujeme za poučení.
    No, a cílem NATO a mnohých dalších zemí je zabránit Rusku v prosazování jeho zájmů, jelikož nejsou v souladu s našimi zájmy. Cílem protiruských sankcí je zabránit Rusku v prosazování jeho zájmů.
    Správně, nemluvme o dobru a zlu. Konstatujme však, že máme všechny důvody se oprávněně domnívat, že jsme silnější než Rusko, a že mu jeho zájmy překazíme.
    PK
    February 15, 2016 v 11.12
    Zajímavý pojem, tenhleten "geopolitický antikomunismus"
    Tipnul bych si, že jeho autorem je přímo pan Uhl. Protože se jedná o celkem dost nesmyslnou konstrukci, a nemuseli bychom na to přijít sami, ještě nás na konci pro jistotu nenechal na pochybách, co má na mysli: "geopolitický antikomunismus" je totéž co "protiruský antikomunismus".

    U tohoto synonyma už vůbec nepochybuju, že ho vymyslel pan Uhl.

    No, a řekněme si otevřeně: má slovo "komunismus" něco společného se současným Ruskem? Nemá. Čili ten "antikomunismus" je tam jenom jako taková mlha. Důležité je slovo "protiruský".

    Když si to tedy přeložíme, pan Uhl se ve skutečnosti ptá: Je mezinárodní izolace Ruska na ústupu?

    Takže když jsme si otázku pana Uhla rozklíčovali, můžeme taky na ni dát jasnou odpověď. Ne, není. Všechny důvody pro ni stále trvají.
    PK
    February 15, 2016 v 11.18
    Zajímavá schizofrenie "radikální levice"
    Radikální levice je na jedné straně "sluníčkářská", podporuje přijímání uprchlíků atd., a na druhé straně podporuje Putina, který používá uprchlíky jako zbraně proti západní civilizaci.

    Je to do značné míry podobná situace, v jaké se nacházela Kominterna těsně před válkou, když obhajovala pakt Molotov-Ribbentropp.
    JN
    February 15, 2016 v 11.55
    Souhlasím s Vámi, pane Kolaříku,
    zájmy EU a ČR nejsou v souladu se zájmy Ruska, ale je to otázka názoru. Někteří lidé (i zde v DR) si myslí pravý opak. Popřípadě ten průnik našich společných zájmů s Ruskem je zcela malý a v těch podstatných věcech k němu nedochází. Jednou z příčin tohoto nesouladu mohou být i podstatné kulturní rozdíly :-) mezi Evropou a Ruskem.

    Zda jsme silnější než Rusko, o tom nebudu spekulovat, to je takové bití se v prsa před zápasem. Domnívám se, že naším cílem není vyvolávat další konflikty s Ruskem, proto formulaci "že mu jeho zájmy překazíme" nepovažuji za vhodnou.

    Pokud jste tím však myslel, že máme dávat najevo, že jsme ochotni tu sílu v případě potřeby použít a tímto "dáváním najevo" předcházet budoucím konfliktům, pak s Vámi souhlasím. Mezi ochotou k jednání a mezi neústupností musí být rovnováha. Pokud má protivník pocit, že je tlačen do kouta, rozhoduje se často k šíleným krokům.

    Domnívám se tedy, že naším cílem není někomu jeho zájmy "překazit", ale dohodnout se s ním jako rovný s rovným (pokud je to možné). Konfrontace různých zájmů by měla mít východisko v kultivaci dialogu (pokud je to možné).
    PK
    February 15, 2016 v 12.31
    Pane Nusharte
    Nevím, jestli si rozumíme. Jestliže jsou naše zájmy v příkrém rozporu se zájmy Ruska, pak chceme-li prosadit naše zájmy, musíme ty opačné překazit. To je přísně logické, a ve smyslu toho, co jste psal: politika je prosazování zájmů.

    Dohodli jsme se přece, že ponecháme stranou otázky dobra a zla. Vy jste s tím přišel, a já jsem na to přistoupil. Prosazování zájmů je prosazování zájmů.

    Nebo chcete snad nyní tvrdit, že na prosazování svých zájmů silou je něco špatného? To snad ne.

    Ale samozřejmě, nerozumějte mi špatně, vůbec nejsem proti tomu, dohodnout se s Ruskem "jako rovný s rovným".

    Abyste se ovšem mohl s Ruskem dohodnout, musíte mít dobré argumenty. No, a například protiruské sankce jsou v takovém jednání "jako rovný s rovným" určitě výborným argumentem. Argumentem, kterému Rusko dobře rozumí. :-)
    JN
    February 15, 2016 v 13.10
    Děkuji Vám, pane Kolaříku, za velmi zajímavou diskusi.
    Souhlasím s tím, že otázku dobra a zla ponecháme prozatím(?) stranou.

    Napadá mě určitá analogie s demokratickým prosazováním zájmů v rámci jednoho státu a se situací menšin. (Nyní pro nedostatek času to nebudu rozvádět.)
    Prosazování zájmů silou tedy nyní nebudu hodnotit z hlediska dobra a zla, ale jen z hlediska vlastního zájmu. Z hlediska vlastního zájmu je tedy dobré udržovat rovnováhu mezi neústupností spolu s ochotou použít v případě potřeby i sílu a mezi ochotou k jednání. Předchází se tím (ve vlastním zájmu) vystupňování agrese (která pak může být chápána jako jediné možné východisko).

    V tomto konkrétním případě (anexe cizího území, rozpoutání války proti Ukrajině, odrazování Ruska od dalších podobných kroků proti pobaltským státům, kteréžto kroky by byly zcela proti našim zájmům) souhlasím s Vaším názorem na sankce proti Rusku a považuji je za součást výše popsaného postoje.
    JN
    February 15, 2016 v 15.0
    Nemyslím si tedy, že "jestliže jsou naše zájmy v příkrém rozporu s jinými, pak chceme-li prosadit naše zájmy, musíme ty opačné překazit".
    Podle mého soudu je (někdy) možné nalézt ještě jiné řešení, které obě strany shodně považují za výhodnější než snahu o překažení zájmů soupeře. "Překazíte-li" někomu jeho zájmy, vzbuzujete v něm touhu po odplatě. Myslím, že lepší jsou ta řešení, která tuto agresivní tenzi nevzbuzují. Mezi ně ovšem nepatří naivní jednostranné odzbrojování, které je velmi nebezpečné. Záleží také na tom, zda některá ze stran jednání pouze nepředstírá.
    PK
    February 15, 2016 v 15.34
    Pane Nusharte
    Můžeme jistě obecně teoretizovat, a snášet ušlechtilá moudra. V našem konkrétním však zájmem protivníka je co nejvíce oslabit EU, a vůbec západní společenství. Tento zájem mu nejenom musíme překazit, my to i děláme. Byli bychom hloupí, kdybychom to nedělali. I když tím v nepříteli vzbuzujeme "touhu po odplatě".
    + Další komentáře