Síť revoluční politické korektnosti

Petr Bittner

Demokratické síly chřadnou a fašismus nabírá na síle. Katastrofa jako by byla nevyhnutelná. Tápání pokrokových sil je však u konce, neboť jsme objevili revoluční zbraň, která nás dovede k vítězství: politickou korektnost.

Česká společnost se dál fašizuje, identitářské vnímání světa triumfuje. Každý je hned hotov se svou škatulkou. Vymezit se proti rasismu nebo xenofobii znamená v očích všech „naštvaných“ jen potvrdit svou škatulku — pseudohumanisty, sluníčkáře, levičácké smažky nebo naivky zmanipulované masáží politické korektnosti financované z evropských peněz.

Komentátor Petr Bittner dokáže nahlodat přesvědčení i těch nejpřesvědčenějších. Podpořte jeho práci!
×

Bojovníky proti politické korektnosti hřeje blouznění o vlastním disentu. Jejich heroismus však nikdy nebyl snadnější — vždyť coby bezuzdné hulvátské nadávání skýtá dokonce jakousi úlevu: „k čertu s migranty“ se křičí s větším pocitem důstojnosti, než beznadějné „k čertu“.

V opojení vlastním odbojem však těmto bojovníkům uniká podstatná změna kursu: boj proti politické korektnosti se stal středním proudem. Bojovat s politickou korektností je ta nejnudnější věc na světě. Průměrný měšťák si s politickou korektností zabojuje aspoň jednou denně. Je to fádní, uťápnutý mainstream.

Současná válka proti politické korektnosti se nijak neliší od Ordinace v růžové zahradě: samotný děj se nikam nerozvíjí a občas se objeví osobnost, která byla populární v devadesátých letech.

„Nebát se říkat věci tak, jak jsou“ je heslo, v němž je ukryta míza každodenního džihádu proti lidské slušnosti. Jeho skutečné hrdinství přitom, soudě podle průměrné denní dávky hoaxů, spočívá spíš v neutuchajícím odhodlání říkat věci tak, jak zcela určitě nejsou.

Prát se s politickou korektností už zkrátka není cool, je to trapný popík. Ony statečné výroky jsou jen papouškovanými variacemi maximálně deseti malomyslných žbleptů vypuštěných elitami nekorektnosti: Klausem, Sládkem, Robejškem, Okamurou, Cílkem, Konvičkou a ještě horšími kreaturami, které se vyznačují především tím, že kdyby nebyly elitami boje proti politické korektnosti, nebyly by elitami ničeho.

A tito nikým nevolení šašci za nás teď rozhodují, co se nesluší a nepatří!

Vyprázdněnost boje proti politické korektnosti dala vzniknout alternativní scéně — punkerům politické korektnosti, kteří správně vycítili, že „slušnost začíná být subverzivní“. Korektní pankáči, učesaní a slušně oblečení, jsou pomalu vidět a slyšet i v českých a moravských městech. Jejich klidné úsměvy, plné pochopení a empatie, jsou jedovatým plivancem do tváří stáda brojících proti politické korektnosti:

„A vy sluníčkáři… zajeďte si do Berlína, projeďte se dopravními prostředky!“ bojuje proti politické korektnosti dadaistickou výhružkou ve svém politicky nekorektním vánočním přání naštvaná máma s dítětem. A mladí korektní pankáči, snad na důkaz opovržení, skutečně v celých tlupách vyrážejí do německé metropole a beze studu tu jezdí dopravními prostředky, přičemž navrch ještě provokují dobrou náladou a nepřijatelně bezprostřední komunikací s místními, neohlížeje se přitom na etnicitu.

„Jen počkejte, vy čúzy, až vás tady budou ti muslimáci prznit!“ křičí politicky nekorektní paní v kabátu na dvě korektní pankerky nesoucí hygienické potřeby pro unavené migrantky, migranty a migranťata na pražském Hlavním nádraží, až jí spadne klobouk. „Evropské statistiky násilností ukazují na genderovou a věkovou, nikoli etnickou nebo náboženskou podmíněnost. Česká republika je přitom na čele statistik domácího násilí,“ vpálí jí obratem do tváře jedna z korektních punkerek, zatímco druhá jí mezitím, neznajíc slitování, nekompromisně zvedne klobouk.

Tápání pokrokových sil je u konce, neboť jsme objevili revoluční zbraň, která nás dovede ke konečnému vítězství slušných lidí: politickou korektnost. Ilustrace skyscrapercity.com

Militantní slušnost

Neorganizované opovrhování mainstreamovou xenofobií zaslouží naše sympatie. Samo o sobě však k úspěchu nepovede. Z politické korektnosti, lidské slušnosti a ochoty zabývat se osudem druhých, tím spíš slabších, se musí stát revoluční organizace!

Náš cíl je tudíž jasný: přetavit spontánní výbuchy tolerance v konsolidovanou revoluční sílu a svrhnout konečně statický monolit takzvaného boje proti politické korektnosti. Ano, i zlí lidé mají noční můry — jsme to my, kteří budeme šířit evangelium politické korektnosti a prohlubovat jeho sdělení. Jeho první pravidlo zní: laskavost nezná mezí.

Naše revoluční hnutí nebude mít vůdce, každý se může stát jeho hrdinou prostě tím, že je slušný, že druhému s něčím pomůže, že se zastane šikanovaného, že zasáhne proti nespravedlnosti. Staneme se obávanou revoluční sítí politické, občanské i prostě lidské korektnosti. Nebude možné nás vystopovat, protože k toleranci se může radikalizovat každý a kdykoli. Jsme militantní slušňáci!

Neváhejte zasvětit novému revolučnímu pnutí mezilidské solidarity bytové semináře. Přednášejte o bazální slušnosti napotkání svým přátelům i cizím lidem. Navštivte známé, kteří třeba vlivem mediální masáže sešli na scestí, a ukažte jim cestu, jak snadné je odestát se blbcem.

Nepřítel je stále silný, ale postupně bude ztrácet na síle. A než se bručoun naděje, zjistí, že normální lidi si napříč zeměkoulí docela rozumí, že si navzájem pomáhají a že ten jeho slavný vzdor je vlastně jenom pořád ta samá, v cyklech časem rotující blbá nálada. A třeba se pak odhodlá namířit svou naštvanost na skutečnější viníky svého nezpochybnitelného strádání.

Režim nekorektních se otřese v základech, a na jeho troskách stane lid slušných. Vlajky se sluníčky již žhnou za obzorem. A když se bedlivě zaposloucháte, uslyšíte takové nepatrné klepání: „ťuk, ťuk, ťuk“ — to naše korektní gardy klepou na dveře zítřka. Přidejte se k nám a pomozte nám je otevřít. Za nimi je totiž o dost lepší svět.

    Diskuse
    January 6, 2016 v 11.32
    Mám jiný názor
    Chápu, proč autor napsal, co napsal, a je mi to do značné míry sympatické, ale přijde mi, že základ problému s politickou korektností je dnes jinde -- v tom, že se nad ní málo přemýšlí. A to jak při boji proti politické korektnosti, tak stále i -- třebaže v mnohem menší míře -- při sklonu k jejímu uplatňování.

    Pravdou je, že dnes převládá stav, který popisuje článek... stav, kdy se za boj proti politické korektnosti vydává především omezenost, rasismus a hulváctví, a "nazývat věci pravými jmény" znamená vyjádřit z první vody vlastní naštvaný názor bez ohledu na povahu debaty, kontext konkrétní události či existenci jiných relevantních pohledů na věc. Takový názor je navíc obvykle plný předsudků a často vyjádřený přisprostlým jazykem, který má onu pravost jaksi podtrhnout.

    Ale chyba je také, když se požadavek politické korektnosti uplatňuje bezmyšlenkovitě proti všemu... a zejména z oficiálních míst. Vznikají pak spory o tom, zda nevyškrtat některé pasáže z Kocoura Mikeše, a podobné absurdity, a v posledku vede vše k nadávání na hlavlisty, novou levici nebo na Brusel, kteří už nevědí, co by zregulovali a jaké hlouposti řešili.

    Za mě proto raději než revoluční boj za korektnost, revoluční boj za potřebu nad věcmi aktivně přemýšet. Ve většině situací, kde se to řeší, má smysl být politicky korektní či poukazovat na to, co se za boj proti korektnosti schovává (viz Hampl, Klaus, Robejšek a spol.). Úplně ve všech však ne.
    January 6, 2016 v 11.48
    Ale ještě
    Problém s tím, že přílišný tlak na koretní vyjadřování zastiňuje určité aspekty problému, které je třeba pro jeho správné řešení přiznat, nebo s tím, že se politická korektnost využívá manipulativně jako nástroj politického boje, dnes reálně existuje v nejvyšší politice v USA.

    U nás však téměř vůbec ne. Český veřejný diskurs i politická kultura stále tolerují i otevřený sexismus a sprostotu, maximálně vše končí u nějaké omluvy nebo pokárání. Naopak právě boj PROTI politické korektnosti je manipulativně využíván skutečně nahusto. Takže autorovy podněty jsou v posledku asi spíše na místě než obráceně...
    January 6, 2016 v 22.4
    Sousloví "politická korektnost" nemá žádný konsenzuální význam,
    vždy se používá ironicky nebo sebeironicky, se spikleneckým pomrkáváními na lidi, se kterými snad jsem na stejné vlně pro nebo proti.

    Mám-li věřit anglické Wikipedii, začalo to snad tím, že "politically correct" znamenalo v "souladu se stalinistickou stranickou linií", pak se v úzkých levicových kruzích v USA užívalo sebeironicky a na počátku 90. let začalo být široce používáno k ironické charakterizaci levicově-liberálního zacházení s jazykem. Široce se to ujalo jako pejorativní výraz.Hlásit se k politické korektnosti positivně je pak ironie na druhou a sebeironie na třetí.

    V tom, s kým jsme na jedné vlně se můžeme mýlit. Jsou Petr Jedlička a Petr Bittner na jedné vlně a rozumí tomu sousloví stejně nebo mají rozdílný názor v meritu věci? To nepoznám.

    Petr Jedlička má určitě pravdu v tom, že snaha o to, aby se námi užívané výrazy nikoho nedotkly může vést k tomu, že není jasné, o čem je vlastně řeč.

    Ironie má jako výrazový prostředek své meze: předpokládá sdílení významů a jejich kontextů v míře, která neumožňuje komunikaci mezi lidmi, kteří nepatří do stejné sociální skupiny, někdy velmi úzké.

    U textů pana Bittnera mám často pocit, že píše jen pro své kamarády a je mu jedno, jak tomu rozumí lidé, kteří k nim nepatří.
    PM
    January 7, 2016 v 12.27
    Dnešní význam pojmu politická korektnost
    je vzorovým jevem způsobu jakým zachází s významem sdělení duch postmoderny.
    On totiž původní pojem upozorňující na základní požadavek názorového pluralismu v režimu sociálního tržního hospodářství je neslučitelný s neoliberálním režimem relativizace morálních a etických hodnot.
    Paradigma postmoderny - dogma vše je platné, trh je morálka, morálka je trh - se s výzvou jeho ožehavě platného původního obsahu muselo nějak vypořádat, a jinak to nešlo než osvědčenou formou upocené ironizace.
    Pojem politická korektnost se tak stal křivým instrumentem morální diskvalifikace politického soupeře. Stejně tak jako mnohé levicové argumenty sociálního charakteru.
    Jelikož jde o sousloví demagogického významu v rukou hegemona, tak jde o sice průhlednou ale společensky významnou nápomoc občanské desorientaci - fašizaci .......bych řekl pane Kubičko.
    IH
    January 7, 2016 v 13.18
    Názorová divergence aneb Jiné rozevírání nůžek
    Dnešní doba je svého druhu maškarní bál. Lidé hrají maškary a přitom se chtějí jeden od druhého co nejvíc lišit a upoutat pozornost ostatních. Přitom jsou až nudně stejní. A tak tu máme nejen ad absurdum dovedenou "politickou korektnost", ale hlavně absurdně vypadající upoutávku na ni. A naopak, ožila krajní politická nekorektnost a ještě víc publicita jejím případům.
    Podívejme se na zprávy, třeba internetové, samé kurozity, podivnosti a nepodstatnosti. Zavádějící titulky a titulky a la paradox. Apríl každý den.
    A pozor, přichází Její Veličenstvo. Reklama. Bez ní a jejích manýr nejde nic. Negativní obchodní reklama se samozřejmě z praktických důvodů netoleruje. Jinak je tomu ovšem se zbytkem lidských věcí. Tam nejde o čísi velké peníze, takže skoro o nic. Tento rozpor je, tuším, podstatný.
    January 7, 2016 v 22.24
    K čertu s čerty!
    Posílat kohokoliv a cokoliv k čertu je islamizace.

    Ohnivé peklo s čerty pochází z Koránu, v Bibli podklad nemá. Až vyhraje volby Blok proti islámu, budou všechny pohádky s takovými islamistickými motivy zakázány Úřadem pro osvobozování od politické korektnosti.
    JN
    January 8, 2016 v 9.28
    Tento způsob psaní,
    domnívám se, že je právě to, co k vytváření nových nepřátel a k polarizaci společnosti přispívá.
    Souhlasím s autorem v tom (pokud to tak myslel), že daleko podstatnějším kritériem, než je postoj k imigraci, je způsob vedení diskuse, způsob prosazování vlastních názorů.

    Diskusi mohu vést z pozice "vlastníka pravdy", pak to ovšem není diskuse, ale pouze přesvědčování a poučování. Druhá možnost je považovat diskusního partnera za rovnocenného, nadřadit tedy hodnotu samotné diskuse nad hodnotu mého názoru a mého přesvědčení.

    První způsob vede k agresivitě, druhý způsob předpokládá respekt k názorovému oponentovi.
    JS
    January 8, 2016 v 12.47
    naprosto souhlasím s Petrem Jedličkou
    Co se týká toho, jak to také vypadá v USA, dva odkazy od Jonathana Haidta, kterého jsem zmiňoval v jiné diskusi:

    http://www.theatlantic.com/magazine/archive/2015/09/the-coddling-of-the-american-mind/399356/

    http://heterodoxacademy.org/2015/11/24/the-yale-problem-begins-in-high-school/

    Ale má pravdu v tom, že v České republice je to spíš naopak (ačkoliv já paradoxně asi sleduji více americký diskurs než český, a vlastně si nejsem jistý, jestli se ještě stále cítím být Čechem, jelikož se názorově od velké části Čechů dost vzdaluji).
    Svým způsobem je text manifest fundamentalistického křesťanského ateismu.

    Kristovu zvěst o milování bližního jako sebe sama staví bez Krista do těžiště bytí jako imperativ, bez kterého je nemožný jakýkoliv pozitivní a žádoucí společenský posun.
    JN
    January 8, 2016 v 20.53
    To by bylo ještě dobré, pane Morbicere,
    zdá se mi však, že autor sám se tímto vlastním imperativem neřídí. Jinak by přece nemohl nikoho napadat a zesměšňovat ho za jeho názory.
    + Další komentáře