Svědomí davu

Saša Uhlová

Splynout s davem může být stejně tak emotivní i problematické, jako z něj vykročit. Kolektivní prožitek štěstí, hněvu i odhodlání skýtá příjemné pocity, zároveň nás ale občas děsí svým iracionálním jádrem.

Takový ten pocit, když jdu v nějakém davu a necítím se být jeho součástí. Lidé skandují, zpívají a já pořád cítím, že tam nepatřím, že se neumím uvolnit a splynout. V mládí jsem se občas pokoušela zapojit, ale bylo mi u toho snad ještě hůř. Ne snad, že by mě nikdy nic nedojalo, ale dívám se na dav jako na nějaký film. Zvenčí.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Davové šílenství, které občas zachvátí nějakou skupinu lidí, je pro mě nepochopitelné. Moje racionální já mě totiž při podobných situacích nikdy neopouští, a s tímto nastavením není vždy příjemné žít. Značí totiž mimo jiné i neschopnost uvolnit své emoce a nechat je plynout spolu s emocemi ostatních. To totiž nemusí být vždy nutně špatně, naopak je to silný pocit, jeden z nejsilnějších, co může člověk zažít.

Jednu takovou zkušenost mám. Před sedmnácti lety jsme organizovali letní stanový tábor pro děti ze smíchovského ghetta. Těch táborů jsme zažili více, ale tento byl první a byl plný zvratů a nečekaných dobrodružství. V okolí našeho tábora byly tři jiné tábory chlapeckých oddílů. My jsme měli tábor smíšený, ale ve věku od deseti do patnácti let s námi tento rok jely skoro samé dívky.

S davem je někdy snadné splynout, kolektivní sdílení emocí přináší určité vzrušení. Často se ale člověk nedokáže přenést přes určité iracionální jádro, které v sobě dav nese. Foto solesofmyboots.wordpress.com

Pro většinu z nich to byla první cesta do přírody. Podle toho vypadalo i oblečení, které si na tábor vzaly. Vypadaly spíš, jako kdyby jely na diskotéku než na tábor. Při hrách a práci kolem tábora jsme občas potkali nějaké chlapce z okolních tábořišť. Některým bylo i víc než patnáct a naše holky se o ně přirozeně zajímaly. Jaké však bylo zklamání, když začali při setkání s námi zpívat Orlík a jeden dokonce na jednu naši holku plivl. Nadávky chlapců o cikánských špínách byly odpovědí na přirozený zájem ze strany dospívajících dívek. Umíte si představit to ponížení. V devadesátkách bylo takové jednání celkem normální, ale přesto nás to hluboce zasáhlo.

Trochu jsme vyjednávali s vedoucími ostatních táborů a nakonec jsme dospěli ke konci tábora k výbornému nápadu. Uspořádáme fotbalový zápas. My jsme postavili jen jedno družstvo, ve kterém byly až na výjimku jednoho malého kluka samé dívky mladší čtrnácti let. Když jsme viděli družstva okolních oddílů, trochu jsme se vyděsili. Byli tam převážně starší chlapci, mnohým bylo víc než patnáct let. Evidentně ta družstva sestavili tak, aby vyhráli. Představa nezávazného přátelského utkání byla tatam. Bylo jasné, že nás nemilosrdně rozdrtí.

Rezignovaně jsme se posadili odhodláni přesto fandit. Když jsme vyhráli první zápas, měli jsme šílenou radost. Nevěřili jsme, že by to bylo možné. Ale naše holky strávily velkou část dětství na ulici kopáním do míče, a i když vypadaly spíš jako adeptky na práci v modelingové agentuře, nebyla to žádná dřeva. Byly zdatné a šikovné. Pak jsme vyhráli druhý zápas a třetí a nakonec se šlo do finále.

Napětí by se dalo krájet. Snad nikdy jsem si tolik nepřála něčí výhru. Chtěla jsem, abychom vyhráli, aby holky vyhrály. Jako by se tím dalo smýt ponížení, kterého se jim dostalo. Když nakonec doopravdy zvítězily, propuklo šílenství. Úplně přesně si ty okamžiky nepamatuju, všechny jsem objímala, skákali jsme, smáli se.

Byla jsem mimo sebe, opilá štěstím, ač naprosto střízlivá. Za normálních okolností bych se zajímala o to, jestli někdo od nás nemá nějaké nemístné poznámky a sledovala bych i reakce druhé strany. To všechno šlo stranou, vůbec nevím, co se dělo, byla jsem v jakémsi transu. Byl to zážitek silnější než jakákoli moje předchozí zkušenost. Lepší než sex, drogy i alkohol. Přispělo k němu i to, že jsem šílenství sdílela s ostatními.

Od té doby mám mnohem větší pochopení pro sportovní fanoušky, byť jejich nadšení nesdílím. Kdybychom se uměli potkávat i při radostných okamžicích a dokázali své štěstí sdílet, možná bychom už nepotřebovali sdílet nenávist.

    Diskuse
    October 28, 2015 v 12.42
    Není to "davové štěstí" nakonec jenom pro extroverty?
    Extroverti totiž čerpají svou životní energii z okolního světa - dobíjejí se interakcí s druhými. Introverti čerpají ze svého vnitřního světa (pocitů, myšlenek a prožitků). K dobíjení potřebují naopak samotu.
    October 28, 2015 v 15.42
    Je to možné
    Třeba je to důvod, proč je neumím zažívat. Jsem totiž introvert, jakkoli se to může zdát legrační, když sděluju pořád světu něco osobního :)
    October 28, 2015 v 16.43
    To já taky :) Ono se to může zdát divné, ale introvert má daleko větší potřebu než extrovert něco sdělovat světu (tedy i velmi vzdáleným lidem). Extrovert se zase daleko víc zapojuje ve svém nejbližším okolí.
    Mimochodem, Filip Outrata píše ve svém nedávném článku Kouzlo i poučení šišatého míče, že kolektivní sporty mají velice blízko k náboženství. Patrně to bude nějak souviset s tím transem.
    October 28, 2015 v 22.15
    Inner-directed , other-directed, extroverze-introverze
    Já na charakterové typologie jako extroverze-introverze moc nevěřím, vždycky vystihují jen malou část toho, kým človek je.

    Ale myslím si, že snadnost, se kterou člověk splyne s davem víc souvisí s jinou dimenzí - inner-directed, other-directed. Lidé se řídí ve větší míře buď zvnitřněnými hodnotami nebo víc okolím. To je víc ovlivněné kulturou a zejména rodinnou tradicí, zatímco introverze-extraverze má asi i nějaké biologické základy. V některých rodinách mají všichni členové sklon ocitat se často v menšině. Na to je potřeba určitá psychická výbava, jinak to člověk nevydrží.

    Saša Uhlová zažila splynutí s davem, no ale ten dav byl dost malý, byl menšinový a sama si ho vybrala.

    Lidi, kteří by neměli potřebu komunikace skoro ani neexistují, tu mají i autisti. Někteří tu potřebu potlačí, protože je to pro ně příliš obtížné.
    October 29, 2015 v 8.45
    Chápu, co to znamená "inner-directed a other-directed" , ale nechápu, co znamená, že "v některých rodinách mají všichni členové sklon ocitat se často v menšině. Na to je potřeba určitá psychická výbava, jinak to člověk nevydrží."
    October 29, 2015 v 9.53
    Sklon k tomu, být v menšině
    Lidé, kteří jsou "inner directed" se snadno octnou v menšině, protože se neřídí podle druhých. Když s Vámi lidé nesouhlasí je to stresující, vede k pochybnostem o sobě, a k tomu abyste si přesto věřili, potřebujete něco, co Vám pomáhá věřit si navzdory nesouhlasu, jinak se přizpůsobíte.

    To vnitřní vodítko se myslím dost vytváří v rodinách, ani ne tak záměrnou výchovou, ale tím, že se rodiče také řídí podle svého vnitřního kompasu, zajímá je, co si děti myslí, diskutují s nimi atd.

    Například Židé v Evropě byli adaptováni na to, být náboženskou menšinou, která se držela své víry, ačkoliv to bylo nevýhodné a opovrhované. Okolí si o nich myslelo, že jsou méněcenní, ale oni si mysleli, že naopak mají něco navíc. V 19. století se dost Židů odpoutávalo od tradičního judaismu, potom ale často projevovali velkou schopnost kritického myšlení, byli velmi liberární, revolučně zaměření, vědci, nekonformisté atp. Asi není náhoda, že Marx, Einstein, Freud, Trotsky, Schoenberg, Chomsky atd. byli Židé.

    Franz Kafka si nařizoval hodinky, tak aby na nich měl jiný čas než ostatní lidé a vyvedlo ho z míry, když mu je Felicie Bauerová seřídíla správně. Bylo to pro něj varování o tom, co by ho čekalo v manželství s ní.
    October 29, 2015 v 10.0
    Tak tomu už rozumím docela dobře.
    October 29, 2015 v 15.3
    Svědomí davu?
    Autorce rozumím, také jsem měl podobné zkušenosti, které stály oproti zkušenostem, kdy člověk stál sám či ve výrazné menšině oproti druhým či davu. Otázkou ovšem je, zda může mít dav něco takového jako svědomí. Myslím, že lze mluvit o společném dobru, o veřejném zájmu, o davových zkušenostech, zážitcích či prožitcích, ne však o davovém svědomí. Svědomí je individuální. Snad by se dalo mluvit o skupinovém svědomí, pokud bude ta skupina jasně vymezena, ohraničena, tak aby se dalo mluvit o skupinové, např. stranické, odpovědnosti. Lidi, skupinu, stranu, národ můžeme volat k odpovědnosti a apelovat na jejich svědomí, u davu těžko. Platónova a Aristotelova kritika demokracie stála v podstatě na tom, že se demokracie zvrhává v ochlokracii, tedy ve vládu davu či lůzy.
    October 29, 2015 v 18.18
    Já myslím, že kolektivní svědomí vůbec neexistuje. Je sice pravda, že by teoreticky existovat mohlo, ale muselo by se jednat o velmi soudržný kolektiv, který dobře ví, proč je kolektivem. Lépe řečeno, o solidární kolektiv, pokud uvážíme, že solidarita podle slovníku cizích slov znamená "soudržnost, pospolitost; vzájemnou podporu, svornost". Solidární kolektiv předpokládá určitou společnou vůli. Mám dojem, že takovému kolektivu dnes neodpovídá nic z toho, co pan Šimsa jmenoval. Ani národ ani politická strana. Není jasné, co konkrétně si představuje pod pojmem "skupina". Ale divím se, že mu nepřišla na mysl třeba církev. Možná si netroufl to slovo v ateistickém Česku vůbec vyslovit. A možná jsou na tom dnešní církve, co se týče společné vůle, podobně jako politické strany.
    Kolektivní svědomí se může utvořit jen na základě odpovědnosti lidí ke svému kolektivu. Nejlépe k takovému, který si jedinec sám vybere. Takový kolektiv má potom ducha, víme, co od něj můžeme čekat. Naproti tomu - duch davu je nevypočitatelný.
    October 31, 2015 v 8.57
    Ještě by pan Kubička mohl upřesnit, co znamená věta: "Na to je potřeba určitá psychická výbava, jinak to člověk nevydrží."
    Čili bez psychické výbavy se člověk přizpůsobí většině? Nebo to nevydrží nějakým jiným způsobem? Třeba tak, že to nepřežije?
    + Další komentáře