Diskuse (125 příspěvků)
Eva Hájková, penzistka
April 19, 2016 v 14.13
Pane Poláčku, já si nemyslím, že se Pavel od Ježíše zas tolik lišil. Snad zejména v tom, že se na rozdíl od něj obracel především k pohanům, tedy nežidům, od nichž nepožadoval plnění tzv. zákona v plném rozsahu (nejednalo se jen o Desatero), jsa si vědom, že je to pro ně nepřijatelné (a zbytečné).
Není pravda, že by Pavel svým učením o milosti zbavoval lidi odpovědnosti. Vždyť na rozdíl od Ježíše zdůrazňoval, že je nutné živit se vlastní prací (kdo nechce pracovat, ať nejí).
A na druhé straně - i Ježíš zdůrazňoval spoléhání ve všem na Boha, jinak by přece
nepřišel s touto modlitbou:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
D náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Ono se to spoléhání na Boha vůbec nevylučuje s vlastní iniciativou.
A přenecháním zodpovědnosti Bohu se nikdo nezbavuje vlastní odpovědnosti. Znamená to, že člověk udělá všechno co může a jak nejlíp dovede, ale netrápí se tím, že nebyl schopen udělat ještě víc (...to, co nemohu, přenechám Bohu).
Možná k tomu ještě něco napíšu, ale dnes jsem od rána do večera ve vlaku, takže zatím jen tolik.
JV
Jiří Vyleťal
April 19, 2016 v 16.27
Slepá víra?
Vážený pane Poláčku,
ve Vašem zajímavém a přemýšlivém článku píšete o tom, že Pavlovo veřejné působení, jímž Pavel po Ježíšově ukřižování a zmrtvýchvstání šířil Ježíšovo učení, pokládáte za slepou víru.

To je tvrzení hodně neobvyklé. Z čeho tak usuzujete? Nebylo třeba jej v článku nějak vysvětlit, odůvodnit?

S pozdravem, Jiří Vyleťal

Michal Rusek, sazeč
April 20, 2016 v 0.49
A to je otázka, zda slepá je či nikoliv
»Sotva se tedy člověk emancipoval od slepé litery Zákona, v tom samém okamžiku je upnut pod moc slepé víry.«

Nedá se nic dělat, zdá se, že jste uhodil přesně na hlavičku, pane Poláčku. Ať už jde o otázku hledání autentického bratrství v ekonomice, kdy stále a zdá se čím dál marněji čekáme na procitnutí bohatých, nebo ať už jde jen a pouze o všední vztahy a etiku během každého dne, tak opravdu jde o skutečnost a realitu – nikoliv o subjektivní pocity, byť si je dokážeme vnitřně obhájit zlatými slovy s filigrány.

Jen... Jen mi je trochu smutno, protože vím, že rovinu problému tak, jak jste ji decentně a jemně naznačil, bude vnímat jen málokdo.

Možná ve zkratce takto: Teď už musíš sám, člověče, za nikoho se neschováš, dal jsem ti moudrost i cit, právě tolik, kolik potřebuješ. Teď už musíš Ty sám, proto jsem Tě stvořil ke svobodě. Klidně se ptej a klidně mě volej, ale nakonec to budeš Ty a jen Ty, kdo rozhodne.
Eva Hájková, penzistka
April 20, 2016 v 5.57
Panu Poláčkovi
Já se vrátím k postavě sv. Pavla, kterého jste zmínil v diskusi pod článkem J. Dolejše Ožije levice tváří v tvář civilizační výzvě?
Píšete, že uznával stát za nezpochybnitelnou autoritu.
Nechtěla jsem tu druhou diskusi zavádět od tématu, tak to píšu sem. Není to tak jednoznačné. Apoštol Pavel rozeznával autority světské a duchovní (každá užívá jiných prostředků). Těm světským se měli věřící podřizovat ve zcela obyčejných věcech, které se netýkaly víry, ale určitě ne ve věcech duchovních. V těch druhých bylo naopak zapotřebí poslouchat jen Boha. A věrnost Bohu má samozřejmě přednost před poslušností vrchnostem, vládám a podobným světským mocnostem.
Eva Hájková, penzistka
April 20, 2016 v 6.26
Myslím, že svatého Pavla dobře pochopil třeba Chelčický.
JP
Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
April 20, 2016 v 12.59
Pan Rusek naprosto dokonale vystihl a popsal smysl mé úvahy. Nemám, co bych k tomu dalšího dodal.
JP
Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
April 20, 2016 v 13.31
Pavel, Ježíš a Bůh
Co se toho postavení či úlohy Boha u Ježíše a Pavla týče, pak ten je samozřejmě přítomen u obou.

Jenže, jak jsem zcela výslovně napsal v mém textu: u Ježíše ten Bůh konec konců jenom tak nějak "stojí v pozadí". Jakožto poslední instance - vyžadující, trestající a odměňující. Ale nicméně, ten zásadní zvrat (oproti judaismu, jeho fixního Zákonu) je právě v tom, že t ě ž i š t ě celé věci se z Boha přesouvá na samotného člověka.

Připomeňme si ještě jednou, k čemu jsme dospěli (a na čem jsme se víceméně shodli) v paralelní diskusi: jádrem všeho je onen (původně Janův-Křtitele) apel: "Obraťte se!!" Čili, Ježíšovi se skutečně v prvé a zcela zásadní řadě jedná právě o to niterné obrácení se č l o v ě k a samotného. Kdyby se Ježíšovi jednalo jenom (anebo především) o Boha - pak by neměl vůbec žádného důvodu pro své vlastní působení. Neboť sotva bylo v té době možno nalézt druhý národ, který by se natolik upínal k Bohu, jako právě Židé.

Takže tedy, Ježíš těžiště pozornosti přesouvá na samotného člověka. Jenže, u Pavla zaznamenáváme pohyb přesně opačný: do centra veškerého dění se staví opět v í r a. A víra - ta je naprosto principiálně vždy nekritická. A tedy - nedá se nic dělat - "slepá".

Pane Vyleťale, v dopise Pavla Římanům jsou o tom celé pasáže: věříme v Krista, věříme v Kříž, věříme ve Zmrtvýchvstání. Víra, víra, víra... Spasen bude ten, kdo uvěří v Krista a v jeho Zmrtvýchvstání. Nikoli - v prvé řadě - ten, kdo rozpozná a za své přijme to vlastní jádro Ježíšova poselství, totiž o vlastní odpovědnosti člověka za jeho konání, za jeho dobro; nýbrž ten, kdo u v ě ř í. A na tomto zvratu od odpovědnosti ke slepé víře se nic nestává lepším jenom proto, že pro tentokrát to není víra v Zákon, nýbrž víra v samotného Krista.

Musíme si uvědomit: tento rozdíl mezi Ježíšem a Pavlem měl zcela objektivní kořeny. Znovu opakuji: Pavel měl bezpochyby tu nevývratnou zásluhu, že dokázal vytvořit ideový základ pro r e á l n é křesťanství. Tedy pro takovou formu křesťanské víry, která měla reálnou šanci oslovit širokou obec, udržet a prosadit se ve zcela reálném kontextu tehdejšího světa.

Pavel byl totiž konfrontován se zcela novým problémem, který se pro samotného Ježíše vůbec nestavěl. Ježíš totiž působil prakticky výhradně mezi Židy, čili bezvýhradnými vyznavači judaismu. Čili monoteismu, včetně všech odpovídajících společenských a především mravních norem. Ježíš tedy měl, na čem stavět - a mohl veškerou svou činnost fokusovat právě jenom na onen zmíněný p o s u n v chápání, v pojetí onoho mravního přerodu.

Zatímco Pavel byl v situaci, kdy se pro křesťanské hnutí stalo životně nezbytným, získat pro sebe široké vrstvy NEžidů. Tedy těch, kteří neměli "v krvi" celý ten judaistický duchovní základ; a většinou se jednalo o dosavadní vyznavače polyteismu. Tedy o "pohany".

A teď: Pavel nemohl postupovat tím, způsobem, že by těmto pohanům n a p ř e d zprostředkoval judaistický (starý) Zákon, a posléze na to narouboval onen Ježíšův nový výklad. Když právě zásadní akcent Ježíšovy nové cesty spočíval v o s v o b o z e n í se od fixní litery Starého zákona. A za druhé, problém čistě praktický: pro Ne-židy byla většinou nepřijatelná obřízka, jakož i jiné striktní náboženské judaistické předpisy.

Takže: Pavel stál před tím skutečně obřím úkolem - zprostředkovat pohanům z á r o v e ň jak monoteismus, tak i Ježíše! Objektivně vůbec neměl jinou možnost, nežli vzbudit oheň v srdcích posluchačů svých kázáních právě vyzdvižením čiré víry. Víry v Ježíše samotného, víry ve Zmrtvýchvstání, a tím zároveň víry ve vlastní zmrtvýchvstání (a život věčný) následovníků Krista.

Byla to - zopakujme ještě jednou - fakticky jediná možnost, jak nové náboženství prosadit, rozšířit do světa.

Ale, nedá se nic dělat - za tento úspěch ve světě vnějším se musela zaplatit nemalá cena; a touto cenou byl právě ústup od pravého jádra Ježíšova poselství, opět zpět k jenom samotné víře, k praktikovanému kultu. Toto konstatování tedy nijak nemá snižovat zásluhy Pavla o křesťanství - ale dnes je nutno si už uvědomit, co se na této cestě za úspěchem ztratilo; a je nutno se vrátit - a ještě ho prohloubit - k onomu původnímu Ježíšovu poselství lidem.,
JP
Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
April 20, 2016 v 13.35
Víra, moudrost a cit
Pane Rusku, jmenovitě těmito pojmy (moudrost a cit) jste dokonale vystihl jeden - zcela zásadní - aspekt, který jsem původně chtěl také zapracovat do mého textu, ale bohužel se tam už z čistě prostorových důvodů nevešel.

Už jsem sám tak napůl uvažoval, že právě na toto téma zpracuji ještě text následný (pokud by o toto téma byl hlubší zájem). Pracovní text tohoto textu by byl asi "Ježíš a Aristoteles". Konkrétně by se tam jednalo právě o to, jakým k o n k r é t n í m způsobem se člověk má propracovávat k pravé mravnosti.
JP
Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
April 20, 2016 v 13.54
Bůh a odpovědnost
To je ovšem zase jedna z nejproblematičtějších otázek křesťanství vůbec, paní Hájková. Totiž to, do jaké míry je křesťanství (respektive víra ve všemocného a vševědoucího Boha) slučitelná se svobodou člověka - která je ovšem základní podmínkou odpovědnosti člověka za jeho činy, a za charakterovou kvalitu jeho činů.

Dozajista, křesťanství postuluje onen podvojný, či podílný vztah: Bůh určuje, ale člověku je dána (relativní) svoboda. Člověk je tedy konec konců odpovědný za to, jaký je a jak jedná.

Ovšem, jak velice problematická je tato konstrukce, můžeme nalézt právě u samotného Pavla.

Ve svém "Dopise Římanům" se totiž zabývá výslovně touto otázkou - poměru boží vůle a svobody.

"Nyní namítneš (9,14n.): Jak tě může (Bůh) ještě obžalovat, když se nikdo nedokáže vzepřít jeho vůli?" - Čili, je zde dána jasná a jednoznačná predestinace, která vylučuje svobodnou lidskou vůli.

Na tuto námitku odpovídá Pavel: "Kdo jsi ty, že chceš jako člověk soudit o Bohu? Řekne snad dílo o tom, kdo ho stvořil: Proč jsi mě tak udělal? Není snad naopak hrnčíř pánem nad hlínou? Nemůže snad z téže hmoty zhotovit jednu nádobu pro čisté, a jednu nádobu pro nečisté?"

Takže, takto argumentuje Pavel. Tady ovšem nelze jinak, nežli na takový způsob "argumentace" hledět s nevěřícným úžasem.

Vždyť ke komu j i n é m u by onen hrnec - pokud je špatně udělaný - mohl říci: "T y jsi mě špatně udělal!", nežli ke svému vlastnímu hrnčíři?!...

A ke komu j i n é m u může člověk - pokud má být souzen za svou "nepovedenost" říci: "Jsem přesně takový, jakým t y jsi mě stvořil!", nežli ke svému vlastnímu Bohu?...

Takže, jak vidět, ono je to s tou svobodou - a odpovědností - v křesťanství velice, ale opravdu velice problematické. A Pavel dokazuje fakticky naprostý opak toho, než co bylo jeho úmyslem...
Eva Hájková, penzistka
April 20, 2016 v 14.27
Jenže pak to pokračuje:
"A co když Bůh, ačkoli chtěl projevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení? Co když chtěl ukázat bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě, totiž na nás, které povolal nejen z Židů, ale i z pohanů?"
Podle mého názoru víra v Boha svobodnou vůli nevylučuje. Už proto, že můžete buď svobodně věřit nebo nevěřit.
A jestli to vede k odpovědnosti? Samozřejmě záleží na tom, jak to kdo bere vážně - jak vážně bere svůj vztah k Bohu.
Ale na tom, jak vážně to kdo bere, přece závisí všechny mravní nauky. Nemyslíte, pane Poláčku?

+ Další komentáře