Proč čeští biskupové hřeší lakotou

Petr Uhl

Katoličtí biskupové českých a moravských diecézí vyzvali farnosti, aby mezi sebe přijaly rodiny křesťanských běženců. Proč jen křesťanských?

Biskupové českých a moravských diecézí sice vnímají naléhavost potřeby solidarity s oběťmi válek a náboženské nenávisti, ale zároveň chápou i obavy naší (rozuměj české) společnosti plynoucí ze současného přílivu migrantů do Evropy. Uvedli to za Českou biskupskou konferenci i za Ekumenickou radu církví (tedy jménem všech církví v ČR) v prohlášení, jež v sobotu vydali na Velehradě.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Podle biskupů musí však být solidarita doprovázena odpovědností. K té zřejmě patří i pečlivé oddělování zrna od plev, a proto vyzývají věřící, aby mezi sebe přijali rodiny křesťanských migrantů, tedy nikoliv jednotlivce (to bez ohledu na jejich skutečnou či domnělou víru) a nikoliv třeba muslimské rodiny. Biskupové také tvrdí, že musíme rozlišovat mezi uprchlíky stiženými válkami, hladem či nestabilitou, kteří naši pomoc bez pochyby potřebují, a ekonomickými migranty.

Mýlí se ale biskupové v tom, že je možno dobře odlišit uprchlíky před válkou, hladem nebo nestabilitou od ekonomických migrantů. Důvody, které lidi nutí migrovat, jsou často kumulované, a různě je také posuzují různé státy, ať už podle (poněkud odlišných) zákonů, plynoucích z mezinárodních úmluv, nebo — při posuzování zásady „non refoulement“, při vydání do necivilizovaných států, kde hrozí trest smrti nebo mučení, nebo při humanitárních akcích, kdy se nabízí dočasné útočiště — například za jugoslávských válek v ČR Český stát je tradičně a v posledních deseti letech stále více přísnější, jak při udílení azylu, tak při povolování dočasného útočiště.

Tři biskupové jedné církve

Arcibiskup olomoucký Jan Graubner kritizoval nyní na Velehradě malou ochotu lidí k přijetí cizinců. Možná, že lidé jsou málo ochotni cizince přijímat i proto, že nedávno slyšeli mluvit téhož arcibiskupa v ČT takto: „Bezbřehé přijímání lidí jiné kultury musí znamenat konec dosavadní kultury. Příliv migrantů je třeba zastavit. Ale vážnější je otázka, jestli jsme naši kulturu už sami nepohřbili, když vymíráme a vůbec nám to nevadí. Nebráníme se ideologiím, které nás pohřbívají.“

Také další biskup, arcibiskup pražský a primas český, kardinál Dominik Duka k tomu řekl: „Jestliže jsme svědky toho, co se děje v rámci islamistů, především teda na Předním východě a koneckonců i v Africe a podobně, tak že je oprávněný nejenom strach, ale bych řekl tedy i takový ten určitý pocit obrany.“

Jinak se projevil laicizovaný katolický kněz, kdysi chartista, nyní senátor František Bublan. Na prohlášení biskupů Graubnera a Duky reagoval slovy: „No, tak mě bohužel páni biskupové moc nepřekvapili. Oni mají tyto názory. Ale já si myslím, že když by potom došlo na konkrétní pomoc, tak že by je dokázali změnit a že by se dokázali přizpůsobit, protože je to v evangeliu mnohokrát zmíněno, že tedy musíme poskytnout pomoc těm, kteří ji potřebují.“

Před Bohem jsou si všichni lidé rovni, pokud si ovšem někteří nejsou o něco rovnější. Foto Mazur/catholicnews.org.uk, Flickr 

Senátor Bublan šel ještě dále, neztotožnil se ani s prvním místopředsedou ČSSD, za niž byl jako nestraník zvolen senátorem, s Milanem Chovancem. Když mu moderátorka ČT připomněla, že i ministr vnitra vázal nabídku uprchlíkům na jejich křesťanskou víru, řekl teologicky a právně pevně a občansky statečně:

„Tak my jsme se jako Evropané zavázali, že budeme pomáhat lidem, kteří jsou v nouzi a v nebezpečí života, kteří potřebují pomoc. A rozlišovat to podle náboženství, to dost dobře nejde. To bychom je mohli nutit, aby přestoupili z jednoho náboženství na jiné. To si myslím, že je nemístné, to se snad ani nesmí. To je jako kdybychom rozlišovali, kdo je jakého vyznání, a podle toho třeba přijímali do školy nebo do České televize, že jo. My je musíme začlenit do společnosti, a ne je stavět na okraj, nebo dokonce se jich začít bát. To je ta nejhorší cesta.“

Teologický spor pro mne vyřešil třetí biskup, světící biskup pražský, Václav Malý, který svou víru mnohokrát osvědčil u státních orgánů, jež ho pronásledovaly, i u své církve. Řekl: „Žijeme v globalizovaném světě, jsme členy EU, žijeme v poměrně bezpečném prostoru, tak je třeba také trochu otevřít mysl a ne pořád si hrát jenom na vlastním písečku. A to mě mrzí, že naši politici stále jenom straší případným terorismem, že straší, že to (pozvání migrantům) je nejisté. Místo tedy, aby lidi nějak tak inspirovali k tomu, že solidarita je něco stojí.“

Zákaz diskriminace pro církev neplatí?

Z hlediska právního pořádku, který Evropa budovala od konce čtyřicátých let minulého století pomocí Rady Evropy a pak i EU, je předběžná diskriminace lidí podle údajné rasy, národnosti, domnělého či skutečného náboženství, ale také politického přesvědčení nepřípustná.

Zabránit diskriminaci je dokonce jedna ze základních zásad dnešní evropské civilizace, která je ostatně jen rozpracováním křesťanské zásady, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni. A to, co už diskriminace je, určují zákony jednotlivých evropských států, přijímané pod dohledem orgánů EU. I s tím měla ČR potíže.

Vybírat si mezi běženci a žadateli o azyl podle jejich údajné víry během nějakého řízení, a dokonce ještě dříve, než k němu budou připuštěni, je nehoráznost. Kdyby nešlo o katolickou církev, napsal bych, že to je nedemokratický, feudální relikt, připomínající středověké tmářství, které Evropa právě díky evangelizaci a později reformaci a liberalismu už překonala. Bohaté zkušenosti s tím překonáváním má ale právě římskokatolická církev.

Křesťanské uprchlické rodiny, které mají podle biskupů přijmout české křesťanské rodiny mezi sebe, tvoří přitom mezi běženci ze severní Afriky i Levanty jen nepatrné procento, vedle nejpočetnější skupiny muslimů, ale také menších skupin drúzů, Jezídů, židů a bezvěrců. Ostatně hnutí Islámský stát salafistických a wahábbistických sunnitů, terorizuje údajně z důvodů náboženských, ve skutečnosti však politických — v boji proti Íránu a Hisballáhu, nejvíce muslimské šíity.

Hřích lakoty, lakomství či chamtivosti, latinsky avaritia, je neschopnost nebo neochota pomoci těm, kteří pomoc potřebují, je to nevůle něco darovat a nic za to nechtít. Křesťanství to považuje za neřest, za hřích přemíry, který řadí mezi sedm hlavních (smrtelných) hříchů.

Zda biskupové zhřešili, to rozhodne jejich církev. Velehradské slavnosti k uctění příchodu Cyrila a Metoděje z řecké Soluně a počátku evangelizace místního slovanského lidu se ale konají pod názvem Dny lidí dobré vůle. Prohlášení biskupů o jejich dobré vůli nesvědčí. Nesvědčí ani o křesťanské lásce k bližnímu. Ke každému bližnímu.

    Diskuse
    Takže ochota pomoci aspoň někomu --- protože hysterií jinak paralyzované Česko by nejraději nepomohlo nikomu, jen neví, jak to říct a přitom si uchovat tvář --- je vlastně "neschopnost nebo neochota pomoci těm, kteří pomoc potřebují....".
    Super.

    Takže když požádá syrský arcibiskup o pomoc, neboť s 50 tisíci vyhnanými křesťany chcípá v poušti ve stanech, měli čeští katolíci říct ne ne, to by bylo diskriminační???
    July 7, 2015 v 7.45
    Je to těžké
    Netroufám si za těchto okolností nikoho soudit. Církev je samozřejmě snadný terč, protože se znemožnila přehnanými restitucemi a má tendenci upřednostňovat "svoje ovečky", ze kterých je živa. Nic nového pod sluncem. Článek Petra Uhla má svoje oprávnění, to je mu třeba přiznat, přestože na postoji pana Morbicera je taky kus pravdy.

    Nicméně mám pocit, že to obviňování toho neb onoho z nedostatku soucitu k ubohým imigrantům, zastírá mnohem hlubší problémy, které pokud nepojmenujem pravými jmény, naprosto společnost rozklíží. Protože za voláním po soucitu se skrývá faleš. My nejsme v roli milosrdného samaritána, který nijak nezpůsobil bídu člověka ležícího před ním v prachu.

    Co mám na mysli?
    Každého, i milosrdného samaritána v koutku duše napadne, co se tu stalo, proč ten člověk či oni lidé se do své strastiplné situace dostali? Neneseme na tom vinu i my, jsme opravdu jen náhodní kolemjdoucí jako ten samaritán jen náhodou se nacházející v situaci vyžadující soucit?

    Myslím, že tomu tak není. Myslím, že každý soudný člověk musí uznat, že jsme tu bídu imigrantů zavinili i my přinejmenším svým mlčenlivým přihlížením a nepochopením politické situace. Protože politika západu je nejen sobecká - žijeme na úkor třetího světa -, ale vysloveně zločinná! Protože exodus uprchlíků je způsoben touto politikou.

    Uprchlíci jsou zoufalí lidé, kteří přišli o své domovy kvůli bombardování a válkám, které byly a jsou vedeny zločinnou západní politikou, ke které bohužel taky patříme. Cožpak není zločin řešit problémy rozpoutáním válek? A při nich dochází čím dál více ke ztrátám na životech a domovech civilistů! Teprve když jsem si uvědomila naši vinu na exodu, jsem schopna přijmout ty uprchlíky bez výhrad. Apelovat na soucit a obviňovat z rasizmu, či z diskriminace skrze víru nestačí! Lidé se podvědomě ptají proč my, a proč zničeho nic? Deník Referendum by měl dát prostor článkům, které vysvětlují náš český smutný podíl na exodu uprchlíků - na to, že jsme zaspali, že Václav Havel nás přivedl začátkem 90. let do NATO a sám si chudák zaslepený neuvědomil, kam nás to dovede. Vysvětlit podíl politiků a medií, které nás vedly ke spoluúčasti na těch válkách a zamlčovaly následky. Máme-li přijímat uprchlíky s pochopení věci, měli bychom se současně pokusit zastavit to vraždění v zemích odkud prchají. Analyzovat odkud pocházejí zbraně, kterými se tam válčí, a napřít všechny síly, abychom to vraždění zastavili! Sledovat politická rozhodnutí globálních hráčů.

    Místo analýzy současné politiky jsme obviňováni z nedostatku soucitu, z rasizmu a náboženské netolerace. Přece musí napadnout každého se zeptat: Kdy exodus skončí? Co je jeho příčina? Jak se mohlo stát, že najednou máme nést následky, když jsme si nebyli vědomi, že děláme chybu? A máme oficiálně osvědčit soucit aniž by ti, kteří celou věc způsobili byli, pohnáni k zodpovědnosti! Dokonce se mlží i v tom, kdo je viníkem. Kdekdo se diví našim obavám z budoucnosti, které nazývá tu rasizmem, tu náboženskou netolerancí.
    Pokusme se vidět naši situaci v širších souvislostech, nenechme ze sebe dělat ovce!

    July 7, 2015 v 8.46
    Jenže ten syrský patriarcha o pomoc nepožádal, pane Morbicere,
    kdyby požádal, pak podle zásad evangelia i podle evropských zásad právního demokratického státu by ti, kdož jsou žádáni, tedy státní orgány nebo i církevní představitelé, nesměli přihlížet k jeho víře a k náboženství lidí, které zastupuje. Kdyby to činili, pak by opravdu diskriminovali, podle světských zákonů i podle církevních zásad. Rozhodovali by se proto jen podle míry ohrožení těch lidí a pochopitelně i podle svých materiálních možností. Jenže orgány českého státu a nyní i římskokatoličtí biskupové solidaritou nijak neoplývají, jak ukázalo marné mnohaměsíční „hledání“ 15 nemocných (křesťanských) dětí mezi miliony vyhnanců a běženců. Bojí se nesolidárních občanů.

    Cítím se oprávněn posuzovat obojí, jak státní orgány, tak i katolickou církev. Byl jsem pokřtěn a vychován jako římský katolík a jako dítě do 11 let svého věku jsem byl ve škole vzděláván v katechismu. A také proto, že v roce 1986 mě arciděkanský úřad u nás na Vinohradech odmítl vypsat z církve, když jsem tím reagoval na vyjádření arcibiskupa kardinála Františka Tomáška k novému, liberálnějšímu potratovému zákonu, které přednesl v Čs. televizi: „My katolíci jsme proti zákonu, a nás je tu většina.“ Kardinál mluvil nejen jménem tehdejší většiny, ale i mým jménem, proto jsem chtěl vystoupit z církve. Prý to nejde, řekl mi na úřadě kněz administrátor, jsem prý v očích církve stále křesťanem, a tedy i jejím údem.

    I proto beru vážně slova svatořečeného Tomáše Akvinského, jenž popsal těžký hřích takto: „Pokud se vůle zaměří na něco, co odporuje lásce, jež nás směřuje k poslednímu cíli, stává se už tím hřích smrtelným, (...) ať už je namířen proti Boží lásce (…), nebo proti lásce k bližnímu.

    Biskupové se nepoučili ani z hříchu chamtivosti, jemuž mnozí církevní představitelé propadli při požadování údajného církevního majetku a který pověst jejich církve u většiny společnosti značně poškodil. S vděčností se stále také přiklánějí k politické pravici, která jim tento majetek darovala, a stejně jako pravice zpochybňují solidaritu, od dob francouzské revoluce zvanou bratrstvím.

    Oproti protestantům mají ale římští katolíci tu výhodu, že mají dobrý vztah k hříchu, rádi hříchy odpouštějí. Podmínkou je ovšem, aby se ten, kdo zhřešil, doznal a aby hříchu litoval. To totiž vede k nápravě. Je to jistě cesta i pro hříšné biskupy.
    July 7, 2015 v 17.49
    To je velmi zajímavé, pane Uhle, že z katolické církve nelze vystoupit (to je jak s tím peklem: co jednou schvátí...). Přitom kdysi to šlo. Ale to byla patrně jiná doba a jiná situace, údaj o náboženské příslušnosti se uváděl v různých oficiálních dokladech. Poté, co se náboženská příslušnost stala neveřejným údajem, stalo se asi neveřejným údajem i vystoupení z církve. Církve nemají úřední povinnost psát nějaké propouštěcí listy a tak toho využívají. Ještě by mě zajímalo, jak to je, když chce člověk přestoupit do jiné církve? Počítají ho potom jako svého příslušníka obě dvě? Patrně ano.
    VP
    Na textu biskupů mi vadilo, že vyzývají věřící k přijetí rodin imigrantů a nesdělili, jak se oni jako místní vedení katolické církve účastní tohoto přijetí organizačně a finančně. Jinak se mi text zdál vyvážený i v tom, že se stát musí starat o bezpečnost národa, tedy zjišťování, zda k nám s imigranty nepronikají bojovníci IS.
    Při čtení kritického textu pana Uhla mne zase napadá: Koho přijmete Vy, pane Uhle?
    JV
    July 7, 2015 v 19.58
    Několik poznámek ke článku a pár slov pro paní Švandovou
    Dovolil bych si několik poznámek ke článku Petra Uhla.

    Sám pokaždé trnu, když se v kostele čte pastýřský list biskupů, s čím zase přijdou. Jak už jsem na DR vícekrát psal, náš biskupský sbor se jako celek jeví tak, že ustrnul v postkomunismu. Srovnám-li různá prohlášení českých biskupů s tím, co říká papež František, budí to ve mně dojem, že jeden mluví „A“ a druhý „B“.

    S komentářem k prohlášení biskupů na Velehradě, který podal František Bublan, mohu souhlasit. Je, myslím, dost přesné. S komentářem Petra Uhla však souhlasit nemohu.

    Mluví-li někdo o tom, že křesťanské rodiny by měly přijímat křesťanské uprchlíky, není to projev sobectví. Je v tom kus netaktu a shovívavosti vůči k většinové protiislámské hysterii. Také nedostatek ochoty plout proti proudu. Avšak nic víc.

    Vyjadřuje-li se někdo z biskupů o jakémsi rozčlenění uprchlíků na ty „ekonomické“ a ty „politické“, je v tom určitá míra neznalosti problematiky uprchlictví vůbec (sám jsem uprchlíkem byl a pocity vyvolané všelijakými interpretacemi uprchlických důvodů jsem zažil na vlastní kůži) a přílišné tolerance vůči většinovým náladám ve společnosti. Není v tom však žádné sobectví ani chamtivost.

    Obvinění katolické církve z chamtivosti vzhledem k restitucím je zrovna tak nespravedlivé. Podívejte se, pane Uhle, potomci těch, jimž byl po roce 1948 ukraden majetek (nemovitosti) je dostali nazpět. Také naše rodina. Mluvil tu někdo o chamtivosti těchto restituentů? Nikoliv. A katolická církev, která byla zrovna tak okradena, a které bylo nadto zákonem hned na počátku devadesátých let zaručeno, že její restituční majetek bude později vypořádán, tak ta má být chamtivá? Cím? Tím, že svůj majetek nechce nechat ležet ladem (případně dát v plen podvodníkům)?

    Biskupové jistě lakotní nejsou. Muselo by to být znát na jejich životním stylu. Ten je v celé katolické církvi velmi, velmi skromný. Možná by se výstřelek našel (já o žádném nevím), ale byl by to právě jenom výstřelek.

    A ještě něco pro poučení: Smrtelný hřích je „svobodné odvrácení od Boha, v němž se setrvává až do konce“. Najdeme to v katechismu pod odstavcem 1037. Lakota žádným smrtelným hříchem není.

    Existují však závažné hříchy, jichž je sedm. Nikde v katechismu jsem jejich definici nenašel, ale tyto hříchy se u nás v církvi tradují. Nejsou to však žádné smrtelné hříchy! Zde je uvádím: Lakota, lenost, pýcha, smilstvo, nestřídmost, závist, hněv. Jak patrno, nejde tu o hříšné činy, ale o vlastnosti, které ke hříchům vedou.

    Z katolické církve samozřejmě vystoupit lze. Např. můj nevlastní syn, Václav, z ní vystoupil a přešel k Církvi bratrské. Vystupovat z církve na základě jednoho dílčího vyjádření jejího představitele, s nímž nesouhlasím, je určitě ukvapené. Kdybychom takto přistupovali ke každému společenství, s nímž jsme nějak spojeni, nebylo by pro nás místo nikde na Zemi.

    Ještě pár slov pro paní Švandovou. Také já si myslím, že těch sympatií od biskupů (ne všech) vůči české rádoby pravici je nějak moc. Ale napadlo Vás někdy, paní Švandová, že by snad mohlo být na místě, aby česká levice projevila sympatie ke katolické církvi? Důvodů k tomu má více než dost: sociální učení katolické církve.

    S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
    July 8, 2015 v 9.7
    Milá paní Hájková, z římskokatolické církve ovšem vystoupit lze,
    a i v roce 1986 to bylo možné, to jen já jsem narazil na arciděkanském úřadě na kněze, který tomu bránil. I tuto otázku jsme spolu tehdy probírali, říkal jsem mu, že jsem zhruba od 15 let svého věku bezvěrec – čili jeho slovníkem „ztratil jsem dar víry“ - a že vím, že křest je nesmazatelný akt a že jsem tedy podle něho stále křesťanem, ale že ho zároveň prosím, aby se ke mně choval stejně, jako se chová katolická církev ke všem pravoslavným, protestantským a dalším věřícím (v ČSSR například lidem z církve československé husitské nebo starokatolické), neboť podle práva tohoto státu, s nímž mám jinak značné potíže – měl jsem za sebou už devět let věznění pro „podvracení republiky“ – k církevní nepříslušnosti stačí ústní prohlášení člověka. On mi trpělivě vysvětloval, že podle některých názorů, a on se s tím prý také ztotožňuje, jsou křesťané těchto církví vlastně také údy církve svaté katolické, církev Boží je totiž jen jedna.

    Od roku 1956 tu byly totalitární snahy jen občasné – například nátlak na lidi, aby šli k volbám, do prvomájového průvodu, na brigádu nebo aby vstoupili do ČSM – a represe za nepodvolení se nátlaku byly stále slabší, až v polovině 60. let téměř vymizely. Takové totalitární nároky normalizační KSČ už ani neobnovovala, heslo z konce 40. let „kdo nejde s námi, jde proti nám“ změnil Gustáv Husák na opravdu netotalitární „kdo nejde proti nám, jde s námi“. Ale ještě v letech 1970 – 1971 vylučovala KSČ ty bývalé členy, kteří po srpnu 1968, nejčastěji po dubnu či po srpnu 1969, ze strany vystupovali, a tedy je stranický aparát ze seznamu členů vyškrtl. „To by tak hrálo, aby se vyhnuli stranickému trestu vyloučení, o míře jejich provinění rozhoduje strana, ne oni sami,“ říkali normalizátoři na adresu některých mých kamarádů nebo příbuzných. Nevím nic o tom, že by dnešní KSČM tato totalitární dodatečná vyloučení nějak změnila, že by takto vyloučené rehabilitovala. Místopředseda dnešní KSČM Jiří Dolejší, který se účastní diskusí na DR, to může považovat nyní za podnět.

    Postoj onoho kněze z arciděkanského úřadu v Praze na Vinohradech jsem i proto považoval za projev totalitárního myšlení, které se ale nejen v komunistickém hnutí, ale i v katolické církvi postupně oslabovalo. U katolíků to jde někdy ztuha, nemají demokratickou strukturu. Nekatolické křesťanské církve jsou na tom lépe, jeden můj příbuzný je zároveň členem jak protestantské českobratrské církve evangelické (všimněte si té minuskuly ve slově „českobratrská“, naznačuje pokoru a zároveň vyjadřuje názor, že vlastně církev je, nebo by aspoň měla být, jen jedna!), tak i Církve československé husitské, jež se kolem roku 1920 vážně zamýšlela, zda nemá kolektivně vstoupit do ruské pravoslavné církve.

    Civilní (světské) právo tyto otázky žel neřeší. Krůčky k laickému státu (k odluce církve/í od státu) z let 1920, poválečného období i období po roce 1989 nebyly dokonány.
    Takže se asi bavili o fotbalu, pane Uhle?
    Čeká nás mistrovství světa v Kataru, krásné zemi s obrovskou přeobrovskou hromadou doláčků, která velké kopce z nich zcela nepokrytě poskytuje na podporu islámského terorismu a rozdmýchávání odvěké sunnitsko-šíitské nenávisti.
    Ne, fotbal ne, to je příliš světské...............................
    Zřejmě znovu-otevřeli otázku, kolik andělů se vejde na špičku jehly.................................. dobrá, tohle není korektní.

    Nicméně slova arcibiskupa Gebauera: "Jednáme o konkrétních možnostech," přece jen zavdávají podnět k domněnce, že nějaká žádost (nebo naopak nabídka) je ve hře.
    * * * * *

    ".........kdyby požádal, pak podle zásad evangelia i podle evropských zásad právního demokratického státu by ti, kdož jsou žádáni, tedy státní orgány nebo i církevní představitelé, nesměli přihlížet k jeho víře a k náboženství lidí, které zastupuje. Kdyby to činili, pak by opravdu diskriminovali, podle světských zákonů i podle církevních zásad."
    Dobře, proč ne, copak říká někdo něco proti?
    Jaká je tedy situace:: "syrský patriarcha", jak říkáte, se setkal se svými českými protějšky, což je tak nějak přirozené, přece sem nepřijel na dovolenou, a informoval je o lidech vyhnaných z domovů, přežívajících v bědných podmínkách v uprchlickém táboře v Kurdistánu, bez nadějí do budounosti.
    (Obama se sice teď holebdá, že IS porazí............... ale Sýrie i Irák jsou v rozkladu, návrat ke starým pořádkům těžko bude možný..........)
    Násilné vyhnání z domovů není dost dobrý důvod k pomoci?
    Nikdo nás přece nenutí diskriminovat a přihlížet k jejich náboženství.

    * * * * * * * * * *

    Mimochodem, kdyby ten "syrský patriarcha" žádal o pomoc český stát, jak by se to řešilo?
    Vzhledem k tomu, že by ho v zájmu jeho vlastní anti-diskriminace nebylo možno považovat za zástupce těch lidí, protože je a jeho přece nemůžeme posuzovat podle vyznávaného náboženství, tak by se s ním asi stát nebavil, ne?
    Arcibiskup je Graubner samozřejmě, Gebauer byl můj tělocvikář. ))
    PM
    July 8, 2015 v 10.54
    Soucit je pestře až absurdum zdůvodnitelným pocitem
    a ve světě religiózních kategorií extra oblíbený.
    Jedná o pohnutek jedince nebo skupiny konfrontované s fenomenem smrti, který je subjektivní pudový a tudíž interpretem i destruktivní povahy a záměrů libovolně manipulovatelný.......bych bokem upozornil.
    + Další komentáře