Byl svatý Pavel obhájcem patriarchátu?

Eva Hájková

Svatý Pavel je klíčovou postavou křesťanské historie. Eva Hájková zkoumá jeho postoj k ženám. Feministická kritika by podle ní měla být k Pavlovi shovívavější.

Začnu citátem z listu moravské šlechtičny Marty z Boskovic adresovaného králi Vladislavovi Jagellonskému, kterým jmenovaná v roce 1507 protestovala proti zákazu Jednoty bratrské: „O víru smím také se svatým Pavlem přiznati, že s tou rotou, kteráž slove kacířská, sloužím Bohu mému… I nevím, proč bych takového odsudku zasloužila, abych z země vypovědína byla aneb usmrcena, poněvadž všecko což dobrého jest ráda bych udělala.“

„V Deníku Referendum zní kritické hlasy emancipovaných žen, které analyzují, ale nenaříkají. A debaty se účastní i muži.“
×

Martin dopis tehdy vzbudil obrovské pobouření mezi katolíky, neboť byl považován za mimořádnou drzost. Humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic Martu nazval „nemoudrou mužatkou“ a její stížnost pohoršeně okomentoval v dopise příteli těmito slovy: „Ačkoli apoštol přikazuje ženám, aby v kostele mlčely, tato žena se opovažuje napsat králi i chránit pod svou ochranou bezbožníky.“

V obou výše uvedených citátech je zmíněn svatý Pavel, mnohými lidmi dodnes považovaný za nepřítele žen, neboť jim přikazoval mlčet, poslouchat muže a zahalovat si hlavu. Zdá se však, že Pavlův příkaz k mlčení (1K 14,34-35) si pisatelé obou dopisů vykládali po svém. Zatímco pan Hasištejnský z Lobkovic ho pochopil jako dobrou zbraň

proti ženám (umlčet je), Marta z Boskovic vůbec neměla pocit, že jí je zakázáno mluvit.

Naopak byla přesvědčena, že nemůže mlčet, dokonce ani před králem, že se musí zastat bratří, jimž poskytovala útočiště na svém panství a jejichž víru sama vyznávala. Pavel ostatně na druhé straně tvrdil i to, že v Kristu není mezi mužem a ženou žádný rozdíl. Náboženské knihy si poměrně často protiřečí, takže člověk si teoreticky může vybrat, kterým pokynem se bude řídit.

Islám o ženách, o Ježíšovi a o Pavlovi

Postavení žen v patriarchálních náboženských systémech nikdy nebylo (a stále není) jednoduché. Mohou za to svaté knihy nebo patriarchát vyplývá z něčeho jiného? Nejhorší pověst má v tom ohledu tradičně islám. Před několika lety jsem četla dvě brožurky v českém jazyce, vydané Islámskou nadací v Praze. První z nich nese název Ženy v islámu. Její autor se snaží všemožným způsobem dokázat (také pomocí citátů z Bible a Koránu), že postavení žen v islámském světě je v podstatě lepší než postavení žen v (post)křesťanském světě. Vypočítává výhody muslimek, mimo jiné kritizuje Ježíše za neuctivé chování k matce, jehož prý by se muslim nikdy nedopustil.

Jako důkaz uvádí několik pasáží z evangelií. Například tu, jak Ježíšova matka chtěla mluvit se svým synem, zatímco on o její návštěvu vůbec nejevil zájem. Nebo: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a své matky…, nemůže se stát mým učedníkem." (Lk 14,26)

Proti tomu autor staví citát z Koránu: „Jeden muž se zeptal Proroka: Koho bych měl nejvíce ctít? Prorok na to odpověděl: Svoji matku. A koho potom?, zeptal se muž. Prorok odpověděl: Svoji matku. A koho potom? Svoji matku.“ Teprve napočtvrté muži na otázku „A koho potom?“ odpověděl: „Svého otce“. V souladu s tímto doporučením prý muslimové mnohem více než křesťané ctí své matky. To je ovšem sympatické. Člověk by z toho málem usoudil, že muslimové mají matriarchát. Jsem taky matka, takže mě to málem dostalo.

Druhá brožurka, kterou Islámská nadace vydala zároveň s tou první, nese název Islám a křesťanství v Bibli. Knížečka se snaží vzbudit dojem (opět citáty z Bible i Koránu), že muslimové jsou věrnějšími následovníky Ježíše Krista, kterého považují za Božího posla, než sami křesťané, jejichž náboženství ovlivnil apoštol Pavel. Hlásal prý vlastní verzi křesťanství, mylně tvrdil, že věřící jsou zproštěni Zákona, věřil jen ve svou mystickou vizi, zatímco skutečná Ježíšova osobnost ho nezajímala. Autor se snaží naznačit, že Pavel byl jakýmsi samozvancem, pod jehož vlivem se křesťanství odchýlilo od své původní podoby.

Proč vlastně autorovi ten Pavel tak leží v žaludku? Podle mého názoru je takový postoj vcelku pochopitelný. Pavlovo univerzalistické křesťanství je univerzalistickému islámu konkurencí. Islám uchovává některé rysy judaismu, které si Pavel dovolil zrušit (např. obřízku), což je patrně neodpustitelné. Ale to, že Pavel přikazoval ženám, aby se zahalovaly, autorovi za zmínku stojí. V tom se jeho názor hodí.

Pavlovo univerzalistické křesťanství je univerzalistickému islámu konkurencí. Islám uchovává některé rysy judaismu, které si Pavel dovolil zrušit (např. obřízku), což je patrně neodpustitelné. Repro Svoboda Servis

Fundamentalismus

O Pavlovi je známo, že před svým obrácením nemilosrdně pronásledoval Ježíšovy stoupence. To by mohlo být znakem fundamentalismu, čili krajního náboženství, které je reakcí na ohrožení „ideální víry“ či „ideální komunity“ nepřítelem. Vyskytuje se prakticky ve všech náboženstvích (a ideologiích vůbec); nejen v náboženstvích lidí Knihy.

Často se objevuje názor, jako by rysy fundamentalismu člověk přejímal odněkud zvenčí. Jako by snad stačilo zakázat to či ono „nesnášenlivé“ náboženství, případně ideologii, a vše se tím vyřeší. Ale tak tomu není. Fundamentalista je člověk určitého psychického ustrojení. Nezáleží na tom, kterému náboženství holduje, fundamentalismus je skryt v něm samotném. Bojí se novot a s tím spojené ztráty identity. Bez svého náboženství/ideologie by neznamenal nic. Bojí se propasti, která je v něm samotném.

Náboženství, i to k lidem nepřátelské, má moc zbavit člověka prázdnoty duše. Žít s pocitem prázdnoty je nesnesitelné, je třeba ji něčím zaplnit. Při dobré vůli se dá naplnit vírou, nadějí a láskou. Pavlovi se to podařilo. Přestal křesťany pronásledovat a sám se stal Ježíšovým stoupencem.

Pavel a reformace

Časy se mění a lidé i náboženství s nimi. Víra časem upadá, stává se zvykem. Náboženští vůdcové začnou spolupracovat se světskou mocí. To se nakonec dělo i s křesťanstvím. Ze „synovského“ náboženství rovnosti se během věků proměnilo v patriarchální náboženství společnosti „trojího lidu“, s rozvinutou církevní hierarchií. Reformace byla pokusem o návrat křesťanství k jeho původnímu smyslu. O znovuoživení Pavlovy Víry, Naděje a Lásky.

Emancipují-li se nové vrstvy společnosti, lidé mívají tendenci vždy znovu a znovu se vracet k apoštolům. Znovu se vyzvedává rovnost, již Pavel hlásal slovy „nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena — všichni jste jedno v Kristu Ježíši“. Martin Luther prý mimochodem označil svatého Pavla (a také sebe) na lipské disputaci v roce 1519 za husitu.

Evropská reformace s pomocí nového vynálezu — knihtisku spolu s kvalitními překlady Starého i Nového zákona do národních jazyků (o což se zasloužila i Jednota bratrská) umožnila laikům číst Bibli a vykládat si ji po svém. To bylo samo o sobě velmi demokratické, i když většina z nás má asi o demokracii trochu jinou představu. Šlo v jistém smyslu o obnovení důvěry v lid, v to dobré, co v něm je. A zároveň o vůli duchovních elit ten lid neopustit, ale stát při něm v dobrém i ve zlém. Třeba i proti vrchnosti.

Pavel sice přikazoval podřizovat se vrchnostem, ale — jak už bylo řečeno — pasáže z Bible je možné vykládat různě. Reformátor Jan Hus přišel s geniálním nápadem, že rozkazy vrchnosti není nutné respektovat, pokud tyto nejsou v souladu s Boží pravdou. Mimochodem, co je Boží pravda jsem se nedávno dočetla kdesi na internetu (to je ještě skvělejší vynález než knihtisk, jenom pořád ne a ne způsobit novou reformaci). Boží pravda prý znamená „obecný lidský zájem“.

Badiou a Pavlův vztah k ženám

Některé Pavlovy výroky opravdu působí dojmem, jako by ženy neměl rád nebo je podceňoval. Například jeho slova ve Druhém listu Timoteovi o „všelijakých ženských, tížených vlastními hříchy a vedených nejrůznějšími touhami, které se pořád chtějí učit, ale nikdy nemohou dojít k poznání pravdy“.

Ale na druhé straně ne všechny jeho listy jsou prý autentické. Badiou píše, že by bylo absurdní stavět svatého Pavla před tribunál dnešního feminismu. Je třeba uvědomit si, že žil před dvěma tisíci lety a nemohl se zcela odpoutat od toho, co bylo tenkrát pokládáno za mravné.

Pokud ho budeme posuzovat v historickém kontextu, pak můžeme uvažovat o tom, zda byl Pavel vzhledem ke své době spíš reakcionářem nebo spíš pokrokářem. Badiou usuzuje na to druhé, mimo jiné s ohledem na to, že Pavel téměř nikdy neukládal určitou povinnost jen ženám. Vydal-li nějaký příkaz pro ženy, vydal podobný i pro muže.

Například: žena nesmí muže opustit — ale ani muž nesmí opustit ženu; žena má své tělo pro muže — ale také muž má své tělo pro ženu; žena se modlí se zakrytou hlavou — muž se modlí s odkrytou hlavou (ani on si tedy nemůže vybrat), atd. Téměř v každém listu dával pozdravovat známé ženy a dovedl ocenit jejich přínos pro křesťanské komunity. I to by mohlo svědčit o jeho pozitivním vztahu k nim.

Myslím si spolu s Badiouem, že Pavel nepřítelem žen nebyl. A dodávám: kdyby žil v dnešní době, byl by určitě jeho postoj k ženám ještě daleko vstřícnější (tohle ostatně není jen můj názor). Možná by dokonce uvěřil, že i „všelijaké ženské tížené vlastními hříchy“ mohou dojít k poznání pravdy.

    Diskuse
    Ano, paní Hájková, podle výsledků moderního zkoumání skutečně z dochovaných Pavlových dopisů dokonce jenom méně nežli polovinu je možno považovat za autentické. Jestli ale k těmto autentickým patří i ten Vámi citovaný, nejsem bohužel schopen takhle "z fleku" rozhodnout.

    V tomto smyslu je dosti problematické spekulovat o tom, jaký byl konkrétně vztah samotného Pavla k ženám.

    Faktem v každém případě je, že za Ježíše samotného byly ženy podle všeho velmi rovnoprávnými členkami jeho komunity. Ale po jeho smrti začala dominovat Petrova mužská klika, ve svém důsledku se v křesťanské církvi nejenže prosadil patriarchát, nejenže se začala potlačovat role žen v křesťanském hnutí, ale dokonce se za tím účelem i falšovaly původní křesťanské prameny.

    Tak například podle autentických zdrojů to byla "hříšnice" Marie, kdo jako první měla setkání se zmrtvýchvstalým Kristem; ale shodou okolností jsem zrovna dneska četl v jednom evangelickém magazínu, že už v prvním veřejném vyznání křesťanské víry, v Dopise Korinťanům, tímto prvním svědkem měl být muž - Šimon Petr!
    May 12, 2015 v 6.20
    Jiste to byla obdivuhodna zena, pane Polacku. Ve sve dobe a zvlast v zemi, kde zila, nemela ovsem sanci.
    Svým způsobem je to nemalý paradox: v křesťanské (a především katolické) tradici je uctívána výhradně Marie, matka Ježíše - ačkoli ta nebyla v podstatě nikým jiným, nežli právě "jenom" jeho rodičkou. A pro jeho duchovní působení měla evidentně jenom velice málo pochopení, jak je možno vyčíst i z - v tomto ohledu asi spíše jen velice zdrženlivých - záznamů v Novém zákoně.

    Zatímco ta druhá Marie, u nás známá jako Máří Magdaléna - ta Ježíše doprovázela v podstatě po celou dobu jeho veřejného vystupování, byla jeho blízkou důvěrnicí (tak důvěrnou, až se nad tím ta mužská část jeho učedníků nemálo rozčilovala), zřejmě - díky své vysoké inteligenci, a zároveň ženské empatii - daleko více nežli jiní chápala vlastní smysl jeho nového poselství; a nakonec to byla právě a jenom tato Marie, která svou vizí o zmrtvýchvstání zachránila křesťanství před naprostým zánikem. A právě tato druhá Marie je v oficiální křesťanské tradici znevažována jako údajná hříšnice, či dokonce lehká žena! Sotva je vůbec možno představit si větší nespravedlnost. A kdyby se současná křesťanská a jmenovitě katolická církev chtěla opravdu modernizovat, pak jedním z prvních jejích počinů by musela být hluboká omluva této podle všeho opravdu výjimečné ženě.
    May 12, 2015 v 14.9
    Myslím si totéž, pane Poláčku. Církev by se jí měla omluvit. A nejen Marii Magdaleně, ale i jiným ženám - například také všem upáleným „čarodějnicím“. I když – církev je prý neupalovala, ona na ně jenom ukazovala prstem.
    Mimochodem, v té příručce vydané Islámskou nadací, kterou v článku zmiňuji, se píše, že islám údajně - na rozdíl od křesťanství - nedává za spáchání dědičného hříchu větší vinu ženě. Adam i Eva jsou prý v podání Koránu vinni úplně stejně.
    PK
    May 12, 2015 v 20.36
    Církev by se měla omluvit sv. Marii z Magdaly? :-)
    Eh? Za co přesně? Za to, že ji pozdvihla k úctě oltáře, a zařadila na seznam světců?

    Za to, že jí udělila titul "apoštolka apoštolů"?

    :-)
    May 12, 2015 v 20.49
    Já jsem to tušila, pane Kolaříku. Jakmile se začne kritizovat církev, objevíte se bez meškání. Už jste nám tu skoro chyběl. Za co by se měla církev M.M. omluvit? Možná za to, že ji svatý Petr vyšťouchl z vedení, jak naznačil pan Poláček.
    To je vážně pravda, že jí udělili takový titul? To jsem nevěděla. To tedy není až tak špatné.
    PK
    May 12, 2015 v 21.3
    Apostola apostolorum
    Tak nazval sv.Marii z Magdaly církevní otec sv. Hipolyt Římský ve 3. století.

    Chtěl tím vyjádřit právě onu "zásluhu" (možno-li to tak nazvat) této světice jako první svědkyně vzkříšení Páně. Tuto radostnou zprávu (neboli "evangelium") pak tato žena neprodleně zvěstovala mužům, ze kterých se poté stali apoštolové - neboli zvěstovatelé Evangelia. Čili ona byla zvěstovatelkou zvěstovatelů - neboli apoštolkou apoštolů.

    Jinak již jsem zde jednou konstatoval, že na tomto levičáckém serveru církevní tématika spolehlivě dlouhodobě zabírá první místo v hitparádě probíraných témat. Jak jinak, že :-)

    A ano, máte pravdu - je to téma, které mě zde drží :-)
    VP
    Pavel bývá nepochopen jako celá Bible. Například: Některé knihy Starého Zákona jsou nazývány "historické". Třeba Knihy královské. Přitom pisatel neměl v úmyslu psát historii. Prostě popsal životy králů a z toho vyplynulo, který král byl příkladem k následování a který odstrašujícím příkladem.
    Podobně Pavel neřeší nějaké teoretické otázky, například zmiňovaný patriarchát. Samozřejmě, poněvadž v něm žije, píše patriarchálně – například oslovuje jen bratry, poněvadž skrze ně přicházelo patriarchálně Boží slovo k ženám. Jemu jde, podobně jako starozákonním spisovatelům (nezapomeňme, že jde o jednu tradici) o správný vztah k Bohu a tím i k člověku.
    Když proto třeba v listě Efeským píše ženám, aby se podřizovaly svým mužům jako Ježíšovi, je to jenom proto, že konkrétně toto jde ženám těžko. Jsou to svéhlavičky a některé ještě víc, a navíc si to nesnadno přiznávají. Vzpomeňme na středověké ženské intriky a i dnes mnozí muži cítí, že si ženy stejně všechno udělají po svém.
    Ženy, neciťte se dotčeny. Jistě se to netýká všech žen. A navíc, Pavel není nespravedlivý. Hned vytýká mužům jejich hlavní nectnost: Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev a sám sebe za ni vydal... Ano, my muži se rádi zahledíme do dáli na své plány a spěcháme za nimi, a zapomeneme na ty, které máme vedle sebe. Zapomínáme na to, co řekl Exupéri v Malém princi: Jsi zodpovědný za toho, koho sis ochočil.
    Navíc si všimněme, že celou tuto stať (Ef 5, 21-33) Pavel uvádí slovy: Podřizujte se jeden druhému v bázni před Kristem. - Jinak je to těžké pro ženy, jinak pro muže. Žádný paternalismus.
    JV
    May 12, 2015 v 23.54
    Omluvy, omluvy a omluvy
    Žádat katolickou církev o omluvu za její selhání, je tak trochu zbytečné. Jan Pavel II. to učinil před celým světem několikrát a Benedikt XVI. i František se ve svých pontifikátech v ničem od tohoto kursu neodchýlili. Navíc katolická církev se každým okamžikem modlí v modlitbě Otčenáš za odpuštění vlastních hříchů.

    Asi by také bylo dobré si uvědomit, že katolická církev je tu skoro 2000 let! A za takovou dobu se nasbírá lecjaké provinění. Nadto ještě za podmínek, když dnešními měřítky chceme poměřovat události a vyprávění stará 1000 a více let.

    Zkusme to téma omlouvání převést na osobní rovinu a představme si, že bychom se dnes měli omlouvat za to, že náš praprapra …..pradědeček z osmého století po Kristu si přivlastnil tři slepice praprapra …..pradědečka našeho někdejšího souseda, přičemž není zřejmé, jestli se tyto tři slepice od praprapra …..pradědečka našeho někdejšího souseda k našemu praprapra …..pradědečkovi náhodou nezaběhly. To by bylo omlouvání, že?

    Ale vážně, když už se opakovaně žádají omluvy na katolické církvi, která se jim ani trochu nebrání, neměli by dotčení žadatelé o omluvy z prostředí nekatolického či necírkevního chtít totéž sami od sebe? Možná by bylo za co se omlouvat a nemuselo by se chodit ani do časů prvního století a prvních apoštolů.

    Komunisté za těch 50 milionů lidí pobitých v sovětských gulazích, čínští komunisté za desítky milionů povražděných za Maovy kulturní revoluce, všechny mocnosti z 1. svět. války za miliony oběti na druhé straně fronty, Francie za nespočitatelné oběti Napoleonových krvavých tažení Evropou, koloniální mocnosti za miliony zmasakrovaných a zotročených domorodců v Africe, Asii a Americe, USA za vyvražďování Indiánů a samozřejmě Češi za genocidu spáchanou na sudetských Němcích. To by bylo omluv, že? Ani zbytek dějin by nám nestačil.

    Němce – jak si možno povšimnout – z požadavků na omlouvání vyjímám. Ti se totiž - podobně jako katolická církev - za zločiny svých předků za 2.svět. války nesčetněkrát a s velkou pokorou a nefalšovaným zpytováním svědomí omluvili.

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    May 13, 2015 v 1.36
    Panu Vyleťalovi
    Komunisté že se neomluvili?
    A co je tohle?

    Delegáti mimořádného sjezdu KSČ (Praha, 20. prosince 1989)

    "Vážení spoluobčané, v této osudově i nadějné chvíli našich národů, celé naší vlasti, obrací se na vás mimořádný sjezd KSČ. Naše slovo je zároveň vyznáním. Draze vykoupené poznáním, že veškeré politické a ekonomické úspěchy jsou pomíjivé, protože věčný je jenom člověk a jeho mravní hodnoty, jeho osud, jeho radosti a starosti, naděje a zklamání, jeho víra a pochybnosti --- zkrátka všechno, co vyjadřuje podstatu jeho života. Tak chápeme veřejnou lekci, která nám, komunistům, byla udělena v posledních týdnech. Naše doznáni všech chyb, omylů, všech deformací proti lidskosti a demokracii není jen prázdné gesto.
    Protože naše bývalé vedení nenašlo v sobě dosud tolik cti a odvahy veřejně se omluvit, činí tak delegáti mimořádného sjezdu KSČ.
    Omlouváme se naší mládeži i všem občanům, kteří byli postiženi neoprávněnými represemi, omlouváme se dětem těch rodičů, které trpěly postihy ještě v dalších generacích. Omlouváme se za veškerá příkoří i členům strany, kteří za svoje reformní postoje, za nesouhlas s protizákonným vstupem vojsk pěti spojeneckých zemí v roce 1968 museli KSČ opustit a ztratili postavení rovnoprávných občanů....." - See more at: http://blisty.cz/art/23506.html#sthash.166xQ371.dpuf
    ............................................
    Asi nemají pocit, že by tak měli činit každý rok.

    A s tou omluvou Maří Magdaleně to nemusíte brát tak úplně vážně, pane Vyleťale. Nakonec - kdo ví, zda vůbec kdy existovala, že?

    + Další komentáře