Černobílý pohled Petra Uhla

Jiří Kubička

Petr Uhl se podle Jiřího Kubičky v určitých aspektech dopouští stejných chyb, jaké dovedně kritizuje u svých oponentů. Týká se to především jeho postoje vůči Rusku.

„Dělení lidí na ty, kteří vidí černobíle a ty, kteří vidí jinak - snad barevně či v odstínech šedi - mi připadá dost černobílé. Petr Uhl také někdy vidí černobíle, například zde Člověka v tísni,“ napsal jsem v diskusi k článku Jiřího Karena. Nečernobílé vnímání Člověka v tísni v oné diskusi zastával Petr Jedlička.

Já také někdy vidím černobíle a dokonce se v té černobílosti s Petrem Uhlem často shodnu. Černobíle vidím například všechny otázky diskriminace z důvodu etnicity, sociálního původu či náboženství, o kterých zde Petr Uhl psal. Jsem jednoznačně proti jakékoliv diskriminaci, a Petr Uhl má argumenty, se kterými se vesměs ztotožňuji, ať už jde o praktické školy, Romy nebo muslimské šátky. Černobíle vidím také spor Anny Šabatové a Stanislava Křečka o politickém působení ombudsmana či jeho zástupce: Anna Šabatová má pravdu a Stanislav Křeček ne (posuzuji samozřejmě jen to, co z tohoto sporu proniklo na veřejnost, nikoho do pozadí této kauzy osobně zasvěceného neznám). Někdy se také s Petrem Uhlem shodnu v tom, že černobílé hodnocení odmítám, například v kauze dětí Michalákových, kde jsem považoval za chybu vytvořit si názor jednoznačně odsuzující norské sociální služby na základě informací jen od jedné strany sporu.

Pohled Petra Uhla na Rusko je velmi černobílý, v téměř jednolitě bílé barvě. Petr Uhl si jistě dává záležet na tom, aby vždy zdůraznil, že Rusko také kritizuje. Tato kritika se ovšem týká výlučně vnitřních poměrů v Rusku; ruskou zahraniční politiku Petr Uhl podporuje v poslední době takřka bezvýhradně. Zejména podporuje všechny intervence ruské armády v sousedních státech. Intervenci v Gruzii kritizoval jen za to, že přišla pozdě (alternativou k černobílému vidění zde samozřejmě není tvrzení, že Rusko bezdůvodně napadlo Gruzii, ale pohled, který se zamýšlí nad celým průběhem konfliktu a vidí selhání na obou stranách). Pro ruskou anexi Krymu hledal ospravedlnění a nalézá ho stále více. O působení ruských vojáků na východní Ukrajině si klade otázku, zda je špatné nebo nedostatečné.

Petr Uhl píše o svém pacifistickém smýšlení, ke kterému byl vychován. V běžném slova smyslu pacifismus odmítá všechny války, i ty spravedlivé, protože každou válku někdo považuje za spravedlivou. V tomto smyslu Petr Uhl pacifistou není, protože si klade otázku, zda lze ruské vojenské akce ospravedlnit. Kdo hledá, najde podporu pro jakékoliv tvrzení. Otázka je, zda hledá s opravdovou zvědavostí na výsledek a zda své zdroje kriticky vyhodnocuje co do jejich věrohodnosti.

V případě Krymu je na místě obezřetnost vůči ruským zdrojům, protože to, že Vladimír Putin v otázce angažmá ruských vojáků při anexi Krymu lhal, bylo po roce potvrzeno z jeho vlastních úst. Ale Petr Uhl líčí anexi Krymu v ještě růžovějších barvách než sám Putin: „Moskva tvrdí, že právě tito neozbrojení a uniformovaní ruští vojáci bez distinkcí, kteří pomáhali narychlo vnikající domobraně, způsobili, že anexe (česky připojení) Krymu k Rusku se uskutečnila bez jediného výstřelu. Zní to věrohodně.“

Naproti tomu Putin řekl: „Abychom blokovali a odzbrojili 20 tisíc dobře vyzbrojených lidí, potřebovali jsme určitý počet personálu. Nešlo přitom jen o množství, ale i o kvalitu. Byli zapotřebí odborníci, kteří to dokážou. Proto jsem přikázal ministerstvu obrany, proč to skrývat, aby tam pod záminkou posílení ochrany našich vojenských objektů na Krymu byly přepraveny speciální jednotky Hlavní správy rozvědky (GRU) a námořní pěchoty.“ Ty vojáky jsme všichni mohli vidět v televizi, nebyli neozbrojení, každou skupinku mužů s útočnými puškami jistil jeden s kulometem. Zásluhu na tom, že se při anexi nestřílelo má hlavně to, že se ukrajinská armáda drtivé převaze ruských přepadových oddílů nebránila. „Anexe“ je opravdu česky „připojení“, stejně jako „Gleichschaltung“ je německy „nevinné usměrnění“ (třeba střídavého proudu).

Petr Uhl připouští, že Rusko možná opravdu nějakou smlouvu porušilo, ruský postup ale obhajuje z hlediska takzvané „reálpolitiky“, protože „(podle analytika Jana Petránka) měla ruská tajná služba důkazy o tom, že si na poloostrově chtějí udělat základnu Američané, kteří by tak získali nástupiště proti Rusku z jihu.“

Jaké důkazy to byly, upřesnil v pořadu Události komentáře z devátého března Jan Schneider: „Na Sevastopol bylo vypsáno výběrové řízení, americké námořnictvo v září 2013 již na přestavbu nějakých budov pro potřeby amerického námořnictva.“ To jsem již jednou komentoval slovy: „To výběrové řízení, o kterém mluví Jan Schneider: Opravdu věříte tomu, že americké námořnictvo začne budovat základnu na Krymu tak, že si zadá inzerát na rekonstrukci školy za 250 000 až 500 000 dolarů? Jan Schneider je schopen věřit úplně všemu. Používá takzvané T-analýzy —to je podle pasivního radiolokátoru Tamara, který podle něj funguje tak, že hledá místo na obloze, odkud nevychází žádné radiové signály. Je to „bezpečnostní analytik“, který si nedokáže zjistit, jak funguje pasivní radiolokátor a napíše cokoliv, co zní zajímavě. Pro všechny, kdo to třeba neví: pasivní radiolokátor funguje tak, že zachycuje radiové signály, které letadlo vysílá vlastními komunikačními a navigačními systémy.“

Petr Uhl líčí anexi Krymu v ještě růžovějších barvách než sám Putin. Repro DR

Bývalý komentátor Hlasu Ruska Jan Petránek v době, kdy už většině soudných lidí bylo jasné, že Rusko Krym obsazuje a pravděpodobně bude anektovat, tvrdil, že se celkem nic vážného neděje, ruská vojska se stahují, a to, že si Putin možnost zásahu na Ukrajině nechal schválit parlamentem, jen potvrzuje to, že myslí na několik kroků dopředu. Důvěryhodnost Jana Petránka nezpochybňuje to, že je hodnotově proruský, ale to, že byl v rozporu s fakty a jeho předpověď dalšího vývoje krize byla naprosto mimo realitu.

Kromě metafory černobílého vidění používá Petr Uhl často také přirovnání fandění v sportu. O sobě si myslí, že se odlišuje od jiných lidí v tom, že nesrovnává USA a Rusko. Vůbec nemá tento sportovní pohled, který někomu fandí. Rusko a Ukrajinu srovnává často, vesměs k neprospěchu Ukrajiny. Opakovaně se například vrací k tomuto obrazu: „Porošenko stojí na pódiu s malou dívenkou, pravou ruku na srdci a levou mávají volajíce „Sláva Ukrajině!“. Jako v protektorátním filmovém týdeníku, kde stál s holčičkou pro změnu Hitler.“

To mu připadá o mnoho horší než byzantinská pompa v Rusku. Pro to, že vnitřní poměry na Ukrajině jsou horší než v Rusku, má Petr Uhl i lepší argumenty. Myslí si ale snad, že lepší stát má právo napadnout stát horší? Spojené státy v době George W. Bushe byly asi také přece jen demokratičtějším státem než Irák za Saddáma Husajna, tam tento argument asi neplatí.

Petr Uhl se opravdu od jiných lidí liší, ne ovšem tím, že nemá nikdy černobílý pohled a nikomu nefandí. Liší se tím, že snadno vidí to, co je jiným zastřeno vjemovým polem vytvářeným přejatými názory, které přijímají nevědomky a bez kritického hodnocení. To je velmi cenná schopnost, zejména u člověka tak zásadového a čestného jako je Petr Uhl. Mýlí se zřídka, ale tentokrát se dle mého názoru mýlí hodně, zejména v tom, že ke svým zdrojům nepřistupuje se stejnou kritickou ostražitostí jako k mainstreamu. Petr Uhl je neobyčejný člověk, ale někdy mu chybí empatie k obyčejnosti, která má také občas pravdu.

Petr Uhl má jistě pravdu v tom, že Ukrajina je velmi problematická země. Osmnáctého prosince 2013, tedy v době, kdy od první násilné konfrontace při demonstracích v Kyjevě uplynuly necelé tři týdny, zde v DR vyšel článek Adama Votruby Dobře utajená revoluce. Nesouhlasil jsem tehdy s jeho tvrzením, že mainstreamová media věnují dění na Ukrajině nepřiměřeně velkou pozornost na rozdíl od tehdejších protestů v Itálii a napsal jsem: „Na Ukrajině je důležitý ten geopolitický rozměr. Ukrajina je velmi široce rozkročena mezi Západem a Východem. Před Druhou světovou válkou by nikoho nenapadalo, že součástí samostatné Ukrajiny bude současně významné centrum polské kultury Lvov a nepochybně ruská Sevastopol. Pokud se na ulicích bojuje o zahraničně politickou orientaci země, jde o hodně. Rozpad sovětského impéria, při kterém se mimo území Ruska ocitl Krym i se základnou ruské černomořské flotily, byl neuvěřitelnou událostí, kterou si v době, kdy byl Krym k Ukrajinské sovětské republice administrativně přičleněn, nikdo nedovedl představit (bylo to myslím až za Chruščova.) Stejně tak je zvláštní, jak Poláci taktně mlčí a málo připomínají, že Lvov byl do druhé světové války polslkým městem.“

Rozpad impérii po sobě zanechává chaos, rozvrácenou státní správu, státy s nelogickými hranicemi a nesourodým obyvatelstvem. Na troskách Britského impéria a Osmanské říše se bojovalo či ještě bojuje dlouho po jejich rozpadu: v bývalé Jugoslávii, v Palestině, na Blízkém východě, v bývalé Britské Indii. Ukrajina v tom není výjimkou. Co se stalo, nemůže se odestát: ruské intervence Ukrajině mír a prosperitu nepřinesou.

Rusko je problematickým státem jiným způsobem než Ukrajina. V éře Sovětského svazu bylo Rusko vedoucí složkou státu, který představoval universalistický civilizační model odlišný od toho na Západě. Tehdy mělo smysl Spojené státy a Sovětský svaz srovnávat. Dnes srovnávat USA s Ruskem smysl nemá: Rusko není stát, který by měl ideologii, která je uplatnitelná jinde než v Rusku.

Rusko se vrací ke svým tradicím. K těm patří také ruský militarismus. Rusko se dříve lišilo od jiných tradičních mocností (Británie, USA, Francie, Německo) tím, že jeho síla byla založena převážně jen na tom, že má velmi silnou armádu, obrovské území, mnoho obyvatel a bohaté přírodní zdroje, nikoliv (také) na ekonomické síle a kulturní hegemonii jako svého času jiné tradiční mocnosti. Ruská propaganda dnes opět klade na roli a sílu ruské armády velký důraz. Je Rusko opravdu Západem ohroženo vojensky? Má přece jaderné zbraně, jak Putin často připomíná.

O válečné propagandě se dnes mluví hodně. Ta je vždy založena principu „Zloděj volá: Chyťte zloděje!“. Kdo je tady tím zlodějem? Předstírají například pobaltské státy pocit ohrožení Ruskem, aby měly záminku k útoku na něj?

„Jsem pro mír“ je v stávající situaci obsahově prázdný výrok, protože to říkají všichni. Džin studené války byl již vypuštěn a nebude snadné ho zase zavřít do lahve. To, že Putin nejprve jedná a pak teprve vyjednává, je v tom vážnou překážkou. Naposledy Putin Obamovi navrhnul, aby se jakýmsi jeho vyjednavačem stal svalnatý představitel akčních hrdinů Steven Seagal, se kterým Putina spojuje láska k bojovým uměním. V mých očích to Porošenkovy holčičky a ruce na srdcích hravě trumfne.

    Diskuse
    ??
    April 30, 2015 v 10.44
    Alternativni pohled pro ty , kteri chteji opravdu premyslet a nespokoji se s propagandou.
    Protoze to jako obycejny elektrikar nedovedu napsat tak dobre, nabizim alternativni pohled na Rusko a Ukrajinu z pera cloveka, jehoz muze za proruskeho trola oznacit pouze chory mozek.

    "http://news.e-republika.cz/article3104-Fa%C5%A1isticka-propaganda-v-p%C5%99imem-p%C5%99enosu"
    April 30, 2015 v 12.3
    Jiřímu Kubičkovi děkuju za pravdivé vykreslení mých postojů
    Je to navíc pro mne příznivé, až moc :-) Ano, nejsem pacifista, jen pacifismus chápu více než třeba českou nebo ruskou zahraniční politiku. Současný ruský militarismus mi velmi vadí.

    Na otázku "Předstírají například pobaltské státy pocit ohrožení Ruskem, aby měly záminku k útoku na něj?" odpovím: Byl jsem v posledních 25 letech v Pobaltí jen třikrát, ale v orgánech OSN jsem se zajímal (a dokonce to i řešil) o tamní útisk ruskojazyčného obyvatelstva, který nelze ospravedlnit předchozím sovětsko-ruským útiskem. Politická vedení těch zemí se nebojí Ruské federace a Putina, i když to předstírají, ale bojí se svých ruskojazyčných občanů, v Lotyšsku a Estonsku přinejmenším třetina obyvatel (občanů i neobčanů) a také mezinárodní sodariity, včetně solidarity ruské (russkoj i rossijskoj). Pobaltské státy Ruskou federaci ovšem vojensky nenapadnou, ale žije v nich hodně lidí, kteří si přejí takový útok od NATO a USA. V USA samých jsou sice v menšině, ale jsou tam dost vlivní, i v Kongresu. V tom vidím problém.

    Když jsem před před lety byl na dovolené v Kosovu a Makedonii, objížděl náš linkový autobus asi hodinu obří americkou vojenskou základnu. Nyní jsou úvahy, zda by neměla být také v Mariupolu, když ten Sevastopol nevyšel.

    Jsem formován odporem k americké válce ve Vietnamu, která stála miliony životů. V noční Paříži jsem se v dubnu roku 1965 schovával před policajty při vylepování plakátů proti americké agresi ve Vietnamu , aby mě Francie nevyhostila (kamarádům, kteří byli Francouzi, hrozila jen pokuta). Byl jsem dokonce čs. soudy odsouzen za projevy odporu proti kapitalismu a - řeknu to naplno - americkému imperialismu.

    Jana Petránka jsem v životě potkal jen párkrát, o jeho angažmá pro Hlas Ruska nic nevím, tuto stanici nějak neposlouchám. Jan Schneider je můj kamarád, bezpečnostním moc nerozumím, ale pokud jde o expanzi USA, jsem po zkušenostech z Chile, Grenady, Panamy, Palestiny, Jugoslávie, Egypta, Sýrie a hlavně Iráku a Afghánistánu , ochoten věřit už čemukoliv.

    Zato panu Kuchejdovi jsem vděčný za odkaz na text Václava Umlaufa, kterého znám z dob Charty 77. Byl jejím signatářem a pilným aktivistou, byl kvůli tomu i vězněm svědomí. Mezitím vystudoval teologii, je katolickým knězem a jezuitou, a v otázce obyčejného fašismu na Ukrajině a jeho tolerování proamerickou českou vládou má úplně pravdu. Budu muset s ním obnovit kontakt, i když žije až v Liberci, odpor proti snahám o americkou světovou nadvládu za trochu námahy stojí.
    JP
    April 30, 2015 v 13.36
    Pars pro toto
    Autor textu J. Kubička podal vyčerpávající analýzu jednoho - prominentního - aktéra diskusí ohledně rusko-ukrajinského konfliktu, jmenovitě toho způsobu, jak dotyčný ze všech faktů a událostí selektivně vybírá (a v jejich významu maximalizuje) jenom takové, které jsou v souhlasu s jeho (nemálo černobílým) viděním celé záležitosti. Zatímco všechna fakta, která mu do jeho výkladu napasují, velkoryse přehlíží, zamlčuje, či v jejich významu potlačuje či dokonce překrucuje.

    Je ovšem nutno připomenout, že tato analýza jednostranného, černobílého vidění světa má svou daleko obecnější platnost. A to nejen pro diskuse a názorové střety onom rusko-ukrajinském konfliktu. Tam se jenom tato schémata jednostranného, ideologicky zaslepeného vidění projevila ve větší ostrosti nežli jinde.

    Svým způsobem samozřejmě každý z nás má nevyhnutelně svůj určitý pohled na svět, a tedy i do jisté míry prefabrikovaný způsob jeho výkladu. (O tom jsem už v minulosti opakovaně psal.) Jde ale o to, co je u konkrétních jedinců nakonec převažujícím momentem: jestli je zde dána alespoň zásadní připravenost svá vlastní přesvědčení korigovat, když naráží na realitu tohoto světa. Anebo jestli je tomu naopak, jestli se před realitou tohoto světa zavírají oči, aby se ani čárka nemusela měnit právě na tom vlastním "posvátném" přesvědčení. Podle toho se pozná pravý charakter osobnosti; a také vztah k pravdě.
    MP
    April 30, 2015 v 17.56
    Smutná skutečnost
    Zatímco nepotopitelná americká letadlová loď v Brdech se chápat, řečeno s V+W, jako něco, co dotyčný vykřikuje buď " z vlastní blbosti anebo za cizí peníze", nabídku americké vojenské základny v Mariupolu by dnes musela vstřícně zvažovat každá ukrajinská vláda (s výjimkou loutkové), ať už by byla sebevíc demokratická a sebevíc toužila po mírovém řešení konfliktu.
    Mimochodem, světové americké nadvládě se postavil do cesty protivník, kterého opravdu nemá šanci porazit: jmenuje se USA a dělá všechno proto, aby tu nadvládu znemožnil. Bohužel je se třeba bojovat proti škodám, které přitom dokáže napáchat.
    JS
    April 30, 2015 v 17.57
    Jsou situace
    kdy už jiné barvy než černá a bílá nezbývají. Schopnost vcítit se do druhé strany, korigovat svůj názor cizími argumenty, tolerovat názory s kterými sám bytostně nesouhlasím jistě představují vysokou míru lidské zralosti a dostatek takových lidí je podmínkou fungování demokratického zřízení společnosti. Ale jsou i lidé, kteří díky své zkušenosti, svému rozhledu, své intuici dokáží spatřit, že jedna strana sporu překračuje hranice a přináší zásadní ohrožení další možnosti vést jakýkoliv dialog. Jsou situace, kdy je třeba volit. Připomínáme si dobu, kdy bylo poraženo hitlerovské Německo a jeho spojenci, poté, kdy byl Západem Hitler dlouho trpěn, ne-li pěstován, jako ten, kdo zlikviduje bolševismus. Nakonec se to vymklo a i diktátor Stalin byl dobrý jako spojenec proti evidentně horšímu zlu. Na mnoha místech dnes vystupují lidé, kteří relativizují fašismus a dokonce oslavují jeho přívržence. Připadá mi jasné, k čemu to může vést, pokud v této věci nezaujme většina černobílý postoj.
    April 30, 2015 v 19.10
    Re: jsou situace
    Ano, jsou takové situace, ale my v ní nejsme. Nejsme v situaci, kdy bychom museli přestat přemýšlet a museli se okamžitě se rozhodnout s rizikem, že se rozhodneme špatně. A už vůbec nejsme v situaci, kdybychom měli odvrhnout vlastní kritické myšlení a spolehnout se na geniální intuici osvědčené autority. Ani v situaci, kdy je dialog luxusem, který si nemůžeme dovolit.
    DU
    April 30, 2015 v 22.15
    Děkuji panu Kubičkovi
    Zajímalo by mě, pokud pan Uhl není černobílý, zda mu historicky vadil útisk německy mluvícího obyvatelstva v Československu, když tu zmiňuje Pobaltí. A to žádné Německo dříve neokupovalo Země koruny české jako Rusko Pobaltské státy.

    Vadí mu historicky odsun Tatarů z Krymu? Vadí mu rusifikace většinově ukrajinsky mluvící Kubáně? Vadí mu odsun povolžských Němců?

    Pan Kubička to vystihl. V zahraniční politice pan Uhl vidí ruskou politiku jednoznačně jen (černo)bíle. V tom si jistě rozumí nejvíce s Václavem Klausem. I ten Zeman je alespoň pro Euro a vyvěsil na hradě vlajku EU,, spolupráce nespolupráce.
    JS
    April 30, 2015 v 22.41
    Pro pana Kubičku.
    Také doufám, že ještě v takové situaci nejsme, ale s velkými obavami sleduji již zmíněné koketování s fašismem stejně jako iracionální démonizaci prezidenta Putina, všudypřítomnou válečnickou rétoriku, zbytečnou eskalaci sporů tak, aby opravdu už nezbývala volba než buď a nebo, atd. atd. Nabízí se spousta paralel se situací před první i druhou světovou válkou, ovšem s bezprecedentním rizikem všeobecné atomové katastrofy. Z toho, co vím, se mi jeví, že Rusko nebylo iniciátorem této krize.
    JP
    May 1, 2015 v 12.21
    Problém černobílého vidění
    Ano, jsou situace, kdy je opravdu dost sotva možné vyhnout se jednoznačnému zaujetí postoje. Tváří v tvář naprosto evidentnímu zlu a násilí je sotva možno zůstat nějakým způsobem neutrální, tady je prostě nutno začít vidět "černobíle".

    Ovšem, u tohoto "černobílého vidění" je nutno zásadně rozlišovat jeho dvě zcela rozdílné formy.

    Zkráceně řečeno, jedna z těchto forem je "ex post", zatímco ta druhá "apriori".

    Ta forma "ex post" je onen právě zmíněný postoj, kdy svým odporem reagujeme na nějaký zcela evidentní akt zla či násilí. Tento postoj je naprosto legitimní a nutný.

    Ta druhá forma ale, ta už předem s určitými aktéry spojuje určitá hodnocení. To znamená: ať onen aktér v dané situaci jedná jakkoli, vyznavač tohoto typu černobílého vidění už předem "ví" naprosto jednoznačně: ten přece jedná vždycky zlovolně, respektive ten je přece "náš", a tedy nikdy nemůže jednat opravdu špatně. Takto černobíle vidící si tedy nedává vůbec námahu s tím, hodnotit jednotlivé případy a akty podle jejich vlastního charakteru, nýbrž zaujímá postoj podle svého vlastního ustáleného myšlenkového či přesněji emočního schématu.

    Pro tento druhý případ nám klasický příklad dodává právě Petr Uhl. Není nikterak neznámo, že se v onom konfliktu Rusko - Ukrajina neustále snaží ruskou agresi všemožně přinejmenším relativizovat, ne-li přímo omlouvat. Zásadním argumentem (nejen jeho, nýbrž celého tábora stejně smýšlejících) je to, že nakonec za všechno nesou vinu Spojené státy, tím že rozšířily NATO směrem na Východ, čímž jaksi latentně ohrozily Rusko, které se pochopitelně brání tím, že se snaží své hranice posunout opět více směrem na Západ.

    Takže tedy, za ruskou agresi vůči Ukrajině nakonec nesou vinu Spojené státy.
    Zdá se to být dosti podivnou logikou; nicméně se přece jenom nabízí jedno dosti logické vysvětlení. Sám Petr Uhl se jednou vyjádřil o svém dřívějším bouřlivém levičáctví, a přiznal, že mu trvalo dost dlouho, nežli se zbavil svého - s oním levičáctvím spojeného - antiamerikanismu.

    Ovšem, bohužel - všechno ukazuje na to, že on se ve skutečnosti tohoto svého levičáckého antiamerikanismu nedokázal zbavit doposud. Že v hlubinách jeho podvědomí stále ještě přežívá ten starý levičácký reflex: Za všechno zlo na tomto světě mohou kapitalistické, imperialistické Spojené státy. A veškeré dění na této planetě je pak hodnoceno jenom podle toho jediného kritéria: cokoli podniknou Spojené státy, to je špatné, a cokoli může překřížit Spojeným státům jejich plány, je dobré a je nutno to obhajovat.
    Jedině tímto v hlubinách vlastní psychiky zakořeněným mentálně-emočním reflexem je možno vysvětlit, jak někdo kdo se programaticky staví za práva utlačovaných a slabších, najednou udělá takový ideový kotrmelec, že obhajuje agresi silnějšího (Ruska) vůči slabšímu (Ukrajině).

    Což je ovšem - budiž připomenuto a zdůrazněno - zdaleka nejen případem Petra Uhla samotného; a konec konců to není ani případem celé té proruské frakce v levicovém hnutí v daném konfliktu Rusko - Ukrajina. Toto apriorně černobílé vidění zaslepuje lidskou mysl znovu a znovu, a jen málokdo nalezne tolik vnitřní síly a zralosti, se z jeho moci osvobodit.
    May 1, 2015 v 13.11
    Pane Poláčku,
    dovolte mi malou poznámku k tomu, že lidé posuzují druhého člověka podle toho, jestli je nebo není "náš". Proč se tomu divíte? Vy sám jste se nedávno zmínil, že člověk v jistém smyslu potřebuje být někde "náš", aby jaksi netrpěl duševní prázdnotou, že "k ničemu a k nikomu nepatří". Že po tom být někde "náš" zkrátka v hloubi duše touží. Viz váš příspěvek: http://denikreferendum.cz/clanek/20051-dejte-uz-pokoj-s-takrecenymi-slusnymi-lidmi#comment_53560
    Co na to řeknete?
    + Další komentáře