Deficit nebo potenciál, aneb není školka jako školka

Saša Uhlová

Saša Uhlová zprostředkovává zkušenosti své kamarádky se školkou ve Finsku a následný kontrast po návratu do České republiky. Ve finské školce byly děti výborně pedagogicky vedené a rozvíjené.

A jak bylo ve školce? Ptala jsem se kamarádky, která se před nedávnem vrátila z několikaměsíčního pobytu ve Finsku, kde byla se svou čtyřletou dcerou. Záleží jak kde, odpověděla mi pod dojmem návratu do Prahy a čerstvých zkušeností z české školky. Zajímá mě to Finsko, říkám jí. „Ve Finsku to bylo super," odpověděla a vyprávěla o školce, kde bylo dvacet dětí na pět pedagogů. Byla to bilingvní finsko—anglická školka, den začínal snídaní, takže děti přijížděly a připojovaly se k jídlu, a přitom samotná snídaně již byla lekcí angličtiny.

Děti byly výborně pedagogicky vedené a rozvíjené, nehrálo roli, že dcera mé kamarádky z počátku nehovořila ani jedním jazykem. Každý den za každého počasí chodily děti dvakrát denně na delší procházku, takže holčička byla celou dobu zdravá a ve výborné fyzické kondici. Ale nejlepší bylo, že její dceru každý den za něco pochválili.

„Byla jsem z České republiky zvyklá bát se, co zase uslyším, co opět provedla, jak neposlouchala učitelky, ale když jsem tam pro ni přišla, říkali: ona je tak aktivní oproti jiným dětem, jak je samostatná a kreativní a nezávislá! Každý den něco pěkného," popisuje kamarádka ráj na zemi.

Nebyla to žádná alternativní, nebo snobská školka, byla to obyčejná školka z předměstí. Když tam kamarádka dceru dávala, poprosily ji učitelky, aby jim napsala foneticky patnáct základních vět v češtině a všechny učitelky se je naučily. Zanedlouho už čtyřletá holčička brebentila spokojeně anglicky a rozuměla finsky.

Při odjezdu napsali ze školky hodnocení, aby v další vzdělávací instituci věděli, jaké má dítě dovednosti a jak s ním nejlépe pedagogicky pracovat. To obsahovalo vedle pozitivních charakteristik i body, které je třeba u malé dívky rozvíjet. Ovšem způsob, kterým to formulovali, byl opět zaměřený na potenciál dítěte (kde by co šlo rozvíjet) a nikoliv na deficit, tedy jako výčet problémů. Holčička svou školku milovala, i její máma byla šťastná, že ji nechává v místě, kde je tak spokojená a kde ji mají rádi.

„Máme tu dvacet osm dětí, kdybych si u všech měla pamatovat, jak jim mám říkat, musela bych se z toho zbláznit.“ Foto Lubos237, Wikimedia Commons

A pak přišel návrat do České republiky a vstup do nové školky. Matku s dcerou zde přivítala učitelka s pětatřicetiletou praxí, která hned poznala, že se jedná o problémové dítě a začala už druhý den mluvit o tom, že má poruchy chování a že se nedokáže koncentrovat. Zprávu z finské školky vidět v té české nechtěli („To my nepotřebujeme. Na co by nám byla?“), stejně byla anglicky.

Paní učitelka se bránila i tomu, aby se dívka zúčastnila vánoční besídky, protože se prý nestihne naučit básničky. Když jí matka oponovala, že paměť má výbornou, a že se s ní básničky doučí, odvětila: vždyť se špatně soustředí, to já poznám (dělá to už dlouho, pozná zřejmě všechno).

Na prosbu, aby dítě oslovovala zdrobnělinou místo strohou oficiální podobou jména (Anička místo Anna), reagovala odmítavě: „Máme tu dvacet osm dětí, kdybych si u všech měla pamatovat, jak jim mám říkat, musela bych se z toho zbláznit.“

K dobru nové paní učitelky můžeme připsat, že se po dvou dnech divila, když se holčička básničky rychle naučila, ale celkový pohled se nezměnil, dítě problémové zůstává a kamarádka pomýšlí na to, že najde školku jinou.

Připomnělo mi to můj vlastní zápis do školky před pěti lety. Potřebovala jsem tehdy zapsat dvě děti, jedno čtyřleté a druhé v předškolním věku. Přišla jsem do vytipované školky a paní ředitelka si se mnou chvíli povídala. Moji synové si mezitím hráli venku, lezli po zídce.

Vyšla jsem s paní ředitelkou po chvíli ven a ona se na moje syny podívala a řekla: Jsou hyperaktivní, že jo? To já poznám. Ač se mě to dotklo, snažila jsem se jí vysvětlit, že jsou sice živější, ale že dokáží celé hodiny poslouchat v klidu moje čtení, nebo vyprávění, takže hyperaktivní asi nebudou. Nakonec jsem zvolila školku jinou a dobře jsem udělala. Přesto, že jsme do ní dojížděli.

S bolestí se dívám na průvody dětí ze školek na ulici, když na ně paní učitelky hrubě křičí a nadávají jim. Nebo je dokonce plácnou přes zadek, táhnou neurvale za ruku… Není to žádná výjimka, vídávám to celkem často a říkám si, co se asi děje za zdmi školek, když si takové chování vůči dětem dovolí na ulici.

Také si kladu otázku, zda jsou relativně větší pozitivní změny v základních školách způsobené tím, že tam chodí děti, které už doma umějí říct, když se k nim někdo chová nepatřičně, nebo zda je to hlavně tím, že školek je na rozdíl od škol tak zoufale málo.

Pedagogika potenciálu, kterou praktikují ve finských školkách, a samozřejmě i v některých českých, snižuje stres všech zúčastněných: dětí, rodičů, ale i samotných pedagogů. Kde přesně vězí zakopaný pes, že se v naší zemi reformovat školky příliš nedaří, netuším. Ale moc mě to zajímá, ostatně letos bych ráda zapsala další dítě do školky…

    Diskuse
    December 16, 2014 v 13.13
    Zajímalo by mě, zda se ve školkách ještě i dnes jí plátky oloupaného citrónu válené v hromadě moučkového cukru, jak to bylo za nás... pamatuju si, že jsme si nemohli po tom jít umýt ruce, abychom nenarušili denní režim...

    ... a ještě: musí se ve Finsku taky po obědě spát?
    December 16, 2014 v 14.46
    spaní
    To je velký problém a důvod, proč jsem děti nikdy nenechávala odpoledne ve školce, protože už dávno nespaly. V případě Aničky (což není její jméno, ale pracovně je to dívka z článku), která už po obědě taky nespí, to bylo ve Finsku tak, že si lehla s ostatními dětmi a bylo domluvené, že bude asi patnáct minut ležet, dokud ostatní děti neusnou. Pokud do té doby sama neusnula, pak mohla jít vedle a hrát si, dokud se ostatní děti nevzbudily.
    IR
    @Petr Jedlička: Když jsem chodila do školky já (druhá polovina devadesátých let), měli jsme místo citrónu grep. V moučkovém cukru byl ovšem taktéž vyválen. Jinak záchody byly smíšené a chyběly tam dveře.

    Taky mám neblahé vzpomínky na pedagogický sbor, který nás málokdy pochválil, ale zato často kritizoval, museli jsme nuceně odpoledne ležet v posteli a mým rodičům řekli, že sice znám spoustu věcí ze zeměpisu a dějepisu, ale neumím kreslit, tak ať mě to naučí. Měla jsem za to, že učit kreslení má školka... Tehdejší ředitelka už odešla do důchodu, ale učitelka z oné doby tam nejspíš pořád učí. Jestli se něco dalšího změnilo, to už netuším.
    December 16, 2014 v 15.35
    jsou školy a školky vůbec pro děti?
    Situacie na českých školkách je taková, jakou stát po nich chce - dodržovat mnoho norem, dokonce nedávno přitvrdil ve výstupech dětí takzvané KOV, asi někdo chce děti v MŠ "ukovat". Je mnoho úžasných školek a učitelů, jenže už pá let jsme na cestě zpátky do "normalizační" školky. Těžko se rozvíjí zajímavé alternativní metody práce s dětmi, když zakázka státu jsou normy a "konkretizované" výstupy.
    December 16, 2014 v 16.54
    :-) díky za info

    Já tedy musím na druhou stranu říci, že citron v cukru a nucené spaní "po o" jsou jedniné nepříjemné vzpomínky, které na školku mám... a to jsem chodil ještě do socialistické. Naopak velice v dobrém si vzpomínám, že jak jsme museli při hraní zapojovat fantazii, neboť hlavními hračkami byly klacíky a velká hromada písku ideální na budování tunelů. Ani o vychovatelkách nemohu říct špatné slovo, ale je fakt, že působili spíše jako jen dozor
    DU
    December 16, 2014 v 20.9
    Svoboda není anarchie ani ve školce
    Přijďte se podívat do naší školky v Ratajích, na kterou jsme hrdi. Děti chodí ven taky dvakrát denně, jako v té finské, a nemusíme cestovat.

    Když se chvíli bavím s paní učitelkou, moje děti na mě v klidu počkají, mohou dát najevo mrzutost, ale nenechám je lozit po zídkách. Tomu se asi říká individuální výchovný přístup, který tu kvete stejně jako ve Finsku. Myslím, že je třeba prospěšné, aby děti byly zvyklé být zticha, když chvíli mluví dospělí. Nemyslím, že je to poškodí na celý život, spíš naopak. Hodně dětí k tomu není vedeno.

    Pokud by byla svoboda ve spaní po obědě, doplatí na to děti, které spát po obědě chtějí a ke zdravému vývoji potřebují. Svoboda spát po obědě znamená nespat po obědě. Moje mladší dcera po obědě spává. Moje starší dcera někdy ano, někdy ne, ale pokud si neodpočine, je večer značně přetažená. Svoboda není anarchie, děti potřebují pravidla a hranice, nejen vřelý vztah. Rozumný režim není fuj.

    Pan Chaluš si možná myslí, že školky nejsou pro děti. Proto zrušme ty nehumánní a děti poškozující instituce!
    December 16, 2014 v 20.59
    tak netřeba to myslím hrotit, ten finský způsob (15 na posteli kvůli klidu ostatních, a když neusne, může si jít pak hrát) mi přijde jako rozumný kompromis. Pamatuju si, že jsem za dva roky školkové docházky usnul po poledni jen jednou
    DU
    December 16, 2014 v 21.7
    Nejsem si jistý, že pravidlo "když neusne, tak si může jít hrát" je nějaký kompromis. Spíš je to motivační opatření pro všechny děti, aby po obědě nespaly a neodpočívaly.

    Jako rozumný kompromis mi přijde přirozené zklidnění pohádkou, můžeš spát, ale nemusíš, je však dobré po obědě chvíli ležet a odpočinout si. Hrát se bude až potom.
    December 17, 2014 v 12.35
    Dcera od známé se vdala za Rakušana. Její vnuk teď chodí týden do rakouské školky a týden do české.
    Zatímco v rakouské to funguje na principu - teta na hlídání - českou si nemohou vynachválit. Kvalitní práce s dětmi, neustálé učení se nového. Vnouček chodí ro rakouské školky nerad a velmi se vždy už těší, až půjde do české.
    Také srovnání.
    December 18, 2014 v 16.11
    Normalizační školka?
    No nevím, mám obavu, že se tady trochu směšují některé pojmy. Tak jako ve všech oblastech lidské činnosti i ve školce to vždy záleží na lidech, kteří v té školce pracují a tvoří její charakter. Jsem už poměrně v letech, takže jsem zažila na vlastní kůži školku hluboce totalitní - nicméně jsem se tam leccos naučila, hodně jsme toho vůbec neřešili (otevřené záchody), ale určitě to není něco, na co vzpomínám jen s velkým mrazením a hrůzou. Osobně si myslím, že děti mají být co nejvíc se svou rodinou (sama jsem to nedělala a dodnes to považuju za největší chybu, jaké jsme se v životě dopustila). Místo toho jsem utíkala do práce, abych o ni nepřišla, cenila jsem si postupu ve své vlastní kariéře, takže jsem na svoje děti vlastně ani neměla čas. Jak hloupí jsme my rodiče, tak hloupé budou i školky pro děti (a školy). Já tedy jako matka byla hloupá docela hodně. Možná to začíná už u hodnot, jaké řídí náš život. Obávám se, že za těmi finskými (školkami) budeme dobíhat ještě hodně dlouho.
    + Další komentáře