O dvou nových sociálních svatých

Filip Outrata

Dva noví svatí římskokatolické církve Jan XXIII. a Jan Pavel II. jsou inspirativní nejen pro věřící mimo jiné pro svou sociální nauku a kritiku neregulovaného kapitalismu.

Prohlašování za svaté a kult se svatými spojený nebývají právě tím, čím může katolické křesťanství oslovit sympatizující a hledající. Možná spíš naopak, některé projevy úcty ke svatým působí přímo odpuzujícím dojmem.

Z živého člověka, který přes své kvality a mimořádné vlastnosti byl stále člověkem, to znamená bytostí různorodou, chybující a pochybující a v mnoha věcech a situacích nejistou, se stává vzor dokonalosti, často barvotiskový obrázek, který skutečného člověka spíš zakrývá a skrývá.

Tento proces začíná většinou ještě před oficiální církevní kanonizací; ta by ostatně měla být pouze potvrzením již existující živé úcty a zbožnosti spojené s osobou svatořečené či svatořečeného. Hned od počátku se tak vytváří obdoba toho, co dnešní doba nazývá „mediální obraz“.

Mediální obraz se vždy vyznačuje tím, že některé rysy dané osobnosti a jejích názorů zveličuje, jiné potlačuje. Zvýrazňuje často podružné vlastnosti a věci hlubší ponechává stranou pozornosti; nejsou přece tak atraktivní.

Když se podíváme na způsob, jakým naše média referovala o svatořečení Jana XXIII. a Jana Pavla II., uvidíme proces vytváření „mediálního obrazu“ v plné nahotě. Výrazněji se přitom týká Karola Wojtyly neboli Jana Pavla II.; je to pochopitelné, protože polský papež na rozdíl od svého italského předchůdce zůstává v živé paměti.

Tím, na co česká média ve vztahu k Janu Pavlu II. upozorňovala zdaleka nejsilněji, bylo, že právě on „odrovnal komunismus“. To je paradoxní a vůči Karolu Wojtylovi vlastně nespravedlivé. Nikdo totiž zároveň nepřipomněl, že také — v souladu se sociální naukou církve — podrobil tvrdé kritice „tvrdý kapitalismus“ a jeho nespravedlivou a odlidšťující povahu.

Podle Jana Pavla II. (encyklika Laborem exercens z roku 1981, 14) pokládat výrobní prostředky „izolovaně za zvláštní souhrn majetku a pak je ve formě „kapitálu“ stavět do protikladu k práci, aby práce sloužila vykořisťování, se příčí samotné povaze těchto prostředků a jejich vlastnění.

Jan Pavel II. připouštěl zespolečenštění výrobních prostředků, vyzdvihoval důležitost odborů, pozitivně mluvil o právu na stávku. Jistě byl odpůrcem komunistického systému zneužívání moci a potlačování svobody, v žádném případě však nebyl stoupencem liberálního kapitalismu.

Podobně „sociální“ byl ve svých názorech i Angelo Roncalli, papež Jan XXXIII. V jeho sociální encyklice Mater et magistra z roku 1961 najdeme i výzvu k tomu, aby dělníci dosáhli spoluúčasti na vlastnictví podniků, ve kterých pracují a mohli spolurozhodovat o jejich řízení.

Antipapež Jan XXIII. s radikálními socialisty. Povšimněte si, že kouří cigaretu! (z nejmenovaného webu ultrakonzervativních katolíků)

V pastorální konstituci Gaudium et spes (Radost a naděje) 2. vatikánského koncilu, který svolal Jan XXIII. a který „otevřel okna“ církve modernímu světu a především jeho lidem s jejich skutečnými potřebami, bolestmi a nadějemi, je řeč i o tak konkrétních sociálních tématech jako je pozemková reforma, rozdělení neobdělávané půdy bezzemkům.

Pro oba nyní svaté papeže bylo jednou z nejdůležitějších zásad, že soukromé vlastnictví není a nemůže být tou nejvyšší a všemu nadřazenou hodnotou. Je nepřípustné připouštět omezování práv a svobod člověka, jeho lidské důstojnosti, ve jménu zisku a hromadění majetku. Dnes je tato základní myšlenka křesťanské sociální nauky stejně aktuální jako kdykoli dříve.

Bylo by dobré, kdyby si aspoň někteří katolíci jako formu své zbožné úcty k nově svatořečeným vybrali rozjímání nad jejich myšlenkovým odkazem v sociální oblasti. A nejen rozjímání, ale i aktivní vlastní příspěvek, osobní nasazení a čin, jak by dodal současný nástupce Petrův František.

    Diskuse
    OB
    April 30, 2014 v 14.35
    Přinejmenším v případě toho druhého není chvála na místě
    April 30, 2014 v 15.45
    Překvapilo mne, že pod fotografií je Jan XXIII. označen jako "antipapež". Asi je fotka i s popiskem převzata z nějakého zdroje radikálních konzervativců.

    Děkuji za připomenutí sociálního učení obou těchto svědků víry. To lze na nich ocenit, i když u jednoho i u druhého najdeme velmi problematické body, ale ty bych pro danou chvíli raději nechal stranou.
    FO
    April 30, 2014 v 20.50
    popiska pod fotografií
    Ivan Štampach má pravdu, je to z ultrakonzervativního zdroje, mělo to být uvedeno - už jsem zažádal o nápravu.
    FO
    April 30, 2014 v 20.54
    Pane Kolaříku,
    nemohu s Vámi souhlasit. Jednak z vlastní zkušenosti vím, že DR čte nemálo katolíků, jednak nepovažuji za zbytečné psát pro kohokoli a primárně mi nejde o to, jestli to někdo ocení.

    A vlastně, jak si uvědomuji, mi ani nejde o to někoho přesvědčovat. Uveřejňuji svůj názor, svůj pohled na věc, a každý ať jej přijme jak chce a jak umí.
    JV
    May 1, 2014 v 8.22
    Pár řádků o svatosti
    Pojem „svatost“ má v katolické církvi dva významy. Jeden užší a konkrétnější a druhý širší a obecnější.

    V žádném případě však „svatost“ neznamená dokonalost a nedotčenost hříchem.

    Svatý v užším smyslu znamená – stručně řečeno – dobrý a všem křesťanům známý příklad hodný následování. Kanonizovaní světci byli velice často lidmi chybujícími, lidmi zatíženými mnoha selháními. (Doporučuji přečíst si např. Velké postavy středověké církve od papeže Benedikta XVI.) Pozoruhodné na těchto světcích je to, že když se rozhodli následovat vůli Boží, tak už z této cesty nesešli.

    Být svatým v širším smyslu znamená, následovat příklad Ježíše Krista a žít život s vědomím odpovědnosti vůči Bohu. Odtud také svátosti udělované v katolické církvi.

    Nikde nestojí psáno, a v katolické církvi to také nikdo netvrdí, že světec je něco více než ten, kdo se světcem nikdy nestane. Žádní světci se nehonili za tím, aby se světci stali, ale aby konali dobro před Bohem. Nešlo jim o ně, ale o království Boží a o ty ostatní.

    Hledat něco špatného na institutu svatých znamená spíše nedostatek porozumění jeho významu. Ti, kdo se o křesťanství zajímají, mají možnost v životních cestách světců najít nejen inspiraci pro sebe, ale poznat i hloubku milosti s níž mohou počítat.

    Jistěže některé projevy úcty ke svatým spojené s jejich ostatky nám dnes mohou připadat cizí. Nesmíme však zapomenout, že lidé vždy hledali nějaké spojení mezi věčným životem v blízkosti Boha a dočasným životem pozemským. Spatřovali-li naději a spásu tam, kde my ji dnes nevidíme, nemuselo jít o pouhou pověrčivost.

    Vše dobré přeje Jiří Vyleťal
    MP
    May 1, 2014 v 9.33
    Nádherný článek
    Jenže - kdo tohle kdy vmete do tváře prelátovi Dukovi?
    JP
    May 1, 2014 v 12.22
    Svatý světec?
    Já bych se pozastavil u téze pana Vyleťala, že prý v rámci katolické církve "svatost neznamená dokonalost a nedotčenost hříchem".

    Při pohledu na vytržení davů sledujících svatořečení papežů či jiných "svatých" není možno jinak, nežli o platnosti této téze vyslovit zcela zásadní pochybnosti. Přinejmenším právě pro obecný lid věřící má takovéto kanonizování asi sotva jiný účel a jinou funkci, nežli vytvořit absolutně čistý a neposkvrněný ideál jakési nadpozemské dokonalosti.

    Takovýto absolutně čistý ideál může samozřejmě splňovat i určitou pozitivní funkci: může se pro konkrétního věřícího stát určitým vůdčím obrazem i pro jeho vlastní, osobní život.

    Ale na straně druhé, tato idealizace daných osobností je nerozlučně spojena i s nemalou iluzorností; je zde prostě vytvářen umělý svět neposkvrněných ikon, ke kterým je možno se modlit, které je možno vzývat, ale které jsou zcela vytrženy ze samotné reality jejich vlastního žití - a i jejich vlastních vnitřních zápasů o bojů. Tato idealizace v tradici křesťanství ostatně počíná už samotným Ježíšem (vlastně ještě dříve, před jeho narozením, onou známou legendou o "neposkvrněném" početí panny Marie).

    Jak už naznačuje titulek tohoto příspěvku, bylo by asi zapotřebí rozlišovat mezi dvěma napohled příbuznými, ale ve skutečnosti zcela rozdílnými označeními: světec a svatý.

    Jednou větou řečeno: světec n e n í svatý.

    Světec, to je právě ten původně vlastně docela "normální" člověk, který ale na své životní cestě dokázal vystoupit tak vysoko, že dosáhl vyšších duchovních, ale i mravních sfér.

    Zatímco "svatý" - to je právě ona neposkvrněná ikona. "Svatý" - to je vlastně z moci úřední udělený titul.

    O tom, jestli někdo skutečně je či není "svatý" - tak o tom by fakticky směl rozhodovat jenom a jedině samotný Bůh. Jenom on jediný může mít tu pravomoc rozhodnout o tom, koho přijme do svého vlastního nebe, do okruhu spirituálně vyvolených.

    Pozemská instituce (a tou je nakonec i samotná "Církev svatá") může pouze udílet tituly; ale rozhodnutí o tom, kdo skutečně má nárok na to být "svatý", se zcela vymyká okruhu její kompetence.

    Křesťanské církvi samozřejmě v žádném ohledu nelze vytýkat, že se snaží poukázat na významné činy jejích čelných představitelů. Ovšem, daleko účelnější by se jevila právě ta cesta, ukazovat právě tu klopotnou (a třeba i heroickou) cestu jejích světců k duchovním výšinám, nežli oním vnějškovým spektáklem kanonizace těch jejích "svatých".

    May 1, 2014 v 20.19
    Prohlašovat někoho za svatého,tak toho se měla církev vzdát už dávno.Lidská instituce jako kterákoli jiná,rozdává pocty i sama sobě.
    Těmito svými rituály ale odrazuje lidi hledající, pro které je ateismus studený a prázdný.
    Jak církev modernizovat,bylo by to možné?
    May 1, 2014 v 20.27
    Pokud církev nebude ALTERNATIVOU k současnému modenrímus větu, je zbytečná. Pokud se stane plně jeho součástí, pokud se mu zcela přizpůsobí a v tomto smyslu se modernizuje, nemá reálně co nabídnout. Bude jen jednou z položek spírituálního trhu podřízenou zákonům nabídky a poptávky.
    MK
    May 1, 2014 v 20.54
    Pane Štampachu
    Církev se musí modernizovat ne proto a tak, aby se stala součástí světa, který zveme současným, ale proto a tak, aby se stala součástí světa, který teprve přijde. No, musí... Je to její věc, mne osobně to trápit nemusí. Ale znám pár dobrých lidí, kterým by chyběla.
    + Další komentáře