Diskuse (44 příspěvků)
Eva Hájková, penzistka
November 28, 2019 v 8.47
Poznámka
JN
Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
November 28, 2019 v 15.3
Čas naplněný smyslem?
"Chronos jsou peníze". Kairos je čas naplněný penězi.

Jenže peníze a čas spolu nesouvisí jen proto, že "se to říká", souvisí spolu i hodnotou úrokové sazby.

Čas jsou peníze vynásobené úrokovou sazbou...

I když člověk vykročí ze sebe sama a přestane si myslet, že "čas jsou peníze", čas pořád budou ty peníze vynásobené úrokovou sazbou...

JN
Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
November 28, 2019 v 15.20
"Smyslem našeho času"
je tedy úroková sazba a růst ekonomiky (růst globalizační "entropie").
JK
Jindřich Kalous, důchodce
November 28, 2019 v 15.50
Evě Hájkové
Je obdivuhodné, jak toho pánaboha dokážete přilepit k čemukoli...
JN
Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
November 28, 2019 v 16.2
Dobře, tak třeba "Kosmický Rozum", nebo "Náhoda",
pane Kalousi.
JP
Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
November 28, 2019 v 16.9
Paní Hájková, když jsem před několika týdny v Právu četl tento text V. Bělohradského, napadla mě přitom myšlenka, že Bělohradský je konec konců jakýsi prototyp diluviálního liberála. On sice tak nějak ví že ten současný svět je už někde úplně jinde, že žije jiným způsobem a řídí se jinými motivacemi a jinými dynamikami než jak to stanovily formy původního liberalismu; ale on pořád železně setrvává na těch původních představách a principech prvohorního liberalismu, a snad opravdu doufá že se mu časem podaří přesvědčit i celý současný svět, že jediným řešením ja návrat k těmto "čistým" počátkům.

K té marginalizaci: Bělohradský si snad opravdu vůbec nedokáže uvědomit, co tím ve skutečnosti vyslovil. On tu "marginalizaci" totiž prezentuje jako něco veskrze pozitivního, čím prý demokracie zabraňuje příliš vzdutým vášním (vedoucím pak ke vzájemné animozitě). On má svým způsobem s tou marginalizací v (liberální) demokracii pravdu; ale ve smyslu zcela jiném. Tato marginalizace totiž znamená, že v liberální demokracii všechno ztrácí svou vlastní hodnotu. Svým způsobem tato "marginalizace" je jenom jiným označením pro "hodnotový relativismus", respektive přímo nihilismus.

Jenom a pouze tehdy, když věci nemají žádný - opravdový - smysl, jenom tehdy nevybuzují žádné emoce. Abychom tedy mohli v té Bělohradského demokracii spolu navzájem komunikovat bez těch vzdutých emocí, pak bychom napřed museli přistoupit na to, že žádná věc tohoto světa nestojí za to, abychom s ní vnitřně souzněli - a abychom se hněvali, když ji někdo druhý ničí, rozbíjí.

Tento svůj - převrácený, a vlastně zvrácený - postoj Bělohradský potvrzuje ještě tím, že veškeré snahy člověka pouhé plynutí času proměnit, zušlechtit v čas naplněný smyslem označuje za "blud"!!

Nevím, opravdu nejsem schopen pochopit, jak vzdělaný a inteligentní člověk může s vážnou tváří prohlásit něco tak naprosto nihilistického - že prý snaha člověka dodat nějaký smysl jeho světu je "blud"...

Eva Hájková, penzistka
November 28, 2019 v 20.18
Proč vám vadí, pane Poláčku, že v liberální demokracii všechno ztrácí svou vlastní hodnotu (čili svůj vlastní smysl)? Vždyť vy si přece také myslíte, že smysl není předem dán, že ho vytváří člověk. Dokonce pokládáte tvorbu smyslu za lidské právo.
MM
Miroslav Melichar, sś učitel ve výslužbě
November 28, 2019 v 20.54
Vztah s Bohem
Myslím, že paní Hájková zde "pánaboha" nepřilepuje k čemukoliv a nevnucuje. Ale ke slovům "kamsi se posunout, duchovně vyrůst, je k tomu zapotřebí transcendence" se vztah k Bohu jako příklad hodí. Víra v kosmický rozum nebo náhodu sice je příklad posunu, ale asi ne duchovního růstu.
JN
Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
November 28, 2019 v 20.57
Pane Poláčku, diskutujeme o tom nějak pořád dokola: Jsem toho názoru, že Vy osobně světu dát smysl nemůžete.
Ani nikdo jiný z nás nemůže dát světu smysl.

(Můžete to ale pochopitelně - jako kdokoliv jiný - udělat s vlastním životem, pokud jste tak ještě neučinil a víte už, jak na to.)

Nemůžete tedy dát světu smysl ani společně s nějakou "partičkou", to by právě vzbudilo tu zmiňovanou animozitu a například já bych z takového "smyslu", který by světu předepsal nějaký diktátor nebo mocenská skupina, byl nejspíše znechucen. To jsou totiž všechno jen staré recepty v novém kabátě, které s tím "smyslem" daly světu také koncentráky, gulagy a hromady mrtvol.

Světu nemůžete dát smysl z těchto důvodů:

1. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že svět už ho má.

Myslí si, že oni sami buď už ten smysl znají, nebo si myslí, že by se ten existující smysl dal nějak objevit, nebo si také mohou myslet, že svět sice nějaký smysl (nezávisle na nás) asi má, ale člověk ho buď objevit vůbec nemůže, nebo může, ale jen částečně.

2. Někteří jiní lidé zase nevědí, jestli svět má nějaký smysl, možná si myslí, že svět žádný smysl ani snad nemá a mít třeba ani nemůže.

Nebo si také (stejně jako Vy) mohou myslet, že by světu právě oni ten smysl měli tedy
dát, když ho svět ještě nemá sám od sebe. Možná si dokonce myslí, že kdyby se jim to povedlo, všichni lidé by pak byli rádi.

***

Pokud se tedy i Vy rozhodnete dát světu smysl, existuje velmi velká pravděpodobnost, že se všemi těmito lidmi (jak v bodě 1, tak v bodě 2, budete v rozporu, Vaše různé smysly světa se budou navzájem tlouct a vyvolá to tu zmíněnou animozitu. Proto Bělohradský moudře radí: "Žádný smysl tomuhle světu - proboha - nedávat! A když už, tak jenom ten marginalizovaný. Jinak se tu těmi vašimi univerzálními smysly světa a 'vlastními hodnotami všeho' zase pomlátíte, jako vždycky."

Mé stanovisko k tomu je takovéto: Já věřím, že svět už smysl má a dokonce není ani marginalizovaný, ale opravdový. Opravdový smysl světa může být ale jedině takový, aby neměl potřebu se mlátit s tou partičkou těch ostatních smyslů světa. I když je tedy samozřejmě pravda, že ostatní smysly světa se na něj asi budou vytahovat, že jsou větší a důležitější. Mě je ale na něm sympatické, že se nerve.


PM
Petrasek Milan, penzista
November 28, 2019 v 22.46
Ve věci "přilepování Boha" bych vkopíroval
pár slov, kterými věřící opravňuje svou kritiku ideologického smýšlení:
Absolutní imanence (sebeidentifikace) člověka je myslitelná pouze v absolutní Transcendenci (bezpodmínečném odevzdání se Bohu); absolutní imanence a absolutní Transcendence jsou totéž. Tato jednota ovšem není pojmově postižitelná a nemohli bychom ji přirozeným rozumem prokázat ani jako transcendentální podmínku – horizont – lidské aktivity (právě kvůli protichůdnosti poznání a oddání se, která nemůže být sjednocena v jednom horizontu), ale fakt Inkarnace a víra nám otevírá tuto perspektivu. Absolutní imanence v absolutní Transcendenci, jednota světa a Boha nikoliv statická, nýbrž v aktivitě a v eschatologickém dovršení, je pro nás absolutní Pravda – Kristus, Církev. Tato pravda spíše „se děje“, nežli „je“. Absolutní pravdu nelze reflektovat, je však možno v ní žít a v ni věřit. Dále je možno reflektovat nad aktem víry. To je teologie. Ona jediná – pomineme-li metafyziku, jež jako obsahově určená a ne pouze formální věda je problematická – je schopna nalézt principy, jež mohou vždy znovu odhalovat ideologické prvky v našem myšlení a otevírat je k absolutní Transcendenci v eschatologickém dovršení naší aktivity. V tom je velikost a nezastupitelnost teologie jako kritické vědy.
+ Další komentáře