Lesk a bída pseudohumanismu

David Unger

Mnozí představitelé humanistické levice, přestože si to neuvědomují, podléhají principům neoliberálního myšlení. Přiklánějí se totiž k názoru, že žena má výhradní a nikým neomezené právo na to určit si místo a způsob porodu.

Alternativní levicoví intelektuálové nejen sdružení kolem tohoto deníku u nás tvoří pestré spektrum. Od těch, kteří chtějí reformovat sociální demokracii (tedy reformistů reformistů), přes sociální liberály, pro které je KDU-ČSL moc konzervativní a TOP 09 příliš neoliberální, zelené až po trockisty (pro mne má toto označení pozitivní nádech) a radikální zastánce přímé demokracie.

„V Deníku Referendum zní kritické hlasy emancipovaných žen, které analyzují, ale nenaříkají. A debaty se účastní i muži.“
×

Ať už je jejich snaha o to být vůči současnému neoliberálnímu establishmentu co nejalternativnější, přece jen jsem zaznamenal v diskusi u dvou témat (domácích porodů a také u rušení kojeneckých ústavů) latentní, o to však pevnější nákazu principem neoliberálního myšlení. Většina nezávislých levicových a humanistických intelektuálů se například přikláněla k názoru, že žena má výhradní a nikým neomezené právo na to určit si místo a způsob porodu.

Lékař - porodník má být ten, který má posloužit a bez výhrad vyhovět přání ženy, případně zajistit případná rizika (sanitní vůz před domem domácí rodičky). Bez ohledu na to, že současný stav lékařské vědy a také rychlost dnešní dopravy záchranných služeb tato rizika prostě zajistit nedovedou, seč by se o to snažili maximálně a faktor lidské chyby byl zcela eliminován.

Argumenty z odborné praxe, že během porodu mohou zcela nepředvídatelně nastat situace, které bez lékařské intervence do několika minut na specializovaném porodním sále téměř jistě mohou být fatální pro dítě nebo jeho matku, zřejmě nestačí. Rodička, i ta zmanipulovaná různými módními kampaněmi nevládních organizací v době, kdy je psychicky zranitelnější a k manipulaci náchylnější, má plné právo sama rozhodovat o způsobu porodu.

Lékař, který absolvoval nejen šestileté všeobecné medicínské vzdělání, následné čtyřleté vzdělání postgraduální pod odborným dohledem, s atestací a léty praxe, bývá postaven do role usurpátora, který nemá v popisu práce nic jiného než omezovat lidská práva svých pacientů a nutit je pro oficiální zdravotnický systém k ekonomicky výhodnějším postupům (připomínám, že jde o řadového lékaře, který pobírá fixní tabulkový plat).

Přitom je lékař lidově řečeno stále jednou nohou v kriminále a může být souzen jak za to, že rodičce ve svobodném rozhodnutí nezabránil, tak i za to, že jí rozhodnutí z důvodu ochrany jejího života i života jejího dítěte neumožnil. Strefovat se do lékařů je snadné a lákavé, každý z nás má skrytou obavu o své zdraví a lékař má v určité chvíli vlastně úplnou moc často i nad celým naším životem.

Naopak nezávislá porodní asistentka propagující domácí porod je dnes často mediálně prezentována jako spojenec rodičky proti „lékařským vyděračům“, kteří si dovolili se ozvat. Zdá se, že nemalá část humanisticky smýšlející inteligence si osvojila rétoriku neoliberální bývalé Nečasovy vlády a jejího zázemí ve zdravotních pojišťovnách nebo vedení velkých nemocnic, které se velkou část společnosti podařilo před dvěma lety přesvědčit o tom, že lékaři jsou vyděrači v bílých pláštích.

To proto, že si dovolili žádat více, než tehdejší mzdovou úroveň (například nástupní plat lékaře-absolventa tvořil čtrnáct tisíc hrubého, nyní se zvýšil zhruba o čtyři tisíce) na úkor miliardových často předražených či zbytečných nákupů a investic v rezortu.

Nechci tu házet všechny porodní asistentky do jednoho pytle. Mnohé z nich jsou součástí dobře fungujících týmů úspěšně humanizujících či humanizovaných porodnic a společně s lékaři, zdravotními sestrami a dalšími zdravotníky mají jasně vymezené hranice, které fungují především ve prospěch klientů těchto zařízení.

Ale vždy mně přijde úsměvné, když se například právník z nevládní organizace vyjadřuje k tomu, jak nebyla dostatečně respektována práva rodičky třeba na okamžité opuštění porodnice (bez ohledu na rizika, o kterých neví ani rodička, ani právník). V čích rukou jsou potom práva dítěte na jeho život, jeho kvalitu a na zdraví? Také právo netrpět celoživotní vývojovou poruchou způsobenou komplikovaným porodem doma, když byl na místě císařský řez?

Mohl bych tu dále psát o současných trendech odmítat povinné očkování, propagaci kojení za každou cenu různými laktačními ligami a tím i neurotizaci velkého procenta matek hned v prvních dnech s dítětem. Dále bych mohl zmínit i (pseudo)humanistickou tabuizaci porodů císařským řezem. Tato metoda přitom mimo jiné v historii přispěla k tomu, že dnes máme novorozeneckou úmrtnost v promilích a ne v desítkách procent jako před vznikem moderního porodnictví.

Nedávno jsem v rozhlase zaslechl relaci, ve které porodní asistentka radila nastávajícím rodičům, jak si poradit v prvních dnech s novorozencem. Vedle spousty užitečných a vhodných rad mě zaujal důraz na to odstřihnout se od rad babiček, tedy matky a tchýně rodičky. Ty často například ohledně kojení trpí nevhodnými stereotypy z dob minulých, které by mohly přirozené, plné a žádoucí kojení ohrozit a ukrást tak dítěti to nejlepší, co mu může matka dát.

Jako psycholog doufám, že kojení absolutně to nejlepší z bohatého celku mateřské péče není a kojení do šesti let věku dítěte už vůbec ne. Pochopil jsem to snad špatně, ale babičky-reakcionářky je zkrátka třeba co nejvíce eliminovat, aby se nesnažily uplatnit své rady, které často v rodinách vyplývají ze staletých zkušeností přenášených z generace na generaci. Není to škoda? Mají ony všechny vyškolené porodní asistentky působící na volné noze ty správné recepty? Pokud obviňují lékaře z finanční motivace, jak je to vlastně s jejich finanční motivací porodních asistentek propagujících domácí porody?

V podstatě končíme u otázky, do jaké míry má stát chránit zdraví dětí, pokud reálně hrozí, že se jejich rodiče rozhodnou tak, že podstatně zvýší riziko neblahého vývoje. Je to otázka politická a my všichni, ať už jsme názorově nalevo či napravo, se budeme muset rozhodnout, jakou cestou se vydáme a hlavně, kam přesně umístíme hranici, kdy může zasáhnout stát (ať už prostřednictvím rozhodnutí lékaře či jinak) a kde jde čistě o zodpovědnost rodiče.

Je ovšem nutné se ptát: Opravdu se chceme dostat do situace, která je zejména v anglosaských zemích každodenní realitou? Tedy advokáti čekající na propuštěné pacienty přímo před nemocnicemi s otázkou, zda by nebylo vhodné podat žalobu na jejich lékaře.

Zdůrazňování práva na svobodné rozhodnutí za každou cenu a za všech okolností, které ve svém důsledku způsobí zhoršení kvality života nebo dokonce jeho ohrožení či konec označuji jako pseudohumanismus. Tento pojem nepoužívám jen jako samoúčelnou provokaci, ale jako vážné upozornění na to, v čem nás ohrožuje model „diktatury práva na individuální rozhodnutí“ vanoucí ze západu. A to nejen ve zdravotnictví, ale i ve školství, sociálních službách a dalších rezortech.

Rovněž nedávný návrh na rychlé rušení kojeneckých ústavů vzbudil podobný typ diskuse ve stylu „zrušme ty nelidské instituce, které z našich dětí vyrábějí deprivované jedince“. Jak rád bych podpořil jejich zrušení stejně jako zrušení věznic, nemocnic nebo výchovných ústavů. To by byl ráj v našem státě. Ale nezbavíme se jejich obyvatel.

Ti jsou po podobných „reformách“, které proběhly v některých západních zemích (také s tím podstatným rozdílem, že trvají od šedesátých let, někdy už od konce 2. světové války), poškozováni dále nedostatečnou péčí. Nikoli již v těch přežitých a nelidských ústavech, ale například u profesionálních pěstounů, u kterých jsou doslova ubytováni jen na pár dní a potom putují jinam.

V tom nejhorším a bohužel obvyklém případě skončí jako děti ulice. Potom může stát klidně vypisovat projekty pro neziskové organizace, které by tyto lidi z ulic dostaly zpět pod střechu, ovšem již za násobky financí než potřebovaly ukvapeně zrušené ústavy. Velké bývalé ústavní areály dnes v lukrativních lokalitách jsou totiž už dávno rozprodány developerům.

Další podobná diskuse, více v pozadí, probíhá v rámci psychiatrie a tzv. detenčních pobytů (dočasných pobytů v případě ohrožení zdraví či života sebe nebo okolí, kdy má pacient zachována všechna lidská práva s výjimkou opuštění psychiatrické nemocnice bez souhlasu lékaře nebo příslušného soudu). V rámci zdravotnické reformy se do zákona dostalo jedno slovo navíc.

Detence (dočasné zadržení) nebezpečného pacienta trpícího duševní nemocí či poruchou je možná jen tehdy, ohrožuje-li sebe nebo někoho bezprostředně. Takže máme například pacienta trpícího schizofrenií, který pod vlivem poruch myšlení a vůle způsobenými jeho onemocněním trvale odmítá potřebnou léčbu, často navzdory dlouhodobému působení a starostlivému zoufalství jeho nejbližších. Pokud tento pacient vezme na blízkého člověka sekeru, je za asistence policie přivezen Rychlou zdravotnickou pomocí na příjem psychiatrické nemocnice.

Pokud se tam ve zdravotnických prostorách zklidní (což často bývá normální reakce zdravého i nemocného při takové změně prostředí) a jen sedí a mlčí, neměl by být bez svého souhlasu přijat. Na intervence odborníků bylo proto toto slůvko ze zákona vypuštěno, protože by tak mohly nastat jen dvě možnosti: množství duševně nemocných neléčených lidí bez přístřeší nebo hromadné obcházení zákona zdravotníky v souladu se svým posláním.

Sám se řadím k těm, kteří v rámci tisíciletého souboje na našem území mezi Západem a Východem (ať už tu byla Velká Morava, země Koruny české, Rakousko-Uhersko nebo Československá republika) mají blíže k hodnotám na západ od nás. Ale není všechno zlato, co se třpytí. Bylo by velmi paradoxní, kdyby představitelé humanistické levice možná neuvědomovaně hájili principy laissez-faire a ambivalentně vlastně podpořili ultraliberální myšlení.

Takže na závěr vzkaz nejen kolegům humanistickým intelektuálům, že není v konečném důsledku lidské to, co jako lidské na první pohled vypadá a líbivě se propaguje. A vzkaz čerstvým rodičkám a rodičům: Nepodléhejte dobovým trendům, zachovejte si zdravý kritický rozum a připravte se nejen na zátěž psychickou a fyzickou, ale také na nutnost překonání překážek v rovině ideologické.

    Diskuse
    TT
    July 30, 2013 v 17.45
    Ideologická zkratka
    tak se dá jednoduše shrnout text, který nijak nepřispívá do diskuse o sociálních službách a roli státu, jednotlivce a komunity. Přesně týmž způsobem se dá argumentovat z druhé strany a nic to nevyřeší.

    Z článku na mne trochu dýchá víra, že vedoucí nomenklatura institucí jsou ti, kteří vědí, co je správné, a občané a jejich společenství jsou tu braní pouze jako klienti. A to je zásadní chyba, která je typická nejen pro tento článek, ale i pro celou diskusi. Bohužel tato víra se najde jak u zastánců tak odpůrců té či oné "technologie".

    Stručně to lze shrnout následovně. Nejde o boj mezi instituční a domácí péčí, mezi porodní asistentkou a lékařem. Jde o to, jestli věříme tomu, že občané a komunity jsou schopni rozhodovat o svých osudech, nebo jestli mají jen právo vybírat si své "elity", které budou rozhodovat za ně.
    DU
    July 30, 2013 v 18.40
    K panu Tožičkovi
    Cílem článku bylo podnítit zamyšlení z institucionálního pohledu. Podle vás ona "zkratka" i tak vyšla na 24 odstavců... Pokud nijak neobohatily diskusi alespoň faktické informace v něm obsažené, tak je mi to líto.

    Zatímco zastánci individuálních práv mají široký prostor v médiích, zástupci institucí, odborníci s praxí - např. zmiňovaní lékaři, se k jednotlivými případům vyjadřovat nemohou, brání jim v tom povinnost mlčenlivosti daná zákonem. Takže zcela svobodné diskusi rovné podmínky nastaveny nejsou.

    Spíš bych to shrnul otázkou navazující na tu Vaši: "Slučuje se výhradní a absolutní zdůrazňování práva na neomezené individuální rozhodnutí (porod v rizikovějším prostředí, rozhodnutí o léčbě za akutního narušení rozumových schopností duševním onemocněním apod.) s (trvale udržitelným) rozvojem občanů a komunit?"



    July 31, 2013 v 10.17
    pseudokomentář
    Jak se píše v článku, že: "Zdůrazňování práva na svobodné rozhodnutí za každou cenu a za všech okolností, které ve svém důsledku způsobí zhoršení kvality života nebo dokonce jeho ohrožení či konec označuji jako pseudohumanismus.", tak já označuji podobné názory jako má autor jako "pseudoracionalismus", který považuji za mnohem bláznivější, nudnější a nebezpečnější než "pseudohumanismus".
    July 31, 2013 v 10.38
    Karikatura sporu pseudohumanismu s odborníky.
    V těch 24 odstavcích pan Unger probral domácí porody, císařské řezy, opuštění porodnice proti radě lékaře, kojení "za každou cenu", rušení kojeneckých ústavů a detenci psychiatrických pacientů, kteří nikoho neohrožují bezprostředně.

    U všech těchto šesti témat existuje nuancovaná argumentace pro obě strany sporu, kterou pan Unger pomíjí a presentuje karikaturu, ve které jsou na jedné straně odborníci, na druhé straně zpovykané pseudohumanistické spolky. Vyzývá k "překonání překážek na rovině ideologické" ale sám argumentuje pouze ideologicky.Je prostě z principu vždy na straně odborníků a institucí proti individuálním právům , bez ohledu na to, že v řadě těch případů ani nějaká jednotná odborná fronta neexistuje. "Odborníci" mají názory různé, v médiích je presentovat můžou a také to dělají, to, že třeba lékaři se nemůžou vyjadřovat jmenovitě ke svým pacientům, není žádné zásadní omezení svobodné diskuse na obecné téma.
    TT
    July 31, 2013 v 15.40
    Milý Davide Ungere
    Touto problematikou se zabývám teoreticky i prakticky již od devadesátých let, kdy jsem na toto téma napsal například práci Bezdomovci v USA. Finální podoba deinstiticionalizace state hospitals (blázinců) a celého tamního systému bez jakýchkoli pochyb nebyla vedena otázkou po "svobodě rozhodování" ale snaho ušetřit. Poslední ránu tomu dal Ronald Reagan, který sebral sociální dávky (SSI) min. sto tisícům lidí s mentálními problémy...

    Proto tvrdím, že ideologický přístup - ať již ten Váš, či Vašich oponentů, nijak ke zlepšení péče nepřispívá. Nazvat ho pseudoracionalismem mi připadá docela vhodné, protože s racionální snahou hledat řešení nemá nic společného.

    Nevím, jak monitorujete média, ale vyjádření odpůrců "svobody pacienta" mají mnohem větší mediální pokrytí. Institucionální nomenklatura má navíc na své straně i popkulturu v podobě populárního seriálu Nemocnice v růžové zahradě, kde je několik dílů věnovaných karikování šílených obhájců domácích porodů...

    Pokud jde o Vaši otázku, pak jsem samozřejmě pro zajištění bezpečné a nejlepší dostupné péče PRO VŠECHNY (na rozdíl od expertů, jako je MUDr Pafko). Tu ovšem podle mě nejsou schopny zajistit současná zdravotnická zařízení, kde iatrogenní patologie představuje dle mého naprosto neadekvátní riziko, které si v takovém rozsahu může dovolit jen těžce vylobovaná medicínská mašinérie. (V USA se jen úmrtí "v důsledku léčby" odhadují na 300 tisíc pacientů - u nás se tím nikdo nezabývá).

    Situace je tedy mnohem složitější, než aby se dala řešit na úrovni svoboda-odbornost. Navíc odborníci, kteří prokazatelně profitují právě z těch expertíz, které vydávají, jsou pro mě v této diskusi irelevantní.

    DU
    July 31, 2013 v 15.51
    Jednotící téma a propojenost s praxí ano, ideologie ne
    Pan Tožička dokáže filozoficky jednotící linii mezi všemi těmi praktickými problémy, pan Kubička nikoli. Filozofický přístup např. pana Tožičky ale nevyřeší praktické problémy lidí, kterým byla kvalita života zhoršena v důsledku trendového zdůrazňování práva na vlastní rozhodnutí za všech okolností.

    Na straně odborníků nejsem z principu, jak tvrdí pan Kubička. Motivem článku bylo shrnout a popsat problém z jejich pohledu pro vyvážení současné diskuse v řadách humanistické inteligence i veřejnosti vyplývající z některých zpopularizovaných dobových témat (viz ony porody, kojení, deinstitucionalizace). Potom nechápu, v čem je můj článek ideologický.

    Nebyl by ideologický, kdybych říkal, že stát nebo odborník má vždy pravdu a za všech okolností? Zrcadlovým obrazem tohoto ideologického tvrzení přitom může být, že žena má vždy výhradní právo určit si způsob a místo porodu.
    DU
    July 31, 2013 v 16.27
    K poslednímu odstavci pana Kubičky: Pokud se stane nějaký konkrétní mediální případ "poškozeného pacienta", novináři preferující emotivně laděnou senzaci i právní řád poskytne plný prostor vyjádření pacienta, jak byl iatrogenně poškozen. Často novináři chtějí vyjádření lékaře, které ze zákona bez písemného souhlasu pacienta poskytnout nesmí, jak zavírá dveře. Takovýto mediální obraz veřejné mínění dle mého názoru ovlivní.

    K panu Tožičkovi: Podle mě právě Vámi a možná většinou obyvatel preferované zajištění bezpečné a nejlepší dostupné péče pro všechny může být a bývá v neslučitelném rozporu s právem na neomezené individuální rozhodnutí.

    Pokud jde o deinstitucionalizaci state hospitals v USA, zcela určitě byla motivována finančně. Ale začínala v uvolněné atmosféře 60. let a jistě byla po americku veřejnosti argumentována ve smyslu ochrany svobody a lidských práv. I když v nemocnicích pro duševně nemocné byla řada reaktivních psychóz u válečných veteránů, kteří potom bezproblémově fungovali v domáčtějším prostředí (neideologické, že?).

    Pokud se zde vynořilo tak trochu "nálepkování" tohoto článku, se kterým se nemálo odborníků na základě mé zpětné vazby ztotožňuje, z ideologičnosti, tak Vaše větu "...Tu ovšem podle mě nejsou schopny zajistit současná zdravotnická zařízení, kde iatrogenní patologie představuje dle mého naprosto neadekvátní riziko, které si v takovém rozsahu může dovolit jen těžce vylobovaná medicínská mašinérie..." nese prvky ideologičnosti. Podle čeho rozlišíte iatrogenní poškození a poškození dané onemocněním nebo nedostatečným přístupem k léčbě ze strany pacienta a jeho blízkých?

    Zcela přitom zapadla otázka, kam nastavit limity svobodného rozhodování a ochranářské role státu prostřednictvím institucí a odborníků v oblasti zdraví, vzdělávání a soc. péče.
    July 31, 2013 v 16.36
    Filosoficky jednotící linie mezi kojením a psychiatrckou detencí?
    Tu filosofickou linii tady opravdu moc nevidím. Možná by to pan Unger mohl vysvělit. Z jeho článku je jasné jen to, že dle jeho názoru je důležitost kojení v některých kruzích přeceňována. V čem se to podobá názoru, že psychicky nemocní by měli být nuceně hospitalizování pouze když sebe nebo druhé ohrožují bezprostředně?
    MF
    July 31, 2013 v 17.10
    nejjednodušší je udělat věci složité
    diskutovat se dá o všem možném, ale ráda bych poznamenala, že domácí porod se nerovná sanitka před domem.

    je potěšující, jak mužům leží na srdci podmínky rodiček a matek, ale s odpuštěním, autor jako muž asi nikdy nebude moci ocenit a plně pochopit význam přirozeného porodu, dlouhodobého kojení a podpory osobních potřeb, byť za cenu se někdy izolovat od dobře míněných rad maminek a babiček. nálepka dobový trend je dost chabý argument, který háže všechno do jednoho koše. neuškodilo by občas třídit odpad
    DU
    July 31, 2013 v 17.15
    Jednotící linie
    Vysvětlil bych to asi tak, že u obou i dalších případů může aplikace radikálně humanistického stanoviska v jevové rovině (přirozené kojení, právo na osobní rozhodování o léčbě za všech okolností) v podstatě u daného člověka v celostním pojetí (i s jeho nejbližším okolím) ve svém důsledku vést ke zhoršení kvality jeho života nebo jeho přímému ohrožení.
    + Další komentáře