Proč billboardy ano?

Ivan Štampach

Výsledkem demokratických revolucí byla kombinace plné svobody vyznání s kontrolou nedemokratických náboženských organizací, zejména římské církve. Je tragikomické, že církevní hodnostáři dávají tato opatření do spojitosti s nacistickým a komunistickým režimem.

Od začátku sporu o poskytnutí nemovitostí a peněz církvím jsem na straně občanské společnosti proti tomuto kupování církevní politické podpory pravicovými stranami. Pokud jde o billboardy, které se objevily po krajině, byl jsem napřed lhostejný. Bral jsem to tak, že pro náročnější voliče jsou volební programy a návrhy zákonů, pro voliče, kteří na to nemají čas a síly, jsou tu zkratky, tedy jednoduchá hesla doprovozená symboly. Bral jsem to jako standardní podobu volební kampaně ve zdejší formální demokracii bez demokratické politické kultury.

Nehorázné reakce vysokých církevních představitelů mě přinutily znovu se zamyslet. Osobní tajemník kardinála Duky Norbert Milan Badal vyčítá petici křesťanů proti zákonu, že byla vydána právě v předvolební době. Volby jsou totiž náboženské organizaci, jíž tento pán také zastupuje, trnem v oku. To, co se vůči veřejnosti staví jako církev, je totiž víceméně státním útvarem. A nejde o stát Vatikán. Jde o Svatý stolec jako subjekt mezinárodního práva. O církev, která si připisuje ius gladii, právo meče, právo mocensky zasahovat, např. v posledních dnech proti bývalému papežovu maiordomovi Paolovi Gabrielemu, jehož občanská odvaha bude odměněna tím, že ho církev odsoudí a uvězní, zřejmě v Itálii, která toto bezprecedentní porušení elementárních lidských práv na pokyn kuriálního tribunálu provede.

Římská církev je politickým útvarem s totalitní ideologií, řízená jako absolutistická monarchie vladařem, který nemůže být nikým posuzován, který je pokládán za neomylného a který má nejen nejvyšší, ale i přímou absolutní moc na každém místě, kde je římská církev přítomna. Volby by to jen narušovaly. Volby ve státě je možno připustit, jsou-li rozhodnuty dřív, než se občané dostaví k urnám.

Billboardy ČSSD s rukou úředníka držící měšec a rukou preláta ozdobenou krajkami a brokátem, která se po měšci zřejmě plném peněz vztahuje, a s krátkým vysvětlením, co je na připravovaném zákoně o narovnání mezi církvemi a státem špatné, ukazují jasně, že tato totalitní organizace se stane v Česku největším pozemkovým vlastníkem, mohutným podnikatelským subjektem a tím také držitelem mohutné politické moci. A že se to stane na úkor společnosti průběžně ožebračované asociální mocí.

Demokratické státy z tohoto stavu věcí dlouhodobě vyvozují důsledky. Výsledkem demokratických revolucí byla kombinace plné svobody vyznání s kontrolou nedemokratických náboženských organizací, zejména římské církve. Příkladem může být Francie. Byla před I. světovou válkou vedle Švýcarska jedinou republikou v Evropě a r. 1905 přijala opatření na ochranu republikánského a demokratického pořádku, mimo jiné i odluku církve a státu, což ovšem znamenalo, že např. veškerý církevní majetek převzal pod kontrolu stát. Vlivné církve v jednotlivých demokratických zemích, např. v Evropské unii jsou pod státní kontrolou. V Německu sice stát svým daňovým systémem pomáhá římské církvi a svazu zemských evangelických církví, ale papež tam nemůže jmenovat nikoho biskupem, pokud to neschválí spolková vláda.

Česká republika má jedno z nejliberálnějších pojetí konfesního práva, tedy práva státu regulujícího náboženství. Přesto ale § 5 Zákona o církvích a náboženských společnostech (3/2002 Sb. v novelizovaném znění) deklaruje mj., že vznikat a vyvíjet činnost nemůže církev, jejíž učení nebo činnost ohrožuje práva, svobody a rovnoprávnost občanů, ohrožuje demokratické základy státu, jeho suverenitu, nezávislost a územní celistvost, je v rozporu s principy lidskosti a snášenlivosti a bezpečnosti občanů, popírá nebo omezuje osobní, politická nebo jiná práva fyzických osob mj. pro jejich náboženské vyznání, rozněcuje nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, omezuje osobní svobodu osob zejména tím, že využívá psychický a fyzický nátlak k vytvoření závislosti, a dále je utajována vcelku nebo v některých částech, stejně jako její organizační struktura a vazby na zahraniční složky, je-li částí církve nebo náboženské společnosti působící mimo území České republiky.

Dosud tohoto paragrafu zákona o církvích nebylo využito proti žádnému subjektu. České úřady jsou v tom překvapivě benevolentní. Jistou ochranu státu před totalitními tendencemi římskokatolické církve však poskytuje parlament, a to v různém politickém složení, v posledních 10 letech tím, že odmítá ratifikovat Smlouvu mezi Českou republikou a Svatým stolcem podepsanou 25. července 2002. Smlouva by totiž znemožnila uplatnit právě tento paragraf na Církev římskokatolickou, protože ta by měla smluvně (a tedy s vyšší právní mocí) zajištěny výhody plynoucí z registrace a oprávnění k výkonu zvláštních práv (akreditace) i v případě, že by byla s tímto paragrafem v rozporu. Popis a analýza jednotlivých kauz by ukázaly, že kvalitativní předpoklady registrace a akreditace tato náboženská společnost v řadě bodů nesplňuje.

Totalitní charakter některých náboženských organizací, mezi nimi i římské církve dokládá i její frontální odpor proti demokratickým principům, a to nejen uvnitř církve, kde neplatí svoboda slova, presumpce neviny, odpovědnost vedení veřejnosti, ale i v působení na stát. Dodnes se zejména římská církev prostřednictvím svých reprezentantů ostře staví proti tomu, že náboženství je ve státě soukromou záležitostí občana. Vyslovují přání, aby církev byla součástí veřejnoprávní sféry, tedy součástí státního života, ne ovšem v pozici státní církve podřízené státu (jako např. anglikánská církev ve Spojeném království), nýbrž podle moderní aplikace dosud neodvolaného papežského dokumentu Dictatus papae z r. 1075, podle kterého papeži musí světská knížata líbat nohy (IX. teze) a papež má mít právo sesazovat císaře (XII. teze).

Ŕímská církev plně podporovala diktátorské až fašistické režimy v období mezi světovými válkami a dále (Itálie, Rakousko, Španělsko, Portugalsko, Slovensko, vichystický režim ve Francii) a tyto režimy ji poskytovaly privilegované postavení. Církevní instance včetně diplomatického aparátu Svatého stolce pomáhaly nacistickým zločincům po II. světové válce uniknout před spravedlností to Latinské Ameriky, zejména do Argentiny. Kardinál Duka se hlásí k dědictví španělské (re)conquisty, která nastolila mj. krvavé potlačování Židů a jejich vyhánění ze země. Je tragikomické, když čeští církevní hodnostáři chtějí možné budoucí důslednější demokratické kontrole náboženského autoritářství čelit tím, že opatření typická pro demokratické státy (jako majetkové omezení a kontrola) dávají do spojitosti s nacistickým a komunistickým režimem. Řídí se starou známé zásadou, že zloděj volá: Chyťte zloděje.

Snaha křikem a lhaním zakrýt skutečnou podobu zákona o domnělém zmínění křivd a majetkovém narovnání je marná. Nemůže se jim podařit zatajit, že zákon zjevně a otevřeně prolamuje restituční hranici 25. února 1948. Za majetkovou křivdu prohlašuje rozhodnutí demokraticky zvoleného parlamentu z r. 1947. Pokud jde o částky peněz připsané jednotlivým církvím v § 15 tohoto zákona, nejde a nemůže jít o žádnou kompenzaci zabraného majetku, protože v několika případech se žádný takový majetek nevyskytoval, nebo daná náboženská organizace k rozhodnému datu 25. 2. 1948 u nás nepůsobila. Celkový objem prostředků, které se mají církvím věnovat, je v absolutním objemu peněz na osobu podle projednávaného zákona přibližně sto čtyřicetkrát vyšší, než činily (nikým nezpochybňované) restituce církevního majetku v sousedním Polsku.

Hamižná ruka preláta sápající se po měšci na plakátě je suchá věcná informace voličům v podobě jednoduchého symbolu. Přál bych si, aby se sociální demokracie nenechala zakřiknout a aby svěřila v rámci demokratické diskuse před volbami občanům rozhodnutí, chtějí-li (prostřednictvím svých zvolených zástupců) v tomto tunelu století pokračovat nebo ne.

    Diskuse
    August 27, 2012 v 10.24
    sociální demokracie brání stát
    proti "překvapivé" štědrosti pravicové vlády vůči církvím v době, kdy masivně škrtá v oblasti sociálních programů, školství, zdravotnictví a kultuře. Je to vysvětlitelné jen tím, že pravicová vláda si chce církve zavázat pro další podporu pravicové politiky nebo odměnit za dosavadní podporu. Ale myslím, že na to slyší většinou jen církevní hodnostáři a církevní vedení. Morální tvrzení "Co bylo ukradeno, musí být vráceno" neobstojí před historickým pohledem a je slabě a špatně právně odůvodňováno. Zvláště když tvůrci a obránci zákona (Benda, Hanáková, Duka, Ruml) nebyli schopni odpovědět na veřejné otázky položené JUDr. Hrádelou, viz www.akhradela.cz
    November 8, 2012 v 3.59
    1. Walter Bartoš
    2. Václav Baštýř
    3. Jan Bauer
    4. Marek Benda
    5. Petr Bendl
    6. Miroslav Bernášek
    7. Zdeněk Boháč
    8. Pavel Bohatec
    9. Jan Bureš
    10. Jan Čechlovský
    11. Jana Černochová
    12. František Dědič
    13. Pavel Drobil
    14. Dana Filipi
    15. Jana Fischerová
    16. Jan Florián
    17. Zdeňka Horníková
    18. Tomáš Chalupa
    19. Miroslav Jeník
    20. Radim Jirout
    21. Lenka Kohoutová
    22. Jaroslav Krupka
    23. Jan Kubata
    24. Jaroslav Martinů
    25. Václav Mencl
    26. Petr Nečas
    27. Miroslava Němcová
    28. Vít Němeček
    29. Jan Pajer
    30. Jiří Papež
    31. Roman Pekárek
    32. Jaroslav Plachý
    33. Jiří Pospíšil
    34. Aleš Rádl
    35. Ivana Řápková
    36. František Sivera
    37. Pavel Staněk
    38. Zbyněk Stanjura
    39. Pavel Suchánek
    40. Pavel Svoboda
    41. Igor Svoják
    42. David Šeich
    43. Boris Šťastný
    44. Jiří Šulc
    45. Tomáš Úlehla
    46. Jan Vidím
    47. Vladislav Vilímec
    48. David Vodrážka
    49. Ivana Weberová
    50. Jaroslava Wenigerová
    51. Zdeněk Bezecný
    52. Ludmila Bubeníková
    53. Václav Cempírek
    54. Josef Cogan
    55. Jaromír Drábek
    56. Jaroslav Eček
    57. Jan Farský
    58. Petr Gazdík
    59. Martin Gregora
    60. Alena Hanáková
    61. Leoš Heger
    62. Petr Holeček
    63. Václav Horáček
    64. Jan Husák
    65. Jitka Chalánková
    66. Rudolf Chlad
    67. Michal Janek
    68. Ladislav Jirků
    69. Miroslav Kalousek
    70. Jana Kaslová
    71. Daniel Korte
    72. Rom Kostřica
    73. Patricie Kotalíková
    74. Václav Kubata
    75. Helena Langšádlová
    76. František Laudát
    77. Jaroslav Lobkowicz
    78. Pavol Lukša
    79. Jiří Oliva
    80. Vlasta Parkanová
    81. Gabriela Pecková
    82. Stanislav Polčák
    83. Anna Putnová
    84. Aleš Roztočil
    85. Jaroslava Schejbalová
    86. Karel Schwarzenberg
    87. Jiří Skalický
    88. Jan Smutný
    89. Bořivoj Šarapatka
    90. Renáta Witoszová
    91. Lenka Andrýsová
    92. Josef Dobeš
    93. Michal Doktor
    94. Dagmar Navrátilová
    95. Viktor Paggio
    96. Karolína Peake
    97. Jiří Rusnok
    98. Jana Suchá
    99. Jaroslav Škárka
    100. Milan Šťovíček
    101. Martin Vacek
    102. Radim Vysloužil