Mor antikomunismu

Michael Hauser

Antikomunismus má jeden zvláštní rys, jakousi nápodobu předmětu nenávisti. Ve svém boji s komunismem často postupuje tak, že se chová jako „komunismus“. To se ostatně nedávno ukázalo v některých reakcích na knihu Michala Pullmanna „Konec experimentu“.

Antikomunismus je pozoruhodná věc. Má politický dopad a přitom v zásadě nemá nic společného s realitou. Pracuje v něm to, co by se nejpřesněji dalo označit jako lacanovské fantasma. Je to představa vzpírající se reflexi, která poskytuje slast-strast (jouissance). Jeho mottem by v tomto případě mohlo být: Nemohu si pomoci, ale musím nenávidět komunismus a vše, co s ním souvisí. Zároveň mi cosi brání, abych se ptal, co to komunismus je. Touto překážkou je právě slast-strast, kterou mi přináší má nenávist, lépe řečeno strach z toho, že bych o ni mohl přijít. Proto antikomunista o komunismu nediskutuje a nerozlišuje jeho vzájemně protikladné roviny, historickou realitu „komunistických režimů“ a komunismus jako projekt společnosti, kde vládne základní rovnost a svoboda všech.

Nenávist podle lacanovské politizované psychoanalýzy není pouze jakási negativní emoce, jíž se někdo užírá, ale obsahuje také stopu slasti. Ta vyplývá už jenom z toho, že nenávist třeba vůči Romům určitým způsobem organizuje naše vnímání reality. Je v tom jistá slast, když tu je skupina obyvatel, na kterou lze ukázat jako na zdroj potíží. Je to jistě větší slast, než se probírat nějakými ekonomickými analýzami. Slavoj Žižek proto považuje bujení fantasmat všeho druhu za jedno z největších nebezpečí dnešní doby. O fantasmatech hovoří jako o moru, na který je obtížné nalézt protilék.

Antikomunismus má v tom blízko k antisemitismu nebo současným formám rasismu. Utváří se na základě fantasmatu „komunismu“ jako svého druhu absolutního zla a pátrá po jeho dnešních výhoncích. Krystalicky čistý antikomunismus projevila jistá žena z lidu, která s vážnou tváří tvrdila, že za dnešní šíření rakoviny mohou komunisté, kteří nás kdysi krmili rakovinotvornými potravinami. Když na místo Žida nebo Roma dosadíme komunistu, uvědomíme si, kolik toho má antikomunismus společného s antisemitismem nebo rasismem.

Všechny tyto sociální patologie představují náhražkové formace, které působí jako elektrizace. Kdo jim propadne, je ve zvláštní křeči a nemůže se jich pustit. Nepomáhá zde racionální argumentace jako třeba to, že komunisté přece nemohou znovu nastolit minulý režim nebo že komunismus není z definice totéž, co reálný socialismus. Tyto argumenty už začínají být obehrané, a přece na ně antikomunisté neslyší. Je to zkrátka stejné, jako chtít od antisemity, aby se zabýval argumenty o nesmyslnosti celosvětového židovského spiknutí. Dnešní opožděný antikomunismus můžeme přiřadit ke klasickým politickým morům dvacátého století. Otázka potom je, za jakých podmínek může zmizet nebo se stát okrajovou podivínskou záležitostí.

Antikomunismus má však jeden opravdu kuriózní rys, který by Adorno nazval jako nápodobu předmětu nenávisti. Ve svém boji s komunismem a jeho výhonky často postupuje tak, že se chová jako „komunismus“.

To se nedávno ukázalo v některých reakcích na knihu Michala Pullmanna Konec experimentu. Autor tu na základě archivního materiálu zkoumá charakter moci na konci minulého režimu. Je to především odborná historická práce, která však podkopává antikomunistický příběh o minulém režimu, v němž zlí komunisté zotročili společnost svobodných a racionálních jedinců.

Ale když si čteme reakci takového Jana Rejžka (Lidové noviny, 9. 6. 2011) nebo Jaroslava Kollera (tamtéž, 24. 6. 2011) připadáme si právě jako v „komunismu“, v němž se odborná nebo vůbec profesní způsobilost posuzovala vesměs podle toho, jaký má kdo původ. Člověka napadne, že Rejžek má tajnou zálibu v Rudém právu z dob honů na chartisty, když o Pullmannovi píše: „S životopisem, jaký má on, bych byl opatrnější. Jeho otec totiž sloužil v letech 1980-1986 v Moskvě v Radě vzájemné hospodářské pomoci (bylo by možná zajímavé zjistit, jak na tom byl se zpravodajskými službami) a hošík studoval dva ročníky základní školy tamtéž.“

Podobný tajný obdiv k postupům minulého režimu můžeme najít snad u všech antikomunistů. Rubem jejich horlení proti zločinům „komunismu“ je přehlížení nebo schvalování zločinů, jichž se dopouští současný řád. Tedy heslo, že jménem zachování daného řádu lze omluvit cokoli, které tak vadilo chartistům. O tomto „komunistickém“ jádru antikomunismu svědčí i to, že až na výjimky se z bývalých chartistů nestali antikomunisté.

V tom je nebezpečí antikomunismu. Svým bojem s komunismem jako „zločinným systémem“ a jeho výhonky pomáhá nastolit realitu, proti níž bojuje.

    Diskuse
    MP
    July 8, 2011 v 11.24
    Co dodat k perfektně napsanému článku?
    Jen tolik: Jak myslíte, milí kolegové na tomto serveru, že je nejlépe antikomunismu čelit? Věcnou, historicky fundovanou argumentací, anebo spíše poukazováním na současnou ideologickou funkci antikomunismu (tedy na to, co ve skutečnosti zastírá a čemu napomáhá)?
    Zajímal by mě názor ostatních...
    July 8, 2011 v 11.35
    Dva antikomunismy
    Martine, souhlasím, článek je výborný, ale přece jen přemýšlím, zda ten problém antikomunismu příliš nezjednodušujeme. Pokud se s problémem chceme vyrovnat, musíme být přesní. A já myslím, že existují nejméně dva antikomunismy.

    První antikomunismus popsal Michael Hauser a hovořili jsme o tom v diskusích pod druhým Slačálkovým článkem. Vyznačuje se jednoduchou bipolaritou: komunismus je Zlo, antikomunismus Dobro. Je to tedy týž model ideologického myšlení, jen s opačnými hodnotovými znaménky. To je celkem jasné. Hovořil bych o Antikomunismu s tím velkým "A" na začátku, aby se signalizovala ta esencializující tendence.

    Ale ještě tu máme jiný antikomunismus, který vznikl jako reakce na negativní zkušenost s komunistickým režimem a tento antikomunismus si zaslouží úctu, je podle mého názoru hluboce morálním postojem. Miroslav Tejkl uvedl jako příklad Jiřího Horáka, bývalého předsedu ČSSD, já bych třeba zmínil Vladimíra Špidlu, který přece také neuzavřel koalici s KSČM, ačkoli by mu dala pohodlnou většinu 111 hlasů. Je tedy Špidla demokrat (o čemž nepochybuji) a současně antikomunista?

    Dávám toto rozlišení k úvaze.
    MP
    July 8, 2011 v 12.34
    Mohou být i pragmatické důvody
    On důvod, proč v roce 2002 neuzavřel Špidla koalici s komunisty, není nutné hledat v nějakém osobním antikomunistickém postoji. Uzavřel by si tak prostor v politickém středu a šanci na širší politický konsenzus - na ideologicky vybudovaném protilevicovém valu (kdy se socdem v duchu nejlepší stalinistické propagandy jevila jako nedůslední komunisté či po klausovsku kryptokomunisté) byla tehdy životně závislá US, ale hodil se i ODS a KDU. Tůze by se jim hodilo jeho navýšení.
    Koalice s komunisty se tehdy rovnala sice spolehlivé vládní majoritě, ale za cenu nadreprezentativního vlivu menšího koaličního partnera (dnes názorně předvádí VV, co taková závislost pro silnější partnery znamená - a KSČM je na rozdíl od VV organizovaná a funkční politická strana se silným voličským hardcorem). Politickou izolaci by navíc doplnila izolace společenská, stačí se podívat na Czechtek, aby bylo vidět, jak bezbranná v tomto směru tehdy ČSSD byla (ostatně není na tom dnes líp).
    A v neposlední řadě by to nejspíš rozštíplo samotnou ČSSD - byl v ní účinný ten jiný antikomunismus, který souvisí s žitou zkušeností s předchozím režimem (lidí pod čtyřicet v tehdejším poslaneckém klubu ČSSD moc nebylo a ona ta zkušenost opravdu nebyla hezká). Nevím, o kolik poslanců by tím Špidla přišel. Osobně bych typoval kolem patnácti lidí, sedm určitě.
    Možná to měl přes uvedená rizika zkusit, ale to nic nemění na tom, že se jednalo o rozhodnutí, které lze pragmaticky vysvětlit v rámci demokratických politických strategií.
    ??
    July 8, 2011 v 13.56
    Článek jako vždy perfektní,diskuse taky není od věci
    Já jsem měl v práci analytika KSČM určitou povinnost, ba až koníček reagovat na různé maily a dopisy antikomunistického charakteru . Reagoval jsem z vlastní vůle, velkou většinou pod vlastním jménem i mailem, i na naprosto sprosté a nenávistné vstupy, a to s cílem pokusit se zjistit, co jsou dotyční zač a vtáhnout je do debaty.Leccos se mi povedlo - jedna z mých metod např. byla odpovědět mu na sprostotu urážlivou ironií zpochybňující jeho inteligenci - dost často to ten největší agresor spolkl a snažil se mi ukázat, že takový blbec není. Nejúspěšnější bylo, když on zaútočil přes zločiny komunismu a čekal že se budu bránit stalinskou argumentací, ale já mu odpověděl vlastním pojetím a naprostým souhlasem s tím, že zločiny byly. To řadu z nich vykolejilo, zjevně nevěděli, co si počít, tak zaútočili podruhé stejně, jako by žádná moje vstřícná odpověď nebyla, teprve až na třetí pokus jim došlo, že je to všechno jinak. S některými jsem pak vedl kultivovaný dialog a s některými jsem si mailově spřátelil a naší společnou platformu. Bylo zjevné, že část těch AK vlastně střílelo na Maryšku, protože byli naštvaní na lišku. na většině bylo vidět, jak se jim to v hlavě všechno plete.Někteří samozřejmě byli "s tuhou stolicí", úplně zaslepení a neschopní vůbec vnímat, co jsem jim psal, neustále si to překládali do svých významů - je zajímavé, že právě tito "tuzí" mysleli a jednali úplně stejně jako stalinisté - jen opačné hodnoty, ale stejné metody, stejné neschopnost vnímat to, co je v jejich citem a rozumem v rozporu. Stejně jako stalinisté, kteří zločinx komunismu buďto nepřípustně marginalizují nebo dokonce popírají (Katyň), tak i antikomunisté ( i ti slušní) nebyli schopni diskutovat na téma "zločiny kapitalismu"- snad nikdy jsem se nesetkal s tím,že by mi některý na rozbor těchto zločinů reagoval.
    To byly pro mne velmi cenné zkušenosti a proto se musím smát, když intelektuálové postmoderního ražení zuřivě popírají, že poznávající subjekt je determinován svou ideologickou orientací nebo tuto determinaci všelijak marginalizují (včetně poslance KSČM Jiřího Dolejše). Ze své korespondence jsem zjistil ještě jednu věc - kromě nějakým způsobem minulou elitou postižených rodin a pisatelů - reagovali spíše chudší podnikatelé, zjevnw záípolící o existenci, kterým KSČM nijak neškodí,naopak. Boháči se s takovou korespondencí nezahazují Jinak potvrzuji Hauserovo konstatování, že AK je pro pisatele slast a že odmítají jakýmkoli způsobem si přečíst nějaké pozitivní informace o komunismu, minulém systému, KSČM a projektu nového socialismu. I v tom se shodují se stalinisty, kteří rovněž zuřivě odmítají si přečíst něco s jinou logikou než je ta jejich a většinou připisují antistalinským autorům to, co nikdy neřekli.
    Sdílím názor pana Kandy, že je rozdíl mezi AK plynoucím vlastně z třídního zájmu privilegovaných vrstev a jím zmanipulovaným antikomunismem části neprivilegovaných na jedné straně a antikomunismem neprávem postiužených či lidí narážejících v minulém systému na zájmy tehdy vládnoucí elity a její dogmata, kteří de facto nejsou antikomunisty, ale odůrci tehdejší (většinou i současné) elity a jejich stalinských pohrobků v současné KSČM. Na bazi antistalinismu nevidím problém nejen ve vedení dialogiu s s těmito tzv. antikomunisty, ale i v politické dohodě proti současné elitě.
    Na rozdíl od pana Kandy bych ovfšem nepersonifikoval typy AK jím uvedenými osobami - Horák byl antikomunista z třídního zájmu a u Śpidly sice v pozadí byla buzerace minulou elitou, ale překrytá tím, že se vydal na cestičku kapitalismu - to to prostě buržoasní politik a AK už je dnes pro něj jen zástěrkou a výmluvou před trapnými otázkami. A tak je to se všemi těmi pány politiky antikomunisty - napravo i nalevo. Naproti tomu bych ještě bral AK mladých anarchistů i trockistů, zvláště pokud se obrací proti mladým stalinistům, ze kterých se zvedá žaludek i mně.
    July 8, 2011 v 14.49
    Antikomunismus a demokratické přesvědčení
    V zásadě souhlasím s rozlišením kolegy Kandy, ale nemluvil bych o dvou antikomunismech, ale o antikomunismu a demokratickém přesvědčení. Jedna věc je kritika minulého režimu z toho hlediska, že nebyl demokratický, nerespektoval lidská práva, zneužíval moc a represivně postihoval široké vrstvy obyvatelstva, jak politické kritiky, tak lidi nábožensky smýšlející, tak uměleckou avantgardu, obyčejné pracující i lidi marxisticky či komunisticky smýšlející, kteří dogmaticky nedrželi "liniii strany". Existoval i lidový antikomunismus typu "Za všechno můžou komunisté" v různých variantách. Lidi, co se pokoušeli o nápravu režimu, šlo jim o spravedlivější, demokratické zřízení, také pocházeli ze všech vrstev a pokoušeli se o to různým způsobem, nebyli to však antikomunisté, ale demokraté.

    Je oprávněná morální a politická kritika minulého režimu, ale není oprávněné všechny viny a chyby přičítat komunistům, považovat komunismus a komunisty za vtělené zlo. Antikomunismus je ne-demokratický či dokonce proti-demokratický tehdy, když z minulé chyby, přehmaty i špatnou politiku zobecňuje a vyvozuje z toho nutnost současné diskriminace (snahy o zákaz KSČM, ostrakizace všech, kdo jsou označeni za komunisty, štvanice proti vybraným jedincům, naposledy proti Milanu Kunderovi).

    Proto je třeba opakovat: Demokracie není totéž co kapitalismus a trh bez přívlastků a demokracie nerovná se antikomunismus. Naopak antikomunismus nese některé velmi nebezpečné ne-demokratické či proti-demokratické totalitární rysy.
    ??
    July 8, 2011 v 15.57
    Ještě dluh Panu Plevovi
    Pokud jde o to, jak čelit antikomunismu:
    Záleží na tom, jakému - lidem, kterým se zažral do osobnosti a kteří pociťují tu "slast", když se mu v+nují nelze čelit žádným druhem logiky -. snad jedině bych mohl z vlastní zkušenosti říci, že je nejvíce štve antistalinská argumentace, to nevědí, co říci a nejvíce odkrývajísvoji zmanipulovanost a hloupost.
    Lidem, kteří vlastně nejsou antikomunisty a jsou jen zhnuseni světem či současnou elitou (což si vybíjejí na komunismu) takx pouhá argumentace slovy nepomůže - těm nejvíce od AK pomáhá praktická poliítika, morálka apod. současné vládnoucí třídy - Kalousek je nejlepší lektor proti antikomunismu.
    U lidí postiužených minulým systémem a odpůrců de facto stalinismu o nic nejde - pokud uvidí, že síly hlásící se ke komunismu to s jinou, nestalinskou cestou ke komunismu myslí vážně, berou to.
    Konec konců - praktická zkušenost se současným systémem a jeho elitou na jedné straně a se současným komunistickým hnutím a levicí na straně druhé - to je společný jmenovatel všech forem boje proti antikomunismu.
    July 8, 2011 v 17.38
    Vladimír Špidla a KSČM
    Panu Profantovi: ta vaše strategická úvaha je validní, ale myslel jsem na Špidlovu kritiku KSČM, kterou vlastně nepovažuje za levicovou stranu. To souvisí se Špidlovým chápáním levice jako širokého pokrokového proudu, který je nesen dynamikou emancipačního vzmachu (jak já tomu rozumím); a také bych zde připomněl jeho pojem "transcendentální politika". To je naopak ten typ politiky, který chce skutečnost vměstnat do apriorních (transcendentálních) systémů...
    July 8, 2011 v 17.51
    Ještě poznámka
    Ten pojem antikomunismu vlastně závisí na tom, co chápeme pojmem komunismus. Toto je důležité analyzovat, protože výraz antikomunismus v sobě skrývá množství sémantických rovin, které pokud nerozkryjeme, máme před sebou takřka nerozbornou masu. Čili začít od prvotního.

    Pokud chápu komunismus jako radikální emancipační projekt, jako radikální humanismus, pak nemohu být antikomunista. Ale pokud tím myslím systém, který by pan Heller nazval protosocialistickým, pak antikomunista jsem. Nemohu nebýt: četba Souostroví Gulag či Wajdova Katyń mě doslova tlačí k zaujetí vyhraněného morálního postoje.

    To jsou na první pohled snad i zjevné věci. Ale to, co jsem navrhl k rozlišeni (antikomunismus x Antikomunismus) nestojí proti sobě, ono se to může i překrývat. Proto řada osobností, která zastávala antikomunistické stanovisko z morálního přesvědčení přijala ten nejvulgárnější steigerwaldovsko-komárkovský diskurs - ale tím vlastně selhala, protože nedokázala rozlišit pravdu svého postoje od falšování skutečnosti.

    Takže je to docela komplikovaná věc...
    July 8, 2011 v 17.58
    Vinu má i KSČM
    To, co napsal pan Heller, je velmi zajímavé. Myslím tu zkušenost s mailováním. Proč vlastně KSČM nedokáže učinit radikální obrat od protosocialistické etapy? Když M. Ransdorf řekne, že ve vztahu k minulosti zastává KSČM princip kontinuity a diskontinuity, je to pro mnoho lidí prostě nesrozumitelné. Když si člověk přečte v Haló novinách trapný článek o čs. pohraničnících, neví, co si má myslet. Tohle je radikální levice? Nemá nakonec Špidla pravdu v tom, když označuje KSČM jako konzervativní? Nevím, ptám se.
    ??
    July 8, 2011 v 18.55
    Kane Kanda - v zásadě jste mne pochopil jako obvykle dobře
    Mám jen tyto připomínky:
    1.I ten protosocialismus musíme hodnotit objektivně a spravedlivě - oddělit co je systémový rys (příp. systémové negativum - as tzo nelze ztotožňovat automaticky s jen s léty čistek a s Katyní) - něco je nutno přičíst specifice zaostalých zemí a zejména Ruska, která třeba k nám byla násilně vnucena mocenskou převahou - ani kapitalismus nelze ztotožnit jen s hrůzami prvotní akumulace a koloniálních tažení, něco je to, co potkávalo všechny revoluce - ta první léta nezvládání mocenských mechanismů - viz jakobínské či cromwellovské období). Za modelový, nejčistší z hlediska neexistence specifických nahodilostí, považuji protosocialismus v ČSSR. Dále je nutno vidět zlom od toho, kde se systém ještě docela osvědčoval a rostl, k hnilobě stagnace a normalizace. Je třeba to objektivně porovnat se systémovými rysy kapitalismu, které dále pokračují a zhoršují se apod. Je třeba vzít v úvahu že protosocialismus v mezinárodním měřítku brzdil negATIVA KAPITALISMU a nutil ho volit mírnější strategii sociálního státu atd.
    + Další komentáře