Bělohradský: Boj proti korupci je morálním kýčem

Dušan Radovanovič

„V české politické kultuře se místo politické opozice formuje opozice proti politice,“ shrnul filosof Václav Bělohradský na debatě ProAltu o korupci svou kritiku opakujících se iniciativ. Vyvolávají nepřiměřená očekávání, a v důsledku pak o to větší zklamání.

V pražské městské knihovně se ve čtvrtek pod záštitou iniciativy ProAlt konala přednáška filosofa Václava Bělohradského o korupci a morálním kýči. Bělohradský nejprve označil za problematický přístup části společnosti, která stále podléhá představám o černobílém vidění světa a jedné správné morálce. Tento „morální kýč“ vyprazdňuje politiku, což má závažné společenské důsledky. „V české politické kultuře se místo politické opozice zformuje opozice proti politice,“ soudí Bělohradský.

Politika je podle Bělohradského hledání kompromisu mezi hodnotami, které vyznáváme, musíme je hájit, ale zároveň si jsme vědomi jejich relativnosti. Pluralita hodnot je totiž hodnotou sama o sobě. Jenže česká politická kultura očekává pravdu absolutní, je nostalgií po totálně jiném a čeká na někoho, kdo bude dělat politiku úplně jinak. V tomto kontextu pak vznikají krátkodobé vyprázdněné projekty typu Věcí veřejných nebo TOP 09. Ty stavějí konsenzus na tzv. boji proti korupci, což reálně nemůže fungovat a nefunguje.

Veřejnosti prezentovaný boj proti korupci je ukázkou kýče, který svolává lidi do boje proti zlu. Zastírá tak, že problém je v systému, nikoli v selhání jednotlivců. Tvrdí, že lidi je třeba jen vyměnit za nové, poctivé. Ale to je iluze. Co všechno je vlastně korupce a kde je hranice mezi legálním a legitimním, táže se Bělohradský.

Bělohradský uvedl příklad amerického velvyslance v ČR Normana Eisena, který po příjezdu do země prohlásil, že přijel pomoci boji s korupcí. Zároveň však jedním dechem přiznal, že přišel lobbovat za americkou společnost Westinghouse a její roli při výstavbě Temelína. Rozpor v tom neviděl. To samé platí o ekonomických smlouvách, boji o ropu atd. „Ekonomie a politika nejsou dvě různé mince, nelze je oddělit. Jsou to dvě strany téže mince,“ zdůraznil filosof.

Globalizační chaos boří svět, kterému jsme rozuměli a v němž bylo možné jednodušeji nastavovat pravidla. Konec bipolárního světa, vyprázdnění pojmu práce i multikulturální proměny nás uvrhly do nového posthegemonického chaosu. Příznačný je pro něj konec sdílené představy o legislativním procesu.

Ve svobodném procesu mezi sebou zápasí ideje a názory a krystalizují hnutí. Ty postupně získávají váhu, stávají se politickým programem a pak se prosazují do legislativy. Tak získávají legitimitu. V době mediálních zkratek, úzce specializovaného vědění a asymetrického toku informací ale tento model přestává fungovat. Zákony se tak stávají stále více technicistní, bez legitimity. Globalizace vytváří situace, které nemůžeme řešit aplikací nějakého pravidla.

Vzít korupci vážně proto znamená vzít vážně tento posthegemonický chaos. „Korupce znamená maximalizování zisku ve světě, v němž většina respektuje pravidla, a já ne. Ale čím více lidí překračuje pravidla, tím se užitek snižuje. A když už prakticky nikdo nehraje podle oficiálně stanovených pravidel, nejedná se už o korupci, ale o novou subkulturu.

Problém korupce je problém subkultury, která tu korupci legitimizuje (Bělohradský v této souvislosti připomněl knihu sociologa Iva Možného Proč tak snadno, o společenských aspektech pádu normalizačního režimu v Československu). Orientace na využívání nedokonalosti systému je rozumná, např. právník tímto způsobem hájí svého klienta. Ale jestliže se co nejvíc snažíme o využití nedokonalostí, mezer a rozporů, a nikoli o zlepšení systému, dochází tak k programovému oportunismu ve vytváření sítě privilegovaných využívajících mezer systému. Tento přístup je vlastní celé společnosti, nikoli jen jakýmsi zkaženým politickým elitám.

Bělohradský uvedl příklad italského poslance Sergia Moroniho, jenž v roce 1992 spáchal po obvinění z korupce sebevraždu. V dopise na rozloučenou zdůraznil, že jeho jedinou chybou bylo, že přijal systém, který se stal všeobecnou praktikou. Jeho chování bylo sice nelegální, ale společensky legitimizované.

Jak však tento současný neblahý stav legitimizované korupce vyřešit? Bělohradský žádná lákavá a jednoduchá řešení této společenské krize nenabízí. Podle jeho názoru je především třeba hledat legitimnost rozdílu mezi legálním a nelegálním jednáním. Tato legitimnost ale není soudní, nýbrž politický problém. Je třeba snažit se ji definovat za účasti co největšího počtu občanů. Právě opětovné zapojení co nejširší části společnosti do hledání nové politické legitimity může být snad jedním z možných řešení.

Další z otázek, které si je třeba klást, je dohled nad hranicí mezi legálním a nelegálním. A za třetí je třeba bránit se „tekutému hněvu“, který využívají populistické a rasistické strany útočící především na emigranty. „Do Evropy se vracejí staří démoni, které je třeba vyhnat,“ uzavřel Bělohradský.

    Diskuse
    ON
    April 22, 2011 v 14.15
    Nejde o "morální kýč"
    Většinou s Bělohradským souhlasím, ale odbýt boj proti korupci jako „morální kýč“ se mi jeví jako taková povrchní intelektuálská póza. To, že se někdo opakovaně zaštiťuje bojem proti korupci, a přitom dělá opak (např. naše vláda, Věci veřejné), ještě neznamená, že tento boj nemá smysl. Účinně čelit korupci je jistě velmi složitá věc a očekávat úplné a definitivní potlačení korupce, je nesmysl. Např. pro sociální demokracii má otázka potlačení korupce zásadní význam. Pokud totiž výrazně nepotlačí korupci, tak se připraví o potřebné zdroje na financování veřejných politik (sociálního státu) a de facto ztrácí svoji legitimitu. Korupce totiž odvádí z veřejných systémů mnohem více peněz než špatně nastavená daňová soustava. Pokud sociální demokracie výrazně nepotlačí korupci, nebude moci čelit pravicovému argumentu, že „čím více státu, tím více korupce“, resp. že veřejné systémy sociálního státu a korupce jdou ruku v ruce. Spravedlivé a dostatečně progresivní daně, udržitelný hospodářský růst s důrazem na kvalitativní faktory rozvoje (vzdělání, věda….), fungující státní správa + potlačování korupce a vymahatelnost práva (!) jsou předpoklady, jak udržet sociální stát, jak se jej legitimně dovolávat. Zkušenosti z různých evropských zemí (Bělohradského pohled je poznamenán italským kontextem korupčních skandálů osmdesátých a devadesátých let…) ukazuje, že to může fungovat, jakkoli to má k dokonalosti daleko.
    April 22, 2011 v 15.25
    Co se týká české sociální demokracie,
    jak může bojovat proti korupci, když se na ní sama podílí už od doby opoziční smlouvy, a po posledních volbách šla, až na výjimky, na mnoha místech do koalice s ODS jen proto, aby se s ní mohla na korupci podílet i nadále?
    PM
    April 22, 2011 v 17.6
    Považuji za stěžejní výpověď:
    ..... jestliže se co nejvíc snažíme o využití nedokonalostí, mezer a rozporů, a nikoli o zlepšení systému, dochází k programovému oportunismu ve vytváření sítě privilegovaných využívajících mezer systému. Tento přístup je vlastní celé společnosti, nikoli jen jakýmsi zkaženým politickým elitám.....
    Bělohradská tím dokládá pasivitu většiny společenosti vůči brutálně antidemokratickému počínání většiny politické nomenklatury.
    MP
    April 22, 2011 v 17.46
    Pane Šímo,
    nelze dle mého mínění takto zjednodušovat. Pravda je, že NĚKTEŘÍ v sociální demokracii korupci provozují, zatímco JINÍ mají upřímnou snahu jí čelit. Myslím, že je tomu tak i v ostatních stranách. Největší význam a přínos (nejen tohoto) článku prof. Bělohradského je v tom, že varuje před moralistním, typicky českým čekáním na konečně už tu morální politiku, politiky a strany. Nikdo takový není a nikdy nepřijde. Pokud chceme, aby se v naší zemi něco s korupcí zlepšilo, musíme tlačit každý na tu stranu, která je nám jinak ideologicky nejblíže.
    Já budu volit raději zkorumpovanou ČSSD než zkorumpovanou ODS, TOP 09 nebo někoho jiného (VV je případ sám pro sebe), protože mi je nejbližší její program.
    Bělohradský přeci neříkal, že boj s korupcí nemá smysl. Nýbrž, že onen moralistní boj s korupcí a hledání viníků především zakrývá mnohem hlubší problém - systémovou korupci. Tj. to, že "systém nás nutí" se chovat tak, že budeme uplácet, lhát, šidit na daních apod - zkrátka racionálně zdůvodňovat chování, běžně označované jako korupce, jako nutné - "vždyť to přeci dělají všichni". Problém je v tom, že společnost "nekorupční" chování vlastně penalizuje - firmy, které neuplácejí se stávají "nekonkurenceschopné".
    Morální kýč je prohlašovat, že u moci mohou být jen "ti čistí, nezkorumpovaní" ... že moderní kapitalistický systém skvěle funguje pro dobro všech - jen kdyby to někteří podlí, zlí a nemorální lidé, které si shodou okolností pokaždé zvolíme, nekazili ...
    April 23, 2011 v 8.55
    Systém nebo jednotlivci?
    Je korupce projevem systému nebo selháním jednotlivců? Václav Bělohradský se patrně hlásí k systémové interpretaci. Systém vytváří subkulturu, která korupci legitimizuje. Lidé, kteří v tomto systému žijí, si těžko mohou představit, co skutečně znamená vláda práva, efektivní nezkorumpované soudnictví a policie, nezkorumpovaná veřejná správa.
    Klíčem k pochopení jsou instituce - mezivrstva zaběhnutých pravidel jednání, které jsou vyztuženy odpovídajícími hodnotami:
    Jako otec nebo matka vedu dítě ráno do školy, protože se to tak dělá a je to správné a prospěšné.
    Jako manžel / manželka dodržuji slib věrnosti, protože je to v mém společenském okolí zvykem a je to správné a prospěšné - nebo celé naopak.
    Jako soudce bez otálení vyřizuji případ, nesnažím se ho přesunout na jinou instanci a při rozhodování vykládám zákon tak jak mi velí cit pro přirozenou spravedlnost. Dělají to tak kolegyně a kolegové, je to má soudcovská povinnost a vede mne k to mu má soudcovská čest. Nebo naopak.
    Jako poslanec přijímám od lobbystů informace, ale odmítám lobbystické tlaky a rozhoduji podle veřejného zájmu. Kolegové a kolegyně to očividně jednají podobně, kdybych se odchýlil, stihlo by mne jejich opovržení. Ostatně mne k tomu vyzývá nápis nad vchodem do budovy parlamentu. Nebo (až na ten nápis) naopak.

    Je možné měnit a změnit zaběhnuté korupční instituce a (sub)kulturu? Zdola cestou změny jednání každého z nás? Ano, ale těžko a pomalu. Je možné změnit instituce změnou pravidel shora? Je možné změnit pravidla zadávání veřejných zakázek tak, aby neumožňovala korupci? Možné to snad je, pokud nechybí politická vůle. Ale politická vůle je produktem hromadného občanského tlaku, tedy opět změny jednání každého z nás.

    Systém je souborem institucí a ideologických a mocenských vazeb mezi nimi. Ale tyto vazby jsou v různých systémech různě těsné a pevné. Žádný systém není úplně otevřený, pak by nemělo smysl o něm mluvit jako o systému, ale náš liberálně kapitalistický systém je dosti otevřený na to, aby bylo možné měnit instituce. Již jen velké rozdíly v pevnosti právního řádu mezi státy v jeho rámci svědčí o značné volnosti (Dánsko a Finsko oproti Bulharsku a Ukrajině). Pokud náš systém vidíme jako soubor konkrétních institucí, cesta k civilizačnímu pokroku se jeví schůdnější.
    April 23, 2011 v 15.52
    Bělohradského názor je legitimní, souhlasím ale s Otou Novotným, že v tomto případě jde o jeho morální kýč umocněný jeho konkrétní občanskou zkušeností, určitým patosem italské reality, která se nápadně podobá české. Já mám zkušenost jinou, mám jiný, hlubší prožitek s diametrálně jiným společenským uspořádáním. Proto si nerozumíme a v tomto případě rozumět nebudeme, sic nejsem defétistou. Je to o ambicích, jak velmi přesně nastiňuje profesor Martin Potůček.
    April 23, 2011 v 18.35
    Myslím, že v tomto systému nelze bojovat proti korupci. Je-li pro vše, co se ve společnosti děje určující byznys, musí na něm být založena i politika. Politika v systému, který vše zakládá na ekonomice, je byznysem svého druhu. Je to zřejmé i z toho, že např. funkce ministra, senátora, poslance nebo hejtmana bývá přípravkou pro lépe placená místa v bankovním sektoru, v ČEZu a dalších vlivných firmách. Pokud tato vláda opravdu bojuje proti korupci, bojuje proti systému a to je na pováženou.
    ??
    April 23, 2011 v 20.14
    Mafie
    Četl jsem nedávno detektivní román s názvem Vendetta odehrávající se v Římě a na Sardinii, a je to barvitý popis toho, jakým způsobem probíhá "nezávislé vyšetřování" vraždy bohatého podnikatele, jaké jsou v pozadí politické zájmy, které ovládá nejmenovaný l´onorevole a na druhé straně zase archaické zákony omerty na Sardinii, jejíž vztah k Římu je spíše formální. Pozice vyšetřovatele v takovém systému je značně ošemetná, protože se může stát, že pošle do vězení jinou osobu, než je politická objednávka. Pokud se člen mafie rozhodne spolupracovat s policií, jeho pozice je také vratká: přestane spolupracovat - hrozí mu odkrytí identity ze strany policie; bude spolupracovat dále, mafie může zjistit, odkud informace unikají. Potom může skončit život tím, že ho třeba přivážou na zapnutý elektrický vařič...
    April 23, 2011 v 23.44
    Bělohradský říká, že se Skandinávií se ČR srovnávat nemá a nemůže, že to je utopie. Já naopak říkám, že srovnávat se s Itálií Bělohradského není přiměřené ambicím země střední Evropy, jelikož se jedná o odlišnou kulturu mezilidských interakcí se specifickým historickým vývojem a jiným chápáním občanského a rodinného práva. Smiřovat se s korupcí jako s jistou subkulturou, to je nemístné.
    + Další komentáře