V novém roce lidská práva překonána?

Ivan Štampach

Lidská práva má garantovat stát. Pokud ovšem vnímáme stát jako nepřítele občanů, kterému je třeba odvádět neúměrné daně a bez kterého by se lidem žilo lépe, dostává koncepce lidských práv zcela jiný rozměr.

Jeden z diskutujících zde v Deníku Referendum se v předposlední den loňského roku vyslovil, že lidská práva — autor vyjadřuje odstup od nich tím, že je dává do uvozovek — jsou myšlenkovým konceptem, který se přežil. Zmíněný původce či spíše další tlumočník této myšlenky nad tím nejásá. To se ještě nesluší. Formuluje to jako obavu.

Jistě lidská práva napřed někdo koncipoval. Kdo, to by bylo na dlouhé povídání. Mohli bychom při tom sledovat antické, zejména stoické pojetí člověka. S ním se propojila biblická tradice, zdůrazňující jedinečnost člověka. Na to navázali renesanční humanisté od Mirandoly po Erasma a reformační obhájci lidských práv jako Tomáš Müntzer, jehož Dvanáct artikulů zahrnuje též zrušení nevolnictví, omezení robot, vykonávání zbylých robot pouze za náhradu a zamezení zvůli při trestech nebo Hugo Grotius. Je-li řeč o lidských právech dnes, nejde jen o koncept, nýbrž o skutečnost, totiž o právní skutečnost. Zákon není popisem skutečnosti, kterou bychom mohli libovolně relativizovat. Jeho vztah ke skutečnosti je jiný. Jeho jazyk tvoří skutečnost spíše než by jí zobrazoval. A má sílu se prosadit i proti těm, kdo ho zpochybňují.

Určitě může našeho diskutujícího trápit, že deklarovaná, a tedy zákonem chráněná lidská práva nejsou dodržována. Je však odpovědí na to prohlášení, že se koncept lidských práv přežil? Jako pohodlné řešení se to jistě hodí. Jen se nenamočit. Jen si neudělat nepřátele. Absolutní skepse noetická i právní se dnes nosí. U kavárenských stolků je absolutní pochybovač hrdinou. Je však také možné usilovat o to, aby se praxe státu a jiných veřejných institucí kryla s deklarovanými právy.

Autor diskusního příspěvku tvrdí, že se lidská práva, jako je například právo na život a bezpečí, nedotknutelnost osoby, soukromí a lidské důstojnosti, majetková práva nebo svoboda náboženského vyznání, pobytu a pohybu (Listina, čl. 5-15), stala ideologií. To je mnohoznačný výraz. Pravděpodobně míní Marxovo pojetí ideologie jako falešného vědomí. Tedy ideové vyjádření zprostředkující, resp. nepřímo vyjadřující a odůvodňující hmatatelné zájmy. Je za tím reálná obava, že se hodně mluví o právech, ale jde o ovládání pod touto záminkou. To je nutno připustit. Pak je přirozené položit otázku, kdo vlastně má lidská práva garantovat. Kdo má zaručit, aby nešlo o klam nebo sebeklam? Zde je nutno zdůraznit, že garantem je na prvním místě stát. Ten v dokumentech, jako jsou ústavy či naše Listina základních práv a svobod a také v různých mezinárodních dokumentech na toto téma zaručuje veškerá demokratická práva a občanské svobody. V dalších právních normách stanovuje možnosti kontroly jejich dodržování (ústavní soud, ochránce práv, vládní agenda lidských práv).

Zde narážíme na dvě z možných pojetí státu a já nevím, ke kterému se diskutující hlásí. Jedna z linií pravicové politiky prohlašuje stát za nepřítele občanů. Část roku prý občané pracují na stát (daně) a jen část na sebe (říkají tomu daňová svoboda). Státní orgány podle této koncepce stát údajně zeštíhlují, prakticky privatizují. Jak kdysi zaznělo ve slavných forbínách Wericha z Horníčkem, už hledají budovu pro úřad, který to bude mít na starosti. Tragikomické je, když na stát hartusí jeho nejvyšší představitelé, včetně jeho hlavy.

Druhé pojetí, které se zde v Deníku Referendum zřejmě vyskytuje častěji, počítá s tím, že stát to jsme my. Státem nejsou jen instituce jako parlament, vláda, soudy, ozbrojené sbory, výzvědné služby a jeden prý vědecký ústav, stát to jsme především my. Vrchnost nás netrápí ukládáním zákonů, nýbrž si je sami prostřednictvím volených zákonů stanovujeme. Stát nám peníze nebere, nýbrž mu je svěřujeme, a tím financujeme to, co sami od státu očekáváme.

Garantem lidských práv je v duchu tohoto druhého pojetí nejpodstatnější složka státu, a tou jsou občané. Ti zakládají iniciativy, které si pálí prsty a komplikují si život. Po svém zaměstnání se věnují hlídání mocenských složek státu a úřadů, protože jsou tak hrdí, že jim záleží na právech vlastních a tak solidární, že jim záleží na právech druhých. Můj diskusní partner ovšem tyto iniciativy pokládá za klacek na bližní. Možná ho mrzí, že obhájci lidských práv tak hrozně trápí své bližní policisty, vězeňské dozorce, ministerské úředníky, různé krajské a obecní úředníky. Možná by si přál, abychom k nim byli laskavější a měli pro jejich vrchnostenské chování větší porozumění.

Namítne-li se v polemice proti obhajobě jednoho z práv, totiž práva volit a být volen, že voliči skutečně nevládnou, je to projev intelektuálního rozvratu charakteristického pro tuto dobu. Autor diskusního příspěvku totiž, když to čteme pozorně, proti myšlence, že voliči by měli svou volbou reálně vyjadřovat svůj podíl na moci, klade polemicky myšlenku, že by voliči měli svou volbou reálně vyjadřovat svůj podíl na moci. Konstatování, že to tak ve skutečnosti není, vyvrací konstatováním, že to tak ve skutečnosti není. Svou argumentaci korunuje nonšalantním prohlášením, že zabývat se volebním právem je nedůležité. Zřejmě má v záloze jiný model. Parlament jako žvanírnu by bylo možno zrušit, nebo by poslance mohlo jmenovat představenstvo ČEZu.

V diskusi padl ještě jeden velmi závažný argument proti lidským a občanským právům. Že totiž jejich obhajoba vede „ke krvavé válce občanské“. To bych poněkud korigoval tak, že lidská práva se stala několikrát záminkou k agresi vůči státům daleko od našich hranic a hranic spojenců. Nedávno odhalené dokumenty z americké diplomatické korespondence ukazují, že krev teče z jiného důvodu. Teče kvůli jedinému právu, na které lze podle vládního ideologa Romana Jocha všechna práva redukovat, totiž kvůli právu vlastnit. Radikální porušování rovnoprávnosti mužů a žen a absence svobody vyznání v Saúdské Arábii nejsou kritizovány. Práva tamních obyvatel jsou samozvaným vůdcům „západního světa“ lhostejná. Tam, kde místní odhodlanost brání neomezenému šíření Impéria, stačí mnohem méně, např. vyvlastnění ropných firem za náhradu a země se stává kandidátem pro zařazení mezi darebácké státy.

Nutno uznat, že téma lidských práv je zneužíváno. To ale neznamená, že budeme hájit bezpráví a tyranii. Jako podstatná i pro letošní rok se mi jeví snaha politických subjektů a občanského sektoru udělat něco pro to, aby práva nebyla jen deklarována, ale i dodržována, aby se reálně netýkala jen některých, ale všech, a aby se práva s občanskými povinnostmi vyvažovala tak, aby to vedlo k ochraně lidství, péči o ně a pokud možno k jeho rozvoji.

    Diskuse
    ID
    January 3, 2011 v 8.51
    Universalita, či nikoli?
    Dobrý den, pane docente,

    děkuji za pěkný článek!
    Chtěl bych se zeptat, jak to vidíte s proklamovanou univerzalitou lidských práv (tuším, že už jste na to nejméně v jedné eseji narážel). Dají se v historii jiných kultur, než těch západních (s jejich postupně se množícími Magna chartami, Deklaracemi práv člověka a občana apod.) vystopovat podobné procesy prohlašování nezadatelných a nezcizitelných (neřkuli přirozených) lidských práv a svobod, nebo ne? Muslimští politici často rádi tvrdí, že je tento koncept zcela západní, a při přistupování k různým mezinárodním lidskoprávním paktům následně prohlašují neaplikovatelnost některých nepohodlných článků (týkajících se např. práv žen).
    Je však naše myšlení opravdu tak diametrálně odlišné? A pokud ano, proč? (Jsou snad základním problémem nějaké menší či větší nuance mezi Biblí a Koránem či jejich vládnoucími interpretacemi?)

    Díky a pěkný den!

    Ivan David (ml.)
    ID
    (Kupř. Starý zákon zákon zdá se mi - jakožto laikovi - být zásadním popřením významného množství toho, čemu říkáme lidská práva, a přesto se k němu "naše" církve oficiálně hlásí. Je tedy pomyslná výhoda nás na Západě při konstruování lidských práv, že jsme více pokrytečtí? Že vybíráme ze svých posvátných textů jenom to, co se nám líbí? - Nevím a proto se Vás táži.)
    January 3, 2011 v 9.15
    Lidská práva a neoliberální úchylka
    S kolegou Štampachem se domnívám, že lidská práva jsou základní a nosnou koncepcí západní liberální demokracie. Běžně se vede spor v zavedených liberálních demokraciích mezi liberálním a sociálně demokratickým pojetím lidských práv a demokracie. V liberálním pojetí je větší důraz položen na práva a svobody jedince, stát má zabezpečit právní a bezpečnostní minimum, v sociálně demokratickém pojetí je větší důraz položen jednak na participaci, občanskou společnost a solidaritu. V běžném liberálním pojetí, jak se s ním setkáme např. v pojetí Rawlse či Dworkina, je stát upozaděn, není však na něj nahlíženo jako na nepřítele, i prádelná či noční hlídač jsou pro společnost užiteční. K tomu dochází až v neoliberálním pojetí, který je v zásadě liberální úchylkou či dokonce liberálním extrémismem, v mnohém se podobá svému opaku, tedy antidemokratickému, stalinskému a neostalinskému normalizačnímu marxismu, který lidská práva nectí a nerespektuje. Neoliberální úchylka se dostala v západní politice ke slovu s M.Thatcherovou, u nás bohužel s V.Klausem a dominuje dodnes, v poslední době dokonce nabývá na síle prostřednictvím pitoreskních postav jako je R.Joch, P.Hájek apod. Neoliberalismus hraje roli i v dnešní Evropě, ale myslím, že bychom museli dlouho hledat, abychom tam našli někoho srovnatelného s naším prezidentem.
    January 3, 2011 v 10.16
    Dovolte mi ve spěchu jen pár reakcí na dosavadní diskusi k článku:

    Sama lidská práva považuji za univerzální, připisuji je všem lidem, u všech lidí bych je chtěl respektovat, ode všech očekávám, že je budou uplatňovat. Na druhou stranu nemyslím, že bychom měli právo je agresivně prosazovat a tím popírat např. právo obyvatel vybraných národů na život a zdraví.

    Idea lidských práv v té podobě, jak vznikla v západní civilizaci, univerzální není. Různé kultury formulují i v kontaktu s kulturou naší toto pojetí různě. Řekl bych, že v některých konkrétních právech přidávají a v některých ubírají. Zde je např. současná islámská formulace lidských práv: http://www1.umn.edu/humanrts/instree/cairodeclaration.html. Tuto různost je možné respektovat.

    Zcela cizí není myšlenka práv žádné kultuře. Tady udělal rozsáhlý průzkum Hans Kung se svým týmem. Zjistil podobné principy sociální etiky v archaických náboženstvích, v čínské tradici, v hinduismu a buddhismu i v abrahámovských náboženstvích Západu. Není to jen Kungův názor. Společně to několikrát potvrdili představitelé těchto náboženství na zasedáních Parlamentu náboženství světa ( http://www.parliamentofreligions.org).

    Pokud se kanonické texty některých náboženství berou příliš doslovně, může z toho vzejít zpochybnění nebo i popření lidských práv. Činí to fundamentalisté a fanatici všech náboženství. Je nutné kritické čtení pramenů.
    ID
    January 3, 2011 v 18.30
    Děkuji za zajímavé odpovědi!
    Islámská deklarace lidských práv, na kterou odkazujete, je pozoruhodná. Zaujal mne např. článek 6, z něhož nadále vyplývá nerovnoprávnost mezi mužem a ženou (obdobně formulovaná jako na úrovni zákona v Československu do roku 1950).
    Rovněž se jeví jako kuriózní časté odkazy na jedno konkrétní náboženství (které dokonce článek 10 označuje za jediné nezkažené), které jasně naznačují, že někteří lidé jsou si dle této deklarace rovnější než jiní.
    Jiné články zase v rozporu s naším pojetím znějí spíše jako čistě morální proklamace, než státem vynutitelné právní normy (článek 17, písm. A: "Každý má právo žít ve zdravém životním prostředí, mimo hřích a morální zkaženost...")
    Článek 22, písm. A je roztomile bizarní: "Každý má právo na svobodu vyjadřování, je-li uskutečňováno způsobem, jenž není v rozporu s principy Šaría".

    Mám z toho takový pocit, že lidská práva mohou být skutečně univerzální pouze za předpokladu, že přistoupíme na univerzální sekulárnost států, které je mají formulovat a ochraňovat.

    Pokud se kanonické texty náboženství neberou doslovně, není zde nebezpečí zcela neohraničené interpretace? Dle jakého klíče je vykládat?
    DS
    January 3, 2011 v 19.35
    Pane Štampach (u) chystám se k odpovědi.
    Prosím o chvíli posečkání. Děkuji
    January 3, 2011 v 21.39
    Ivan David:"... není zde nebezpečí zcela neohraničené interpretace? Dle jakého klíče je vykládat?"

    Vyjádřil bych to tak, že v rakovém případě je tu výhoda neohraničené interpretace. Řekl bych že klíčů je tolik, co výkladů.
    January 4, 2011 v 4.27
    Univerzalita
    Myslíte, že je možnost v oblasti lidských práv vyžadovat rovnost? Tedy, že pokud někdo (jedinec, organizace, stát, církev či jiná entita či skupina entit) tvrdí, že má nějaké právo, musí to právo automaticky přiznat i mě?
    Protože jestli jsem dobře pochopil zvěst pana Štampacha, tak stát jsem já :-)
    January 4, 2011 v 9.51
    Pane Lobpreisi, vy nejste stát
    Pane Lobpreisi, subjekty práv v demokracii jsou jen jednotlivci. A ti mají všechna práva shodně. Pokud se analogicky mluví o právech nějakých skupin, dejme tomu církví, je to formulováno jako právo jednotlivců, např. v čl. 16 Listiny základních práv a svobod tak, že "každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu." O právech státu nelze mluvit souměřitelně s právy občana. O občanovi totiž platí, že každý má právo konat vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, zatímco o státu platí, že smí konat jen to, co zákon výslovně ukládá.

    Vy, pane Lobpreisi, vy nejste stát, stát jsme my, tj. Vy, já a s námi ještě asi deset milionů dalších, ale ani to nestačí. Ještě k tomu potřebujeme území a státní instituce, jimiž projevujeme, že jsme stát.
    Pane Štampachu, přestože s Vámi nesouhlasím, obávám se, že Vám nejsem schopen kvalitně oponovat v té otázce příslušnosti ke státu.
    Rozhodně si ale myslím, že povinnosti a práva (oprávnění) mohou mít i právnické osoby což je činí právními subjekty (i když přeneseně). Takže pokud se může svého např. vlastnického práva domáhat např. firma, určitě mě zajímá, zda jsem z pohledu státu subjekt stejného typu (resp. kdy ano a kdy ne).
    Myslím, že zrovna v DR se velmi řeší otázky vlastnictví, lichvy, atd. a domnívám se (ale neověřoval jsem to), že v některých oblastech práva je jedno, zda jde o osobu právnickou či fyzickou. Navíc teď se začíná uvažovat o trestní odpovědnosti právnických osob.
    A přiznám se, že pro mne jestát vždy nejdříve právnickou osobou a až potom tím "My".
    Možná že je to tím, že než se myšlenkově dokážu stát součástí tak komplexního systému jako je současná ČR, musím nejdřív prožít skutečnost, že jsem členem i jiných komunit (rodina, obyvatel města, člen různých klubů, student, atd) a většinou mě zajímá v jaké z toho vyplývají povinnosti a práva pro mne a jaké pro tu komunitu - právnickou osobu.
    + Další komentáře