Národní stát v pasti globalizace II

Ilona Švihlíková

Přinášíme druhou část úvahy o současné ekonomické krizi a možnostech vyspělých zemí se jí postavit. Ač se zájmy států se zájmy nadnárodního kapitálu nekryjí, mají vlády jen velmi omezené možnosti, jak se diktátu finančních trhů nepodřídit.

Navzdory přesunům od přímých k nepřímým daním mnoho vlád zjišťuje, že nejsou finančně schopny pokrýt veřejné služby jako dříve. Výpadky dané daňovým dumpingem jsou příliš velké. Nejde jen o nižší zdanění, řada zemí poskytuje různé investiční pobídky a daňové výjimky pro velké spřátelené firmy.

Nastupuje tedy „nutné“ odbourávání sociálního státu, který je chápán jako překážka v konkurenceschopnosti. Dříve čisté veřejné statky se alespoň částečně zpoplatňují, a především pokračuje privatizace veřejných služeb.

Jedním z nejlukrativnějších odvětví jsou penze. Jedná se totiž o obrovské částky, se kterými může kapitál počítat po poměrně dlouhou dobu. Proto se v řadě zemí objevuje fenomén tzv. dobývání renty. Kapitál si nyní uvědomuje, že existuje už jen velmi málo zdrojů, které nemá pod svou kontrolou.

Podle Mráčka se „průvodním jevem soudobého dobývání renty stále více stává propojování politických a ekonomických zájmů. Zájmové skupiny se snaží přes spřízněné politiky dosáhnout legislativních úprav a opatření, které by jim umožnily získat určitá zvýhodnění na úkor jiných ekonomických subjektů.“ Např. mandatorní výdaje se svou legislativní oporou vytvářejí stabilní prostředí pro dobývání renty a jsou předpokladem i jejího dlouhodobějšího čerpání.

Zajímavá je argumentace povinného spoření do soukromých penzijních fondů. Těžko někdo vysvětlí, jak může být soukromý fond, který je vystaven všem tržním rizikům (viz současná krize) a má velmi vysoké náklady na spravování a především chce svým majitelům vykazovat zisk, efektivnější a lepší variantou než prostředky spravované státem.

V případě tzv. opt-outů jde samozřejmě o to nadnárodnímu kapitálu zpřístupnit veřejné peníze. Občané jsou donuceni si spořit v soukromých fondech, které ale nemají žádnou politickou zodpovědnost. Je tedy možné, že pokud zkrachují, bude to opět stát, který bude tyto soukromé ztráty socializovat.

Dalšími atraktivními oblastmi jsou např. zdravotnictví, ale i státní podpora různým bankovním produktům (hypotéky, stavební spoření apod.). V případě snížení výdajů na bezpečnostní složky to může být dobývání renty ve prospěch soukromých bezpečnostních agentur. Ze světa je dobře znám případ firmy Blackwaters, ČR může „přispět“ svou troškou do mlýna nadstandardním zapojením představitelů firmy ABL v mocenských strukturách.

Samozřejmě, že rovněž atraktivní možností je dluh. Zatímco dluh státu je tvrdě penalizován (viz Řecko) snížením ratingu a nakonec vede k „nezbytným, úsporným“ opatřením, dluhy domácností jsou všestranně podporovány a považovány za „zdravé a normální.“

Ať se to již týká situace, kdy se jedinec musí de facto upsat na celý život, aby si mohl splnit základní potřebu mít kde bydlet. Případně školné jako možnost, jak dostat do spárů bankovních dluhů již velmi mladé lidi. Dluh je ideálním drábem, pohaněčem ekonomické aktivity, ovšem jen u jednotlivců, kde za rohem číhají davy exekutorů. Více o dluhu jsem napsala v mém předcházejícím článku.

Opakování neúspěšných receptů strany nabídky může působit jako děsivé déjà vu. Znovu se hovoří o tom, že snížení přímých daní významně urychlí ekonomický růst a že větší „flexibilita“ pracovního trhu sníží nezaměstnanost.

Málo už se hovoří o tom, že snižování daní jako urychlování ekonomického růstu — kterémužto mýtu ovšem v řadě zemí propadla i sociální demokracie — je cesta nákladná a málo účinná. Jak uvádí Miloš Pick: „Nižší podíl daní a odvodů na HDP o 10 procent by vedl k vyššímu ročnímu růstu HDP přibližně o pouhé procento, a to převážně extenzivní cestou vyšší zaměstnanosti. K vyššímu růstu produktivity práce — která je hlavním předpokladem dlouhodobého růstu — by přispěl jen asi o 0,35 procent.“

Snižování přímých daní vedlo k výpadkům příjmů, které byly vykompenzovány nárůstem nepřímých daní, např. DPH s degresivním dopadem. Snížily tak i manévrovací schopnost státu reagovat v krizích. Flexibilita na pracovním trhu jen posílila pracující chudobu, i když „opticky“ zlepšila nezaměstnanost. O zlepšení sociální situace se dá ovšem mluvit jen stěží.

Při všem, co bylo řečeno, by bylo mylné se domnívat, že nadnárodní kapitál si přeje zrušení národního státu. Přeje si stát, který bude ekonomicky zcela v jeho područí a bude vykonávat tu politiku, kterou mu nadiktuje — zcela bez ohledu na to, co si o tom myslí občané dané země.

Stát ovšem stále ještě disponuje dvěma atributy, které se nadnárodním firmám a finančním trhům mohou zdát lákavé, aniž by si je (prozatím) chtěly přivlastňovat. Na jedné straně je to represivní moc — ta je v období krize, jak ukazuje Řecko, velmi užitečná. Na straně druhé pak legitimita daná volbami. Ta se ovšem, tváří v tvář současné Velké depresi rychle ztrácí.

V 80. a 90. letech byla většina politických elit, a to i sociálnědemokratických (pod vlivem tzv. Třetí cesty) přesvědčena o správnosti konkurence mezi zeměmi a celkového neoliberálního směřování. Názory a zájmy politických a ekonomických elit nebyly v rozporu.

Současná krize ale tuto politicko-ekonomickou hegemonii změnila. Být neoliberálem už není tak in (mimo ČR ovšem, která je, jak je posledních 500 let obvyklé, zcela mimo světové dění). Vlády chtějí zpět svou moc, aby se pokusily regulovat spekulace, ratingové agentury i daňové ráje (např. kancléřka Merkelová). Jejich zájmy a zájmy nadnárodního kapitálu už se nekryjí.

S hrůzou a bezradností ovšem vlády zjišťují, že jsou v tomto souboji ty slabší a nakonec musejí akceptovat „rozhodnutí finančních trhů“, aby uchránily své země před bankrotem. Ekonomická moc, kterou si dobrovolně omezovaly od 70. let, se jim zcela vymkla z rukou.

Kombinace vysokého očekávání, které je koneckonců dáno demokratickými volbami, tak nemůže být naplněno. Do krize se tak dostává nejen světový ekonomický systém, ale legitimita demokraticky zvolených elit, a tím i celý demokratický systém.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem a vznikl na základě autorčiny čerstvě publikované knihy Globalizace a krize.

    Diskuse (2 příspěvky)
    ??
    December 13, 2010 v 22.35
    Ještě je zde další moc, jejíž legitimita není odvozována od voleb, a to je moc soudní. Ta však působí v rámci zákonů schvalovaných parlamenty. Někdo tedy může např. Lisabonskou smlouvu považovat také za vítězství globálního kapitálu - má kritiky zprava i zleva, a také je podporována soc.dem. Faktem je, že vezmeme-li v úvahu evropské soudy - Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku či Soudní dvůr EU v Lucemburku, tak je možné žalovat národní stát, státy mohou žalovat se navzájem či Komisi či Radu EU, ale těžko může někdo žalovat globální kapitál.
    MT
    Miroslav Tejkl
    December 19, 2010 v 18.0
    jako starý Nasredin

    Emancipace veřejné moci je nezbytná jak nikdy.
    Sebranka globálního kapitálu a finančních elit rozumí ale jen síle.

    A jak ukazuje případ s požadavkem povinného fondového spoření na důchod, už dávno pošlapala jakýkoli liberální étos.

    Člověk, který žádá povinnost občana dávat část svých daní (protože parafiskál není v podstatě nic jiného) do soukromých fondů, prostě není liberálem - buď jim přestal být nebo jim dokonce ani nikdy nebyl ...

    O takovém člověku lze říci, že pokud není tzv. užitečným idiotem, tak vlastně vědomě obhajuje "důstojné" nástupce nasredinovského lišáctví ... :


    "Tak jsem slyšel, Nasredine, že ses zavázal naučit osla do deseti let mluvit - jinak prej hlava dolů.
    Nejseš náhodou na palici?
    Copak ty seš skutečně schopen naučit osla mluvit?"


    "Podívej Alí, to je tak.
    Za 10 let se v naší neklidné době může stát tolik věcí ...
    Jednak se mi to může i podařit - to jako naučit osla mluvit.
    Za druhé můžu do 10ti let umřít já ...
    Za třetí může do 10ti let zemřít nebo být zbaven moci emír ...
    No a konečně může do 10ti let chcípnout i sám osel ..."