Prohra, nebo výhra?

Táňa Fischerová

V životě nastávají okamžiky, kdy se zdá, že nemá smysl bojovat, neboť se zdá býti předem jasné, že vítězství je nemožné. Skutečná výhra však může spočívat právě v tom, že bitvu vedeme, i když je zdánlivě marná.

Při hledání skrytých motivací jednání politiků jsem se chystala napsat sloupek s názvem „Už nás nepotřebují“, ale stejné téma pojednal ve své analýze Vít Klíma. Mohu se jenom připojit k jeho názoru, protože právě takové otázky bychom si měli klást, chceme-li rozumět jednání ekonomicko-politických kruhů. Už skutečně nejsme potřební. Jako voliče nás moc nepotřebují už vzhledem k zákonům, podvodům, které jsou s nimi spojeny a velkým penězům, které se okolo voleb točí. Tomu napomáhá určitá setrvačnost názorů skalních voličů, jejichž hlasy, byť v malém počtu, jsou rozhodující, protože zbytek k volbám nechodí. Jako pracovní síla začínáme být zbytní.

Globalizace, stroje a nerovnost jednotlivých režimů umožnila, že všechno se dá levně vyrobit na druhém konci světa, kde dosažená lidská práva, výdobytek naší civilizace, nic neznamenají. Pracovní otroci se dnes dokonce dají dovést přímo do našich zemí. Díky lhostejnosti úřadů, politiků a jednání podnikatelů, kterým pojmy slušnost a morálka nic neříkají a navíc v konkurenci těch, kdo už toto praktikují, slušnější nemají šanci v konkurenci uspět. Tak mohou u nás cizí námezdní síly v otrockých podmínkách vyrábět. My jsme pak už jen zbytní konzumenti laciného zboží, kteří nemohou přispívat do státního rozpočtu z daní, protože nemají z čeho, a tak z něj mohou pouze čerpat. Kultura a sociální soudržnost překážejí, protože lidé vědoucí dělají potíže a lidé, kteří myslí na někoho jiného a ne jenom na sebe, také nejsou žádoucí. Tento proces je zatím pomalý, ale nabývá na rychlosti. Klíčová otázka zní, co dělat? Jak vytvořit svět, ve kterém budeme o sobě rozhodovat sami a jak najít způsob nalezené realizovat.

Narazila jsem mezi texty, které obsahují různé nápady také na text švýcarského alternativního ekonoma Udo Herrmanstorfera. Studii napsal někdy v devadesátých letech minulého století. Dnes už by takový text nenapsal, protože jsme se bohužel posunuli někam zcela jinam, než tehdy předpokládal. Úvaha má název Kultura bez státu — Stát bez kultury — několik tezí k financování kultury a umění v ČSFR. Má i motto:

Snaž se čelit požadavkům všedního dne, ale nenech se jimi ovládnout. Spolupracuj na novém utváření společnosti, ale měj na mysli jednotlivce, ne zas jen nový systém. (Volně podle Friedricha Schillera).

Dosavadní státní moc se nepodaří překonat zřízením moci nové, nýbrž jen skutečnou kulturou svobody a svobodou kultury.

ČSFR, země ležící v srdci Evropy, má na konci tohoto století, v němž se lidstvo počíná vnímat jako jeden celek, zvláštní úkol a odpovědnost — ještě jednou vytvořit nový společenský řád. Cena, kterou mnozí zaplatili, byla vysoká, a ti, kdo ji vyžadovali, k tomu neměli právo. Byla totiž zaplacena ztrátou individuálních svobod, a tudíž právem na samostatný vývoj a rozvoj společnosti, který byl v mnoha ohledech možný v západních zemích.

Trpká zkušenost, že myšlením i jednáním partajnický stát působí kolektivizujícím způsobem, a tudíž musí vést k potlačení a rozbití svobodného lidství, by se mohla stát citlivým zkušebním nástrojem současného společenského obrodného procesu. Kulturní uvolnění a svoboda zasahující až do oblasti praktického jednání by dalekosáhle překonaly stranickost státu, a staly by se jako plod oběti minulosti — důležitým, protože nutným přínosem ČSFR k evropskému vývoji. Neboť Evropa nemůže být v budoucnu chápána pouze jako zvětšený národní stát. Pokud mají mít v Evropě místo všechny dosavadní národy a státy, pak musí být také dosavadní chápání státu změněno a překonáno. V tomto směru se vývoj západních států zastavil, a právě převrat ve střední a východní Evropě může znovu uvést strnulé myšlení západu do pohybu. Z opozdilců se stane předvoj.

Bohužel jsme šli ve svém vývoji proti proudu času, takže se jeho doufání nenaplnilo, ale pravděpodobně jsme trpkou zkušenost museli získat, abychom nezůstali pouhými teoretiky. Ačkoli to tak nevypadá, je otázka, zda tato slova nenabývají aktuálnosti právě dnes, kdy už je i širokým vrstvám jasné, že systém, ve kterém žijeme, není nosný a spěje ke konci. Naděje, vkládané do sociální demokracie se nejspíše nenaplní, protože je jasně vidět, že i v ní vítězí pragmatické křídlo, které hodlá participovat na moci, jak u nás, tak v Evropě. Můžeme tento způsob myšlení odmítnout jako nerealistický nebo velikášský nebo jej můžeme přijmout jako výzvu. Kam se dostaneme, nikdo neví, ale mám moc ráda známý výrok z knihy Kena Keseye  „Přelet nad kukaččím hnízdem“, která u nás vyšla pod názvem „Vyhoďte ho z kola ven“ kdy hrdina ve chvíli prohry říká: „ aspoň jsem to zkusil.“ Jeho prohra se tak stává výhrou.

    Diskuse
    MN
    November 25, 2010 v 12.25
    "vytvořit nový společenský řád"
    Opravdu vznešený cíl, určitě vhodný pro akademické diskuze nabo úvahy v DR. Určitě by se musel výrazně změnit (jak?) demokratický (a volební) systém. Jak to ale udělat?
    Nebylo by přece jen (zatím) reálnější reformovat ČSSD, jedinou "levostředovou" stranu, s přijatelným programem, než ji odkládat na smetiště dějin?
    S druhým odstavcem článku musím jen souhlasit, škoda že to nezazní občas např. v ČT (tam převažují burzovní zprávy). Nicméně k nápravě tohoto stavu by "nový společenský řád" v ČR asi nestačil...
    HK
    November 25, 2010 v 12.30
    Doplněk
    Skvělé a výstižné. Jen bych rád doplnil jeden detail: "Přelet nad kukaččím hnízdem" je doslovná hloupost, vzdor tomu, že se tak - špatně - nazývá film i dramatizace. Kořánova verze "Vyhoďme ho z kola ven" je výstižnější a přesnější, jde totiž v názvu originálu o říkanku-rozpočitadlo: One flew east, one flew west, one flew over the cuckoo´s nest.
    TF
    November 25, 2010 v 20.17
    Miroslavu Novákovi- ze všeho, co je nám známo bohužel na reformaci ČSSD nevěřím. Otázka co dělat je stále aktuální.

    Hanuši Karlachovi- děkuji za upřesnění názvu. Uvedla jsem kukačky spíše proto, že tento název je bohužel více v obecném povědomí.

    Táňa Fischerová
    November 25, 2010 v 21.29
    politické snění a politická naděje
    Úvahy Udo H. mi připomínají porevoluční snění či politizující poezii Václava Havla o demokracii bez politických stran a bez partajničení. Hezky se to čte, ale mnoho od toho čekat nelze. Myslím, že sociální demokracie je momentálně naší jedinou stranou, která má určitý potenciál pro svou reformu a pro nabídnutí nové sociálně demokratické alternativy pro náš stát. Myslím, že lidé jako Sobotka, Dienstbier ml., Špidla, Lukáš Jelínek a další mají co nabídnout. U jiných stran nic srovnatelného nevidím. ODS neví ani co to jsou občané ani co je demokracie, TOP 09 a VV jsou jen marketingové značky, Lidovci si neváží dvou svých slušných a schopných politiků, tedy Ludvíka Hovorky a Šojdrové, Zelení se ještě pořád nevzpamatovali ze své sebevražedné podpory Topolánkovy vlády. Jistě, pořád v sociální demokracii hrají značnou roli kmotři typu ústeckého Bendy či pražských politikářů, kteří se spojili s ODS, ale tento časopis a několik výše jmenovaných lidí nabízí jistou politickou naději.
    SH
    December 5, 2010 v 17.35
    Dotaz.
    Prosím pěkně, zkusil to i Zeman tím, že se postavil proti ČSSD, místo aby ji obrodil?
    DS
    December 6, 2010 v 1.21
    Dobré ráno, zkuste si říkat VÝHRA. VÝHRA. VÝHRA
    a pak možná budete štastná.
    A nebudete smutná, jak se mi z Vašich příspěvků zdá.
    Hezký Advent.