Několik snímků pohraničí po dvaceti letech

Alena Zemančíková

Nechceme-li řešit potíže pohraničí spjaté s globalizací proměnou pracovních podmínek v čínské či vietnamské, musíme spolupracovat na udržení a utváření životaschopnosti místa opřeného o jeho svébytnost a zkušenosti.

Z příhraničních míst v Čechách jezdí do příhraničních míst v Německu řada vlaků. Na denní ježdění je to doprava poměrně drahá, ale na výlety je to docela výhodné — za 150 korun člověk snadno o víkendu doputuje z Aše až do Bayereuthu a téhož dne ještě zpátky.

Cesta z Chebu do Schirndingu, prvního nádraží za hranicí, je až směšně krátká, je to jako pár stanic tramvají. Po silnici se tam jede přes hraniční přechod Pomezí, kde bývaly obrovité celní a pohraničnické budovy a kanceláře — a téměř celá ta obří stavba je dnes prázdná. Vůbec je při hranici spousta prázdných staveb. Když člověk jede po staré silnici, živě si uvědomí jeden z největších výdobytků převratu v roce 1989, totiž volné, prostupné a otevřené hranice.

Společnost už tak volná, prostupná a otevřená nebyla.

Některé příhraniční jevy časem ustaly a dnes se jeví jako absurdní: například na Velký pátek, kdy je v Bavorsku volno a přísný půst, byly v okolí Chebu hospody narvané Němci, kteří si takto užívali českého piva ve svém volném dni. V sobotu pak šli bezpochyby řádně do kostela a dál se chovali jako řádní bohabojní občané spolkové země Bayern.

O prostituci a veřejných domech tu psát nebudu, do toho nevidím, ale bylo to asi v mnoha případech podobné jako s tím pivem: co v Bavorsku bylo nemyslitelné, to se dalo dělat v Čechách.

A podobné to bylo s vyvážením odpadu — příkopy podél silnic vedoucích směrem ke hranici se v jistou dobu zaplnily modrými pytli, jaké se tenkrát u nás ještě nepoužívaly, takže původ byl jasný, pytle putovaly z vypiplané bavorské krajiny do naší trním zarostlé divočiny. Vědomí společného prostoru veškeré žádné.

Ale abych nebyla nespravedlivá — u nás zase kvetl mezi policisty sport udělování pokut a nasazování botiček autům s německou značkou. Starosta Tachova byl dokonce za to, že tyhle hloupé provinciální praktiky o své vůli zrušil a pokuty odpustil, žalován a souzen, dokonce ve vyšetřovací vazbě.

Lid na obou stranách hranice posedl duch láce. Srovnávaly se ceny všeho možného, což u elektroniky třeba bylo pochopitelné, ale proč jsme jezdili z Chebu nakupovat do Selbu do řetězce Aldi například olej nebo celkem nechutné jogurty, to se s odstupem jeví dost záhadné. Mezi lidem nastal příhraniční styk především na úrovni nákupů a spotřeby.

V Čechách se otevření hranic projevilo nejen v hospodách, ale i v restauracích. Mnoho jich vzniklo, jejich interiéry svědčily o tom, že se majitelé byli v Německu podívat, a kuchyně odpovídala tomu, co si tak Češi představují, že mají Němci rádi a u nich doma v rámci dodržování norem veřejného stravování neprochází. Objevil se fenomén oválných talířů a obrovských porcí.

Zanedlouho ovšem kanafasové polštářky nasákly pachem přepáleného oleje, interiéry se opotřebovaly, kuchaři si našli práci přímo v Německu a ti další už vařili sice stejná jídla, ale mnohem hůř. Rozdíl v ceně jídla v restauraci u nás a v Německu je dodnes nápadný, v Čechách je ale nabídka stereotypní, nezajímavá, jídlo nekvalitní, neosobní, hospody bez atmosféry. Alespoň v Chebu a okolí, a má to samozřejmě výjimky.

Na počátku 90. let byl dotyk Čech a Bavorska dotykem blahobytné, usedlé společnosti s územím poměrně divokým a hladovým. Maloměšťáci z Bavor si do Čech jezdili užít překročení mezí své spořádanosti, jim podobní Češi jezdili do Bavorska ukájet svoji spotřební touhu.

Nad tím se odehrávaly kulturní, politické, vzdělávací a diplomatické kontakty, bylo založeno Euroregio Egrensis a další euroregiony, vznikla nejedna místní společná aktivita. Nejdříve a nejagilněji aktivity hasičů, a řekla bych, že hned po nich hudebníků. České dechovky měly v Bavorsku skvělé kšefty, pěvecké sbory sice neměly kšefty, ale hodně si v Německu zazpívaly, mimo jiné i proto, že sborový zpěv se vrátil do kostela.

V 90. letech jsem měla v plzeňském rozhlase na starosti česko-německý týdeník Pohledy přes hranice, a učinila jsem při různém natáčení tuto zkušenost: když se konalo setkání nad nějakým společným problémem nebo projektem, ekologickým, kulturním, vzdělávacím, Němci se dostavili v reprezentativní sestavě a v oblecích.

Nechyběl landrath, často přijel státní ministr toho kterého resortu (mnohdy šlo o zemědělství a životní prostředí), místní starostové byli samozřejmými účastníky. Z české strany obvykle nepřijel z centrálních institucí nikdo, natož ministr, krajští radové z Plzně se většinou omluvili, a úředníci, kteří bez zájmu přijeli místo politických představitelů, rozhodně nebyli v obleku a v kravatě.

V té době se ještě v Čechách pěstovala rétorika strachu ze sudetských Němců, kteří by nám mohli vzít naše zpustlé domy a západočeské lázně: to jsme ještě nebyli členy EU.

V tom česko-německém magazínu jsme se věnovali s kolegou Zdeňkem Vyšohlídem tomu, co otevření hranic přinese příhraniční oblasti v Německu. Místní lidé mluvili o ztrátě tržeb v restauracích a u benzínových čerpadel, o ztrátě práce celníků a pohraničních policistů, o nástupu levné pracovní síly, o pro ně krajně nevýhodném poměru marky a koruny. Nikdy jsme se však nesetkali s nenávistí, ale taky nikdo v Bavorsku tehdy nemluvil o tom, že stejný problém nastává se zeměmi bývalé NDR.

Ten stav, na který si vzpomínám, trval jen krátce, pak přišly první obchodní řetězce a v chebském Kauflandu kupodivu začali stát ve frontách Němci. Obyvatelé příhraničních obcí, které takové gigantické obchody na své území nepustily. Tak si německý obchodní gigant přitáhl zákazníky, kteří mu odpadli poté, co Češi přestali nakupovat potraviny v Německu, i ty, o které ho připravila rozhodnutí místních samospráv.

Otázkou zůstává, proč vlastně nevznikla pořádná tržnice, proč se ovoce a lesní plody včetně hub prodávají u silnice na hraničním přechodu, proč nikdo neměl potřebu kultivovat tento model vzájemného obchodu? No, možná měl i potřebu, ale neměl šanci. Jednota, spotřební družstvo, které by tohle všechno mohlo dělat, byla vytunelována a zlikvidována beze zbytku.

Příhraničí uchvátily obchodní řetězce, v poslední době se postavilo ještě obrovské Tesco v Chebu i v Aši — jsem zvědavá, až to zkrachuje, co uděláme s těmi jednotnými budovami. Proti tomuto způsobu kolektivizace každodenních nákupů nikdo neprotestoval, a kdo se nechtěl přizpůsobit, sice nemusel, ale utrpěl — normální obchody přestaly existovat, zbyly jen předražené večerky.

Když se německé továrny zabydlovaly v objektech po zkrachovavších továrnách na Ašsku i Chebsku, říkala jsem si, že je to jen na čas, že až se EU rozšíří dál na východ, přestěhují se tam, že nemá smysl s nimi spojovat rozvoj regionu. Kupodivu se tak nestalo, doba se hnula jinak a do německých továren v českém pohraničí byli lidé z východních zemí EU najímáni nechvalně známými agenturami.

Ukázalo se, že je jednodušší řídit firmu z relativně nedalekého německého města než budovat filiálku ředitelství někde v Rumunsku. Českému pohraničí to ovšem mnoho užitku nepřineslo, možná žádný: pracovní místa nevznikla, sociální poměry se nezlepšily. Snad jen ty budovy že nespadly.

Podle mých posledních pozorování nastal paradox, z něhož by se mělo vyvodit poučení. Na jedné straně je zřetelně vidět, že za dvacet let vzájemných styků s Německem v pohraničí se velmi kultivovala jejich kulturní stránka. Byly opraveny kostely, na něž by se u nás prostě peníze nenašly, však v nich ani nejsou bohoslužby.

Rozvinula se spolupráce kulturních institucí, zejména muzeí a galerií. Došlo k takovým akcím, jaké dosud u nás neměly předlohu, jako například krajinná výstava v Chebu a Marktredwitz, jakási sezónní botanická expozice umístěná do okolí středověkého hradu a řeky Ohře. Byly opraveny rozhledny na okolních kopcích. Vzniklo infocentrum s veřejným internetem.

Na druhé straně ale každodenní patro života regionu zpustlo a ustrnulo v nákupech v obřích samoobsluhách, nákladně a pěkně upravené centrum historického města Chebu a jeho pěší zóny postrádá zajímavější obchody a občerstvení, místo někdejších restaurací s kostkovanými lněnými ubrusy jsou dnes čínské restaurace a vietnamská bistra, ubylo kadeřnictví a rozmnožily se salóny, kde člověku udělají nehty.

A co nechápu a napadají mě při tom jen nejhorší možné výklady, jediné starožitnictví v centru Chebu je už dlouho zavřené, i malá soukromá galerie ve Špalíčku skončila.

Městečko Schirnding na německé straně ovšem nese všechny známky naplněných obav: ze tří hostinců je v provozu jeden, kadeřnictví je otevřeno jen v sobotu dopoledne, některé domy jsou prázdné a jsou na prodej za tak nízké ceny, že si je můžou koupit i Češi z Chebu, pro něž je takové bydlení levnější i hezčí než koupit si doma byt na sídlišti.

Většina továren na porcelán v okolí ukončila provoz, pracovalo v nich hodně Turků, kteří se částečně přesunuli jinam a částečně zůstali. Supermarket v Schirndingu není — místní možná jezdí nakupovat do Chebu, pokud jim nestačí dva krámy v obci.

Atmosféra je melancholická — a nedá se říci, že by se poměry vyrovnaly, spíš se hnuly jinak a jinam, než jsme si tehdy dovedli představit. Německý příhraniční venkov se dosud jeví jako země slušná, ale nikoli už bohatší než ta naše.

Hospodářská a finanční krize už teď přinesla některá zlepšení: například odchod podezřelých agentur s levnou pracovní silou z Východu. Zůstala otázka, jestli tichá podpora jejich pololegální činnosti ze strany české legislativy nenahnala do front na podporu v nezaměstnanosti obyvatele Česka, kteří za stejných podmínek jako Mongolové nebo Korejky byli nezaměstnatelní.

Kéž by přinesla také konec, nebo alespoň redukci těch nemožných obchodních řetězců, kde toho dnes už člověk stejně nedostane víc než kdysi ve venkovské Jednotě, jen ho ten nákup stojí mnohem víc času. Bylo by také pěkné obnovit normální prodej zeleniny a zemědělský trh tak, jak je tomu v každém německém okresním městě, a třeba i trh bleší.

Zavést možnost menších porcí, aby hosta restaurace neodrazovalo už rovnou to, že polovinu zaplaceného jídla vrátí. Prostě vnést trochu lokálního jednání do globalizovaného světa a jeho krize, kterou přece nechceme a nemůžeme řešit vyrovnáním evropských pracovních a obchodních podmínek s čínskými nebo vietnamskými, ústupem z vydobytých práv a rezignací na vlastního kulturního ducha.

Už proto ne, že v průběhu předchozích dvaceti let jsme už narazili na hranici únosnosti, a také proto, že krátkým výletem do Německa můžeme vidět, že v těch problémech nejsme sami a že máme co dál řešit společně. A přestat už jeden druhého drancovat.

Nakonec nejdůležitější je jedno: za celých dvacet let nedošlo k nárůstu vzájemné nenávisti. A teď, když už si celkem nemáme co závidět, bychom mohli konečně začít spolu normálně žít.

    Diskuse (0 příspěvků)