Korupce a studium

Zdeněk Vyšohlíd

Výkvětem perverze je nestydatost, s jakou je veřejnosti předkládána školská politika a vzdělání jako zboží, produkt.

I. Perverze

Co nás znepokojuje? Perverze naší doby: mnohé přetváří, leccos také znetvořila a pervertovala, česky se říká překroutila nebo zneužila — a svedla.

Perverze naší doby je patrná ve třech oblastech, práce, morálky a veřejné rozpravy.

Především: v dnešním světě je práce dehonestována. Stala se obchodním artiklem, dá se koupit, kalkulovat, organizovat. To za prvé.

A potom: dehonestuje, a tedy likviduje samu čest a ctnost tím, že je odstavila do stínu peněz. To za druhé.

Obojí je tím mocnější a tíživější, čím víc je nerovnosti, kterou působí: fotbalista vydělá za sezónu víc než dělník nebo učitel — a přitom jsou si rovni, alespoň v tom, že učitel neumí kopat stejně jako fotbalista učit; sportování se platí víc než pracování — aniž by se práce stávala sportem. Zvláštní sortou je bankéř, ten vydělává, i když své řemeslo neumí, takže je jako vozka, který schvátil koně, rozbil vůz, ale dostal — za odvedenou práci — bohatě zaplaceno.

V čem všem ještě kvete perverze? Možná v bezohlednosti vůči životnímu prostředí — možná naopak v přecitlivělosti či zneužitelnosti zelených a „ekologistů“. Možná ve školské politice, tedy ve vzdělávání jako v tom, co a jak (se) učíme? Jistě je toho víc, co děláme špatně. Ale především chybujeme v postoji k politice a v názoru na politiku, a to znamená, že chybujeme v tom, co je podstatné. Zdá se nám, že je daleko nebo vysoko, takže se nás vlastně netýká. („Člověk se nedovolá!“ platilo odjakživa v Česku, „Car je daleko, Bůh vysoko!“ tvrdil ruský mužik.) Ale politika tvoří podstatný rozměr naší existence, našich možností tvořit i vegetovat, prostě žít.

Podílíme se na perverzi politiky, když přihlížíme perverznímu politickému životu, který už se nezakládá na veřejné rozpravě: už se odtrhl od toho, čemu politologové říkají „potentia“ a „consensus populi“ a z čeho (zdola) čerpala politika svou oprávněnou a životadárnou sílu — svou „potestas“, moc institucionální.

Svět práce a s ní spjatých starostí (mj. také o tzv. „reprodukci pracovní síly“, tedy starost o rodinu, výchovu a vzdělání/kvalifikaci dětí) sešel politikům z očí, sešel i z mysli. Není tématem veřejné debaty; vytratil se z pole politického vnímání: všichni, mocní i bezmocní podléhají iluzi, že „zdrojem moci jsou samotné instituce, resp. samotní potentáti. Panství vyvlastňuje pravý zdroj moci, lidový konsenzus, a politika se nutně stává zkorumpovanou“. (M. Škabraha, Kudy doleva?, Právo (Salon) 10.6.2010)

Panský, uživačný a svou bezohledností bolševický („Je nás víc, 118!“), uzurpátorský přístup k politice ji více než „vyvlastňuje“: on ji tlumí, umlčuje, rdousí a rozkládá. „Podstatou korupce přitom není uplácení jednotlivců, ale porušení samotné ,přirozenosti' politiky,“ jak tvrdí Martin Škabraha: je to politická perverze a také perverze politiky. Ta se zakládá v „jejich“ povýšenosti (povýšení „jich“ předpokládá ponížení „nás“): zaštítili se luxusem a privilegiemi — a štítí se světa neprivilegovaných občanů.

II. Zpanštělost a práce

Je historickým faktem, že byl svět pánů a kmánů. Možná pořád ještě je; zpanštělost je v demokracii defektem světa mocných.

Luxusním zbožím je vyplněn svět pánů: mocných, bohatých a poživačných. Trochu toho panského má v sobě každý z nás. Člověk si přece rád — i ve skrovných poměrech — užívá. I pán, i rab. Je zásluhou filosofie, že objevila v každém člověku něco panského a zároveň i něco rabského.

Také o nás a pro nás vypovídá, co věděl už dávno Hegel: že sebevědomí člověka utváří dialektiku panského a rabského. Platí to od Fenomenologie ducha a také o nás platí, co zjistila Hegelova „věda o zkušenosti vědomí“: že to rabské se nakonec ukazuje být tím podstatnějším momentem.

Možná proto, že odpovídá elementárnímu manuálu užívání světa, jak jej známe z Knihy Genese. Rab má víc pravdy, protože se víc bojí smrti i víc pracuje: obojí patří k životu, navzájem se obojí doplňuje a uceluje. Rab je předurčen tuto celistvost svého bytí a vědomí zachovávat: proto má víc pravdy. A víc práce, která se tradičně dělí na tělesnou a „duševní“ (resp. duchovní), kam patří vzdělávání. Nejen učitelské výkony, ale také studium, práce na sobě.

Každý člověk má nárok na trochu toho panského v sobě — a povinnost být zároveň také „v potu tváře a prachu země“.

III. Vzdělání: zboží, nebo poslání?

Perverze demokracie spočívá v tom, že svou sílu zakládá na manipulaci veřejnými pákami. Ty páky — samozřejmě — něco stojí, ale nasazeny ve veřejné rozpravě vítězí a hýbají veřejným míněním, i když za velkou cenu: že z veřejného diskursu udělali wrestling nebo fraškovitou klauniádu.

Výkvětem perverze je nestydatost, s jakou je veřejnosti předkládána školská politika a vzdělání jako zboží, produkt. Studium jako individuální úsilí nemá v tomto pohledu místa. Zboží potřebuje zákazníky, kupce, nanejvýš spotřebitele. Člověk už je jen spotřebitel, ne ten, kdo se snaží na sobě pracovat, student.

Vzdělání ale přece není obchodní artikl, je to utváření sebe, života, ducha a dějin — to se nedá prodávat a kupovat, to se musí zastávat, vykonávat, dělat: vzdělávání je posláním praxe jako bytí člověka, které je součástí nadindividuální tradice i tvůrčí dějinné síly, tedy proudu, v němž jedinec, „individuum získává, nebo ztrácí svou tvář“, jak poznamenal Karel Kosík. Podstatné tu není proplouvat životem, zevlovat a užívat si — ale získat svou tvář svým autonomním jednáním, svou spoluúčastí, tím, co mám k tomu co říct, jak se k tomu stavím, co pro to (proti tomu) dělám…

IV. Vzdělání: věc veřejné služby, nebo luxusní zboží?

To je záležitost vzdělání, že se člověk vzchopí k životu ve společenství, tradici a dějinách. Obchod je jen součástí této praxe, a proto se nemůže se vzděláním kšeftovat.

Jedinec musí procitnout k soužití, spolužití či společenskému a politickému bytí: musí procitnout ke sdílenému smyslu, k významu věcí, který se v soužití zakládá a ovlivňuje život každého jedince: „Já“, jak říkal Hegel, se tak ocitá v jakémsi společenství sdílené „ideality přirozenosti“, stává se reálným tělesným životem, povýšeným na politiku, v níž „das Wesen der Seele (wird) für die Seele“. Tělesnost a předmětná (reálná) stránka řeči je reálným rámcem tohoto bytí, praxe. Řečeno s Hegelem: individuální duše a ego jejího egoismu (das Selbst) se uskutečňuje „v její tělesnosti“, a tak toto ego jejího egoismu „nebo Já nazírá v druhém (jiném — ZV) samo sebe a tímto sebenazíráním jest“.1

Říkávalo se: „Měj rád svého bližního jako sebe samého.“ Toto prostředí spolužití a vzájemné úcty nazýval Hegel duchem; všechno, co je významné a čemu můžeme rozumět, patří sem. Všechno, co můžeme chápat a rozumně dělat (byť s chybami a omyly, ale nahlédnutelnými jako chyby a omyly).

V. Perverze politiky

A tak bytí ducha má politický rozměr, politickou povahu a politickou oprávněnost svých nároků. A naopak politika je záležitostí ducha: kotví svou podstatou v rozměru řeči, je rozhovorem, byť hierarchizovaným. Má povahu spolubytí, není jednostranným ovládáním, manipulací, a už vůbec ne správou penězotoků. Z toho plyne, že politika, likvidující svou duchovní dimenzi tím, že redukuje praxi a vzdělávání na kšeft, je špatnou politikou: je perverzí politiky. Ujasnit si to, říct to a pamatovat si to, to je záležitostí vzdělání.

Vzděláváním, studiem se člověk vpracovává do života ve společenství, tradici a dějinách. Obchod je jen součástí této praxe, a proto se nemůže se vzděláním kšeftovat.

    Diskuse (4 příspěvky)
    Jan Kopecký, sociolog
    July 16, 2010 v 17.47
    Pohrdání a výsměch (sny duchovidcovy o vlastenectví)
    Pravicový bolševismus vybudoval hierarchii výsměchu a pohrdání. Tato hierarchie má své aspekty sociální i estetické. (Václav Havel – sám tehdy stojící blíže menševikům – vypálil jeden ze startovních humanistických výstřelů svým okázalým pohrdáním lidmi „v králíkárnách“, které – samozřejmě ne ty lidi, jen ty králíkárny – spatřil oknem vrtulníku. Později už se raději věnoval exportu svého humanismu na Balkán.)

    Stoosmnáctková bolševická frakce na Malé Straně není ovšem tak přímočará jako byli jejich předchůdci, kteří Dumu jednoduše rozpustili. Současný bolševik je cynický. Ví totiž, že na tzv. trhu idejí na jakosti nezáleží. Ví také, že výsměch zdola je více než vyvážen pohrdáním shora. Je to bolševik měšťácký, který ve volném čase snívá o povýšení do šlechtického stavu.

    Z hierarchie výsměchu se zdánlivě vysmekají intelektuálové, kteří se od pravicového bolševismu distancují, jako Václav Bělohradský nebo Jiří Pehe. Ti, víceméně tápavě, kráčejí po cestě levicového (?) liberalismu. Otázkou je, zda ovšem neletí vrtulníkem. Ke komu pak chce jejich hlas dolehnout?

    Vyšohlídův text je velmi poctivě napsaný a doufám, že najde pozorného čtenáře. Lidskost je společenskost. Snad se jednou podaří prorazit generální linii mlčení.
    Jan Černý
    July 16, 2010 v 20.18
    Pane Kopecký,
    nechtěl byste do Deníku Referendum také občas napsat celý komentář nebo sloupek? Myslím, že by to bylo pro všechny obohacující (a měl byste více prostoru pro jakési docelení svých myšlenek).
    Ale na druhé straně by jistě bylo škoda ztratit zdatného diskutéra..
    Jan Černý
    July 16, 2010 v 20.21
    Pane Vyšohlíde,
    také děkuji za pěkný a propracovaný text.
    Je-li Vaší interpretační linií slavného místa z Fenomenologie ducha "celistvost", což se mi líbí, je možno se otázat, zda skutečně platí, že "to rabské se nakonec ukazuje být tím podstatnějším momentem." Vím, že se to místo většinou takto interpretuje, ale pochopíme-li "pána" jako šifru pro sebe-vědomí, vědomí čistého já, a "raba" jako určité obsahy vědomí (jak myslím sám činíte), stává se ještě zřejmější, že k nabytí celsitvosti (vědomí) je třeba obou momentů a těžko lze říci, kterému patří přednost - podstatné je právě to "obou", což ostatně zdůrazňujete na jiných místech. Hegel v závěru té kapitoly skutečně věnuje více místa "rabovi", ale trochu to vypadá, že by stejně tak mohl věnovat více místa "pánovi", že podstatné je obojí a především sám (duchovní) pohyb, který se na žádném momentu nezastaví.

    To by pak mohlo znamenat, že v nás, pracujících "rabech" není jen "také něco" panského, ale plný poteciál "panského" sebeuvědomění, seberealizace v tom pohybu, který nutně směřuje směrem ke společenství, jak pěkně píšete dále.

    A stejně tak lze proti interpretaci, že , že v Genesi má "rab" víc pravdy, protože se víc bojí smrti i víc pracuje, namítnout to, že práce a smrt jsou zde trestem a prokletím člověka, a že vysvobozením z nich se později stává až "pansky celistvé" vzkříšení. Ale je pravda, že před tím musí člověk projít cestou práce a smrti a že teprve to dává vzkříšení jeho sytost, obsažnost.

    Ale to jsou jen drobné návrhy na plnější interpretaci "pána", s celkovým smyslem Vašeho článku vřele souhlasím, a to, co se v neoliberalismu stalo ze vzdělání, bohužel zřetelně ukazuje hloubku naší krize, naší neschopnosti přijít k nám samým a druhým.
    Jan Kopecký, sociolog
    July 17, 2010 v 10.23
    Zdeněk VYŠOHLÍD (odpověď)
    Vážený pane Černý,

    Děkuji Vám a jsem vděčný, že svou reakcí na můj text zdůrazňujete to podstatné. Chtěl jsem ukázat „hloubku naší krize“, která spočívá ve zploštění pohledu a rozpadu, spíše rozkladu víry v celistvost.

    Pána a raba připomínám nikoli s ambicí filosofického výkladu, ale s úmyslem připomenout, že člověk je povinnován (což bohužel lze doložit jen myšlením, Hegel by řekl: spekulativně) zachovávat úsilí o celistvost. Po smrti Boha na kříži (pěkně o tom píše Jaromír Hrbek, ještě lépe Hegel) je mu jasné, že Bůh se zjevuje jen ve společenství (obci) věřících; to má spoustu konsekvencí, jen jednu připomínám: ve společenství pozemšťanů. Jako pozemšťan žije, a proto nemůže přehlížet raba v sobě – a jen tak nahlíží svou důstojnost a pána v sobě. Proto „má rab víc pravdy“ – nikoli víc než má „pansky celistvé vzkříšení“, ale víc než abstraktní panskost (možná také zpanštělost) na začátku. V tomto smyslu platí, myslím, že „rabské se nakonec ukazuje být tím podstatnějším momentem“, i když to snad není nejšťastnější formulace, protože podstatné je, že nejen jako pozemšťan žije a pracuje, ba také panuje. To vše s vědomím, že to má činit vědomě tak, aby byl – metaforicky řečeno – Stvořiteli obrazem. Jednání ve „věcech veřejnosti“, tedy ve sféře politické, na to už zapomíná a nebere na to ohled. Já myslím, že to není rozumné – oni to za rozumné považují; tím „vyměřují rozum“ (chápou) jinak než tradice evropského nebo křesťanského myšlení. Ale LOGOS jako světlo lidí (a také účel snad nejvyšší) jsem svou úvahou chtěl navodit a Vám děkuji, že jste ho svým přispěvkem připomněl a výstižně zformuloval: „musí projít cestou práce a smrti a … teprve to dává vzkříšení jeho sytost, obsažnost“.

    Vaše „jen drobné návrhy“ jsou podstatné – ale to podstatné přesahuje rámec úvahy o vzdělání. Ale je-li to v ní přítomné, a snad je, protože také Vy o tom píšete, pak text dosáhl, čeho dosáhnout chtěl a měl.

    Zdeněk Vyšohlíd