Černá ovce z Harlemu

Lucie Česálková

Precious, překvapení letošní oscarové soutěže vstupující do českých kin, vede spíše k podezřívavosti. A stejně lze nahlížet i na jeho často alibistické zahraniční kritiky.

Kritika snímku Precious černošského režiséra a producenta Leea Danielse připisuje středovou pozici, aniž by bylo z textů zřejmé, čím je problematický. Skromný rozpočet deseti milionů dolarů se na tržbách možná právě proto vrátil již během otvíracího víkendu, širší publicity a uznání se mu nicméně dostalo až po uvedení na festivalu Sundance, jenž úspěšné snímky často katapultuje do širší distribuce.

Americkou akademii film nakonec přesvědčil svým scénářem a výkonem herečky Mo’Nique ve vedlejší roli matky hlavní hrdinky. Oproti ocenění skutečně přesvědčivé herecké kreace však vyzdvižení scénáristické práce na snímku stejně jako obecně spíše kladné přijetí tak trochu zavání politickými motivacemi.

Scénář, založený na adaptaci téměř patnáct let starého románu s názvem Push černošské spisovatelky Ramony Loftonové vystupující pod uměleckým jménem Sapphire, vychází z příběhu obézní a negramotné Afroameričanky žijící na konci osmdesátých let v Harlemu, utiskované despotickou matkou a sexuálně zneužívané vlastním otcem.

Ve svých šestnácti letech je Claireece „Precious“ Jonesová podruhé těhotná, podruhé s otcem, který s rodinou (s Precious a její matkou) již nežije. Otřesnější životní situaci, v níž je šikana ze strany rodičů, spolužáků i pouličních grázlů každodenností, si vskutku těžko představit. Na druhé straně však může osud člověka hladovějícího po soucitu tvůrce svádět k citovému vydírání diváka, neboť základní model zápletky přímo vybízí k představě o schematickém vykreslení kladných a záporných postav, když jednoznačně vymezuje oběti a trýznitele.

Co na scénáristické rovině poněkud pokulhává, se v Precious snaží mírnit režijní uchopení příběhu a v neposlední řadě i herečtí protagonisté. Zatímco porod stejně jako scéna znásilnění jsou ve snímku ztvárněny v decentní zkratce, krutosti, jež skrývá bezpečí rodinného krbu, ona sžíravě neuhlazená dramata odehrávající se u kuchyňského dřezu, mají podobu mnohem naturalističtější.

Asi nejnásilnějším projevem surovosti v mezilidských vztazích jsou pak scény gradujících hádek matky a dcery. V první z nich je zajímavě převrácena pozice tyrana a oběti, když přece jen o něco drobnější matka uráží obrovitou dceru, stojící v mezipatře, zpod schodiště. Podruhé matka neomaleně povalí své vnouče na zem a následně vyžene dceru z bytu, házeje po ní nejrůznější kusy nábytku včetně televize, aby v závěru zjistila, že tak přišla o své nejbližší a s nimi o své hlavní jistoty — sociální přídavky i jediného společníka — obrazovku.

Nenávist, již cítí ke své dceři spolu s veškerou zvráceností svého myšlení a podlostí jednání, potom matka nejzjevněji sděluje ve své vykřičené zpovědi o tom, že svou dceru dvakrát znásilněnou svým partnerem nelituje, naopak, Precious osočuje jako viníka pro to, že ji její muž upřednostnil před ní samotnou. Škálu matčina pokřiveného bezcharakterního chování navíc rozšiřuje i scéna předstírání spořádané domácnosti před sociální pracovnicí zjišťující rodinnou situaci přímo v terénu.

Zatímco matka herečky Mo’Nique exceluje především svými mluvenými výstupy, Gabourey Sidibeová v roli Precious nemusí ve své neohrabanosti nic víc než jen být, aby diváka přesvědčila o svém rezignovaném postoji ke světu a o tom, že většinu lidí ve svém okolí neskonale nenávidí. Nepřízni osudu se však jednoduše nepoddává. Výrazem melancholické zatrpklosti a nezúčastněnosti probleskují záchvěvy agresí sdělovaného vzdoru, ani k vulgárním nadávkám nemá Precious ve vnitřním monologu ani nahlas daleko. Skutečnou radost však prožívá pouze se spolužačkami z „alternativní“ školy Each One Teach One nebo když se jí podaří obelstít prodavačku rychlého občerstvení a bez placení uniknout s velkou porcí kuřecích stehýnek.

Přežívání v domácnosti s matkou je naopak zaplněné urážkami, rozkazy, potupnými nadávkami, výsměchem. Precious si temné kontury reality i vzpomínek na znásilnění zpříjemňuje fantazijními útěky do světa bulvárního pozlátka, do kulis šablonovité představy o slávě, úspěchu, obdivu a uznání. V nich vystupuje tu jako herečka rozdávající úsměvy před fotografy na červeném koberci, jako zpěvačka oslňující davy publika, ovšem nejvíc přitažlivého mladíka světlejší tmavé pleti, jako modelka pózující na pohovce ve stylovém oblečení.

Díky klipovému ztvárnění působí tyto odbočky stejně jako další fantazijní vsuvky, v nichž si Precious aktuální dění promítá například do filmu vysílaného v televizi či obrázku ve fotoalbu často jako sebeironické komentáře. Nadhled, který do příběhu vnáší dívčina snaha přistupovat ke skutečnosti pokud možno s odstupem, její živelná nepoddajnost, také její postavu v mnohém polidšťují.

Precious v průběhu filmu vystupuje z pozice prozatímního netečného a poddajného přístupu ke světu, když především díky nové učitelce z alternativní školy Blu a novým spolužačkám zjišťuje, že nechat sebou vláčet není jediná možnost, jak žít a být spokojený. Nový svět je jí motivací i inspirací a do něj v podstatě i porodí své druhé nechtěné dítě, sourozence o několik let starší holčičky Mongo, stižené Downovým syndromem.

Snímek je zajímavý především tím, že jeho klíčovým tématem není diskriminace rasová, genderová, ani jiný typ útisku menšin, ačkoli s ohledem na hlavní charakteristiky hrdinky by tomu tak mohlo být. Precious je film černošský, natočený černochy, o černoších. Vystupují v něm až na několik málo výjimek lidé barevní, navíc jsou to většinou ženy, učitelka Blu žije v lesbickém páru. Precious je rozhodně ustrkována i proto, že je jednoduše jiná.

Přestože však snímek předvádí zlobu, zášť či závist jako obecné charakterové rysy, nikoli jako projevy xenofobního chování, neubrání se bohužel některým kulturním klišé. Zkreslení stereotypem se do snímku dostává především prostřednictvím dívčiny představivosti.

V momentech, kdy je takřka dokumentaristicky nezúčastněné snímání Precious na ulicích či ve školní třídě narušeno subjektivními vizemi, sytí se vyprávění i kulturně motivovanými preferencemi. Precious jednoznačně pozitivně vnímá světlejší černošské typy, případně bělošské postavy. Patrné je to v případě platonické lásky k učiteli matematiky, obliby světlejší učitelky v alternativní škole a přátelského porodního asistenta v podání Lennyho Kravitze.

K postavám, které Precious pomáhají překonat ústrky, patří i uměřená, ve své korektnosti jakoby nepřístupná, ale v nejsilnější scéně přiznání Preciousiny matky rozčarování ani slzy neskrývající sociální pracovnice Mariah Careyové. Nejvýmluvnější ukázkou toho, že dívka sama si své útrapy vysvětluje a ospravedlňuje i jako důsledek rasové odlišnosti, je scéna ranních příprav do školy, když si Precious před zrcadlem upravuje účes a v odrazu místo sebe vidí blonďatou bělošku.

Jakkoli má tedy přetváření reality v úsměvných fantazijních skečích dívčin život ozvláštňovat, snímek samotný bohužel strhává tíha kulturních stereotypů a klišovitých berliček, jež mají udržet velmi křehkou, psychologicky, ani jinak neprokreslenou, a proto zploštělou kostru zápletky. Jednání postav tak může být nelidské a ponižující sebevíc, hodnověrně však nevyznívá, je-li vystavováno na odiv v podobě šokující atrakce, není-li analyzováno a problematizováno. Lee Daniels v Precious diváka bohužel nenutí příliš přemýšlet, nechává jej pouze chvilkově dojmout jako nad zprávou z černé kroniky. I proto je možné v jeho ocenění spatřovat politicky orientovaný kalkul.

Precious. Režie Lee Daniels, scénář podle románu Sapphire Geoffrey Fletcher, kamera Andrew Dun, střih Joe Klotz, hudba Mario Grigorov, hrají Gabourey Sidibeová, Mo’Nique, Paula Pattonová a další. USA 2009.

    Diskuse (0 příspěvků)