Vyvzdorovat si existenci mezi paneláky

Jakub Vaníček

Novela slovenské autorky Jany Beňové si doma rychle získala pozornost a ocitla se mezi finalisty prestižní Anasoft Litery. Teď jde mimo jiné i o to, jestli ji budou Češi umět číst.

Když slovenská autorka Jana Beňová vydala v roce 2008 novelu Plán odprevádzania, strhla se lavina pochvalných recenzí a začalo se hovořit o literární události roku. U nás se o knize mlčelo. Čestnou výjimkou byly Lidové noviny, které přetiskly recenzi známého slovenského literárního vědce Petera Zajace, a Tvar, v němž se také objevila recenze. V prvním čtvrtletí tohoto roku knihu v českém překladu Miroslava Zelinského vydalo nakladatelství Paseka. Zvolilo poněkud pozměněný název: Café Hyena (Plán vyprovázení).

Nejde o první autorčin text — Beňová napsala tři sbírky básní, které (taktéž) zaujaly slovenskou kritiku. V roce 2000 vydala knihu Parker (Ľúbostný román) a dokázala ji udržet ve velmi úzkém kruhu čtenářů. Kdo si chtěl Parker přečíst a podivovat se jeho grafickému zpracování, musel navštívit jedno ze dvou slovenských knihkupectví a tam si knihu pořídit. Jinde ji totiž na pultech neměli.

Autorské renomé Beňové pomalu stoupalo a nijak mu neuškodilo ani vydání knihy Dvanásť poviedok a Ján Med. Jak napsal slovenský literární kritik Juraj Kušnierik, „vtedy už bolo (všetkým, ktorí knižku čítali) jasné, že Jana je talentovaná spisovateľka s citom pre slová a obrazy, s mimoriadne pozorným okom a so schopnosťou poskladať príbeh, ktorý má nielen hlavu a pätu, ale aj tajomstvo, krásu a vtip.“

Čím novela Café Hyena zaujala čtenáře a kritiku? Jednak to bylo autorčino umělecké nadání, jednak i námět a způsob, jakým se vypráví. S českým překladem nicméně vznikl problém: kniha se totiž odehrává na bratislavském sídlišti Petržalka, které, jak známo, je zcela určujícím urbanistickým fenoménem Slovenska. Nevím, nakolik je zkušenost života na Petržalce přenosná do našich zeměpisných šířek, zda se vůbec můžeme vcítit do výchozího pocitu vypravěčky Elzy: „Žijí tady tvorové, o kterých si zbývající část zeměkoule myslí, že už neexistují, že už vyhynuli. Dobří i špatní. Tváře švábů připomínají dinosaury, sousedův hlas nevychází z hrdla, ale ze chřtánu šelmy.“

A tak zatímco Slováci vychutnávají v textu vyjádřeného genia loci, my se nejspíš budeme muset spokojit s vyprávěním o mladých lidech, kteří se snaží vyvzdorovat si na ubíjejícím prostředí sídliště vlastní existenci. Není to málo; autorka totiž připravila patnáct krátkých kapitol sestavených z volně navazujících (a na některých místech naopak pevně svázaných) textů-odstavců. Z jednoho na druhý se přeskakuje volnou asociací, anebo pomocí spojky jazyka. Už z letmého setkání s textem vysvítá, že o příběh tu zas až tak moc neběží.

Opravdu — vyprávění se třepí, odbíhá a zase zpátky vrací k jakési základní linii, jíž je život čtyř mladých lidí, Elzy s Ianem, Rebeky a Elfmana. O protagonistech se dozvíme jen sem tam něco, a stejně tak i o jiných postavách, které se vyprávěním mihnou. Některé sice mají i jiný než epizodický význam — například Ianova Matka, jejíž postupné psychické i fyzické odumírání rezonuje s podtitulem Plán vyprovázení —, svými krátkými výstupy však dění v textu a v imaginární Petržalce nanejvýš zalidňují.

Text je komponován metodou postmoderního skladiště. Autorčina tvůrčí metoda je dovedena téměř k dokonalosti tam, kde jsou útržky ze života postav či sídliště ukončeny ostrou pointou. Asi nakonec nejde o to, aby kniha držela pohromadě, jak se říká, ale aby si znovu a znovu získávala pozornost toho, kdo ji čte.

Střídají se styly, pohledy, vyprávějící a čím hlouběji pokračujeme, tím spíš neunikneme dojmu, že uprostřed sídlištní kaše vyvstává rozpolcený subjekt s velmi nejasnými konturami. Božena Správcová v recenzi slovenského vydání knihy zdůraznila v souvislosti s kompozicí novely Jany Beňové výstižně metaforu adventního kalendáře plného čokoládek. Některé pointované texty mohou leckoho přivádět až na hranu vytržení z estetiky.

Naštěstí pro hledače něčeho jako celkového smyslu díla Beňová po knížce rozesela i záchytné body. Vracím se k tomu stále, nicméně jedním z nich je Petržalka: „Elfman tvrdí, že genius loci Petržalky spočívá v tom, že každý se tu po nějaké době začne cítit jako kokot, co to nedovedl v životě nikam dotáhnout. Nedokázal se postarat o sebe a o rodinu. Neprosadil se, nebyl schopen vyšplhat nahoru do domů vypínajících se na kopcích a vrších města. Na svazích Palisád, na Kolibě. Tam, kde je jeho skutečné místo, domov. Tam, kde lidem přirůstají vytápěná auta k tělu. Tam, kde ho už určitě hledají a diví se, proč se opozdil k večeři.“

Nejenom v tomto úryvku je zaklíčována pozice vypravěčky a postav, jejichž hlasy k nám promlouvá. Výchozí bod, od kterého se Elza a spol odrážejí na cestu takzvaným životem dospělých: radikální osamělost obyvatele monstrózního sídliště, vykořenění z místa i času. Co se vlastně děje v bytech, jež je obklopují? Je to víc než spektákl cizích tváří, které vypravěčka posměšně nazývá lívanci, cizích agresí, vášní atd.? Řekl bych, že ano. Obličeje nejsou lidé, emoce jsou uzavřeny ve fádních slovech a nadávkách. Jedinou skutečně živou vlastností jednajících účastníků Petržalky je odpor.

Zbývá poslední výrazný moment, na nějž v kontextu autorčiny tvorby upozornil právě Peter Zajac ve své recenzi přetištěné Lidovými novinami. Jana Beňová ho svou novelou přesvědčila, že dokázala ukončit své „spisovatelské dětství a mládí“. Její vypravěčka zažívá dospělost. Nevím, jestli to automaticky znamená, že začneme Beňovou považovat za autorku středního věku, něco z takového hodnocení však vyčíst umím.

Jestliže totiž někdo tvrdí, že dnešní generace nedokáže zlomit past nezralosti, že se pouze oddává konzumaci a odmítá ony „skutečné“ starosti dospělých, pak ho právě Beňová usvědčí z omylu. Najdeme to v knize hned několikrát: „Ale ty tatranky jsou už o polovinu tenčí než bývaly,“ volá Ian z kuchyně. A tato nešťastná věta, jako krátký výstřel, nenávratně odstartuje jejich společné stáří.“

Jana Beňová. Café Hyena (Plán vyprovázení). Paseka, Praha 2010.

    Diskuse