Proč volit Pavla? Je nejlepším kandidátem na prezidenta
Jiří PehePetr Pavel naplňuje chápání prezidentského úřadu v tom smyslu, jak jej vytvořil T. G. Masaryk. Prvoplánový antikomunismus, který odsuzuje část společnosti jako lidi pro demokracii navždy ztracené, je falešný.
Z osmi prezidentských kandidátů, kteří se po odstoupení Josefa Středuly účastní prezidentského klání, je generál ve výslužbě Petr Pavel dle mého soudu nejlepší volbou. Nabízí silný životní příběh, nemalé zkušenosti z mezinárodní a bezpečnostní politiky a osobní integritu.
Naplňuje prezidentský archetyp, který vytvořil svým prezidentstvím Tomáš G. Masaryk. A to ne proto, že Masaryka připomíná svým vzhledem, ale proto, že z něj vyzařuje asketismus a osobní disciplína.
Zatímco ostatní kandidáti v odpovědích na položené otázky často nedokážou jasně a rovně odpovědět, a místo toho nabízejí často sebechválu a naučená slovní cvičení, Pavel odpovídá většinou stručně a jasně: ano — ne. A ačkoliv má za sebou impozantní kariéru, nevyzařuje z něj narcistní uspokojení či pohrdání oponenty, kterým výkon úřadu doprovázeli poslední dva prezidenti, ale spíše masarykovská ochota naslouchat a debatovat.
Deník Referendum připravil k prvnímu kolu prezidentských voleb soubor komentářů osobností, které se kloní k volbě pětice kandidátů demokratického tábora. Je mezi nimi i komentář Vladimíra Špidly doporučující volbu Josefa Středuly, který mezitím na svou kandidaturu rezignoval.
Jednotlivé kandidáty doporučují autoři Deníku Referendum s politickou zkušeností – Petr Pithart Danuši Nerudovou, bývalý senátor Zdeněk Bárta Pavla Fischera, Jiří Pehe Petra Pavla. Výjimku tvoří člen Mladých Zelených z Hradce Králové Kristián Richter, který argumentuje ve prospěch Marka Hilšera.
Rozhodli jsme se nepominout ani posledního relevantního kandidáta Andreje Babiše. Důvody, proč jej volit, shrnul šéfredaktor DR Jakub Patočka.
Životní příběh Pavla je komplikovaný. Pochází z rodiny profesionálního vojáka, který vystoupal poměrně vysoko v hierarchii komunistické armády.
Způsob, jakým byl v tomto prostředí vychováván a „socializován“, mu podle jeho vlastního doznání nenabízel příliš mnoho příležitostí ke kritickému pohledu na bývalý režim. Už jako teenager začal studovat na vojenských školách, přičemž kariérní postup, který k profesionální službě v armádě patří, měl téměř automaticky spojen s tím, že musí být členem komunistické strany.
Jeho kritici mu vyčítají jak členství v KSČ, tak skutečnost, že byl předsedou základní organizace strany a že ještě před rokem 1989 začal studovat v kurzu pro rozvědčíky. Pavel se hájí tím, že toto všechno bylo součástí životní filozofie, v níž vyrostl a k níž mu jeho okolí až do pádu komunistického režimu nenabízelo příliš mnoho alternativ.
Ti, kdo toto jeho chování posuzují z pozic českého polistopadového antikomunismu, jsou samozřejmě s jeho odsouzením a diskvalifikací pro úřad prezidenta v demokratických poměrech rychle hotovi. Morálně prý selhal, navíc bychom prý měli mít po více než třech dekádách demokratického vývoje v čele státu někoho, kdo si s bývalým režimem nezadal.
Jenže lze argumentovat i naopak. Právě skutečnost, že si Pavel s bývalým režimem „zadal“ podobným způsobem jako možná miliony jiných, ale následně dokázal využít svobodných poměrů po roce 1989 ke kritické reflexi své minulosti a stát se přesvědčeným demokratem, je něčím, s čím se může část české společnosti identifikovat. A co může mít v konečných důsledcích na českou společnost očistný efekt.
Jednou z příčin její polarizace, o které se dnes tolik mluví, byl totiž právě onen prvoplánový antikomunismus, který onálepkoval část společnosti kvůli jejich údajnému morálnímu selhání jako lidi pro demokracii navždy ztracené. Tato malá schopnost rozlišovat mezi různými životními příběhy i motivacemi, a případně odpouštět, českou společnost neblaze poznamenala.
Pavlův životní příběh je v tomto směru inspirující. Je to příběh člověka, který změnu poměrů pochopil nikoliv jako další šanci, jen na jiném politickém pozadí, a pouze převlékl kabát, ale jako výzvu pochopit, v čem se mýlil a proč jsou demokracie a svoboda jednoznačně lepší než autoritářský režim minulosti.
Pavlova profesní kariéra po roce 1989 je příkladná. Nezapletl se jako mnoho jiných lidí svázaných s bývalým režimem do nejrůznějších ekonomických či zákulisních politických machinací, opřených o staré známosti.
Nedoprovázejí ho žádné skandály, jeho služba demokratickému státu v posledních třiceti letech je příkladná. Navíc ověnčená akty osobního hrdinství v zahraničních vojenských misích. A také uznáním jeho kvalit coby vojáka a diplomata nejen ze strany českého politického establishmentu, který ho nechal vystoupat až do pozice náčelníka generálního štábu, ale i uznáním mezinárodním, které se přetavilo do pozice druhého nejvyššího představitele NATO.
S jeho zkušenostmi z mezinárodní scény se mohou měřit jen senátor Pavel Fischer a Andrej Babiš. V případě Babiše ovšem nelze mluvit o jasných prozápadních postojích, jeho politická kariéra je i v tomto směru prošpikována ambivalencí a účelovostí. Pavlovi je tato přízemní politická vypočítavost cizí. I v mezinárodní politice mluví jasně, ve stylu ano — ne. A nabízí přitom nemalé zkušenosti.
Nejvážnější Pavlův soupeř mezi kandidáty demokratického tábora, Danuše Nerudová, nemá sice mezinárodní politické zkušenosti, ale lze argumentovat, že by se vzhledem ke svému ekonomickému vzdělání lépe orientovala v ekonomických a sociálních otázkách. Ty budou bezpochyby během příštího prezidentského období důležité, ale prezident nemá v této oblasti, s výjimkou jmenování členů bankovní rady ČNB, silné pravomoci.
Mnohem silnější postavení má i vzhledem k tomu, že je vrchním velitelem ozbrojených sil, v oblasti bezpečnosti státu. A také v zahraniční politice. Pavel je ve srovnání s ostatními kandidáty, snad jen s výjimkou Fischera, v této oblasti zdaleka nejkompetentnější.
Impozantní též je, že ačkoliv by jako člověk, který dosáhl nejvyšší generálské hodnosti, mohl teoreticky mít tendence přistupovat k výkonu svých pravomocí autoritářsky, Pavel opakovaně zdůrazňuje úctu k ústavě. Pravidla hry jsou pro něj zásadní, čímž se liší zejména od některých méně favorizovaných kandidátů, kteří už dopředu slibují, že budou limity svých ústavních pravomocí testovat jako současný prezident.
Pavel je sice bývalý voják, ale nelze u něj pozorovat antiliberální nebo autoritářské postoje, které se pojily s některými jinými bývalými vysoce postavenými vojáky, kteří se v různých západních zemích stali prezidenty. Je liberál v klasickém slova smyslu, což se projevuje zejména v postojích k právům menšin, a to i těch sexuálních. Rovnost všech hájí kupříkladu v podobě podpory pro manželství párů stejného pohlaví.
Pokud jde o sociální otázky, stojí Pavel dokonce mírně nalevo od politického středu. Je kritický k některým aspektům politiky současné vlády, zejména k pomalosti, s jakou řešila hromadící se ekonomické problémy a energetickou krizi. Zdůrazňuje potřebu společenské solidarity.
Jeho nejsilnější devízou v prezidentském klání je ale to, že vyzařuje autoritu a nabízí přirozenou schopnost vést jako jakási „klidná síla“. Nejsou to přitom kvality, které nějak úzce souvisí s tím, že je bývalý voják, ale s jeho osobností. Pokud bude zvolen prezidentem, právě tyto kvality mohou být hlavním důvodem, proč si ho většina lidí vybrala za prezidenta.
V minulých volbách jsem v prvním kole volil Hilšera. Tentokrát je už zřejmé, že jeho potenciál je při všech sympatických názorech omezený.
Středulovi jsem nevěřil jeho levicovou orientaci a Špidla mne při vší úctě k němu nepřesvědčil. Nakonec z volby pdešel a redukoval mi pole na dva kandidáty.
Váhal jsem mezi nimi, ale Pehe mi svými argumenty pomohl v rozhodování. Ale plně respektuji i voliče Nerudové. Jsou mezi nimi i mí nejbližší.
Je s podivem, že to, co Jiří Pehe označuje za kritickou reflexi své minulosti u gen. Pavla, vypadalo tak, že na otázku moderátorky reagoval slovy "Koho to zajímá?" Jeho úvodní reakce mi vůbec nepřišla jako kritická reflexe vlastní minulosti. Například Petr Pithart pochází také z komunistické rodiny, dokázal se s touto záležitostí vyrovnat a reflektovat ji. Jaroslav Šabata byl v mládí přesvědčeným komunistou, marxistou-leninistou, ale všichni prozřeli nejpozději po roce 1968. Za normalizace to už bylo jiné, informace z předchozí doby reformního procesu byly k dispozici. Pokud šel gen. Pavel ve šlépějích svého otce a dělal podobně kariéru v armádě, usiloval o místo rozvědčíka a říká tomu vojenský diplomat, pokračoval potom plynule v prozápadních strukturách, o jeho sebereflexi to nic nevypovídá. Celý tento článek je krásné přání - otec myšlenky, ale realita vypadá jinak. Je nutné si uvědomit, že po případném zvolení Petr Pavel by byl třetím prezidentem na Pražském Hradě, který v době 1968-1989 souhlasil se vstupem sovětských vojsk, byť se jich narozdíl od svých dvou normalizačních předchůdců neúčastnil. Jeho kandidatura (a pravděpodobné druhé kolo Babiš vs. Pavel) je věrnou výpovědí o tom, že normalizace v českém prostoru neskončila a stále trvá.
Možná to ale k vyrovnání se s minulostí na dlouhé cestě potřebujeme. Rakušané, kteří se na rozdíl od Němců s minulostí vyrovnávali hůře, si v 80. letech zvolili v přímé volbě prezidentem Kurta Waldheima. Zapletl se s nacistickým režimem, byť nebyl předsedou základní organizace NSDAP ani nedělal kurz na Hitlerova vojenského rozvědčíka, ale byl členem SA, na nacistickém režimu se podílel v době druhé světové války. Bylo to horší nebo lepší než v případě Petra Pavla? Stejně jako Petr Pavel v NATO, tak i Kurt Waldheim absolvoval podobnou kariéru, tentokrát v OSN, jako její generální tajemník. Měl za sebou o desetiletí více diplomatických zkušeností než Petr Pavel.
David Unger vyčítá prezidentskému kandidátu formální souhlas s okupací ČSSR vojsky VS, již volky nevolky vyjadřovala dlouhodobě skoro celá naše předlistopadová společnost (o vojácích ani nemluvě). Petru Pavlovi šlo v roce 1968 na sedmý rok a inkriminovaného jednání se dopustil zhruba v pětadvaceti, když nerozporoval profesně vyžadované oficiální hodnocení pomalu 20 let staré historie.
Autor příspěvku naproti tomu nepovažuje za potřebné hodnotit ve srovnání s jinými postoj kandidáta k aktuální ruské válce, okupaci a dalším plánům, ani jeho způsobilost zvládat nejvyšší funkci v čase, který svou válečnou rozpínavostí RF právě těžce poznamenává.
Pane Ungere, buďte si jistý, že P. Pavla budou ve Washingtonu přijímat zcela jinak než (nejen) tam přijímali (či spíš nepřijímali) K. Waldheima.
Pane Horáku, pokud si myslíte, že naprostá většina společnosti schvalovala okupaci, já si to nemyslím. Byl to spíše sdílený odpor, který si naprostá většina lidí nedovolila vyjádřit. Jen v kolaborantských rodinách nomenklatury to bylo zřejmě jiné, souhlasné, jak psal mladý PP ve svém životopise. Každopádně nereagoval v kampani na tuto citaci adekvátně, ani chytře, ani se sebereflexí.
Pokud ale máme formálně souhlasit s tím, že tento kandidát má být pokračovatelem T. G. Masaryka, tak se obávám, že se bude muset vyrovnat s pokračující normalizací společnosti, a to bude práce jistě mnohem obtížnější než vyrovnat se s komunistickou minulostí jeho samotného. Obávám se rovněž, že mu jedno volební období, které bylo u sousedů dopřánu Kurtu Waldheimovi, stačit nebude, a budeme si ho muset formálně (i na základě dalších průzkumů a mediálních vřelých doporučení) zvolit ještě jednou. Přesně jak píšete, volky nevolky.
Názor na "bratrskou pomoc" měla u nás většina společnosti po celou dobu tzv. normalizace negativní. Režim však jakkoli společensky relevantní lidi skoro vesměs přiměl k nějaké formě (ne vždy explicitní) vyjádření opačného. Tím dosáhl zdánlivé podpory a jednoty, a nakonec i relativizace významu (obou) skutečných postojů k politické realitě.
Jsem shodou s generálem Pavlem téměř stejně starý. A musel jsem si rok hrát na vojáka. Shodou okolností jsem tehdy dost cestoval po různých útvarech a udělal jsem dvě zkušenosti, které možná neoprávněně absolutizuji :
a) Potkal jsem lidi, kteří šli do armády kvůli technice, rodinné tradici, z nešťastné lásky, prostě z lidský srozumitelných důvodů. Bylo jich mnohem méně, než těch, které tam přivedla lenost, chamtivost a mocichtivost. S člověkem, který by byl přesvědčen o tom, že je potřebujeme armádu k ochraně něčeho, zač stojí umírat (vlast, společenské zřízení, národ. Civilizační hodnoty), jsem ale v tom marasmu armády okupovaného státu potkal jen jednou: starého, ještě svobodovského důstojníka--ten byl ovšem přesvědčen, že to není ta armáda, kterou máme.
b) Nepotkal jsem kontráše, který by nebyl záludná a bezohledná svině.
"Proti gustu žádný dyšputát", říká se. Myslím, že stejný závěr platí i o zkušenosti. Co k tomu mohu dodat, já, který má za sebou čtyři roky boje, nesnadného, nakonec však úspěšného, ...o modrou knížku? (Žádné jiné, a že jich mám, jsem si nikdy tolik nevážil). Důstojníky pamatuji akorát od třech kol odvodu. Na cynické kecy je užilo. Dnes na ně hledím jako na chudáky, nejinak než třeba na protagonisty televizního zpravodajství Jambora či Morávka, ze kterých, za zdánlivou suverenitou a arogancí koukal strach. (Škoda, že jsou záznamy tohoto druhu dnes vlastně trezorové).
Z osmi aktuálních kandidátů na prezidenta mají reálnou šanci tři. A. Babiš pro mě v úvahu naprosto nepřipadá, i když ho nedémonizuji. D. Nerudovou bych s čistým svědomím podpořil na ministerské křeslo. Jako reálný prezidentský kandidát pro mě tedy zbývá P. Pavel.
O výše uvedeném bych snad i zapochyboval, nebýt dramatické změny mezinárodní situace, zapříčiněné ruskou imperialistickou agresí v Evropě. Pro následující tři a půl roku se budou velmi hodit nejen Pavlovy specifické profesní předpoklady, ale hodně potřebná bude také součinnost vlády a prezidenta. Je na čase! (Za tímhle si stojím, ač jinak jsem názorově značně nalevo).
Blbé na tom je, že mi z té doby, o kterou jde nemáme díky tehdejšímu režimu nic než ty osobní zkušenosti, není je s čím pořádně konfrontovat. Jan Tesař dávno v disentu napsal o těžkém údělu historika, který se nebude moci spolehnout ani policejní archivy (a to ještě nevěděl, jak moc to bude zlé).
Nicméně tu minulost by opravdu bylo možné ponechat žvanění bájných starců, kdyby se tu a tam nekázalo, že neschopnost vyrovnat se s chybami mládí, vede některé současné politiky k lží a podvodům.
Přesto by bylo vhodnější si všímat aktuálnějších nebezpečí. Český prezident - dědictvím po mocnáři umocněném frankofílií První republiky -- nese hrdý titul "nejvyšší velitel vojsk". Absurdní titul, kterému neodpovídá jeho vztah k exekutivě obecně a k armádě zvláště. Použitelný jen při puči a pak způsobem, kterým ho užil Ludvík Svoboda v srpnu 1968 - kdy se se více o něj než o titul prezidenta obecně opřel při jednáních o unesených politicích. Zdůraznění této operetní funkce jako komparativní výhody Pavla coby kandidáta, působí u politického komentátora, i když je to jen Pehe, docela děsivě.