↗

Nastupující pražský arcibiskup Jan Graubner je pro některé příslibem změn v katolické církvi. I při dobré vůli nelze od jeho působení očekávat velké změny. Příčiny krize důvěry v církev jsou hlubší a dosavadní Graubnerovo působení neskýtá naděje, že by je chtěl řešit. Foto David Sedlecký, WmC

Od Jana Graubnera jako nového pražského arcibiskupa, který bude oficiálně nastolen 2. července, se očekávají změny v postojích Církve římskokatolické v České republice, včetně jejího vztahu k občanské společnosti.

Něco skutečně nového lze očekávat zejména z jeho pozice předsedy České biskupské konference. Ta reprezentuje církev vůči jiným církvím a vůči sekulární oblasti včetně státu. Jedná se o uskupení složené ze všech sídelních a pomocných biskupů v České republice. Spolu s exarchou Církve řeckokatolické hlasováním rozhoduje o společných tématech, která přesahují úkoly jednotlivých biskupů. Předseda nastoluje témata a jménem České biskupské konference jedná.

Přesun Graubnerova sídla z Olomouce do Prahy může jeho pozici posílit jen fyzickou blízkostí k centru rozhodování. Umístění arcibiskupského paláce do bezprostřední blízkosti Pražského hradu a nedaleko obou komor parlamentu a vlády je dnes významné spíše již jen symbolicky. O novém arcibiskupovi se však dá podle dosavadní zkušenosti předpokládat, že nebude tak častým účastníkem čistě státních akcí, jako například prezidentského jmenování generálů a různých armádních parád.

Graubner předsedá České biskupské konferenci od roku 2020. Zásadní změny v její koncepci nenastaly. Česká biskupská konference pod jeho vedením se vyslovila nesouhlasně ke kauzám navržení Hany Lipovské do Rady České televize a zaměstnání Josefa Nerušila na pražském arcibiskupství.

Oba byli spojeni s extremistickými politickými subjekty. Dukova blízkost klausovskému dědictví, a dokonce i Okamurově Svobodě a přímé demokracii bude vystřídána vazbou na vládní lidovce. Je to však důvod naděje?

Situace římskokatolické církve je docela dramatická. Některé krizové jevy sdílí s ostatními církvemi a náboženskými společnostmi a některé jsou specifické jen pro ni. Především za života dnes žijících lidí stihla ztratit nějakých devět desetin těch, kteří se k ní hlásí. Pokles počtu členů po sametové revoluci byl strmější než v předchozích čtyřech desetiletích.

Loňské sčítání ukázalo také propad, i když ne tak ostrý jako ve třech předchozích sčítáních, kdy za každé desetiletí ztratili vždy kolem poloviny členstva. Teď se dostali pod jednu desetinu českého obyvatelstva.

Centrum pro výzkum veřejného mínění se dotazuje vzorku obyvatel na jejich důvěru vůči různým institucím veřejného života. Církve se dlouhodobě umisťují na nejnižší nebo občas na předposlední příčce ze čtrnácti sledovaných institucí. Tradičně nejvíce lidé důvěřují armádě, policii a výsledkům voleb.

Občané církvím důvěřují méně než bankám, televizi, rozhlasu, tisku či neziskovým organizacím. Počet těch, kdo se vysloví, že církvím nedůvěřují, se dlouhodobě pohybuje mezi šedesáti a sedmdesáti procenty dotázaných. V šetření ze srpna a září 2021 se níže než církve umístily pouze politické strany.

Důvěru Církvi římskokatolické navíc podkopávají kauzy pohlavního zneužívání mladistvých. Obyvatelé si církev ztotožňují s jejím profesionálním týmem. Ačkoli k podobným případům dochází i v rodinách a v různých organizacích, které pracují s mládeží, budí ty, jichž se dopustí příslušníci katolického kléru, značnou pozornost.

Nedávno publikované dramatické odhalení v církvích jižních — konzervativních, fundamentalistických — baptistů v USA ukazuje, že silná pozice pastora v tom hraje významnou roli. V římské církvi však kromě klerikalismu, tedy neúměrně vlivné pozice duchovních navíc působí povinný celibát biskupů a kněží.

Tisíce případů zneužití odhalené v katolické části Evropy v poslední době jsou v kontrastu s neobvykle přísným pojetím sexuální morálky hlásaným z kazatelen, ve zpovědnicích a v tisku této církve. Proto se nedůvěra vůči kléru projevuje i mezi těmi, kteří v církvi zůstávají.

Volnou souvislost s katolickou etikou partnerského života je odpor k Istanbulské úmluvě. Jejím cílem je, jak známo zamezení násilí v domácnostech. Tato úmluva vypracovaná Radou Evropy jako mezistátní organizací podporující občanské svobody a lidská práva potřebuje také definovat genderové role, které jak pozorování situací ukazuje, nejsou vždy totožné s biologicky danou pohlavní příslušností.

V tom některé církve včetně římské u nás vidí nebezpečí. Má to podle ní ohrožovat standardní rodinný život založený na konvenci mužských a ženských rolí.

Dnes již obhájci tradičního postavení žen ve společnosti nebrání tomu, aby ženy měly aktivní i pasivní volební právo. Nechtějí však připustit, aby zákon zaručoval jejich rovnocenné postavení například ve firmách. Politické strany s výjimkou Zelených nedbají na paritní zastoupení žen a mužů ve vedení. Pokusy právní cestou bránit diskriminaci reprezentanti středoevropského katolicismu v mezích svých možností torpédují.

Katolická církev má ve svém vnitřním provozu oficiálně zavedenou cenzuru. Jistí autoři a jisté typy publikací podléhají věroučnému posouzení a vyžadují souhlas představených. Od veřejně působících osob se vyžaduje právní závazek držet se do všech detailů stanovisek církevních autorit. To pak vede k pokusům o jakousi neoficiální cenzuru sekulárního prostoru publicistiky a umění.

V zemích s dlouhodobou demokratickou zkušeností se fakticky posiluje role laických členů církve. Faráři musí k jejich mínění přihlížet, i když podle kanonického práva jsou farní rady pouze poradními orgány. Odehrály se i pokusy spojit papežské jmenování biskupů s volbou.

I když v celku této církve je plnohodnotné postavení laiků ještě hodně vzdálené, musí diplomacie Svatého stolce a příslušné vatikánské úřady brát v úvahu svébytné členy církve tam, kde se nenechají jednoduše ovládnout. To v katolické církvi v českých zemích nenachází významnější ohlas.

U žádného z nově jmenovaných sídelních biskupů — v Praze a v Brně — a zřejmě ani u biskupů, jejichž jmenování se očekává — v Ostravě, Olomouci a záhy pak i v Litoměřicích — se nedá očekávat, že by zaujímali v církevním spektru progresivní nebo aspoň poněkud liberálnější pozici. Graubnerovu ochotu důsledně dohlížet na případy podezření ze zneužívání jistě můžeme připustit, ale jeho jednání v kauze kněze Františka Merty před dvěma desetiletími činí pozorovatele církevního života opatrnými v optimismu.

Jeho odstup od extremistické části politického spektra, jíž byl blízko Dominik Duka, a příklon k vládní demokratické koalici nevzbuzuje naději zrovna teď, kdy KDU-ČSL rozehrává ve vládní pětikoalici kulturní válku. Její předseda Marian Jurečka se pokouší do ústavy vložit definici manželství jako svazku muže a ženy a tím zabránit zrovnoprávnění jiných partnerských párů.

Snad aspoň část života katolických komunit bude na vůdčích postavách nezávislá, možná bude žít tím, oč jde v příběhu, v činech a slovech Ježíše Krista. Třeba si uvědomí, že v takovém myšlenkovém kvasu má zdroj liberální demokracie a sociálně orientovaná politika. Pokud v nich budou doma, budou věrohodní i se svými alternativami.