Pereat mundus

Zdeněk Bárta

Život a dílo bratří Čapků je i v dnešní době stále aktuální. Slušnost, kterou se vyznačovali, budiž nám předlohou i k našemu konání a psaní.

Je to už pětašedesát let od pádu nacismu, a člověk si přesto stále častěji musí připomínat Karla i Josefa Čapky, které tak či onak nacismus stál život, jakkoli na Karlově smrti ze znechucení mělo svůj nemalý podíl i domácí prostředí.

A právě texty Karla Čapka se mi neustále vybavují, ty z jeho posledního období života, ale i ty dřívější. Texty, ve kterých tak vášnivě hájí demokratické dorozumění lidí dobré vůle, srozumění, které se může stát hrází proti fanatismu, násilí, popření práva, spravedlnosti, všeho humánního.

„Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle ochoty, shody a spolupráce; je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu; myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky.“ Tak píše již v roce 1924 do Peroutkovy Přítomnosti ve stati „Proč nejsem komunistou“. A dále:

„Říká se mi „relativista" pro zvláštní a patrně dosti těžkou intelektuální vinu, že se snažím všemu porozumět… objevuji s mystickou radostí, že při troše trpělivosti a prostoty se lze jakž takž srozuměti se všemi lidmi jakékoliv kůže nebo víry. Je tu patrně jakási společná lidská logika a zásoba společných lidských hodnot jako je láska, humor, chuť k jídlu, optimismus a mnohé jiné věci, bez kterých se nedá žíti. A tu mne někdy jímá hrůza, že se nemohu srozumět s komunismem. Chápu jeho ideály, ale nemohu pochopit jeho metodu…

… Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd, nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka chudého, nebo žranice pánů. Není už láska, nýbrž buď perverze bohatých, nebo proletářské plození dětí. Buržoa vdechuje svou vlastní hnilobu a dělník souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch.“

Tak pokračuje, a ještě netuší, že vlastně nejde jen a jen o komunismus, ale že za nedlouho přijde stejně fanatický nacismus, že jde prostě o ideologie jako takové, o fanatický fundamentalismus jako takový. A možná ještě netuší, co tušíme již my, že jde o téměř cyklicky se opakující — co generace, co dvacet let — nutkání lidí vzdát se individuality a osobní odpovědnosti ve prospěch jakékoliv ideje, která si činí nárok na absolutní pravdu, teď a hned, a která proto potřebuje odsoudit vše ostatní. Čapek ještě ve své nezdolné víře v možnosti demokratického zřízení přisuzuje nectnost fanatismu jen totalitním zřízením.

V článku „Pereat mundus“ v roce 1934 však již tuší, že každá ideologie je v podstatě zaměnitelná, dobově omezená a pouze aktuální: „Čím více jsou naše hodnoty jenom aktuální, tím je náš život kusejší, efemérnější, nevřazený do hlubších souvislostí času a vývoje, snad proto nahrazujeme trvání mnohostí a zasazujeme svůj život do souvislostí kolektivních."

Čapek odmítá jako modlu život spojený s kolektivitou, staví proti tomu individuální, osobní život a vztahy mezi lidmi se snaží vrátit k neideologickým hodnotám: jako je soucit, láska, důvěra a naděje. Když v roce 1921 vysvětluje, proč psal „RUR“, píše, že "... chtěl, aby ve chvíli, kdy nastává útok robotů, cítil divák, že nyní jde o něco nesmírně cenného a velikého, a to že je lidstvo, člověk, to že jsme my. O toto mi šlo nejvíce, to byla vůdčí myšlenka, to byla tendence, to byl vlastní program celé práce. Myslel jsem na hodnoty lásky a práce, nadšení a víry, heroismu a tvořivosti; na práci ducha, na bodrost a obětavost, na prostotu a zbožnost, na velikou ctižádost a útlý soucit…“

Čapek trpěl tím, že v soudobých postojích intelektuálů, které charakterizuje jako selhání intelektu a krizi inteligence, převažuje nad objektivním kritickým poznáváním rozumem ideologické hodnocení. Čapek nepřestává zápasit proti uměle vyvolávanému konfliktu údajně nesmiřitelných názorů a proti ochotě uznávat a sloužit jen jedné „posvátné“ ideji a radikálně odmítat vše ostatní. Ve svém vášnivém protestu proti nacistické ideologii a zradě intelektuálů v Německu „Zima 34“ píše:

„A neříkejme si, jaké strachy u nás! Nechte to být, hrozí nám to zvenčí a je to nalomeno i u nás a v nás; pod tlakem doby to může praskat hlouběji. Připočtěte k tomu obecný stav ducha: nedůvěru, stísněnost a zklamání; dnes by mohl lidem zvrtačit hlavy kdejaký politický primitiv nebo kejklíř, který by jim přinášel zdánlivé jistoty nebo davovou sugesci naděje. Lidé chtějí věřit a utíkají do kostelíčků, chtějí doufat a naslouchají šarlatánům; chtějí nalézt jistotu, jež není v nich.“

Myslím čím dál častěji na marný zápas bratří Čapků a hrozím se stále sílící mobilizace ideologického vidění světa nejen u nás a nejen před volbami. Stále se mi vrací geniální podpovídka Karla Čapka „Deset centavos“. Prosím, přečtěte si ji, třeba tady, každý, kdo dnes používáte výrazy jako rudá fena, havlismus; svazačka, kdo považujete za oprávněné definitivně odsoudit cokoliv jen proto, že to není dostatečně levicové, či pravicové.

Nerozumím třeba takovému Janu Černému. Často opakuje: „pojetí politiky jako souboje dobra se zlem je nedemokratické, politiku, a českou obzvláště, nelze nahlížet manichejským prizmatem dobra a zla, či čistoty a špíny“.

A přitom — jak mu trefně vytýká jedna diskutující — jako by jeho texty psal někdo jiný, někdo z reklamní agentury, která vyrábí předvolební kampaně komukoli: prefabrikované věty, omletá klišé, hysterické výpady. Stejně jako ona ani já nechápu, proč nejen u Černého, ale i u jiných na stránkách DR funguje slovo „pravice“ rovnou jako nadávka.

A abych nezapomněl na konec: budu volit zelené také proto, jsou z ostatní nabídky nejméně zideologizovaní, nejméně známkující a nejméně mobilizující. Ostatně, moudří Čapkové, napadá mne, by zelené volili také. A nejen kvůli té své zahradě.

    Diskuse (6 příspěvků)
    PM
    Petr Mareš
    May 5, 2010 v 12.20
    Pane Bárto, v několika posledních sloupcích píšete o hysterických výpadech, neschopnosti nadhledu, nedostatku humoru. DR čtu pravidelně a připadá mi, že jediným, kdo se ve svých textech dopouští hysterických výpadů a nejapných odsudků jste Vy sám. Dnes se dokonce ve Vašem spravedlivém boji ani nezdráháte poučovat ostatní o vhodnosti pojmenování některých společenských jevů.

    Na rozdíl od textů pana Černého (zda s nimi souhlasíme či nikoli je vedlejší), které se zakládají na argumentech, jsou ty Vaše plné zkratkovitého „filozofování“, osobních dojmů a agitace pro Zelené.

    Nejsem si jist, zda by bratři Čapkové volili současné Zelené, ony „pastýře“ bez poskvrny. Naopak jsem přesvědčen, že například podivný odchod bývalého ministra Dusíka (o neblahých konsekvencích nemluvě) či nedávný pochybný výkon paní Šiklové v pořadu ČT by je rozhodně nepotěšily.
    Markéta Hrbková - Bidlová, učitelka překladatelka
    May 5, 2010 v 13.32
    Dobrý den, i když si obou bratří vážím, v hodnocení jejich literární práce se s Vámi tak zcela neshodnu; Josef mi jako básník a hlavně myslitel přirostl k srdci mnohem víc, ke Karlovu universalistickému moralismu jsem již od mládí cítila spíš uměřený respekt než literární uznání. Jeho základního humanistického přístupu a ducha si však každopádně vážím. Stejně jako Vy se děsím "stále sílící mobilizace ideologického vidění světa nejen u nás a nejen před volbami", ale nemohu si pomoci, články Jana Černého považuji spíš za přesné než ideologické a jeho pojetí velmi dobe rozumím a to i tehdy, když se snažím ideologickému vidění ( ať jedné či druhé strany) co možno vyhýbat. Celkem pochopitelně ( i při vší iracionalitě, která tento proces provází) se v české společnosti po pádu komunismu usadil virus pocitu, že co je levicové, je nějak pochybené, amorální či nebezpečné. Jeho rozšíření je určitě spojené s tím, že jsme nikdy neudělali sebekritickou analýzu minulosti a jejích dopadů na veřejný prostor a morální stav obyvatelstva, ale také s tím, že hned po převzetí moci jsme se od současného prezidenta dozvěděli, že peněžní zločiny ( či špinavé peníze) vlastně nejsou zločiny a pomalu krok za krokem mířili ke stavu, v němž se nalézáme. Mnoho lidí z CHarty 77 se přiklonilo napravo. Každý k tomu měl, určitě, důvody své, ale jedním , který hráli roli u mnohých, byla absence představy, co to vlastně levice je, která trvá dodnes včetně onoho podivuhodného "stínu amorálnosti", který se nad tímto pojmem vznáší. Souhlasím s Janem Černým, že jedním z fenoménů, které tuto situaci vší mocí udržují, je kromě pravicového diskursu,(kterému tato situace přináší jednoduché vítězství, takže není divu, že se snaží ji co možno využít) také Honzou nazývaný "havlismus". V mých 20 letech byl pro mne Václav Havel téměř idolem, přátelství s ním mne v mnohém posunulo a navždy bude jedním z lidí, kteří mne hluboce ovlivnili. O to hůř jsem se později smiřovala s jeho obratem a rolí, kterou v české politice sehrál v posledních letech. Značka morální nadřazenosti, která jaksi samovolně přešla z úcty k Havlovi disidentovi k úctě k Havlovi politikovi by dnes pravděpodobně hlubší analýzu nepřestála, ba dokonce, ač mne to bolí, by se dotýkala až takových termínů, jako je zneužití. To, že jako mezinárodní politická osobnost byl Václav Havel navržen jako jeden z těch, kdo by měli být souzeni jako spoluodpovědní za Bushova válečná tažení, v českých médiích jaksi nenalezneme nebo jen velmi okrajově. Bohužel do naší analýzy minulosti už dnes patří i tato zrada. Náš "hrdina svobody a míru" se nám před očima proměnil v "podporovatele bombardování Jugoslávie, invaze do Iráku, radaru v Brdech a samostatnosti Kosova ( jak napsal v Právu Petr Uhl 20.4.2009). "Pravda" a "láska" jsou vysoce cenným artiklem, ale jejich cennost končí tam, kde někdo je ochoten se "raději mýlit s Bushem než mít pravdu s Putinem" (či naopak). Pokud bych hledala hranici mezi ideologií a ideálem, neznám lepší vyjádření podstaty tohoto rozdílu. Co se týká neideologičnosti Zelených, je na můj vkus trochu příliš spjata s ochotou spojit se s kýmkoliv jen když to něco vynese. Neideologičnost je jedna věc, nepřítomnost ideálu druhá.
    Josef Štěch, OSVČ
    May 5, 2010 v 17.56
    nerozumím
    Pane Bárto, proč Vaše články většinou proti něčemu horují a přitom vyznívají stejně jako kritizovaný problém?
    Ceterum autem censeo, že je v podstatě jedno, o čem píšete, schéma je stále stejné - navršíte nějaká slova, v závěru si vyřídíte s někým účty a poinformujete čtenáře, že budete volit Zelené.
    Právě tomu nerozumím - jakou svou myšlenku tím chcete sdělit?
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    May 5, 2010 v 18.18
    Pravicový intelektuál není nadávka pane Bárta,
    ale celkem kostrbaté označení pro jedince, kteří usilují o dasažení konsensu a sociálního smíru kultivací myšlení mocenských elit. Vámi doporučený text K. Čapka nabízí jednu z citových poloh takového člověka. Ve chvíli zhroucení společenského konsensu je náchylný melodramatické reflexi situace.
    Petr Jedlička, redaktor DR
    May 5, 2010 v 18.58
    Rád bych vás, pane Bárto, alespoň symbolicky podpořil. Nemohu říci, že mi mluvíte z duše, leč vaše texty na mě působí naprosto opačně, než jak to vyjádřil pan Mareš v prvním odstavci. Dle mého mínění je váš úvahový styl podnětný, kultivovaný a smysluplný a mě osobně se bude vždy lépe číst, nežli stať s fenami, havlisty a podobným argumentačním štěrkem. Pište dál!
    Saša Uhlová, novinářka
    May 6, 2010 v 21.50
    Milý pane Bárto
    Musím se rovněž ozvat na Vaši obranu. Domnívám se, že není jedno, zda s někým souhlasíme nebo ne (jak píše Petr Mareš v prvním příspěvku). Většinou totiž názorové souznění s autorem ovlivňuje významně to, jak text čteme. To, co jednou považujeme za dobrý vtip, v jiném kontextu může vyznít jako záštiplná jízlivost. Snažím se tomuto nepoddávat, a i když se s Vámi v mnoha věcech neshodnu a jsem názorově mnohem blíže Janu Černému, Vaše texty čtu velmi ráda a nejen z povinnosti. Zrovna tak čtu ráda texty Jana Černého. Nakonec, kdyby všichni psali stejně nebo podobně, ukousala bych se nudou. Zelené volit nebudu, avšak Vaši agitaci pro ně beru jako zábavný folklór.