To by člověk měl udělat, ale nikoli Cikán

Ondřej Vaculík

Když dva dělají totéž, není to totéž. A tak si jedni mohou dovolit porušovat zákon, jednat necitlivě a urážet ostatní. Druzí mohou jen trpně přijímat to, co jim život a podobní vykukové přinášejí.

Když starostka Chomutova Řápková nepochodila s externími exekutory, kteří neplatičům nájemného zabavovali část sociálních dávek hned u přepážky, aby pak sami za svou službu účtovali možná více než byl dluh neplatičů, pověřila tímto neradostným úkolem samotné zaměstnance magistrátu. V Lidových novinách jsme mohli vidět dokumentující fotografii — mladí muži a žena v černých brýlích a v černých tričkách s nápisem „správce daně“, v rukou šanon nadepsaný „mobiliární exekuce“, zrovna jdou na věc. Mají stejné pravomoci jako soudní exekutoři. Jejich tváře vskutku vyjadřují odhodlání učinit, jak se říká, spravedlnosti za dost. Možná kasírují nejprve ty, kteří dluží nejvíce, nebo to berou podle abecedy, nevíme. Nevíme ani — a můžeme se obávat, že nikoli —, zda rozlišují povahu dluhu a jeho dlužníka.

Není dluh jako dluh. Některý dluh vznikne, a dobře vím, o čem mluvím, aniž byste chtěli, vznikne prostě z velikého nedostatku peněz i na nejnutnější živobytí. Možná se i vám stalo, že jste neměli pouhou stovku, a vinou toho se situace zkomplikovala tak strašně, že vás to pak stálo stovek pět. Ty vám pak ovšem chyběly jinde, kde se z toho udělal chybějící tisíc, a přitom jste si vůbec půjčovat nechtěli, ba ani nepůjčili, a snad právě proto se to takhle šroubovalo vzhůru, což by ale mohlo být ještě horší, pokud by tomu chtěl člověk předejít nějakou půjčkou. Když nejsou peníze, dluhy se začnou samy vršit, aniž byste se vědomě zadlužovali. Je to neštěstí živelné povahy, které se hrne jako lavina, člověk ho ani nestačí registrovat, což je dobře, protože jinak by ho to ochromilo natolik, že by se ani o nic nesnažil, protože každé dostupné vydělání peněz — například za vykládání vagónů na nádraží — se jeví vzhledem k dluhotvorné lavině jako nedostatečné. Dokonce ani nemáte čas si pořádně hodit mašli.

Obdivuji lidi, kteří v takové šlamastyce dokážou nejen zachovat klid, ale ještě se i veselit. V tom jsou rozhodně dobří někteří bratři Romové. Aby slušný člověk, jenž má možnost vydělávat jen určité peníze, třeba právě za to vykládání vagónů, nebo za kopání výkopů, nebo za vykulování popelnic, nemusil také krást, nezbývá mu než celkem přesně vyhodnotit, které dluhy dokáže splatit, a které naopak platit nebude, aby mu nevznikaly dluhy jiné a horší.

Uvážlivý dlužník také nechce, aby z dluhů pouhých finančních, vznikaly dluhy duševní, nenapravitelné. Proto za posledních pět stovek klidně koupí klukovi školní tašku, také pastelky a sešity, ořezávátko chlapec už mít nemusí, to si půjčí, nebo je ukradne. Za tisícikorunu, kterou si odložil na nájemné, koupí klukovi do školy nové boty a sobě cigarety. I tento měsíc jim chtěl aspoň tu tisícikorunu na nájem poslat, ale zase to nevyšlo. Elektřinu zaplatit musí, to by mu odpojili proud.

A tak měsíc po měsíci přes všechnu pracovitost a snahu dluh na nájemném roste, roste a roste. Cikán ho už, promiňte, člověk ho už odepsal a strašně si přeje, aby ho odepsali i oni na úřadě, aby někdo ze sociálky zjistil, jak se tady žije, co by člověk možná mohl dělat lépe, a kde naopak se objektivně musí uznat, že ať dělá, co dělá, stejně se nevyhrabe. Takové vyhodnocení či případnou poradu by člověk přivítal, protože jeho samého už dávno nic chytrého nenapadá. Možná by pak ten pracovník ze sociálního odboru sám došel k tomu, že nejlepší nakonec bude, když člověk v takové situaci fakt to nájemné beztrestně nezaplatí, dokud se situace nezlepší také obecně — dokud nepřibude lépe placených pracovních příležitostí i pro Cikána, totiž člověka. Co by to však muselo být za osvícený magistrát, který by spravedlivě rozlišil, že není dluh jako dluh a není dlužník jako dlužník. Však on nikde v baru nepaří, nehýří, jen občas zajde na pivo, a rozhodně nekrade. Možná kdyby i trochu kradl, dluhy by byly menší.

A tak člověk jde v obavách na magistrát, v jehož osvícenost ale marně doufá, vždyť tam sedí ta paní Řápková. Raději by tam ani nešel, ale bez přídavků nezaplatí elektřinu. Na sociálce by ale mohli sedět lidé vybavení sociálními kompetencemi, Řápková přeci nemůže být všude, říká si Cikán moudře a už bere za kliku. Dostává peníze proti podpisu a tu se k němu přihrnou tři chlapíci v černých brýlích, obstoupí ho a žena rovněž v černých brýlích rozevírá šanon. Ve vší slušnosti ho peněz zase zbavují, pouze tomu jednomu tlusťochovi trošičku ujedou nervy a procedí mu u ucha, aby to nikdo jiný neslyšel: Tak vidíš, ty bakelite zasranej. Kdyby člověk nebyl bakelit, hned by mu ji natankoval. Ne kvůli tomu oslovení, na to si člověk zvykl, ale spíš kvůli těm nulovým sociálním kompetencím. Za ten ohavnej způsob, jako by člověk byl nějakej vyvrhel nebo škůdce společnosti.

Občan, člověk Cikán, jda domů s prázdnou, představuje si, jak by všem těmhle netvorům v černejch hadrech, co si tak rádi hrajou na exekutory různého druhu, bylo záhodno normálně rozbít hubu za nedostatečnou sociální práci. To by možná člověk měl či mohl udělat, ale nikoliv Cikán.

    advertisment