Nová vláda v Izraeli znamená změnu, ne že ne
Petr JedličkaAni fakt, že nová široká osmikoalice neslíbila nic Palestincům, ani fakt, že ji vede proosadnický radikál, by neměli zastínit, jak moc problematická byla v posledních letech vláda Benjamina Netanjahua.
Překvapivá koalice osmi izraelských stran zleva doprava získala důvěru. Mezi zastánci Palesticů se ale příliš neslaví. „Bude to stejné jako za Netanjahua, ne-li horší,“ zaznívá z nejrůznějších zdrojů k vládě, jíž vede poprvé po dvanácti letech někdo jiný než dosavadní silácký premiér. Kdo četl náš portrét nového premiéra Naftaliho Bennetta, rozumí proč.
Nová koalice s nevídaným zastoupením žen levičáků, Arabů a tak dále se hned uvedla rozehnáním protestu jeruzalémských Palestinců. V následujících dnech byla pak znovu bombardována Gaza. Věru neradno tedy lakovat cokoliv na růžovo.
Na druhou stranu v samotném Izraeli bylo působení Benjamina Netanjahua věcí tak významnou, že jej nelze odbýt jen aktuální palestinskou perspektivou. Pro Palestince se opravdu nic zásadního nemění, zatím. Pro Izrael jde ale o větší zlom než konec éry Ariela Šarona, možná i větší než Rabinova vražda. Tedy pokud se „věčný Bibi“ v nejbližším roce či dvou zase nevrátí.
Oč se konkrétně jedná: Netanjahu stál v čele Izraele patnáct let, přičemž od roku 2009 nepřetržitě. Řadu dalších let měl navíc vliv jako ministr. Vytvořil si a postupně zdokonaloval svůj vlastní politický styl, pro nějž byly typické tři věci: neustálá práce s obrazem nepřítele a stálého bezpečnostního ohrožení; stále utužování podpůrného bloku velkých podnikatelů, pravice, krajní pravice a náboženských stran; a sklon nadřazovat své aktuální zájmy hlubším důsledkům.
Toto v kombinaci s expremiérovým nepopiratelným mistrovství v politické kombinatorice, s délkou Netanjahuova působení a jeho vlastním až psychopatickým narcisismem vytvořilo v Izraeli postupně klima, jež na společnost doléhalo čím dál tíživěji. Zvláště v posledních letech byla již všudypřítomně cítit rozeštvanost, bezvýchodnost a nejistota, která politicky ústila v rozbujelost krajní pravice.
Netanjahuovi se za uplynulou dekádu podařilo získat ohromnou moc a vybudovat blok loajálních stran, který obsazoval po každých volbách nejméně dvě pětiny parlamentu. V posledních letech navíc pak díky partnerství s Donaldem Trumpem rozpoltil arabský blok, získal americké uznání okupovaných Golan za součást Izraele a nakonec i uznání rozděleného Jeruzaléma za čistě izraelské hlavní město.
Ve stále opakovaných volbách se ho podařilo sice občas i porazit, ale nikdy ne překonat. Země přitom platila ohromnou cenu: kvazilegalizace určitého typu klientelismu a korupce plus znevážení vlády práva; enormní nárůst a zabetonování vlivu skupiny spřízněných magnátů; ustavení ultraortodoxních židů jako privilegované vrstvy společnosti se zvláštními dávkami, úlevami i přístupem k bydlení a především — takřka úplná paralýza klasického politického života.
Občanské společnosti se jímalo zoufalství. Parlament v podstatě nefungoval. Po celých několik let před aktuálním nástupem nové vlády stála za vším v izraelské politice jediná otázka: pro Netanjahua, nebo proti? To se pochopitelně odrazilo i na náladách ve společnosti.
Spolu s tím, jak se odhalovaly další skandály, zacházel navíc Netanjahu stále dále, aby se zachránil u moci, a tím i před svými třemi korupčními procesy. V posledních dnech mobilizoval proti svým politickým konkurentům dokonce i způsobem, že je samotné — konkrétně poslance dvou pravicových formací nové koalice — označil za bezpečnostní hrozbu pro stát. Svoje stoupence potom poštval, aby demonstrovali před jejích bydlišti.
Podobně jako Donald Trump minulý rok v USA, vytáhl i Netanjahu nakonec rétoriku „honu na čarodejnice“, „největšího podvodu na voličích všech dob“, snahy „rozdělit Jeruzalém“ či „vydat Negev“ a pokusu o „vládní puč“. Vše zatím naštěstí neúspěšně.
Nový začátek
Bylo ve veřejném zájmu éru panování tohoto stále mohutnějšího přízraku ukončit. Není náhodou, že se levice obětovala, vzala druhořadá ministerstva a vstoupila do koalice s lidmi typu Avigdora Liebermana, Ajelet Šakedové nebo Naftaliho Bennetta.
Co bude dále? Nová vláda nemá žádný převratný program, shodla se vlastně jen na oživení po koronakrizi, výstavbě infrastruktury a klasické zahraniční politice. Zjevnou prioritou je vládnout tak dlouho, dokud nebude jistota, že se Benjamin Netanjahu nevyhne soudům a nezajistí si přes politiku imunitu.
Je možné, že se to nepodaří. Netanjahu se rozhodně nevzdává. Ve své poslední řeči v parlamentu slíbil doslova „vést v boji se zlovolnou, nebezpečnou a levičáckou vládou“ a „udělat vše, co je v jeho silách pro to, aby padla“. A stoupenců má stále hodně. Svůj vlastní klientský spletenec budoval ostatně od osmdesátých let.
Splní-li ovšem kabinet svoje hlavní poslání, nastane v Izraeli bez nadsázky nová éra. Těžko slíbit, že bude všestranně lepší. Jistě však s novým přeskupením sil, lídry a snad i politikami. Třeba budou moci nakonec slavit i Palestinci. Za Netanjahuovy éry už ani takto vzdálenou naději neměli.